mami, mám tě ráda - w. saroyan

"Zavolej tátovi a řekni mu, ať za námi oba přijedou."

"Sem?"

"Ano, sem. Do tohohle pokoje. Číslo 2109 v hotelu Pierre. A budeme tu bydlet, dokud nezemřeme."

"My čtyři v tomhle pokoji - to budeme mrtví ani ne za hodinu. Když jsi byla malá, žili jsme všichni čtyři šest měsíců v jednom domě v Zátoce ústřic. Měl dvacet jedna pokojů, a přesto nás to málem zabilo."

"Co nás málem zabilo?"

"To, že jsme všichni žili v jednom domě a zkoušeli být jedna rodina."

"Proč? Je těžké být jedna rodina?"

"Pro mě a pro tvého tátu ano. Myslím, že je to těžké pro každého, ale můžu se samozřejmě mýlit. Vezmi si například moji nejlepší kamarádku, Kláru Coolbawovou. Žije se svým manželem a třemi dětmi v jednom domě už dvacet let, a podívej se na ně."

"Co je s nimi?"

"Jsou mrtví, to je s nimi. Sice se každé ráno vzbudí, najedí se a někam odejdou, ale ve skutečnosti jsou mrtví. To s lidmi dělá manželství."

Kašpárek v rohlíku

Budějovický manifest, Malé Divadlo: 6. 11. 2009

Špim a špim a něco syšim.

Obuju si baškůky a du ke dvežim.

Otevžu dvéže (VRZ),

jdu po kobéže (JAU),

a tam stojí kášný, čevený kašpáek!

A povídá: DI PYŠ TY HNUŠNÁ ŠOŇO!¨

Pinocchio

Divadlo JÁ TO JSEM: Pinocchio

Dramaticko-dobrodružný příběh o tom, kterak starý řezbář Geppetto vyrobil ze zvláštního kusu lipového dřeva malého panáčka jehož jméno říkat netřeba. Panáček co chodit už umí, z domu hned uteče, mysle, že všemu hned rozumí.

Loutkovo-hraná pohádka s ne tak překvapivým, ale zato krásným koncem v podání Vítězslava Marčíka ml. a spol.

S elegancí ježka

Paní Michelová... jak to říct.. Je z ní cítit inteligence. A přitom se snaží... teda je jasně vidět, že dělá všechno možné, aby hrála domovncii a aby vypadala hloupá. Ale já jsem ji sledovala, když mluvila s Jeanem Arthensem, když za Dianinými zády mluvila s Neptunem, když pozorovala ženské od nás z domu, které kolem ní procházejí a ani nepozdraví. Paní Michelová se pohybuje s elegancí ježka: zvenku je obrněná ostny jako pořádná pevnost, ale mám pocit, že uvnitř je stejně ušlechtilá jako ježci. To jsou totiž neprávem opomíjená zvířátka. Plaší samotáři, a přitom strašně elegantní.

_______-

Hluboká myšlenka č. 9

Když znepřátelené ženě nabídneš

Mandlové pusinky od Laduréeho

Nemysli si

Že uvidíš

Něco víc

Moje hluboká myšlenka na dnešní den zní: poprvé jsem potkala někoho, kdo se zajímá olidi a kdo vidí dovnitř. Může to vypadat banálně, ale já si myslím, že tomá hloubku. Nikdy nevidíme dál než za svoje jistoty a ještě horší je, že už se je ani nesnažíme poznávat. Jenom se potkáváme,aniž bychom se poznávali v trvalých zrcadlech jistot. Kdybychom si to uvědomili, kdybychom si byli vědomi faktu, že v druhých nikdy nevidíme nikoho jiného než sebe sama a že jsme sami jako pouště, museli bychom se zbláznit. Když mamka nabízela paní de Brogliové pusinky od laduréeho, vyprávěla sama sobě příběhy ze svého života a nechávala ochutnat zase jenom svou chuť.

________

Hluboká myšlenka č. 3

Silní

Mezi lidmi

Nekonají

Pouze hovoří

Stále hovoří

_________

Protože Umění je život. Ale v jiném rytmu.

...

- Přišel jsem vás pozvat k sobě zítra na večeři, povídá. Měli bychom alespoň příležitost pohovořit si o našich společných zájmech.

- Ehm, vyjádřím se poměrně stručně. 

- Večeře v sousedském kruhu, zcela neformální, upřesní.

- V sousedském kruhu? Ale já jsem domovnice, snažím se argumentovat, ačkoli mám v hlavě zmatek.

- Je možné mít několik rolí zároveň, odpoví. 

- Děkuji, ale už mám něco domluveného, by byla procedura vřele doporučená.

Existuje ještě několik slušnách variant.

- To je velice milé, ale mám jednání na ministerstvu (málo uvěřitelné).

- To je ale škoda, zítra odjíždím do Megeve (fantaskní).

- Lituji, ale mám nějaké rodinné povinnosti (arci lživé).

- Můj kocour je nemocný, nemohu ho nechat samotného (sentimentální). 

- Jsem nemocná, raději bych zůstala doma (nestydaté). 

Připravila jsem se in fine, že řeknu: Děkuji, ale mám tento týden hosty, když tu najednou průzračná laskavost, s níž přede mnou pan Ozu stojí, rozevře oslepující průrvu v čase

.... Vánoce a všechny ty koledy a nákupy okolo člověka unavují... kdo si chce dát jeden oříšek tomu se musí prostřít celý ubrus... z nosu mu teče nudle no teda... už ej docela teplo a to ještě není ani deset... nakrájím úplně najemno čerstvé žampiony a společně si dáme žampionovou polívku... nechává válet svoje špinavé kalhotky pod postelí... ten koberec budeme muset vyčistit...

A pak - letní déšť... 

...

Některé deště se v nás usadí jako druhé srdce, jež bije unisono s naším vlastním. 

Hluboká myšlenka č. 15

Chceš-li se uzdravit

Uzdrav

Ostatní

A směj se či plač

Nad šťastnými veletoči osudu

Poprvé v životě jsem pochopila, co znamená nikdy. No, je to hrozné. Člověk to slovo použije stokrát za den, ale přitom vlastně ani nevíme, co říkáme, dokud se nesetkáme se skutečným "už nikdy". A navíc vždycky trpíme iluzí, že to, co přijde, je v naší moci. Nic nám nepřipadá definitivní. Sice jsem si v minulých týdnech říkala, že se už brzo zabiju, ale copak jsme tomu opravdu věřila? Pomohlo mi toto rozhodnutí pochopit, co to znamená "nikdy"? Naprosto ne. Myslela jsem si, že můžu o životě rozhodovat. A mám pocit, že to, že se zabiju a že už "nikdy nic nebude", byla jenom prázdná slova. Ale když umře někdo, koho máme rádi... můžu vám říct, jaké to je, a už vím, že to hodně hodně hodně moc bolí. Je to jako ohňostroj, který náhle skončí a na všechno padne tma. Cíétím se sama a nemocná. Bolí mě srdce a každý pohyb mě stojí gigantické úsilí.

....

Nebojte se, Renée, nezabiju se a nic nepodpálím.

A ode dneška pro vás budu hledat vždy v nikdy.

Krásu na světě.

