úterý 9. prosince 2008

Petra Soukupová

Petra Soukupová (1982), spisovatelksa, scénáristka, produkční. Za svojí prvotinu K moři získala Cenu Jiřího Orteba, byla nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii próza roku. Mezi její oblíbené autory patří Ian McEwan a John Irving.

pondělí 8. prosince 2008

Ztepilá (La Ben Plantada)

Nuže, trup ušlechtilý a veskrze helénský, by byl v roce 1909 býval nadměrný, ale plně se snáší s volnou, pohodlnou, klasickou, svrchovatě ladnou módou roku 1911. Paže jsou dlouhé: silnější v místech, kde vybíhají z ramen, a příjemně se zeštíhlují; jsou vzdáleny nedostatku, kterým trpí paže ruské tanečnice Truhanové, jež jsou stejně silné u podpaždí jako v zápěstí. Ruce Ztepilé bychom jistě nevychvalovali jakožto aristokratické, neboť jsou široké a poněkud hrubé. Její hruď je plna dstojnosti a budí dojem sladké únavy, která je též v souladu s módou letošního léta.

Pořadí jejích nejmilejších čiností vypadá takto:
Za prvé, spát.
Za druhé, koupat se.
Za třetí, chodit do divadla.
Za čtvrté, tančit.
Za páté, dostávat dopisy od přítelkyň.
Za šesté, šít.
Za sedmé, prát v létě, když jí to nezakazují, s rukama hluboko ponořenýma do vody.
Za osmé, číst.
Za deváté, chodit na návštěvy, rozmlouvat a plnit další společenské povinnosti.
Za desáté, odpovídat na dopisy přítelkyň.

Mlčení
Hodně mlčí, a jak dobře!

"Ale ty, oblíbenče, si pro sebe uchováš víc na paměť a znamení toho, že jsi přímo slyšel moji řeč. Musíš být příkladem klidu a nezpronevěříš se smyslu pro proporci. Vidím, že zatímco jsem hovořila, tvj obličej se vyjasnil a slzy oschly. Takového tě chci a jenom za cenu takovéto zdrženlivosti budeš moci hládat mé slovo. Jdi tedy a uč jí lidi, křti je noucentisty ve jménu Ztepilé. Já tě při tvé cestě světem neopustím. Neviditelná budu sledovat každý tvůj krok. Dostaneš-li se do zmatků či pochybností nebo nebezpečí, vzývej mě a záhy ti nějaké znamení vyjeví moji skrytou přítomnost a útěchu. Znám tvé slabosti, jako ty jsi poznal mé síly. Sbohem, Xénie, a přijmi teď pro všechny své cesty a své skutky mé požehnání."

Intelektuální román napsal španělský myslitel a literární a výtvarný kritik (1881-1954). Rozvíjí příběh z malého přímořského letoviska, v němž se objeví mladá ztepilá dívka, symbolizující krásu spisovatelovy vlasti -Katalánska. Dílo vzniklé z okouzlení nikoli jedinou ženou, ale celým národem, jeho bohatou minulostí i současnými tvůrčími schopnostmi.

Eugene d'Ors

Eugene d'Ors byl španělský spisovatel, novinář, filozof, esejista a umělecký kritik z Katalánska. Psal ve španělštině i katalánštině, někdy pod pseudonymem Xenius, ve španělské literatuře je více známý pod jménem Eugenio d'Ors.
Narodil se roku 1881 v Barceloně, vystudoval práva, byl členem Novocentrismu (generace 14 - směr katalánské literatury představující opozici k modernismu a avantgardě. Umělci upřednostňovali bohémský způsob života, vyznávali radikalismus a individualismus.). Zemřel roku 1954.

neděle 7. prosince 2008

Tyrolské elegie

Karel Havlíček Borovský
1) Sviť, měsíčku, polehoučku
skrz ten hustý mrak,
jakpak se ti Brixen líbí? —
Neškareď se tak!

3) Bach mi píše jako doktor,
že mi nesvědčí
v Čechách zdraví, že prej potřebuju
změnu povětří.

8) Teď, měsíčku, nechme elegie
a přejděme v heroický tón:
nebo co ti teď chci vypravovat,
to byl čertův shon.

Tyrolské elegie je autobiografický příběh K.H. Borovského o jeho deportaci. Jednou v noci mezi druhou a třetí hodinou byl Havlíček probuzen policisty. Ti mu přivezli dopis od pana Bacha. V něm pan Bach oznamuje Havlíčkovi, že je v Čechách nezdravé prostředí, že mu zde nesvědčí, ať odjede s policií. Píše mu, aby si sebou nebral zbraň, že ho budou hlídat a ať se ničeho nebojí. Havlíček se ustrojil a rozloučil se s matkou, sestrou, ženou a dcerou Zdeničkou. Loučení bylo těžké. Potom odjeli. Nikdo nic nevěděl, vše bylo tajné. Po cestě vyměnili na několika místech koně a opět jeli dál. Když projížděli Alpami, koně se splašili a kočí spadl z kozlíku a ostatní vůz ztratil, akorát Havlíček dojel na místo. Navečeřel se a čekal na ostatní. Ty přišli s odřenými nosy a modřinami po těle. Potom všichni odjeli do Brixenu, kde Havlíček vzpomíná na minulost a prosí měsíček, aby nezacházel za mraky a chvilku postál, zda si ještě pamatuje na cestu do Brixenu.