Edith a Marlene

Pod Palmovkou. 29. 12. 2010

Růžový panter

Divadlo DNO

Solnice, 18. 12. 2010

Přelet nad kukaččím hnízdem

Divadlo pod Palmovkou

10. 12. 2010

Komunismus

Jihočeské divadlo, 26. 10. 2010

Zkouška orchestru

Divadlo na Vinohradech, 27. 9. 2010

autor: Federico Fellini

režie: Martin Stropnický

Zkoušku orchestru natočil slavný italský režisér Federico Fellini v roce 1978. "Dokud to neuslyším na vlastní uši, nemohu uvěřit, že tak neharmonické společenství lidí, kovu a dřeva splyne v jednu jedinou melodii. Harmonie vzniklá z chaosu a disonance mě odjakživa fascinovala ..."řekl na adresu svého filmu.

Zkouška jednoho orchestru v prostoru bývalé kaple je jakousi fiktivní televizní reportáží, která postupně skrze vzpouru hudebníků proti příliš autoritativnímu dirigentovi vygraduje do filosofické úvahy o povaze lidského společenství a smyslu umění jako takového. Fellini v duchu své "nadreálné" poetiky zpodobuje nejen demoralizovanou skupinu hudebníků, kteří i přes zdůrazňovanou lásku ke svým nástrojům zůstávají rutinními hráči a které vzájemná rivalita a nenávist k dirigentovi dovede až k anarchii, ale zkoumá i hranice osobní svobody, demokracie a diktatury, ohrožení hudby a kultury vůbec i naši elementární schopnost se navzájem poslouchat a domluvit se.

Do divadelní podoby adaptoval snímek Martin Stropnický, umělecký šéf souboru. V inscenaci se představí téměř celý herecký ansámbl divadla.

divadelní adaptace / Martin Stropnický
Režie / Martin Stropnický
Dramaturgie / Martin Velíšek
Scéna / Martin Chocholoušek
Kostýmy / Lucie Loosová
Hudba / Petr Malásek
Odborný poradce / Mario Klemens
Pohybová spolupráce / Irina Andreeva

Kustod / Jaroslav Kepka / Ilja Racek
1.housle / Otakar Brousek
2. housle / Ladislav Frej
Senior / Oldřich Vlach
Houslistka / Zlata Adamovská
Klavíristka / Simona Postlerová
Flétnistka / Jana Malá / Lucie Štěpánková
Violoncellista / Petr Kostka
Trumpetista / Svatopluk Skopal
Klarinetista / Jiří Čapka
Hornista / Martin Davídek
Tubista / Miroslav Babuský j.h. / Michal Kern j.h.
Hobojista / Daniel Bambas
Pozounista / Martin Zahálka
Kontrabas / Jaroslav Satoranský
1. bicí / Pavel Batěk
2. bicí / Michal Novotný
Harfenistka / Jiřina Jirásková / Lucie Polišenská
Dirigent / Viktor Preiss
Šéf / Jiří Plachý
Odbor / Pavel Rímský
Moderátorka / Veronika Žilková

Rozhovor Martina Velíška (dramaturga inscenace Zkouška orchestru) s Martinem Stropnickým (režisérem inscenace a autorem úpravy)

Vzpomeneš si na svoje první setkání s Felliniho filmem?

Asi to byl Amarcord. Normalizační režim měl pro Itálii slabost. Tedy spíš pro její komunistickou stranu. Ta byla, vedle té francouzské, nejsilnější v Západní Evropě. Pamatuješ si na Fond solidarity? Dávali jsme jako školáci povinně pětikorunu. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že jsme tak pomáhali financovat italským komunistům sny o beztřídní společnosti. I když v praxi se to spíš projevilo tím, že jejich předseda měl obleky z nejlepších anglických látek. No a vedlejší produkt této „družby" spočíval v tom, že byly u nás sem tam k vidění kvalitní italské filmy. Amarcord byl pro mě zjevením. Určitě bych ho zařadil do první desítky nejlepších filmů světové kinematografie.

Po hradecké inscenaci Silnice (adaptace T. Boučková) je to tvoje druhá inscenace podle Felliniho filmu. Proč?

Ta práce v Hradci byla moc fajn. A pak: jsem možná sobec, ale vždycky se snažím inscenovat takovou hru, která by mě jako diváka bavila. Pak je jistá šance, že zaujme i publikum. A já dělám divadlo pro publikum. Felliniho svět mi učaroval a tak jsem hledal mezi jeho filmy takový, který by měl téma rezonující s naší současností a jenž by se dal přenést na jeviště. Zkouška orchestru takovou předlohou je. Divadelní podoba je inscenačně nesmírně náročná, ale za pokus to stojí.

Tentokrát jsi i autorem adaptace. Co na ní pro tebe bylo nejtěžší?

Všechno. Namátkou: bylo třeba posoudit, jestli je téma pro dnešního diváka silné. Zdali a do jaké míry ho posunout z Itálie konce sedmdesátých let blíž našim pocitům i reáliím teď a tady. Jak zkombinovat dialogy obsažené v titulcích s originálem a do jaké míry se nechat inspirovat k dopisování. Nakonec jsem původní text znovu přeložil a řadu dialogů přepsal i připsal. Ve scénáři je zhruba padesát procent textu, který ve filmu nenajdete. No a nakonec taková drobnost: jak se vypořádat ve velkém prostoru Divadla na Vinohradech s tím, že film je založen na téměř dokumentárním snímání výrazných typů v převažujících detailních záběrech. Nebo jak vyřešit okolnost, že dirigent stojí k publiku zády. Přičti k tomu rébus jak zvládnout téměř třicítku vinohradských herců, které obsadíš do malých rolí a máš o zábavu postaráno.