Osiřelý západ

Malé divadlo, Jihočeské divadlo, 31. 10. 2009

Krátká spojení

Jihočeské divadlo, 31. 10. 2009

Saturnin

Jihočeské divadlo, 20. 3. 2010

Žebrácká opera

Švandovo divadlo

Jihočeské divadlo, 24. 9. 2009

O B Schlinkovi

Důležité věty jsou napsány krátce, stručně bez jakýkoli vysvětlivek, obvykle na začátku kapitoly...

př.: Potom jsem ji začal zrazovat.,  Následující den byla pryč., Přelíčení nemohlo pro Hannu probíhat hůř., Příštího rána hanna zemřela.

Předčítač - bernard Schlink

Když přišla z kuchyně, vzhlédl jsem, až teprve když stála před vanou. V rozpřažených rukou držela velký ručník. "Pojď!" Obrátil jsem se k ní zády, když jsem vylézal z vody a napřimoval se. Zahalila mě zezadu do ručníku, od hlavy až k patě, a třela mě do sucha. Potom nechala ručník padnout na podlahu. Neodvážil jsem se ani pohnout. Přistoupila ke mně tak blízko, že jsem na zádech cítil její ňadra a na zadnici její břicho.  I ona byla nahá. Ovinula kolem mě své paže, jednu ruku položila na mou hruď a druhou na mé ztopořené pohlaví. "Proto jsi přece přišel!" "Já..." Nevěděl jsem, co mám říct. Ani ano, ale také ani ne...

-

Milovali jsme se jinak. Na počátku jsem se zcela oddával jejímu vedení, její moci. Pak jsem se anučil se jí zmocňovat. Během naší cesty a po ní jsme se už jenom jeden druhého nezmocňovali. A ještě mám báseň, kterou jsem tehdy napsal. Jako báseň velkou hodnotu nemá. Zbožňoval jsem tehdy Rilka a Benna a vidím, že jsem se snažil napodobit oba najednou. Zároveň však vidím, jak blízcí jsme si tehdy byli. Zde je báseň:

Když se otevřeme

ty mě a já tobě

když se ponoříme

ty do mě a já do tebe

a když zahyneme

ty ve mě a já v tobě.

Pak

já jsem já

a ty jsi ty.

-

Čtvrtý rok našeho verbálního, avšak na slovo skoupého vztahu přišel pozdrav. "Chlapečku, poslední příběh byl obzvláště hezký. Děkuji. Hanna. Papír byl linkovaný. vytržená a na okraji zastřižená stránka ze školního sešitu. Pozdrav stál úplně nahoře a zabíral tři řádky. Byl napsán modrým kuličkovým perem, které se rozmazává...

Americké psycho

Jdu do ložnice. Christie leží na letišti, přivázaná k nohám postele, ovázaná. lanem, ruce natažené nad hlavou, ústa zacpaná stránkami vytrhanými z posledního Vanity Fair. Kabely od elektrické dobíječky jsou svorkami připevněné k jejím prsům, barví je do hnědá. Házel jsem jí na břicho hořící zápalky z Le Relais a Elizabeth, smyslů zbavená po předávkování Extází, mi pomáhala, dokud jsem se neobrátil k ní a nezačal jsem jí žvýkat jednu z bradavek, což mě vzrušilo natolik, že jsem se už nemohl kontrolovat, ukousl jsem ji, a spolkl. Teprve ted si všímám, jak drobná a jemně stavěná Christie je, vlastně byla. Začnu jí kleštěmi drtit prsa, pak je koušu, vše se zrychluje, vydávám hvízdavé zvuky, plivu na stránku z časopisu, kousnu se do ruky, směju se, když umírá. Před smrtí chvilku pláče, pak zvrátí oči v jakémsi hrůzném, snu podobném stavu.

Americké psycho

Abych ji chytil, kupuju extra velkou past na myši v železářství na Amsterodamské. Rovněž se rozhodnu, že strávím noc v rodinném apartmá v hotelu Carlyle. Jediný druh sýra, který doma mám, je zbytek Brie v chladničce. Před odchodem ho nastražím do natažené pasti celý plátek -je to skutečně velká krysa - spolu se sušeným rajčetem a špetkou kopru. Když se však ráno vrátím, zjistím, že krysa je příliš velká na to, aby Ji past zabila. Zvíře je v ní pouze chycené, strnule sebou háže, piští a mlátí ocasem, který je hnusný, mastný, průsvitně růžový, dlouhý jako tužka, ale asi dvakrát tlustší, vydávající mlaskavý zvuk pokaždé, když udeří do dubové podlahy. Pomocí lopatky - kterou jsem nemohl najít celou hodinu - zaženu zraněnou krysu do kouta právě ve chvíli, když se z pasti sama osvobodila. Pak ji zvednu za ocas, krysa zpanikaří, vřeští ještě hlasitěji, syčí na mě, ukazuje ostré, žluté řezáky. Hodim ji do krabice od klobouků od Bergdorfa Goodmana, ale ten tvor se vyhryže ven a já ho musím hodit do výlevky plné nepoužívaných kuchařských knih. Přikrývám výlevku pekáčem, ale i odtud se kryse málem podaří uprchnout, mezitím, co sedím v kuchyni a přemýšlím, jak s pomoci toho zvířete mučit holky. Není divu, že mám spoustu nápadů. Píšu si seznam, v němž se objeví zcela bez souvislosti s krysou, věd jako uřezat holce obě prsa a nechat je splasknout nebo pevněji ovázal hlavu ostnatým drátem.

Pan Kaplan má stále třídu rád

9. desátý.

TĚBUCH MAX ! ! !

Musím ti napísnout jak pokrokávám. V škole mi de fajn. Dělám kapku chip, to je jásny. Taky dělám nejteši ůkoly, ůblně samý, jak špicový žáci. Někerý žáci sou Blum, Moskowitz, Mitnick — ale neni přípustná s Mitnick ve Waršawe.

Max! Ty musíš naplout beton do N. Yorka a tady páčit na mou školu!

Na tomto místě, při pomyšlení, že by měl do začátečnické třídy patřit další pan Kaplan, se oči pana profesora mrákotne zastřely.)

Daříš se fajn? Ja myslím že jo. Je Šecko kou kej? Koukej začít učit říkat kou kej. V Americe musíš na šecko říkat kou kej. Po Časy je kou kej, fláda je kou kej, pejsbol kou kej, ztrávování kou kej.
(Obličej pana profesora tonul v hluboké konsternaci.)
Jaxemá tvůj darlink Anča? Buch ji pochovej.
Tak naschle!
S pesmesnym náčenim

