Postavím sklenku na pult a chvilku ji jen tiše pozoruji, aniž bych se jí dotkl. Whisky si totiž nejdřív ze všeho musíte vychutnat především pohledem. A až když se nabažíte pohledu, můžete se napít. Stejný princip jako s hezkými dívkami.
„To je Bob Dylan, že?“ „Je,“ přikývl jsem. Bob Dylan právě zpíval Positively 4th Street. Dobré písničky zůstanou dobré i po dvaceti letech. „Boba Dylana poznám hned, jakmile ho zaslechnu,“ řekla spokojeně. „Hraje na harmoniku mnohem líp než Stevie Wonder, co?“ Zasmála se znovu. Bylo moc hezké, že to udělala. Vida, ještě pořád zvládám rozesmávat dívky. „To ne, ale má takový typický hlas,“ pokračovala. „Jako kdyby stálo malé dítě u okna a pořád se jen dívalo, jak venku prší.“
Otevřel jsem oči, tiše ji přitíhl k sobě a položil ruce na záda, abych mohl rozepnout háčky podprsenky. Žádné ta ale nebyly. „Vpředu,“ usmála se. Něco na světě se přece jenom vyvíjí a mění.
Žádné komentáře:
Okomentovat