Co je pro Tebe v dané fázi zkoušení (cca v polovině zkoušek) nejtěžší?

Patrně nejtěžší je přesvědčit a dovést herce k poznání, že druhý plán může být na jevišti výsostným a strhujícím protagonistou. Jde o dílo týmu, kdy jeden je zcela závislý na druhém a přesná souhra je základním požadavkem. A pak ještě spousta dalších věcí. Třeba to, že dobré nápady je často nutné zahodit. Použít lze jen ty nejlepší.

A z čeho máš největší radost ...

Když si herci hrají. Nebo když se mohou potrhat smíchy nad tragickou pasáží svého kolegy. V takové chvíli mám dojem, že jsme se trefili.

(z rozhovoru pro program inscenace)

---

První polovina představení byla čirá komedie, ukázání různých, velmi rozličných charakterů - staří, mladí, aktivní, líní - jedinou jejich společnou vlastností je to, že se nemůžou shodnout. Každý chce mít pravdu, chce, aby to bylo po něm. Chce vyniknout, chce být nejlepší, individuálnost, namyšlenost, neschopnost přijmout jiný názor... Repliky se střídají, dialogy v rychlém sletu, narážky, humor... Fanda fotbalu, neustálý přitakávač, namyšlené první housle, žárlící druhé housle, opilectví, ženskost...

Druhá polovina se zahalila do temnějšího hávu, na všechny padla těžká atmosféra, pocity nesmíření, neustálých sporů, které už přerůstají v anarchii, dirigenta nikdo nerespektuje, neb ho není zapotřebí, věčně optimistická a veselá, sluníčková moderátorka televizního záznamu Žilková (skvěle otravná). Konec je velkolepý, tragický a zároveň poučný.

Finis Terrae

Divadlo Contionuo

Vodňany, 18. 9. 2010

Mobil

Jihočeské divadlo, 16. 9. 2009

Jizvy v kameni

Divadlo Continuo

Malovice, 14. 8. 2010

V úterý bude válka

kyselý sliny

Tak dobře. Okno zůstane otevřený

uslyšíš včas

houkání vlaku.

A všechno je jako vždycky. Bude podzim

přiletěj vrány bude poledne

a celý den je před námi. Je úterý

mám chřipku a neberu telefony.

vedle v bytě se smějou přes zeď. Tohle je můj stín

a tohle je ten tvůj.

(...)

miluju tě k zbláznění

bestseler

To je teda fakt blbý

že máš tzv. depresi

napiš o tom do Mladýho světa

báseň, ty krávo

"Zvláštní stav například je

když zoufalství přestane být

věcí názoru a stane se daností

setrvávající v hybnosti

a bytující zde"

slyšel jsem včera filozofa

na tajné přednášce

kam jsem omylem šel

poněkud připařen

takže naštěstí

víc si už nepamatuju

pak jsem jel v stínový tramvaji

k utajenému článku undergroundu

který mi dal x samizdatů

v legrační tašce s Pifíkem...

(....)

rozruch v andénách

Skleněné dveře v předsíni hluše zaskřípou a schovanci ztuhnou očekáváním. Následkem čehož závěsy lehce zašustí a truhla zapraská. Masivní skříň se zato nepohne o nic víc než jakýkoli pařez. Hovoříme samozřejmě o pařezech, jež lidská předvídavost kázala odvézt z Jižní Ameriky, kde se pařezy běžně pohybují díky rozličným otřesům, které někteří vědci nazývají seizmické, neboť je zaznamenávají na seizmografech. Stručně řečeno, skříň se nepohnula ani o píď.

Zuzle otevře dveře a uvede Neznámou.Neznámá se jmenuje Amélie Černokoresnká. Její otec se oproti tomu jmenuje Páter Černokorenský, což ji umožňuje vtipně odpovídat na otázku: "jak se jmenuje váš otec, slečno Černokorenská?" "Páter Hadá mor."

a tazatel uapdá do vytržení nad trefnou duchaplností mladé dámy.