Tvůj vitál. prátr
H*Y*M*I*E

...
„Max je muj nejmilejší prátr!"
„I kdyby to byl váš nejmilejší fátr!" rozlítil se pan Bloom.
„Muj fátr už nešije, a dyby šil, tak neumí číst dopis v cizím že-cu."
„Kaplan, vy nevykroucejte!" zahřměl pan Blattberg. „Držte svýho bratra a —"
„Pro nejmilejší prátra vy chcete napsat jeden maličkej vyčičník?" opáčil pan Kaplan. „Pcha! Ten já píšu cicincům!"
Pan Blattberg zaskučel, slečna Mitnicková zasténala, o pana Blooma se pokoušela mrtvice a Rochelle Goldbergová shltla dva nugáty.
„Třído —"
„Kaplan má možná pravdu," mínil Sam Pinsky. „Bratr zaslouží víc vykřičníků než cizá osoba."
„Já souhlasím," řekla slečna Gidwitzová.
„Třído -"
„A co náčenimT nedala se slečna Mitnicková. „Správně se píše nadšeními A od kdy se na konec dopisu dává S bezmezným nadšeními"
„Můše bejt, že neni spráfně napsaný," připustil pan Kaplan. „Ale je spráfně ušitý. Poněvač já píšu mýmu prátru s jaksepací náčenim!"
Podtext byl jednoznačný: Róza Mitnicková patří k nevděčníkům, kteří zkaženi newyorským blahobytem, nechávají své bratry za mořem hladovět.
„Pane Kaplane," nemohl to už vydržet profesor Parkhill,
„Já míluju moje prátr víc než vy!" zaútočil Gus Matsukas.
„Tak mu písněte s čárkou," pokrčil rameny pan Kaplan.
„Kaplan, ustupte o píďu!" kvílela Bessie Shímmelfarbová. ,,O jednu píďu!"
Ale vytrvalec se jen ohnal po jakémsi neviditelném komárovi.
„Pane Kaplane —" pokusila se slečna Mitnicková naposled apelovat na jeho rozum, „— a co slovo vitál. To má být Tvůj vitální bratr Hymie? To je snad správně?"
„Není," řekl profesor ParkhiU bez obalu. „Slovo vttalníse do takové věty vůbec nehodí."
Pan Kaplan úžasem zašilhal. „Já sem to slofo našel ve slomiku. Snamená "plný šifota". A to sem já, dyž píšu mýmu prátru."

Václav Jamek... Nabokov Lolita

Humbert skutečně cítí k Lolitě hlubokou něhu a lásku, a jistě by byl nejšťastnější, kdyby láska byla sdílena. Jenže tomu tak není, a Humbert zavírá oči před tím, že to cynické a kruté mládě, do jehož nelítostných rukou svěřil svůj život, je ve skutečnosti bezradný, zneužitý tvoreček, který po nocích pláče a ve dne bojuje o přežití. Z Humbertovy lásky, která nedokázala rozevřít dlaně a děvče propustit, jak měla, se stává zoufalý a podlý zápas o rozkoš, který vyvolává v Lolitě tak hluboý pocit bezmoci, že není schopna ani nenávisti: Humbert se jí jeví jen jako nepochopitelné, oplzlé, dosti obtížné, ale koneckonců domácí zvíře. Stejně, i když shovívavěji a vyrovnaněji, pohlíží na Humberta i později, když se poprvé od Lolitina útěku znovu setkají; a Humbert si uvědomuje, že v ní cosi nenapravitelně zničil: ubil v ní její svobodu, její krásnou hrdost, zlomil její vůli stát se oním zářivým tvorem, kterého v ní zahlédl kdysi na tenisovém kurtu.

norské dřevo

Ke konci podzimu začal po městě foukat studený vítr a Naoko se do mě občas při chůzi zavěsila. Přes tlustou látku jejího kabátu z velbloudí srsti jsem skoro znatelně cítil její dech. Chytla se mé paže a strčila mi ruku do kapsy, a když byla opravdu zima, pevně se ke mně přitiskla a celá se třásla. Ale to bylo všechno. Její chování nic neznamenalo. Prostě jsme jen šli dál a dál jako vždycky, ona s rukama v kapsách mého kabátu. Měli jsme oba gumové podrážky, naše kroky nebylo skoro vůbec slyšet. Ken když na cestě leželo suché spadané platanové listí, zašustilo to. Při těch zvucích mi naráz začalo být kvůli Naoko smutno. Ona se nepotřebovala opírat o mě, ale prostě jen o někoho. Nepotřebovala, abych ji hřál já, stačil by jí kdokoli jiný. Skoro mě začalo mrzet, že to vyšlo zrovna na mne.

A teď ke tvým problémům

Za prvé: Myslím, že by sis to všechno neměl tolik dramatizovat. Někoho milovat je přece báječná věc, a jestli je ta láska aspoň trochu upřímná, najde si cestu z každého bludiště. Věř si víc.

Moje rada je úplně jednoduchá. jestli Tě ta Midori tolik přitahuje, je normální, že ses do ní zamiloval. Možná Vám to vyjde, možná ne. Ale taková už je láska a té by ses teď měl svěřit. Aspoň myslím. I to je přece výraz čestnosti.

Za druhé: Jestli bys s Midori měl nebo neměl spát, to je jen a pouze Tvoje věc, já se k tomu nemůžu vyjadřövat. promluvte si o tom s Midori, určitě něco vymyslíte.

Za třetí: Před Naoko o tom, prosím, ani slovo. Kdyby se stalo, a už bys jí to říct prostě musel, poraď se nejdřív se mnou a něco vymyslíme. Ale teď o tom ani slovo. Slib mi to, prosím.

Dál bych Ti ještě chtěla říct, žes byl doposud Naoko velkou oporou, a i když už pro Tebe neznamená to co dřív, ještě toho pro ni můžeš hodně udělat. Takže si z ničeho nedělej těžkou hlavu. My všichni, zdraví i nemocní, jsme jen nedokonalé liské bytosti žijící v nedokonalém světě. V životě nemůžeš všechno přeměřovat podle pravítka a úhloměru ani čekat, že bude jasný jako bankovní účet.

osobně mi připadá, že je ta Midori báječná holka. Z Tvých dopisů je mi jasné, že tě přitahuje. chápu taky, že máě zároveň rád Naoko. Na tom není vůbec nic špatného. To se na našem velikánském světě často stává. Jako by sis vyjel za nádherného dne na vyjížďku po krásném jezeře. najednou nevíš, jestli je krásnější jezero, po kterém pluješ, nebo obloha nad tebou. Tak už se tím netrap. Dej věcem volnost a ony si samy najdou cestu. Kdyby ses třeba rozkrájel, nezabráníš tomu, aby lidé kolem tebe trpěli, když přijde jejich čas. Takový je život.

Nadějné vyhlídky

Poněvadž otcovo rodové jméno znělo Pirrip a moje křestní Filip, nedovedl můj dětský jazyk z obou jmen vytvořit nic delšího ani určitějšího než Pip. Říkal jsem si tedy Pip a jméno Pip už mi napotom zůstalo. Údaj, že otec se jmenoval příjmením Pirrip, zakládám na svědectví jeho náhrobku a své sestry – paní Gargeryové, která se vdala za našeho kováře Joa Gargeryho. Protože jsem otce ani matku jaktěživ nespatřil a nikdy ani neviděl žádnou jejich podobiznu (neboť jejich čas se naplnil dávno před časem fotografie), první své představy o tom, jak vypadali, jsem si pošetile odvodil z jejich náhrobků. Tvar písmen na otcově náhrobním kameni mi vnukl podivnou domněnku, že otec byl hranatý, statný a snědý muž s kudrnatými černými vlasy. Z celkového vzhledu a rázu nápisu Rovněž Georgiana, manželka výše uvedeného jsem došel k dětinskému závěru, že matka byla pihovatá a neduživá.

