neděle 19. října 2008

Havran (The Raven)

Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné –
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dveře – a pak už ne.
„Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné –
jednou jen a pak už ne.“
Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; – marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou – již poslušné
světice zvou Lenora – nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.
Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
s hrůzou – již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
„Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –
jednou jen a pak již ne.“
Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
„Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání – je to skoro nemožné,
že jste klepal vy“ – a poté otevřel jsem úslužně –
venku tma a víc už ne.
Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufá snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení „Lenoro!“ zní zimničně,
to já šeptám „Lenoro!“ – a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc již ne. Vrátil jsem se do pokje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
„Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne –
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne; –“
vítr a nic jiného už ne.
Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklny, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsé Pallady – a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.
Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané –
„Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane –
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!“ –
Havran děl: „Už víckrát ne.“
Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků kráká
bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné;
velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření
pták či zvíže, jež si lení v póze velmi záhadné
na poprsé nade dveřmi – v póze velmi záhadné
a říká si: „Už víckrát ne.“
Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru
jako duše, v jedno slovo samotářsky zabrané –
až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to až k sluchu:
„Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne
jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne.“
Však havran dí: „Už víckrát ne.“
Zaražen, an na mne hledí s přiléhavouo odpovědí,
říkám si: „Toť bezpochyby pochyt velmi obratně
od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl,
takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné –
pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné,
jako je: ‚už víckrát ne!‘“
Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání,
přistrčil jsem křeslo, mysle, že mne něco napadne,
když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu,
přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné,
nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné‚už víckrát ne‘.
Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady
pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne,
kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři,
na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné,
ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné,
ona víckrát, víckrát ne.
Zdálo se, že u stínítka houstne světlo od kadidla,
že se bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne.
„Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu
balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne,
po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne“ –
Však havran děl: „Už víckrát ne.“
„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel,
synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně –
statečně, byť opuštěný, žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne“ –
Havran dí: „Už víckrát ne.“
„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine“
Havran dí: „Už víckrát ne.“
„Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! –
Nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!“
Havran dí: „Už víckrát ne.“
Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přihmouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane –
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchodí se – víckrát ne.