válka s mloky

Válka s mloky je z hlediska tématu relativně klasickou antiutopií, obávající se odlidštění společnosti. V textu je značné množství narážek na německý nacismus, s nímž Čapek hluboce nesouhlasil (např. „Zejména v Německu byla veškerá vivisekce (mloků) přísně zapovězena, ovšem jen židovským badatelům.“), celé dílo je také možno vykládat jako alegorii na rozpínavost Třetí říše (teze o lebensraumu). V souvislosti s dnešním stavem Evropy a masovou imigrací je dílo dnes chápáno i jako varování před těmi, kteří jsou nejprve využíváni jako levná pracovní síla, pak jsou bráni jako partneři k dialogu a jsou jim činěny různé ústupky, až se nakonec díky svému počtu stanou vládnoucí většinou.
Kapitán Van Toch objeví na ostrově Tana Masa v Tichém oceánu podivné, inteligentní, v moři žijící tvory, podobné mlokům. Zahájí s nimi výměnný obchod: kapitán Vantoch dodá mlokům nože na obranu proti žralokům, kteří mločí populaci decimují, a mloci na oplátku budou nosit kapitánu Vantochovi perly. Seznámí s tímto projektem svého přítele z dětství, továrníka G. H. Bondyho, který začne mlokům dodávat i jiné potřeby. Kapitán Vantoch mezitím vysazuje mloky i na jiných ostrovech Tichého oceánu. Po smrti kapitána Vantocha se začne s mloky obchodovat jako s levnou pracovní silou, jsou také podrobeni vědeckému průzkumu, z něhož vyjde najevo, že se jedná o druh Andrias scheuzeri, miocénního ještěra, u kterého se předpokládalo vyhynutí. Mloci se ale přemnoží, vzbouří, začnou vyhrožovat lidem válkou, jestli jim nedovolí zbourat břehy pevnin, aby mohli rozšířit svůj podmořský svět. Mloci bourají pevniny, vzhledem k potřebě vzniku mělčin. Ze začátku je dáno, že mloci nemohou žít ve sladké vodě. Beznadějnost situace je zdůrazněna na konci knihy, kdy se ve Vltavě objeví černá hlava s opačnými víčky.
Čapkův fejetonní román s utopickým námětem "Válka s mloky" se odehrává na nekonkrétním místě a zobrazuje svět před 2. světovou válkou. Skládá se ze tří knih. Kniha první s názvem "Andrias Scheuchzeri" popisuje počátek všeho dění a charakterizuje mloky. Kniha druhá pojmenovaná "Po stupních civilizace" obsahuje soubor novinových výstřižků pana Povondry (vrátný v Bondyho podniku). A konečně kniha třetí: "Válka s mloky" líčí samotné vyvrcholení děje, konflikty a onu válku s mloky.
Kniha první - Andrias ScheuchzeriKapitán J. van Toch (syn krupaře z Jevíčka) objevil na jednom tichomořském ostrůvku Tana Mosa zvláštní druh mloků, kteří byli velmi učenliví, ale oškliví (mořský čert). Kapitán s nimi obchodoval - vyměňoval nože za perly. Při dovolené v Jevíčku se díky novinářům (Golombek, Valenta) dověděl o G.H.Bondym ("kapitán" našeho průmyslu). Vrátný Povondra ho nejprve nechtěl pustit, ale nakonec ho ohlásil, dostal od Bondyho loď, se kterou mohl mloky přepravovat na jiná pobřeží bohatá na perly. V jedné laguně potkalo pár lidí ještěry, vyfotili je a jednoho zajali. V novinách se o nich začalo psát a začali i odborné studie. Vědci tvrdili, že je to druh mloka. Každý jim ale říkal jinak. Jeden se dostal do anglického ZOO, kde se stal velkou atrakcí. Uměl totiž mluvit, číst, ale říká jen to, co slyší bez myšlenkových pochodů. Lidé mu dávali mnoho sladkostí, a tak zemřel na žaludeční a střevní katar. Van Toch také zemře. Hodnota
perel je už malá, mloci jsou přemnožení, jsou jich miliony, a tak G.H.Bondy založil Pacifickou exportní společnost, kde pracovali mloci.
Kniha druhá - Po stupních civilizacePan Povondra sbíral vše o mlocích, články, výstřižky z novin a díky šéfovi i výstřižky ze syndikátu, a to ve všech možných jazycích. Mloci nyní mají vlastní školy, budují hráze a města pod vodou, protože mohou žít jen v mořské vodě, umí několik jazyků a rozšířen je i obchod se všemi kategoriemi mloků. Mloci si osvojují zjednodušenou lidskou civilizaci a sami začínají fungovat také jako kolektiv. Lidstvo jim ochotně dodává vše, co potřebují (potraviny, ocel, třaskaviny) a mloci si postupně vytvořili na dně moře vše, co měli lidé. Pan Povondra byl po 20 let pyšný, že pustil van Tocha ke svému pánovi, protože průmyslová výroba ohromně vzrostla, ale jak zaslechl, že mloci začínají napadat vesnice, znásilňovat dívky, a že díky nim možná vypukne válka, začal toho litovat.
Kniha třetí - Válka s mlokyMloci se začínají množit. Poprvé zasáhli na Kokosových ostrovech, kde zabili krom jednoho celou pirátskou posádku. V Normandii zase zabíjeli lidi a psi, kteří střežili jablka a vejce. Mloci měli obrovskou moc, měli i zbraně a granáty. Způsobili i zemětřesení v Luisianě či Číně. A to vše proto, že lidé potřebují k životu pevninu, naopak přemnožení mloci zase mořské mělčiny. Brzy na to zachytili radioamatéři výzvy Chiefa Salamandra (narážka na Hitlera), který se omlouvá za oběti na životech. Prý potřebují místo, kde mohou žít. Je svolána konference ve Vaduzu v Alpách. Ani ta však nedokáže lidstvo sjednotit ke společné akci. Dojde k válce. Po dvanácti letech boje padla pětina území všech pevnin. Pan Povondra dokonce vidí první mloky i ve Vltavě, z čehož se rozstoná. Do hlubin moře mloci nakladou miny a odpálí je. Další část pevniny je potopena. Mloci se časem rozdělí na dvě skupiny. Jedni působí z Tichého oceánu, druzí z oceánu Atlantického. Vypukne mezi nimi válka o to, kdo je skutečný mlok. Do moře se však dostane žaberní mor a všichni mloci zemřou. Zbylí lidé se mohou
vrátit z hor
na břehy.
"A potom?"-- "Dál už to nevím."