„Paní kovářka tě byla hledat venku už tucetkrát, Pipe. A teď je znova venku, potřinácté, aby jí to vyšlo do pekařského tuctu.“ „Jistě?“ „Je, Pipe,“ přisvědčil Joe. „A co horšího, má s sebou vochli.“ Po té kormutlivé zvěsti jsem si začal kroutit do kolečka jediný knoflík na kazajce a náramně sklíčeně jsem se díval do ohně. Vochle byla lískovka s rukojetí opletenou dratví, do hladka ošoupaná dotykem s mým vochlovaným hřbetem.“Sedla si ti,“ vyprávěl Joe, „a potom zas vstala a chňapla po vochli a vylítla ja-ko ra-pl. Právě tak a nejinak,“ dotvrdil Joe, zatímco mezi dolními mřížkami zvolna prošťourával pohrabáčem oheň a díval se do něho, „vylítla ven jako rapl, Pipe.“

Podle mé zkušenosti nemůže být konvenční představa o zamilovaných pokaždé pravdivá. Holá pravda je, že jsem Estellu miloval láskou muže, miloval jsem ji prostě proto, že jsem ji shledával neodolatelnou. Jednou provždy: často a často, ne-li vždycky, jsem k svému žalu shledával, že ji miluji proti všemu rozumu, klidu a štěstí, přes všechnu bezvýhlednost, beznadějnost i obtíže, jaké dovedou člověka zrážet a mohou se vůbec vyskytnout. Jednou provždy: nemiloval jsem ji o nic méně proto, že jsem to věděl, a nemělo to o nic větší vliv na tlumení mé lásky, než kdybych býval zbožně věřil, že je ztělesněná dokonalost.

Konec světa & Hard-boiled Wonderland

Postavím sklenku na pult a chvilku ji jen tiše pozoruji, aniž bych se jí dotkl. Whisky si totiž nejdřív ze všeho musíte vychutnat především pohledem. A až když se nabažíte pohledu, můžete se napít. Stejný princip jako s hezkými dívkami.

„To je Bob Dylan, že?“ „Je,“ přikývl jsem. Bob Dylan právě zpíval Positively 4th Street. Dobré písničky zůstanou dobré i po dvaceti letech. „Boba Dylana poznám hned, jakmile ho zaslechnu,“ řekla spokojeně. „Hraje na harmoniku mnohem líp než Stevie Wonder, co?“ Zasmála se znovu. Bylo moc hezké, že to udělala. Vida, ještě pořád zvládám rozesmávat dívky. „To ne, ale má takový typický hlas,“ pokračovala. „Jako kdyby stálo malé dítě u okna a pořád se jen dívalo, jak venku prší.“

Otevřel jsem oči, tiše ji přitíhl k sobě a položil ruce na záda, abych mohl rozepnout háčky podprsenky. Žádné ta ale nebyly. „Vpředu,“ usmála se. Něco na světě se přece jenom vyvíjí a mění.

Stepfordské paničky

"Stepforské paničky neznají nic než práci. Jak roboti dřou celý život, nemyslí na legraci."

V uličce samoobsluhy v centru potkala Mary Ann Stavrosovou. "Ne, nemám na něco takového opravdu kdy. V domácnosti je pořád tolik co dělat. Však to znáte." "Někdy snad přece jen chodíte ven, ne?" zeptala se Joanna. "Samozřejmě," přisvědčila Mary Ann. "Copak teď nejsem venku?" "Ale já myslím opravdu ven. Jen tak pro zábavu." Mary Ann se usmála a pohodila hlavou až se jí rozhoupaly rovné plavé vlasy. "Ani moc často ne," řekla. "Nijak zvlášť po tom netoužím. Na shledanou." Sebrala se a šla dál, a jak před sebou tlačila vozík s nákupem, co chvíli se zastvaila, vyndala z police konzervu, pohlédla na ni, uložila ji na vozík a pokračovala v cestě. Joanna se za ní dívala a pak pohlédla do vozíku jiné ženy, která právě procházela kolem. Prokristpána, pomyslela si, vždyť ony si rovnají i nákup na vozíkách!

Bobbie jim uvařila horkou čokoládu a Joanna se chopila podnosu a nesla jej do obývacího pokoje. "Pozor, ať neuklouzneš!" varovala ji Bobbie. "Navoskovala jsem ráno podlahu." "Však jsem si všimla," řekla Joanna. Seděla v kuchyni a prohlížela si Bobbie - krásnou, ladnou Bobbie, jak vymývá papírovými ubrousky a sprayem jakého si čistícího prostředku troubu. "Cos to se sebou proboha udělala?" zeptala se jí. "Prostě už tolik nejím," odpověděla jí Bobbie. "A mám víc pohybu." "Vždyť si zhubla přinejmenším pět kilo!" "Sotva tak o dvě. A nosím pas." "Bobbie, prosím tě, řekni mi, co se vlastně stalo minulou sobotu." "Nic se nestalo. Byli jsme doma." "A nekouřila jsi něco nebo nesnědla? Myslím nějaké prášky." "Ne. Nebuď bláhová." "Bobbie, vždyť to vůbec nejsi ty! Copak to nechápeš? Změnila ses jako ostatní!" "Na mou věru Joanno, to je ale nesmysl," řekla Bobbie. "Ovšem že jsem to já. Prostě jsem si uvědomila, jak jsem byla strašně nepořádná a nedbalá, a teď dělám svou práci stejně svědomitě jako David."

Rosemary má děťátko

"Dopoledne tu byla paní Castevetová," vykládala Rosemary. "Přišla mi poděkovat, že jsem jim řekla, jak jim Terry byla vděčná. Ale myslím, že byla hlavně zvědavá na byt. V životě jsem neviděla tak ukecanou ženskou. Představ si, že se vyptávala, kolik jsme za to dali!" Nepovídej," řekl Guy. "Ale ona taky hned bez mučení přizná, že do všeho strká nos, tak je to nakonec spíš legrační, a člověk se na ni nemůže zlobit. Vlezla mi dokonce i do lékárničky." "Jen tak? Zničehonic?" "Zničehonic. A představ si, co měla na sobě." "Pytel od mouky." "Ne. Tříčtvrteční přiléhavé kalhoty." "Tříčtvrteční kalhoty?" "Trávově zelené." "No těbůh."

Ohlédla se po nic. Pozorovali ji. Potom s nožem v ruce zakřičela: "Co jste mu to provedli s očima?" Začali se očívat a podívali se na Romana. "Má oči po Otci," řekl. POhlédla na něho, pohlédla na Guye, který si oči zakrýval rukou, a znovu na Romana. "Co to žvaníte?" řekla. "Guy má oči hnědé, normální! Co jste mu to provedli, vy šílenci?" POhnula se od kolébky a chtěla se na ně vrhnout. "Jeho Otcem je Satan, ne Guy," pravil Roman. "Jeho otcem je Satan, který vstoupil z pekel a počal Syna ze smrtelné ženy! Aby pomstil bezpráví, které na Jeho neochvějné následovníky páchají vyznavači Boha!" "Sláva Satanovi," řekl pan Wees. "Jeho Otcem je Satan a on se jmenuje Adrian!" křičel Roman a hlas mu zněl stále mocněji a hrději, celý jeho zjev působil stále autoritativněji a sugestivněji.

Lolita - Nabokov

Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. El-o-el-í-té-á: špička jazyka se vydává na třístupňovou procházku patrem a na "-tři" ťuká o zuby. Lo. Li. Ta. Byla Lo, prostě Lo, každé ráno, kdy ve stoje a v jedné punčošce měřila metr pětapadesát. Lolou byla v kalhotách. Dolly jí říkali ve škole. Jako Dolores se podepisovala. V mém objetí byla však vždycky Lolitou.

