Zabiják - E. Zola

Namouduši, tenhle vykutálený bařtipán jí může vlézt někam, však víte kam, a hodně hluboko! Zrovna jako ten starý dobytek Coupeau, který ji řeže, sotva přijde domů; ten jí taky může vlézt zrovna tam co domácí. V téhle chvíli tam asi musela mít zatraceně místa, protože tam posí­lala kdekoho, nejradši by se tak byla zbavila všech lidí i celého života. Byla už jako fackovací panák. Coupeau měl takový klacek, říkal mu vějíř; a dovedl jím tu svou ženskou ovívat jedna radost! Až se potila, jen se z ní lilo. Gervaisa se samozřejmě také nedala, kousala a škrábala, a tak se rvali v prázdné světnici tak dlouho, až je hlad úplně přešel. Ale z těchhle výprasků si nakonec dělala zrovna tak málo jako ze všeho ostatního. Ať si Coupeau drží modré pondělky třeba celý týden, ať třeba celý měsíc nevyjde z opice, ať se vrací domů zřízený pod obraz a chce ji mlátit, ona si už na všechno zvykla, připadal jí jenom otravný, nic víc. Tehdy si 394 říkávala, ať jí vleze do zadku. Ano, do zadku ať jí vleze to staré prase, a s ním Lorilleuxovi, Bochovi i Poissonovi! Do zadku ať jí vleze celá čtvrť, která jí opovrhuje! Celá Paříž jí tam může vlézt, ještě jí tam pomůže; plácala se tam, aby dala najevo, jak je jí všechno fuk, a mívala blažený pocit pomsty, že šiji tam celou nacpala. Jenomže i když si Člověk na všechno zvykne, nemůže se bohužel odnaučil jíst. To jediné dělalo Gervaise čáru přes rozpočet. Bylo jí úplně fuk, že je poslední z posledních, že by o ni ani pes nezakopl že se lidé oprašují, když kolem nich přejde. Špatné zacházení už jí vůbec nevadilo, ale hlad, ten jí svíral střeva pořád. Ach, dávno už se rozloučila s dobrotami a klesla tak hluboko, že zhltla všechno, nač přišla. Když se teď chtěla dobře pomět, nakoupila u řezníka odřezky masa, které se tam bůhvíjak dlouho válely a černaly na talíři; dala to vařit dohromady s plným hrncem brambor, které vyšťourala někde schované odposledka. Anebo si ukmochtila hovězí srdce, a to bývalo, pane, žrádýlko, jen se olizovala. Jindy, když měla víno, nalámala si do něho chleba a jedla to jako polévku. Za dva pěťáky italského sýra, bram­bory na loupačku nebo hrst fazolí dušených ve vlastní šťávě, to pro ni byly hody, jakých si nemohla často dopřát. Došlo to s ní už tak daleko, že dojídala zbytky v pokoutních puty­kách; za pěťák tam dostala hromadu rybích kostí k obírání nebo odřezky připálené pečeně. Klesla dokonce ještě níž a u jednoho hostinského, který měl dobré srdce, si vyžebrávala kůrky chleba po hostech; dělávala si z nich chlebovou po­lévku a nechávala ji vařit tak dlouho, dokud jí u sousedů nechali hrnec na kamnech. Někdy dokonce, když ji trápil velký hlad, se ráno potulovala spolu se psy kolem dveří krámů, než přišli metaři; a občas, tam našla královskou kořist, nahnilý meloun, zkažené makrely nebo kotlety, které ovšem musela dobře prohlédnout u kosti, jestli tam nejsou Červi. Ano, tak hluboko klesla. Jemnocitným lidem se taková představa asi hnusí; ale kdyby ti jemnocitní lidé neměli tři dny co do huby, to bysme teprve viděli, jestli by se dál ošklíbali nad svým břichem anebo jestli by taky lezli po čtyřech a vybírali odpadky jako jejich méně šťastní spolubližní.