"Zavolej tátovi a řekni mu, ať za námi oba přijedou."
"Sem?"
"Ano, sem. Do tohohle pokoje. Číslo 2109 v hotelu Pierre. A budeme tu bydlet, dokud nezemřeme."
"My čtyři v tomhle pokoji - to budeme mrtví ani ne za hodinu. Když jsi byla malá, žili jsme všichni čtyři šest měsíců v jednom domě v Zátoce ústřic. Měl dvacet jedna pokojů, a přesto nás to málem zabilo."
"Co nás málem zabilo?"
"To, že jsme všichni žili v jednom domě a zkoušeli být jedna rodina."
"Proč? Je těžké být jedna rodina?"
"Pro mě a pro tvého tátu ano. Myslím, že je to těžké pro každého, ale můžu se samozřejmě mýlit. Vezmi si například moji nejlepší kamarádku, Kláru Coolbawovou. Žije se svým manželem a třemi dětmi v jednom domě už dvacet let, a podívej se na ně."
"Co je s nimi?"
"Jsou mrtví, to je s nimi. Sice se každé ráno vzbudí, najedí se a někam odejdou, ale ve skutečnosti jsou mrtví. To s lidmi dělá manželství."
Žádné komentáře:
Okomentovat