"Tady Leslie, Leslie Tomson," ohlásil se Leslie Tomson, ten milovník jitřních koupelí. "Pane Humbert, přijďte sem rychle, vaši paní přejelo auto." Odpověděl jsem, možná trochu nedůtklivě, že moje žena je živá a zdravá, se sluchátkem v ruce jsem vrazil do dveří a řekl: "Volá nějaký chlap a říká, že tě zabili, Charlotto." jenomže v obýváku žádná Charlotta nebyla.

Frigidní ctihodné porotkyně! Myslel jsem si, že bude trvat měsíc, možná léta, než se odvážím Dolores Hazeové přiznat; ale do šesti nula nula byla vzhůru a do čtvrt na sedm jsme byli, technicky vzato, milenci. Řeknu vám něco velice podivného: to ona svedla mě.

V rozpustilém městečku Lepingville jsem jí koupil čtyři knihy komiksů, krabici bonbónů, krabici vložek, dvě lahve coly, manikúru, cestovní budík s fosforovým číselníkem, prsten s pravým topasem, tenisovou raketu, kolečkové brusle s vysokými bílými botami, triedr, tranzistorák, žvýkačku, průsvitnou pláštěnku, brýle proti slunci, ještě nějaké šaty - plavky, šortky, všechno možné oblečení na léto. V hotelu jsme spali každý ve svém pokoji, avšak uprostřed noci přišla vzlykajíc do mého a s velkou něhou jsme všechno urovnali. Pochopte, neměla absolutně kam jít.

Dolores, dušinko! Není ti devět, ale skoro třináct, a neradil bych ti, abys v sobě viděla moji pašovanou otrokyni, a taky mě mrzí, že se Mannův zákon propůjčil tak hnusnému vtipu (Mann je muž?), pomstě, kterou bohové sémantiky chovají proti pevně zazipovaným šosákům. Jsem tvůj otec a mluvím anglicky a mám tě rád.

Ahoj tati. Jak se máš? Já jsem vdaná. Čekám malý. Asi to bude cvalda. Asi přijde akorát na vánoce. Tenhle dopis se mi píše těžko. Už ze všeho cvokatím, protože nemáme dost peněz, abysme zaplatili dluhy a vypadli odtaď. Dickovi slíbili výbornej flek na Aljašce v jeho úzký specializaci v oboru mechaniky, to je všechno, co o tom vím, ale je to opravdu fantastická příležitost.

Americké psycho

V jednom rohu pokoje stojí křeslo z kůže krémové barvy, dfeva a oceli, navržená Erikem Marcuiem, v druhém rohu je židle z tvarovaného dřeva. Béžový, černě skvrnitý koberec od Maud Sienny pokrývá větší část podlahy. Jednu ze zdí lemují čtverý dveře obrovských skříní z mořeného mahagonu. Spávám v hedvábném pyžamu uci Ralpha Laurena, když vstanu, vklouznu do kašmírového županu barveného tradičním způsobem mořením a jdu do koupelny. Při močeni se snažím zjistit stupeň opuchlosti svého obličeje, který pozoruju jako odraz ve skle, pod nímž je upevněn baseballový plakát visící nad záchodovou mísou. Převléknu se do boxerských šortek od Ralpha Laurena s originálním monogramem a do mikiny Fair Isle, vklouznu do ledvábných puntíkovaných trepek od Enrica Hidolina, uvážu si kolem tváře plastikový sáček sledem a provádím strečinkové cviky. Pak stojím před pochromovaným akrylovým umývadlem Washmobile. Spolu s ním jsem v Hastings Tile koupil i mýdlenku, stojan na kelímek a konstrukci, která slouží jako věšák na ručníky. Mramorové umývadlo, objednané u jedné finské firmy, ještě nedodali. Pozoruju svůj obraz v zrcadle, balíčky s ledem stále na tváři. Ústní vodu Plax se speciálním účinkem proti zubnímu povlaku naleju do kelímku z nerez oceli a pak si jí třicet sekund proplachuju ústní dutinu. Na kartáček z želvoviny vymáčknu zubní pastu Rembrandt a začnu si čistit zuby (mám moc velkou kocovinu na to, abych si je umyl pořádně - doufám jen, že jsem je nezanedbal včera večer). Pak si propláchnu pusu ústní vodou Listene. Kontroluju si ruce a použij u kartáček na nehty. Sundám si z tváře ledovou masku a použiju pleťovou vodu, jež čistí i hluboké póry, po ní nanáším pleťovou masku z léčivých bylin, obsahující mátu. Nechánu ji na tváři deset minut, během nichž provádím inspekci nehtů na rukou. Pak použiju leštič zubů Probright a elektrický leštící kartáček Interplak (prodává se spolu s obyčejným zubním kartáčkem), který dosahuje rychlosti 4200 otáček za minutu a šestačtyřicetkrát za sekundu mění směr otáčení; delší vlákna odstraňují nečistoty v mezerách mezi zuby a masírují dásně, zatímco kratší vlákna leští povrch zubů...

Zabiják - E. Zola

Namouduši, tenhle vykutálený bařtipán jí může vlézt někam, však víte kam, a hodně hluboko! Zrovna jako ten starý dobytek Coupeau, který ji řeže, sotva přijde domů; ten jí taky může vlézt zrovna tam co domácí. V téhle chvíli tam asi musela mít zatraceně místa, protože tam posí­lala kdekoho, nejradši by se tak byla zbavila všech lidí i celého života. Byla už jako fackovací panák. Coupeau měl takový klacek, říkal mu vějíř; a dovedl jím tu svou ženskou ovívat jedna radost! Až se potila, jen se z ní lilo. Gervaisa se samozřejmě také nedala, kousala a škrábala, a tak se rvali v prázdné světnici tak dlouho, až je hlad úplně přešel. Ale z těchhle výprasků si nakonec dělala zrovna tak málo jako ze všeho ostatního. Ať si Coupeau drží modré pondělky třeba celý týden, ať třeba celý měsíc nevyjde z opice, ať se vrací domů zřízený pod obraz a chce ji mlátit, ona si už na všechno zvykla, připadal jí jenom otravný, nic víc. Tehdy si 394 říkávala, ať jí vleze do zadku. Ano, do zadku ať jí vleze to staré prase, a s ním Lorilleuxovi, Bochovi i Poissonovi! Do zadku ať jí vleze celá čtvrť, která jí opovrhuje! Celá Paříž jí tam může vlézt, ještě jí tam pomůže; plácala se tam, aby dala najevo, jak je jí všechno fuk, a mívala blažený pocit pomsty, že šiji tam celou nacpala. Jenomže i když si Člověk na všechno zvykne, nemůže se bohužel odnaučil jíst. To jediné dělalo Gervaise čáru přes rozpočet. Bylo jí úplně fuk, že je poslední z posledních, že by o ni ani pes nezakopl že se lidé oprašují, když kolem nich přejde. Špatné zacházení už jí vůbec nevadilo, ale hlad, ten jí svíral střeva pořád. Ach, dávno už se rozloučila s dobrotami a klesla tak hluboko, že zhltla všechno, nač přišla. Když se teď chtěla dobře pomět, nakoupila u řezníka odřezky masa, které se tam bůhvíjak dlouho válely a černaly na talíři; dala to vařit dohromady s plným hrncem brambor, které vyšťourala někde schované odposledka. Anebo si ukmochtila hovězí srdce, a to bývalo, pane, žrádýlko, jen se olizovala. Jindy, když měla víno, nalámala si do něho chleba a jedla to jako polévku. Za dva pěťáky italského sýra, bram­bory na loupačku nebo hrst fazolí dušených ve vlastní šťávě, to pro ni byly hody, jakých si nemohla často dopřát. Došlo to s ní už tak daleko, že dojídala zbytky v pokoutních puty­kách; za pěťák tam dostala hromadu rybích kostí k obírání nebo odřezky připálené pečeně. Klesla dokonce ještě níž a u jednoho hostinského, který měl dobré srdce, si vyžebrávala kůrky chleba po hostech; dělávala si z nich chlebovou po­lévku a nechávala ji vařit tak dlouho, dokud jí u sousedů nechali hrnec na kamnech. Někdy dokonce, když ji trápil velký hlad, se ráno potulovala spolu se psy kolem dveří krámů, než přišli metaři; a občas, tam našla královskou kořist, nahnilý meloun, zkažené makrely nebo kotlety, které ovšem musela dobře prohlédnout u kosti, jestli tam nejsou Červi. Ano, tak hluboko klesla. Jemnocitným lidem se taková představa asi hnusí; ale kdyby ti jemnocitní lidé neměli tři dny co do huby, to bysme teprve viděli, jestli by se dál ošklíbali nad svým břichem anebo jestli by taky lezli po čtyřech a vybírali odpadky jako jejich méně šťastní spolubližní.