hordubal čapek

VRSTVA JAZYKOVÁ:
výrazová forma: próza; vyprávěcí způsoby: střídání er-formy a ich-formy; druhy řeči: dialogy a vnitřní monology; formy řeči: přímá řeč a hojně užívaná smíšená řeč a nevlastní přímá řeč
výběr slov: spisovná čeština; zastaralé výrazy (gazdovat, baran, vědérce, správčík, žandár); anglické výrazy (waiter, factory, employment); anglismy: majner (od miner = horník), advans (od advance = předem), džob (od job = zaměstnání); latinské výrazy (circa, neto, corpus delicti); slovenské výrazy (počuj, gombík)
metafory: naplivat na cizotu; huba mu zdřevění; obloha je jakási zaprášená; Jen mne nesežer těma očima; špinavý případ
personifikace: koně počínají tančit; Dobrý večer
, gazdo, z chléva se táhlým bzučením ozývá kravička; taková tma, co dýchá
dysfemismy: To tak, ještě to usne a svalí se to na mne; ...stírá si špinavou prackou zvlhlé čelo.; ...hladí mokrého Čuvaje, který mu smrdí po boku.
hyperbola: až by ztratila dech; je zlostí celý žlutý; ...ani za sto párů volů, prý.
básnické přívlastky: mrzký den; ...ptá se Hafie stříbrně.; bezdeché ticho
citoslovce (objevovaly se ve velkém množství): ach, haha, bim bam, ahah!
přirovnání: vyhřátá jako chlebová pec; jako z rosolu; "Člověče," divil se Biegl, "vy toho víte jako stará dáma."
zdrobněliny: zvonky telátek, dušinko, mravenečku, chlapeček
staženiny: Chtěl by se's jí zeptat?; Viděla's je...
lidové moudrosti: Když nepuknou ledy, sejdou pomalu.; To máte prašť jako uhoď.
apostrofy: Všivý kraj prý, tak co sem čerte lezeš?; Hej, hospodo!; A co mrazíš, ty jeden? (Hordubal oslovoval Měsíc); Tak je to, lidi, a neříkejte, že je tu všecko v pořádku.
používání malých písmen po "?" nebo "!": ...bývaly to dřív koně ve dvoře! ale teď traktor!; Juraj přitlouká, což, zeptá se? nezeptá, jen upřeně hledí.
nadávky: darmojede, somáre, blbče
VRSTVA TEMATICKÁ:
Námětem příběhu je hřích a nezvratnost osudu. Ať se Hordubal snažil tahat za jakékoli nitky, nebylo mu to nic platné.Motivem jsou lidské pocity, vnímání, láska a zrada.
HLAVNÍ POSTAVY:
Juraj Hordubal: "...člověk prostinký, dobrák, snad poněkud mdlého rozumu," jak Hordubala popsal sám Čapek. Hordubal je pobožný, trochu naivní optimista, který upřímně věří v dobro. Záleží mu však na řečech, které o něm vedou lidé a podle toho taky mnohdy jedná. Ale zůstává, že je to veskrze hodný člověk, který miluje svou ženu a dítě, snaží se ubránit negativnímu myšlení, je pracovitý, poctivý horal a má smysl pro humor.Štěpán Manya: Je pouhým čeledínem na Hordubalově statku a chce to změnit, za každou cenu. A na cestě za svým cílem se neštítí ani těch nejhorších činů. Je zlomyslný, rád se vytahuje, dokáže úporně lhát, nemá ohledy ani vychování. Je vzpurný, prostomyslný a má rád rovinu.Polana Hordubalová: Jurajova manželka. Lidé ji popisují jako ošklivou, vychrtlou ženštinu, která se nestydí za své hříchy. Hordubal v ní vždy viděl usměvavou a krásnou, věrnou ženu. Ve skutečnosti je ale pouze zmatená ze svých vlastních pocitů a činů...miluje Manyu, ale ne zcela zapomíná na dřívější náklonnost k Hordubalovi. Je však zlá na svou dceru.
VEDLEJŠÍ POSTAVY:
Míša: pastýř, k němuž se Hordubal chodí vypovídat ze svých starostíHafie: Hordubalova dcerkaGelnaj a Biegl: vesničtí komisaři, kteří vyšetřují spáchanou vraždu
DĚJ:
Hordubal ve vlaku při cestě domů vypráví o svém pobytu v Americe, kde právě strávil osm let prací v uhelných dolech. Jako horník si vydělával pěkné peníze, které poctivě posílal domů své rodině. Jako dárek potom vezl ještě navíc 700 dolarů.Když se ale šťasten vrátí do svého domu, zjistí, že se vše od základů změnilo...nejen že statek dobře prosperoval díky jeho penězům a chovu koní, ale zároveň ho jeho žena přivítala se zachmuřenou tváří a malá dcerka před ním utekla. Navíc se po dvoře pohyboval podivný, mladý čeledín Štěpán.Hordubal si myslel, že to jejich reakce souvisí s náhlým návratem a rozhodl se čekat, než si na něj všichni zvyknou. Ale nikdo si na něj nezvykl. Dcerka před ním dál vystrašeně utíkala ke Štěpánovi a Hordubal se v hospodě dozvěděl, že Polana se svým čeledínem už roky smilní. Nechtěl tomu však věřit.Hordubal cítil napětí, a proto raději spal ve stáji, než v domě, chodil na dlouhé výpravy po horách a lesích v okolí a snažil se zahnat pochybnosti o milované ženě. Podnikl několik pokusů jak nadobro vyhodit Štěpána z práce nebo ho zasnoubit se svou jedenáctiletou dcerou, ale nebylo to nic platné...jeho problémy to nevyřešilo.Až po jedné ostré hádce se mu konečně podařilo Manyu vystrnadit, ale brzy sám přišel na to, že Polana se sním tajně schází. Vypravil se v dešti za svým přítelem Míšou, ale po cestě ho skolila horečka a jen tak tak se dobelhal domů, kde se o něj Polana snažila postarat.Den ode dne Hordubal chřadl a desátého dne ho našli v loži mrtvého, avšak ne vlivem nemoci, ale zavražděného. Dlouho pak policisté Biegl a Gelnaj pátrali po jeho vrahovi, až se dobrali k vypočítavému Manyovi, který Hordubaje probodl košíkovou jehlicí a ukradl mu oněch 700 dolarů. Spolu s Manyou putovala do vězení i těhotná Polana, která se na mordu podílela a svého činu nelitovala.Hordubalovo srdce bylo při soudní pitvě naloženo do sklenice a zasláno odbornému znalci, který měl posoudit, jestli otvor v něm skutečně pochází od košíkové jehlice. Jenže pak se kdesi ztratilo a nikdy nebylo s Hordubalem pohřbeno.
VRSTVA KOMPOZIČNÍ:
Dílo má chronologickou kompozici. Odehrává se v Podkarpatské Rusi, převážně v malé vesnici Krivé.Děj je členěn na tři knihy (v jednom svazku, celkem o 196 stranách). První kniha pojednává o Hordubalově návratu, druhá o vyšetřování jeho vraždy a třetí o soudním procesu a usvědčení Hordubalových vrahů.
JAZYK:
Dílo je velmi rozmanité na jazyk. Objevují se zde cizí slova (Can't write, hallo, employment, job, sir, ...), je použita nářečí a hovorová řeč (tetka, nežďuchej ji, pahýl), taky je často využito řečnických otázek, citoslovcí (ahah!, O-o-o, Bože!) a hlavně Hordubalových úvah. Dochází ke střídání ich- a er-formy.
Kniha je rozdělena do tří částí (knih), přičemž v každé části je užit jiný typ řeči nebo jejich kombinace.1. kniha (cesta
Hordubala z Ameriky) - cizí slova a fráze + hovorová řeč + nářečí2. kniha (děj ve vesnici a doma) - nářečí + hovorová řeč3. kniha (vyšetřování smrti a soud) - především spisovná čeština (u soudu, vyšetřovatelé a jiní vzdělaní lidé), minimálně je pak použita hovorová řeč.

