Když přišla z kuchyně, vzhlédl jsem, až teprve když stála před vanou. V rozpřažených rukou držela velký ručník. "Pojď!" Obrátil jsem se k ní zády, když jsem vylézal z vody a napřimoval se. Zahalila mě zezadu do ručníku, od hlavy až k patě, a třela mě do sucha. Potom nechala ručník padnout na podlahu. Neodvážil jsem se ani pohnout. Přistoupila ke mně tak blízko, že jsem na zádech cítil její ňadra a na zadnici její břicho. I ona byla nahá. Ovinula kolem mě své paže, jednu ruku položila na mou hruď a druhou na mé ztopořené pohlaví. "Proto jsi přece přišel!" "Já..." Nevěděl jsem, co mám říct. Ani ano, ale také ani ne...
-
Milovali jsme se jinak. Na počátku jsem se zcela oddával jejímu vedení, její moci. Pak jsem se anučil se jí zmocňovat. Během naší cesty a po ní jsme se už jenom jeden druhého nezmocňovali. A ještě mám báseň, kterou jsem tehdy napsal. Jako báseň velkou hodnotu nemá. Zbožňoval jsem tehdy Rilka a Benna a vidím, že jsem se snažil napodobit oba najednou. Zároveň však vidím, jak blízcí jsme si tehdy byli. Zde je báseň:
Když se otevřeme
ty mě a já tobě
když se ponoříme
ty do mě a já do tebe
a když zahyneme
ty ve mě a já v tobě.
Pak
já jsem já
a ty jsi ty.
-
Čtvrtý rok našeho verbálního, avšak na slovo skoupého vztahu přišel pozdrav. "Chlapečku, poslední příběh byl obzvláště hezký. Děkuji. Hanna. Papír byl linkovaný. vytržená a na okraji zastřižená stránka ze školního sešitu. Pozdrav stál úplně nahoře a zabíral tři řádky. Byl napsán modrým kuličkovým perem, které se rozmazává...
Žádné komentáře:
Okomentovat