Malý princ

Hodně jsem tehdy přemýšlel o dobrodružstvích v džungli a také se mně podařilo nakreslit pastelkou první kresbu. Kresbu číslo 1. Vypadala takhle:

Ukázal jsem své veledílo dospělým a ptal jsem se jich, nahání-li jim má kresba strach.
Odpověděli mi:
„Proč by klobouk naháněl strach?“

Ale on to nebyl klobouk. Byl to hroznýš, jak zažívá slona. Nakreslil jsem tedy vnitřek hroznýše, aby to dospělí pochopili. Oni totiž potřebují vždycky nějaká vysvětlení. Má kresba číslo 2 vypadala takhle:

Dospělí mi však poradili, aby nechal toho kreslení otevřených a zavřených hroznýšů a zajímal se raději o zeměpis, počty a mluvnici. Tak se stalo, že jsem se v šesti letech vzdal skvělé malířské kariéry. Neúspěch mé kresby číslo 1 a kresby číslo 2 mě odradil. Dospělí sami nikdy nic nechápou a děti to hrozně unavuje, stále a stále jim něco vysvětlovat. Musel jsem si tedy vybrat jiné povolání a naučil jsem se řídit letadlo.


„Prosím pěkně ... nakresli mi beránka...“

Když stojíme před příliš velkou záhadou, neodvážíme se neuposlechnout. Ačkoli se mi to zdálo zde - na tisíce mil ode všech obydlených míst a v nebezpečí smrti nesmyslné, vytáhl jsem z kapsy list papíru plnící pero. Ale tu jsem si vzpomněl, že jsem studoval především zeměpis, dějepis, počty a mluvnici, a řekl jsem človíčkov (trochu mrzutě), že neumím kreslit. Odpověděl mi:
„To nevadí. Nakresli mi beránka.“

Poněvadž jsem nikdy nekreslil beránka, nakreslil jsem mu jednu z těch dvou kreseb, které jsem uměl. Obrázek zavřeného hroznýše. A užasl jsem, když jsem slyšel, jak mi ten človíček povídá:
„Ale ne, já nechci slona v hroznýši. Hroznýš je moc nebezpečný a slon zabere hodně místa. U mne doma je všechno malinké. Potřebuji beránka. Nakresli mi beránka.“

Tak jsem tedy kreslil.

Díval se pozorně a řekl:
„Ne! Tenhle je už moc nemocný. Udělej mi jiného.“
Nakreslil jsem tento obrázek:

Můj přítel se mile, shovívavě usmál:
„Ale podívej se ... to není beránek, to je beran. Má rohy...“
Tak jsem kresbu znovu předělal.

On ji však zase odmítl jako ty předcházející:
„Ten je moc starý. Já chci takového, aby dlouho žil.“

A tu, protože jsem ztratil trpělivost a protože jsem spěchal, abych se co nejdřív pustil do rozebírání motoru, načmáral jsem tuhle kresbu:

A prohlásil jsem:
„To je bedýnka. Beránek, kterého chceš, je uvnitř.“
Ale byl jsem velice překvapen, když se obličej malého soudce rozzářil.

„Právě tak jsem to chtěl. Myslíš, že ten beránek bude potřebovat hodně trávy?“
„Proč?“
„Protože u mne doma je všechno malinké...“
„Jistě to postačí. Dal jsem ti docela malého beránka.“
Sklonil se nad kresbu.
„No, není tak moc malý ... Jé, podívej se, on usnul...“

A tak jsem se seznámil s malým princem.

Umělohmotný třípokoj

Dost mužů, kteří ke mně přijdou, si myslí, že je to poetické. Že jsem si třeba ten název umělohmotný třípokoj vymyslela jen pro ten jedinečný společný večer; a ten žlutý ptáček jim už ťuká v kalhotách celý nedočkavý a připravený buď jako píšťalka, kterou si vezmu do úst, a ona to ví a těší se a předem si popiskuje, nebo jako palička k bubínku, na který spolu zavíříme, nebo někdy jen jako obyčejná kukačka, co čeká v hodinách a neodbije dřív, než hodinový strojek v hájovničce nakáže, tak ta je také dobrá a může být i nejlepší.

Někdy chtějí, abych se při tom na ně dívala anebo sténala spolu s nimi, což není problém, jakmile ale při tom chtějí sebemíň osahávat, účtuji si to jako samostatné předčíslí a za večer tím pádem platí dvakrát, což si ale myslim, že vzhledem k délce a úmornosti toho maratónu, kterým se rašple se zandavákem pak musí prodřít, než rašple nakyne podruhé, a to tak, že si konečně může odpoušknout, víc jak malý pšouk to napodruhé tak rychle za sebou nebývá, tak za takovouhle údernickou práci si dvojité finanční ohodnocení myslím zasloužím.

NA VRATKÉ HLADINĚ PLUJÍ DVĚ LABUTĚ... - krchovský

NA VRATKÉ HLADINĚ PLUJÍ DVĚ LABUTĚ...
tu a tam (po tom všem...) strništěm škrábu tě
ty moje ubohá, rusalko bledá...
- ach, Leda s labutí! (S labutí - leda...)