nejvíc toužím po našem bytě, po volném pohybu a konečně i po pomoci v práci, tedy po škole!
Bep nám nabídla ovoce. Stojí ovšem celé jmění. Hrozny 5 guldenů za kilo, angrešt 1,40 guldenu, jedna broskev 50 centů, kilo melounu 1,50 guldenu. A přitom jsou každý den obrovské titulky v novinách: "Předražování je lichva!"

Půl desáté: Rychle si obléknout koupací plášť. Mýdlo v jedné ruce, nočník, vlásenky, kalhotky, natáčky a vatu v druhé spěchám z koupelny, většinou ještě povolána zpět kvůli vlasům, které jsou zdobně, ale pro dalšího myjícího nikoli příjemně vlní v umyvadle.

Čapek: hordubal

A teď neví juraj hordubal, co by řekl: tolik začátků si vymyslil, co to, že se sem žádný nehodí? Nezakryje dlaněmi oči Polaně, nezaťuká v noci na okno, nevrátí se se zvoněním stád a se slovy požehnání; ale ježatý sem vráží a neumytý, nu, jaký div, že se ženská poleká? I hlas by ze mne vyšel divný a seškrcený - poraď, Hospodine, co se dá říci takovému světu nepodobným hlasem.

Polana ustupuje ze zápraží, až příliš daleko ustupuje, ach, polano, já bych proklouzl i tak; a říká hlasem, který skoro není hlas a skoro není její: "Pojď dál, já - zavolám Hafii." Ano, Hafii, ale dřív bych chtěl tobě položit ruce na ramena a říci, nu, Polano, nerad bych tě polekal; sláva Bohu, že už jsme doma.

Chodívala tvá matka do stáje, když tam byl Štěpán? Áno, každou noc. Vidělas je někdy spolu? Viděla. Strýček Štěpán ji jednou objímal a svalil ji do slámy. A co gazda, co tatko, býval někdy s mamkou? Ne, tatko ne, jenom strýček Štěpán.

Čapek: Válka s mloky

Avšak vraťme se k citované tržní zprávě s její obchodní hantýrkou, L e a d i n g, to jsou prostě zvlášť vybraní, inteligentní, zparvidla tříletí Mloci, pečlivě vycvičení k tomu, aby byli dozorci a vedoucími v pracovních kolonách Mloků. prodávají se po jednom bez ohledu na tělesnou váhu; cení se jenom jejich inteligence. Singaporští Leading, mluvíví dobrou angličtinou, se považují za prvotřídní a nejspolehlivější; porůznu se nabízejí také jiné známky vedoucích Mloků, jako tak zvaní capitanos, Inženýři, Malaian Chiefs, Foremanders a jiní, ale Leading jsou hodnoceni nejvýš. Dnes se ejich cena pohybuje kolem šedesáti dolarů za kus.