Edgar Allan Poe

Edgar Allan Poe (19. ledna 1809, Boston – 7. října 1849, Baltimore) byl americký romantický básník, prozaik, literární teoretik a esejista. Byl autorem zpravidla fantastických a mystických příběhů a zakladatelem detektivního a hororového žánru.
Narodil se 19. ledna 1809 v Bostonu, Massachusetts. Byl jedním ze tří dětí páru kočovných herců Elizabeth a Davida Poeových. Jeho otec trpěl alkoholickými sklony a opustil matku ještě před Edgarovým narozením. Matka zemřela v roce 1811 ve věku 24 let na tuberkulózu a zanechala tak po sobě tři sirotky: malého Edgara, jeho mentálně postiženou sestru Rosalie a bratra Williama, který stejně jako otec trpěl alkoholickými sklony a předčasně zemřel. Jako tříletý sirotek byl Edgar svěřen do útulku v Richmondu, kde se jej po relativně krátké době ujala rodina Allanů, velkoobchodníků s tabákem; odtud plyne Poeovo prostřední jméno Allan. Rodina po nějaký čas bydlela v Liverpoolu a tajemná Anglie se tak stala mladému Edgarovi zdrojem inspirace po celý život. Dodala jeho pozdějším dílům onu fantaskní, tak typicky poeovskou hrůzostrašnost. Edgar studoval literaturu na University of Virginia, kde však začal mít potíže s alkoholem a s hráčskými dluhy; pro ně se později rozešel se svým nevlastním bratrem, jenž je za Edgara odmítal platit. Poe se ve finanční krizi zapsal na vojenskou akademii ve West Pointu. Zde se však ukázal jako nedisciplinovaný voják a byl brzy propuštěn. Po propuštění došlo ke rozporům a následně i k rozchodu s Edgarovým otcem. V roce 1834 se setkal s prvním úspěchem, když získal hlavní cenu na soutěží organizované baltimorským týdeníkem Saturday Visitor se svým příběhem Rukopis nalezený v láhvi. Vstoupil posléze do richmondského Southern Literary Messenger a v roce 1835 se stal jeho hlavním šéfredaktorem. V roce 1836 se oženil se svou třináctiletou sestřenicí Virginií Clemm (zesnulou o jedenáct let později v roce 1847). Alkohol a drogy způsobovaly Poeovi intenzivní stavy deprese a později i ztrátu zaměstnání.
Roku 1845 uveřejnil Havrana, který doslova ohromil tehdejší veřejnost. Poe tedy zažil krátké období slávy a mondénních úspěchů. Jeho alkoholové a drogové dluhy jej však z onoho postavení brzy stačily uvrhnout zpět do zoufalé bídy. Poeova smrt byla hodna děl, kterým se věnoval: 3. října 1849 byl nalezen opilý (a zřejmě i pod vlivem omamných látek) na baltimorském chodníku v blízkosti Light Street. Byl urychleně hospitalizován, ale z kómatu, do kterého následně upadl, se po celé čtyři dny neprobral. Zemřel na překrvení mozku v ranních hodinách 7. října 1849.
Edgar Allan Poe byl obdarován vysokou inteligencí, byl velice zdvořilý, ale také až přehnaně prudký a divoký. Již od dětství četl díla Lorda Byrona, Samuela Taylora Coleridge a většinu romantických autorů své doby. Hlouběji se rovněž zabýval kosmogonií, přírodními vědami a mysticismem. Tyto své znalosti následně používal při psaní svých děl (např. Pád do Maelströmu, Tisící druhý Šeherezádin příběh, Tři neděle v týdnu), kdy dokázal s matematickou přesností dosáhnout geniálního efektu a zanechat tak ve čtenáři předem psychologicky promyšlenou impresi (většinou strachu či hnusu, často ale i humoru a překvapení). Ještě za svého života ztratil všechny ženy, které miloval, a znesvářil se se všemi lidmi, kteří by mu byli v těžkých okamžicích schopni pomoci. Žil v takřka nepřetržité bídě, přestože se i za svého života dočkal jisté slávy (zejména svými žurnalistickými pracemi).
Je autorem mnohých povídek a básní. Do Evropy se za Poeova života takřka neznámé dílo dostalo především díky překladům Charlese Baudelaira a částečně i Stéphana Mallarmého. Jeho dílo bylo inspirací mnoha pozdějších autorů (z nichž jmenujme asi nejznámějšího Arthura Conana Doyla a jeho kultovního hrdinu Sherlocka Holmese, jehož podoba je výrazně ovlivněna Poeovou postavou výjimečně inteligentního detektiva Dupina). Svou stopu zanechal nejen na francouzských básnicích Charlesi Baudelairovi a Stéphanu Mallarmém, ale například i na Paulu Valérym, Juliu Vernovi (zejména onou až vědeckou přesností popisu) a v neposlední řadě i na Fjodoru Dostojevském a již zmíněném Arthuru Conanu Doylovi. Jeho pravým dědicem a pokračovatelem se však stal Howard Phillips Lovecraft, který v Poem ražené cestě pokračoval do ještě extrémnějších zákoutí hrůzy a hnusu. Ani v moderní literatuře není Poe zcela bez vlivu. Jeho vliv je přítomen především v britské literatuře (zasáhl i do široce populárního díla Joanne Kathleen Rowlingové). Mnohá z Poeových děl byla nejen zdramatizována, ale i zfilmována a převedena do komiksové podoby. Široce se nechal Poeovou literaturou inspirovat např. Ray Bradbury, který neskrývaje svou adoraci k Poeově dílu, věnoval jeho osobnosti celou kapitolu z Marťanské kroniky (syntetizoval zde dva zdánlivě odlišné prvky z Masky červené smrti a z Jámy a kyvadla).

  • Havran (1845)

neděle 12. října 2008

Má léta s Andy Warholem (Famous for 15 Minutes)

"Co kdyby lidi uctívali peníze?" "Maloval bych dolary."
Andy mi vždycky připomínal: "Dean říkal: 'Žij rychle a zemři mladý, ať po sobě necháš mrtvolu k světu'."
"Vy beznáte Poussina, jednoho z největších francouzských malířů sedmnáctého století? Chybí vám základní umělecký přehled!" "Umění znát nemusím. Já ho dělám."
Kapitola Blow Job: "Po pětatřicet minut kamera ani na okamžik neopustí mužovu tvář, která se stěží pohne, stejně netečná, jako kdyby umírala pomalou smrtí. Kdybychom neviděli úvodní scénu, nenapadlo by nás o co jde. Muži sledující film začínají ztěžka polykat, ženy ani nedýchají. Andy, rytmicky přežvykující, převaluje v ústech žvýkačku. Přežvykování žvýkačky je jediným zvukovým doprovodem Blow Job."..."Ten film je podfuk," konstatuje Ingrid. "děj se odehrává metr pod kamerou."
Dálí prohlašuje: "Je sors la peinture de la routine. Čerpám z umění každodeního života."
Když čtu v časopise Time článek o světle a prostoru, narazím na výraz "ultra violet". Ta dvě slova se mne doslova zmocní. Vystřihnu si je zlatými nůžkami, kterými si stříhám roztřepené konečky vlasů. Ultra violet - ultrafialová.
Stejně Andy neváhá opakovat sám sebe. namaluje čtyřicet osm Marilym a dvě stě dvacet čtyři Campbellových polévkových plechovek a ve filmu Spáč spáč spí, spí, spí, spí, spí, spí, dokud také divák nezačne dřímat.
The Velvet Underground dělají s hudbou to, co dělá Andy s představami. Opakují a opakujía opakují totéž slovo nebo slovní obrat, dokud někdo nezakřičí: ůDržte už hubu!" Lou nahrává píseň "Dělej pštrosa". Je to čistá lyrika. Vykřikuje slova pořád dokola, dokud ho šéf nahrávací sekce nedonutí, aby přestal.
Když jsem vzhůru, probírám svůj život a promítám si ho jako film. V duchu vidím domovy, které jsem rozbila, své lži, loupeže, potraty, cizoložství, krutosti, bezohlednosti, své hříchy. Čtu bibli. S hrůzou si uvědomuji, že jsem porušila každé z deseti přikázání.
Stalo se běžnou praxí pro kohokoli, kdo se náhodou nachomýtl kolem, aby se podepsal Andyho jménem na "Brillo Boxes", "Marilyn" a na různé verze polévkových plechovek. I na mě přišla řada v podpisové povinnosti. Gerard, v souladu se všemi postupy při tvorbě pop uměleckého díla, objedla sítotisky, natáhl plátna, použil síta, rozetřel barvu - při různých příležitostech - a připojil Andyho jméno. Otázka zněla: Čí je to obraz?
___