(Všechno je jako dřív)

Jak namalovat portrét ptáka (Else Henriquezové) - Prevért

Jak namalovat portrét ptáka (Else Henriquezové)

Musíte nejdřív namalovat klec
s otevřenými dvířky
pak namalovat
pro ptáka
něco krásného
a prostého
a milého
co ptáka přiláká
postavit plátno poblíž stromu
na zahradě
v hájku
nebo v lese
ukrýt se za strom
a mlčet
nehnout ani brvou...
Někdy pták přiletí hned se vší kuráží
a jindy váhá celé roky
než se odváží
Nesmíte ztratit trpělivost
čekat
čekat třeba celou věčnost
Čas čekání
však není nijak úměrný
kvalitě obrazu
Když konečně pták přiletí
pokud přiletí že
musíte mlčet z hloubi duše
počkat až vletí do klece
a když je uvnitř
musíte zlehka zavřít štetcem dvířka
a potom
smazat všecky mříže
a dávat pozor abyste mu nezkřivili ani pírko
Musíte namalovat strom
a najít pro ptáka
tu nejkrásnější větev
a namalovat listí na větvích a svěží vánek
sluneční paprsky
a bzukot hmyzu v žáru léta
a potom čekat až pták začne zpívat
Jestliže nezpívá
je to zlé znamení
znamení že obraz není k ničemu než k vyhození
Když zpívá je to dobré znamení
znamení že obraz je bez kazu
Zlehýnka vytrhněte
jedno z ptačích per
a napište své jméno v rohu obrazu.

(Slova)

Uprostřed léta - Prevért

Uprostřed léta

Byla jsem plná úžasu
byla jsem nahá jako nikdy
se sukní vyhrnutou do pasu
a v jeho dlaních se mé tělo
od nehtů na nohou
až po vlasy
nádherně chvělo
Byla jsem jako pramen
pod prutem proutkaře
A hřích se změnil v zázrak
Amen.

To nezpívám já - Prevért

To nezpívám já

To nezpívám já
ale květy které jsem spatřil
to se nesměju já
ale víno které jsem vypil
to nepláču já
ale láska kterou jsem ztratil

Líbej mě - Prevért

Líbej mě

V zapadlé čtvrti Města světla
tam kde je pořád tma kde vzduchoprázdno krátí dech
kde není léto kde je pořád zima
ona se chvěla na schodech.
Chvěla se on stál vedle ní
v tom městě plném kamení
Noc páchla sírou po hubení štěnic
noc nevoněla po kvítí
Ona mu říkala:
Tolik tmy je tu
a tak málo vzduchu
I v létě je tu pořád zima
Slunce ten puchejř strejčka Pánaboha pro nás nesvítí
Vždycky má fůru práce v nóbl čtvrtích
Sevři mě celou Obejmi mě
Líbej mě v té tmě a zimě
Líbej mě
Za chvíli může být už pozdě
Náš život to je tahle chvíle zrovna teď
Tady se zdechne ze všeho
z horka i ze zimy
Mrzneme dusíme se
Tak málo vzduchu k dýchání je tady
Kdybys mě přestal líbat
já bych se udusila
Tobě je patnáct a mně taky
třicet let je nám dohromady
Ve třiceti už přece nejsme děti
už jsme dost staří na práci
už jsme dost staří na líbání
Za chvíli může být už pozdě
Náš život to je tahle chvíle zrovna teď
Líbej mě!

Líhávali na jednom jsme loži - Neruda

Líhávali na jednom jsme loži

Líhávali na jednom jsme loži

a tys horlil pro mou netečnost,
kdežto bažit po tvých ideálech
vadila mně pouhá skutečnost.

A ta skutečnost juž shromáždila
tisícerých v krátkém žití bolů,
srdce vadne, brzo, nejspíš brzo
poležíme sobě opět spolu.

Básně - J. H. Krchovský

• NOCI, PO NICHŽ NEPŘICHÁZÍ RÁNO - I. část
  

výbor z básnických sbírek z let 1978 - 1991

PŘISTAVIL JSEM SI ZRCADLO
od té doby se nenávidím
včera mě ale napadlo
že se v něm stejně neuvidím...
rozplynul jsem se děsem
nad tím, že vůbec nejsem
vůbec si nezávidím...

(Procházka urnovým hájem)

NA STROPĚ HOŘČICE A V NÍ JE BUŘT
zmítám se v šílenství na podlaze
a je mi blaze, tolik blaze
že už snad nemůže ani být hůř

(Procházka urnovým hájem)

NECÍTÍM SE VE SVÉ KŮŽI
ve své kůži bezpečně...
chci si s tebou trochu užít
- buď tak hodná, vysvleč mě

Stáhni mi tu kůži s těla
jako svetr přes hlavu
vysvleč mě, a kdybys chtěla
projdeme se ke splavu

(Bestiální něha)

• NOCI, PO NICHŽ NEPŘICHÁZÍ RÁNO - II. část

NEDĚLÁM VŮBEC NIC, CO ZAČAL LISTOPAD
nežiju, nemyslím; chtěl bych jen pořád spát
celé dny sedávám s pohledem doblba
spícího kocoura tu a tam podrbám
a jeho pacička, rozbitá od broků
probouzí ve mně sklon k humánním výrokům:
- jak mohou proboha někoho vůbec hřát
neživé kožichy stažené ze zvířaz?!
... kocour mi chápavě přikývne s povděkem
a dál spí, zahříván neživým člověkem...

(Valčík s mým stínem)

ACH, ŽIVOT JE TAK TRAPNÝ BOŽE
jak uprdnutí do soulože

(Poslední jaro)

• NOCI, PO NICHŽ NEPŘICHÁZÍ RÁNO - III. část

MARASMUS? ASKEZE?! UŽ MĚ TO NEBAVÍ!
stejně tak celibát, ten mne sral po léta
nevím, proč Březina nezůstal Jebavý
může snad krásnější jméno chtít poéta?

(Nové valčíky)

• LEDA S LABUTÍ - Výbor z básnických sbírek z let 1992 - 1996

JE KONEC ŘÍJNA...

Je konec října a zem prvním mrazem tvrdá je...
Jsi chladná, šeptám hlíně, hrob svůj mrdaje

MOC JSEM SI NEUŽIL... A ČAS TAK UTÍKÁ!
musím si na noc dát k posteli budíka
- stačí půl dvanácté? Nařídím radši čtvrt
nerad bych zaspal i vlastní smrt

"Nastává už tvůj čas, rozkoší zešílíš!
- měl jsi rád hubený?" (štíhlá až přespříliš)
blondýnka! (víc než to...) A ještě panna jste!
přišla jsi právě včas, v hodině dvanácté

(Všechno je jako dřív)

DĚJOVÁ ZKRATKA JE POMALU ZA NÁMA
(- hlazení, polibky a něžná slůvka...)
vždyť ještě nedávno hrála si s panama!
a teď si hraju já, (dějová vsuvka...)

Některá poupata hmyz k sobě přímo zvou
sama se nabízí podobnost s mimózou
- tak byla citlivá, a právě na dotek...
ani se nesvlékla (s výjimkou kalhotek)

(Všechno je jako dřív)

• DODATKY...

• EPOS MUMIE NA CESTÁCH

KDYBYCH DAL...
Kdybych dal před rumem přednost spíš kyselce
neměl bych dnešní noc v trenýrkách viselce

(Poslední jaro)

PO VLAHÉ KOUPELI DOUTNÍČEK A PAK FÉN...
oholen dohladka, v čistém a zčerstva
odcházím na oběd a potom na kafe
a v rohu kavárny spřádám svá zvěrstva

(Nové valčíky)

J. H. Krchovský

Básník Jiří H. Krchovský (občanským jménem Jiří Hásek) se narodil 22. dubna 1960 v Praze, kde se vyučil zedníkem. Od roku 1977 je bez povolání. Žije v Praze a v Brně.