--, po Labi! To by mohli leda do Podmokel, ale dál už ne. tam jsou, holenku, samé skály. Já tam byl. Kdepak, sem se Mloci nedostanou, my to máme dobré. A Švýcar je na tom taky dobře. To je báječná výhoda, že my nemáme žádné mořské břehy, víš? Kdo má dnes mořské břehy je chudák."
.... (ještě ta samá stránka..):
Otec Povondra pohoršeně zafkal. "Prosímtě
Z Vltavy právě před Národním divadlem koukala z vody veliká, černá hlava a postupovala pomalu proti proudu. "Je to sumec?" opakoval Povondra junior. Starý pán upustil prut. "Tohle?" vyrazil ze sebe, ukazuje třesoucím prstem. "Tohle?" Černá hlava zmizela pod vodou. "To nebyl sumec, Frantíku," povídal starý pán jakýmsi nesvým hlasem. "půjdeme domů. To je konec." "Jaký konec?" "Mlok. Tak už jsou i tady. Půjdeme domů" oapkoval skládaje nejistýma rukama svůj rybářský prut. "To je teda konec."

Anne Franková: Deník

Milá Kitty,

ach, zas mám na seznamu hříchů připsáno něco strašného. Včera večer jsem ležela v posteli a čekala, až se otec přijde se mnou pomodlit a pak mi dá dobrou noc, ale v tom vešla do pokoje matka, posadila se ke mně na postel a velice mírně řekla: "Anne, tatínek ještě nejde, nepomodlíme se spolu?"

"Ne, mamčo," odpověděla jsem.

Matka vstala, zůstala stát vedle postele, a pak šla pomalu ke dveřím. Najednou se otočila a řekla se strhanou tváří: "Nechci se na tebe zlobit. Láska se nedá vynutit." Když vycházela ze dveří, stékalo jí po tváři několik slz.

Zůstala jsme tiše ležet a hned jsem si uvědomila, jak je to ode mě sprosté, že jsem ji od sebe tak krutě odehnala. Ale věděla jsem, že jsem nic jiného odpovědět nemohla.

---

Milá Kitty,

slunce svítí, nebe je tmavomodré, fouká úžasný vítr a já tolik toužím, toužím po všem... Po povídání, po svobodě, po přátelství, po samotě. Tolik toužím... se vyplakat. Mám pocit, jako bych se měla rozskočit, a vím, že s pláčem by mi bylo líp. Ale nejde to. Jsem neklidná, běhám z jednoho pokoje do druhého, dýchám skulinou zavřeného okna, cítím, jak mi tluče srdce, jako by říkalo: "Vyplň konečně moji touhu."

Souborné dílo W. Shakespeara ve 120 minutách

Divadlo v Dlouhé

Bazilika, ČB, 29. 4. 2010

Krysař

Milovala také krysaře.

Milovala také dlouhého Kristiána? Snad ho milovala včera. Snad ho bude milovati zítra. Ale nyní ho nebylo v této síni. Ani v jejím srdci ho nebylo.

Nikdo nedovedl tak milovat jako Agnes a nikdo nedovedl tak zapomínati. Po noci lásky probouzela se ráno s dětskýma a nevinnýma očima. A kdyby se kdo ptal, řekla by mu přesvědčivě a prostě, nesklopivši svých jasných a průhledných očí: „Nebylo to nic.“

Té chvíle však se Agnes bála. A té chvíle Agnes milovala. Její bázeň byla její rozkoší.

....

„Jdi, krysaři. Jdi kamkoli. Zapomeň. Já (a zde její hlas zněl zcela tiše a měkce, jako doznívající hudba), já, krysaři, nemohu!“

„Neodejdu,“ zahučel krysař. „Je zbytečno odcházet, chceme-li se vrátit.“ „Nevrátíš se, krysaři.“

....

A píšťala krysařova, když promluvila o bílých šatečkách družičky, úsměvu, dítěti, čistotě prvého snu, když promluvila o tolikerém hříchu a tolikeré zradě, o tolikeré neřesti a tolikerém kalu, o tolikeré bídě a tolikeré únavě, rozjásala se opět. A mezi pestrým zástupem lidí z Hameln, sledujícím krysaře, radostně nějak to zašumělo. Nebylo nikoho, kdo by neporozuměl. Ano, jde se v zemi sedmihradskou. Ano, země sedmihradská čeká. Ano, je možno jinak žíti. A všichni, muži, ženy, děti, opouštěli blátivý život Hameln v touze, kterou napovídala krysařova píšťala. Matky tiskly nemluvňata prudčeji na svá prsa: bude to jiný život, krásnější život! A starci, téměř nad hrobem stojící, zrychlili krok: je ještě nutno urvati několik dní, několik hodin, několik vteřin krásnějšího života!

celá kniha

Jedná se o novelu inspirovanou německou pověstí ze třináctého století. Toto vrcholné Dykovo dílo s romantickými prvky je částečně také jistou filozofickou úvahou o lásce, pomstě a nenávisti.