kkk
___
Hlavní postavy: Andy Warhol - čtrnáctiletá studentka, která řeší běžné problémy teenagerů - to jak vypadá, jak zapůsobit na kluka, který se jí líbí... Je velmi vtipná, pohotová, trochu ironická, ale velmi pohodová holka, kterou má většina lidí rádo. Ultra Violet - nejlepší kamarádka Georgie, zamilovaná do Toma, trochu stydlivější, upjatá, možná staromódní, Salvador Dalí - kamarádky Georgie, které s ní řeší veškeré trable a jejich zájmy jsou: kosmetika, kluci, oblékání, kluci, rodiče, kluci, škola. Edie Sedgwick - starší kluk, zpěvák skupiny Stiff Dylans, trochu namyšlený, hezký, Georgia mu přijde moc mladá. Rodiče Georgie - mají o ní starost, v průběhu všech dílů knih prochází jejich vztah krizí, ale nakonec vše dobře dopadne, Libby - malá sestřička Georgie, trochu šišlá, je roztomilá, ale trochu otravná. Komik Dave - vtipný kluk, který Georgii posloužil jako návnada, aby získala Robbieho, pohotový, hezký.
Prostředí, doba: Amerika, 60.léta 20. století
Téma:
Autobiografie Ultra Violet, která prožila část života po boku Andy Warhola. Drogy, večírky, umění, filmy, pop art, homosexuálové... Odraz 60. let.
___

"Ach, to bylo úžasné!" Později, na ulici, mně vykládá, jak to bylo ubohé.
"Den bez zmínky o nás je ztracený."


Ultra Violet

Isabelle Collin Dufresne (6. září 1935 Francie), známější jako Ultra Violet je francouzsko-americká umělkyně a spisovatelka, jedna z múz Andyho Warhola.

Vyrůstala v rodině silně věřících katolíků. Protože byla problémovým dítětem, matka ji již v brzkém věku poslala do katolické školy, kde dělala vše proto, aby se mohla vrátit domů. Doma se jí však přízně a lásky nedostávalo, proto se přestěhovala do New Yorku, od kterého očekávala víc. Díky velkému zájmu o umění si našla práci, ve které měla přístup do newyorských galerií a muzeí. Lidé i tisk zaujala svým neobyčejným zjevem. Brzy se seznámila s mnoha slavnými lidmi všech společenských vrstev - od Johna Lennona a Yoko Ono až po americké kosmonauty či Richarda Nixona. Zanedlouho na jedné z vernisáží také se Salvadorem Dalím. Stala se jeho inspirací v uměleckém směru a také jeho milenkou.

Udržovala stálý kontakt s tehdy začínajícím umělcem Andy Warholem. Warhol měl mnoho múz, které hrály či pózovaly v jeho filmech. Nazýval je Superstars, tou nejznámější byla temná kráska Ultra Violet. Ve Warholově továrně (Factory) se stýkala s hvězdami jako Bob Dylan, John Graham, John Chamberlain. Brzy začala hrát ve Warholových undergroundových filmech, díky kterým si zanedlouho zahrála ve filmech Simon, King of the Witches a An Unmarried Woman. Cesty Ultra Violet a Warhola se začaly rozcházet, když umělce v roce 1968 postřelila Valerie Solanasová. Od té doby žil Warhol ve strachu a opouštěl staré přátele.

V sedmdesátých letech publikovala svou autobiografii Slavná na 15 minut a brzy napsala knihu Má léta s Andy Warholem. Koncem devadesátých let se vrátila do Francie, kde si otevřela studio v Nice a psala knihy o svých názorech k umění. Na jaře 2007 podávala retrospektivní přednášky v newyorkské technologické instituci. Později se také vrátila ke katolictví a doteď se aktivně účastní charitativních akcí.