Jiří H. Krchovský vzešel z prostředí pražského undergroundu a je svérázným nonkonformním fenoménem v současné české poezii, byť jeho poetika je od počátku neměnná: je básníkem epitafů a náhrobních kamenů, polorozbitých a zašlých zrcadel, natržených rubášů, odlesků rakví a prohlubní hrobek. Je připomínkou dávno ztraceného a tu a tam do povrchnosti současného světa se navracejícího dandysmu, ale je také synem prokletí, zavrženosti a samoty, spojené s odeznívajícím dekadentním světem pohyblivých okrajů společnosti, duší jakoby se oddělujících od amébovitosti andělů svržených na zem. Brechtovsky zcizujícím prvkem v jeho poezii je černá mystika a desakralizovaná erotika. Krchovský je lyrikem syrových a pádných proklamací, výsostné, ale někdy příliš vyumělkované stylizace, za níž jakoby byla pod maskou skryta tvář nekonečné lidské úzkosti. Za zběsilými gesty dekadenta, za výkřiky rouhače do tmy opilých úsvitů vězí strach člověka z pusté existence stejně tak jako torzo chabé záchrany, spočívající v zahleděnosti do sebe, která má narcistní rysy. Řečeno Rilkovými slovy rovněž Krchovského hranice poezie “proudí k tůním a travám, / jen vyvstanou a hned tam jsou.” Ze dna jeho veršů, jakkoli kalného a nedýchatelného, stoupá úponek leknínu s přeludně smutným květem básníkovy tváře. Posmutnělost a melancholie, občas přehlušované siláctvím lhostejnosti a blazeovanosti, satyrstvím ironie a výsměchu, všemocného odstupu, spojeného s údělem vyhoštěnosti od lidských příbytků, jsou základními kameny Krchovského v podstatě čisté a chlapecky dojemné lyriky. Jeho tvorba je potvrzením pravidla, že i nadměrná stylizovanost básně jde ruku v ruce s chtěnou či nechtěnou trivializací a jakousi pseudolidovostí, jež v případě Krchovského postupuje podle osvědčených váchalovských a klímovských receptur od dostupného k nepřístupnému, od blízkého břehu ke vzdáleným přeludům ostrovních rájů, které se dík zahleděnosti do sebe stávají vězeními. V prvním vydaném svazku básní Noci, po nichž nepřichází ráno je autor lyrikem stylizovaných a ornamentálních interiérů, temných komnat, do všech stran rozevřených a přitom hermetických pokojů, jimiž prostupují astrální postavy “bez rukou, bez nohou / postavy bez těla, bez hlavy / jenom s duší / jenom s duší…” Tady je Krchovský i ponurým básníkem hřbitovů jako tichých zahrad, do kterých se vkrádá lidský smích a vášnivost, neklid lásky a mír osamělosti. Některé jeho lyrické figury připomínají surrealistickou doktrínu, sen na druhou, sen uprostřed snivosti, který je zároveň bolestným procitáním. Autor v této knize veršů naznačil, že i pro moderní poezii není ztracen mélický, hudební princip i s jeho marným orfeovstvím. Protipólem k této hudební linii je princip neustálé sebetrýznivosti, masochismus lyrického ega, ráno vstávajícího po těžké noci do dne “s vlastní kůží za nehty”. Ve svazku Leda s labutí se proti konkrétnosti a živé obraznosti prvních lyrických cyklů už v názvech jednotlivých oddílů objevuje rys obecnější a více abstraktní. Z tuláka po odlehlých končinách, kam se obvykle nevstupuje beztrestně, se Krchovský proměnil v hybatele, v aktéra, který “chce ještě chvíli”, přestože lpí na “všem, co je jako dřív”. Proti někdejší strohosti se jeho verše z tohoto tvůrčího údobí začínají košatit a rozechvívat. Strnulost zrcadla se proměňuje v neklidnou rozvlněnost hladiny, na kterou vnesl pohyb vržený kámen našeho bytí. Dekadentní kulisu světa prozařuje měsíční cípek mýtu, jakýsi sakrálně laděný tón s biblickou patinou, jakkoli naivně podávanou a téměř giottovsky zjednodušenou: “Jenom já a můj stín… / Zbylí dva v arše / gramofon vyhrává smuteční marše / a břehů nevidno, ani hor, natož měst. / poslední večeře (jednotné menu): / prsíčka holubic, obloha-ratolest / stylové prostředí, nelidské ceny”. Už na počátku 80. let pronikl do Krchovského poezie silně epický, dramatický prvek. V konfrontaci dění a pohyblivosti, nestálosti vnějšího světa se strnulostí člověka jako utkvělého stínu, člověka, který se stal loutkou, mrtvolou, obludností, ale také sám sobě vyčítavým démonem zaslýcháme ozvuky příkladně dekadentních časů Gellnerových, Hlaváčkových nebo Karáskových: “Má milá leží s nahým břichem / a ve své dlani moji má… / jen její srdce bije tichem / a ona neví, že spí s mnichem / nic neví, když mne objímá / když ze rtů se jí vzdechy linou / a venku tiše mrholí / že miluje se se zdechlinou / že líbá ústa mrtvoly”. Dekadentní reminiscence nejsou u Krchovského prvoplánově otrocké. Proniká jimi tvrdý a necitlivý expresionismus lhostejného světa. Toto dílo připomíná spíš “pitevnu” Gottfrieda Benna než “polní” a improvizovanou zádušní kapli s modravým úsvitem v oknech Georga Trakla. Jakkoli se dílo J. H. Krchovského – ve svazku Básně se ke čtenáři dostává jeho suma – může některým kritikům zdát poněkud eklektické a vykalkulované na efekt, postihuje věrně existenciální úzkost, která už dlouho vyplňuje naše skutky i sny.

Nebezpečné vztahy

Jihočeské divadlo, 18. 4. 2009

Christopher Hampton: Nebezpečené vztahy

Rafinovaná, krutá hra s nevinností, čistotou a láskou ve známé adaptaci Laclosova románu. Pod elegantní, uhlazenou maskou se skrývají intriky a bezcitné manipulace. Dovoleno je vše, jen slabost se neodpouští. Markýza de Merteuil a Valmont neušetří nikoho, ani sebe.

režie: Martin Glaser. dramaturgie: Olga Šubrtová

neodpouští. Markýza de Merteuil a Valmont neušetří nikoho, ani sebe

Účinkovali

Vikomt de Valmont: Ondřej Volejník

Markýza de Merteuil: Teresa Branna

Prezidentová de Tourvel: Věra Hollá

Paní de Volanges: Jaroslava Červenková

Paní de Rosemonde: Bibiana Šimonová

Rytíř Danceny: Michal Dalecký, Jakub Divíšek

Cecilie de Volanges: Šárka Vaculíková

Azolan: Tomáš Drápela

Emilie: Taťána Kupcová

Majordomus: Daniel Šubrt

Vodní družstvo

Činoherní klub, Praha, 14. 3. 2009

Marianne Fredriksson

Marianne Fredriksson se narodila 28. března 1927 v Göteborgu, ve Švédsku. Než se stala spisovatelkou byla novinářkou, svůj první román napsala až ve třiapadesáti letech. Mnoho jejích prvotních románů je založeno na biblických příbězích, hlavním tématem knih je přátelství, které je pro Marianne důležitější než láska.

• Anna, Hanna a Johanna