DĚJ:

Do města Hammeln, které je sužováno krysami, přichází mladý krysař beze jména s tajemnou píšťalou a za sto rýnských slíbí město krys zbavit. Zoufalí radní souhlasí.
První noc se krysař také seznámí s Ágnes, dívkou, která ho uhrane natolik, že poprvé v životě v něm zahoří skutečná láska. Ágnes ale krysaře varuje, že má milence, ale krysařovi to nevadí.
Krysař zbaví město krys pomocí tichounké hry na svou magickou píšťalu, kdy vláká krysy do propasti na hoře Koppel. Radní se ale vzpírají vyplatit odměnu, protože nyní, když je bezprostřední nebezpečí zažehnáno, se jim suma zdá přemrštěná. Zhrzený krysař s hlavou bolavou láskou je pokoušen ďáblem, kterému ale přes všechno jeho naléhání nakonec odolá. Zároveň ale zjistí, že se Ágnes spustila se svým milencem a že s ním čeká dítě. Zklamaný krysař ji opouští, v nitru duše je ale schopen a připraven odpustit jí, protože láska, kterou k ní cítí, je nesmírně silná a mocná. Nicméně nešťastná Ágnes spáchá sebevraždu skokem do rozvodněné řeky. Její matka se kvůli smrti své dcery pomate na rozumu a zlomený krysař se rozhodne skoncovat se svým životem stejně jako s životy všech ostatních obyvatel Hammeln, protože je znechucený poměry, které mezi lidmi panují. Mocně zaduje na svou píšťalu a omámený dav ho následuje k hoře Koppel a do propasti. Zachrání se jen rybář Jörgen, který chápe věci s jednodenním zpožděním, a nemluvně, symbol nového života a čistoty.

Hlavním motivem novely je ztráta iluzí a smyslu života. Dokud krysař miloval a byl milován, tak stále nacházel naději a sílu pokračovat v boji s hloupými lidmi, hamižností a ostatními neduhy lidské společnosti. Jakmile se láska ztratila, nebylo už proč žít a pro co trpět, krysař nedokázal déle omlouvat a přehlížet bezohledné chování lidí. Právě proto se jako jediní lidé zachránili Jörgen a nemluvně, protože oni dva ještě stále díky ryzí lásce v jejich srdcích věděli, co to jsou sny a touhy. Zbytek obyvatel Hammeln už zapomněl, a právě proto se vydal slepě za krysařem, protože melodie jeho píšťaly vyvolávala příjemné vzpomínky, staré sny a lákala vidinou lepšího života. Přesto přese všechno nemůžeme přesně říct, co to vlastně znělo krysařovou píšťalou, protože každý z nás má jiné sny a touží po něčem jiném.

Velmi pěkná, poutavá a k zamyšlení nutící kniha.

Krysař (Rozbor díla)
Jazykový plán

Útvary jazyka: Ve vyprávění i v dialozích použitá jen spisovná čeština. Nespisovné formy jazyka se v díle nevyskytují. Nejsou zde použitá ani slova z cizích jazyků (výjimkou jsou pouze německá jména, neboť se příběh odehrává v hanzovním městě).

Stylové rozvrstvení slovní zásoby, pojmenování: Slova jak stylově neutrální, tak stylově zabarvená. Využití nepřímých pojmenování – personifikace („A vody míjejí a míjejí a šeptají důvěrná konejšivá slova bolesti truchlící tam na břehu.“) – a řečnických figur (řečnické otázky).

Textové prostředky: Styl vyprávěcí střídá styl popisný, charakterizační i úvahový (prostřednictvím hlavní postavy, krysaře). Dialogy, monology. Řeč postav je přímá.
Tematický plán

Námět: Z minulosti, příběh se odehrává v době hanzovních měst (v blíže neurčené), ve městě Hameln, do kterého přichází krysař, hlavní hrdina, o kterém prakticky nic nevíme.

(Jedná se o novelu inspirovanou německou pověstí ze třináctého století.)

Téma: Hlavním tématem je pobyt krysaře v Hamelnu, hanzovním městě, kde má za 100 rýnských zlatých vyhnat krysy z města. Ti nakonec skončí v „ráji“, zemi sedmihradské (o které se ve městě povídají pohádky, imaginární), po tom, co následují krysařovu píšťalu a spadnou do propasti na hoře Koppel. Vedlejším tématem je jeho láska k Agnes (díky které chce ušetřit město od zkázy po tom, co nedostal od městských radních zaplaceno za svůj splněný úkol) a s tím spojený vstah k dlouhému Kristiánovi (jeho sok, milenec Agnes). Dalším vedlejším tématem je osud rybáře Jörgena, který nemůže žít spořádaný život v Hamelnu (obyvatelé se mu smějí). Zde, na konci celého příběhu, se objevuje motiv poutníka, nikoli však za chimérou, nýbrž za zcela konkrétním cílem (pro svou prostoduchost odolává krysařově píšťale, je totiž příliš zakotven ve své realitě a díky tomu se snaží najít kojící ženu pro nemluvě, které zbylo spolu s ním jako jediné z celého města).

Epizody: Nevyskytují se.

Děj: Realizuje se v událostech.

Postavy: Charakteristika postav přímo (konstatováním) i nepřímo (samotným jednáním).
Krysař je ústřední postavou, příchází do Hamelnu jako do kteréhokoliv jiného města, které již stačil navštívit. Láska k Agnes ho však ve městě drží a nakonec přivede k propasti na hoře Koppel, kde Agnes spáchala sebevraždu. Ztrácí píšťalu – symbol života, ztrácí možnost zpívat, ztrácí sám sebe – a následován celým městem končí v propasti. (V osudu krysaře zobrazuje Viktor Dyk svůj osud básníka.)
Agnes – dívka, která již má za milence Kristiána, avšak zamiluje se do krysaře (i on do ní). V momentě, kdy zjistí, že s kristiánem čeká dítě, si uvědomí, jak moc miluje krysaře. Problém řeší sebevraždou.
Kristián je milencem Agnes a domnívá se, že ji získá i díky dědictví, které má brzo získat. Kristián nemá tušení, co se mezi krysařem a Agnes odehrává.
Sepp Jörgen – urostlý mladý muž, kdyby nebyl ve městě posměchem (nepochopen obyvateli města stejně jako krysař, na rozdíl od krysaře, který nechce, nemůže žít spořádaným životem), byly by se o něj místní dívky jistě zajímaly. Jednoduchý, vše si uvědomuje o den později (jeho jednoduchost a smysl pro realitu ho ale nakonec zachránili od zkázi).

Prostředí: Skutečné, místně určité a je zachyceno spíše stručně. Autor je vypravěčem (psáno er formou).
Kompoziční plán

Jedná se o novelu.

Kompoziční postupy: Chronologický postup v celém vyprávění. Gradace zřetelná jen ke konci příběhu.

Vstah dějových linií: Řetězový, návaznost událostí, spjaty s ústředním příběhem.

Vnitřní výstavba děje:
Expozice – Krysařův příchod do hanzovního města, Hamelnu, jeho seznámení s městem a dívkou Agnes.
Kolize – Vyhnání krys, nezaplacení krysaři, chce si s městem vyrovnat účty, ale rozhodl se jej ušetřit kvůli lásce k Agnes.
Krize – Agnes řeší své problémy (vstahy ke svým milencům) sebevraždou.
Závěr – Krysař se rozhodne Agnes následovat, při tom hraje na svou píšťalu a strhává tak do svého průvodu všechny obyvatele města (kromě Jörgena a jednoho nemluvněte). Krysař a jeho následovatelé končí v propasti. Po této události nachází Jörgen jedno opuštěné dítě a začíná mu hledat matku, která by mu mohla dát napít.

Odcházení

Václav Havel

Jihočeské divadlo 6. 4. 2009

Vajgl

Jihočeské divadlo, 1.4. 2010

Technická na začátek: Kvalita fotografií je tak příšerná nejenom z důvodu tmy, ale především z toho, že já - blbec blbej - jsem si zapomněla zvýšit ISO. Respektive mě ani nenapadlo s ním nějak pohnout.. No, to už se mi dlouho nestalo, to jsem se zas předvedla... Příště si dám pozor...  

5  seconds to Leave jsem viděla už po třetí, vždycky to na mě fungovalo víc než teď, ale i přesto to bylo úžasný... Když si odmyslíme vleklý technický potíže, který v půlce zaskočily jak diváky, tak samotný 5 seconds (nešlo spustit video), tak jako vždy - ocitnutí se v jinym světě

 

Z fotek toho moc neuvíte - zapínat blesk jsem si ani nedovolila, neboť bych narušila atmosféru, kterou si všichni kolem mě tak užívali...  Každopádně - ještě jeden malej dodatek: 5 seconds měli super obal CD, lituju teď, že jsem si ho nekoupila.. fakt super.

 

Talbot 

Boris Vian - Červená tráva

Život byl prázdný a ani ne smutný, příslibný. Totiž pro Wolfa. Pro Safíra byl překvapující a nekvalifikovatelný. Pro Lil okoličnatý. Folavril nepřemýšlela. Prostě jen žila a byla milá pro ty své protažené koutky očí laně-tygřice.

...

Večeře se nijak citelně netáhla, jako většina každodenně opakovaných pohybů. Konala se, toť vše. V hezkém pokoji z lakovaného dřeva, s velkými dveřmi z namodralého skla a se stropem pruhovaným rovnými tmavými rámy....

"Podejmi chleba," pravil Wolf. Safír sedící proti němu natáhl pravou ruku, uchopil košíček a podal mu jej levičkou - proč ne. "Nemám nůž," řekla Folavril. "Napoj mně, má milá, mého koníčka," odvětila Folavril. "Kde jsou koule?" otázal se Safír. "M?ám svíčku, která ne a ne chytnout," poznamenal Wolf. "Kdo vyhrál u Waterloo?" štěkl bez ohlášení senátor Dupont, čímž skočil Lil do řeči.

= neporozumění, absurdní drama Ionesco, nemají si co říct

...

wolf utíká do vzpomínek, které ovlivňují jeho současný život (= stroj času ve Čtverci)

"A dělalo vám to dobře, že?" pravila Heloisia. "Nebylo by bývalo jedodušší, kdybyste to té, která se vám líbila, řekl rovnou?" "tady se dostáváme k třetímu motivu či zámince pro mou zdrženlivost," pravil Wolf. "Narazím-li na ženu, která mě uvádí v pokušení, můj první reflex mě opravdu nutí k tomu, abych jí to řekl bez okolků. Představte si však, že bych jí řekl: "račte se se mnou vyspat." Kolikrát vám odpoví stejně otevřeně? Ať už by odpověděla "Ráda" nebo "Ani nápad" - jak by to bylo jednoduché! - ony však odpovídají vytáčkou... nějakou nejapností... nebo si hrají na cudné... nebo se vám vysmějí." "Když o totéž požádá žena muže," protestovala Aglaé, "je muž poctivější?" "Muž bere pokaždé," pravil Wolf.

= neporozumění mezi muži a ženami

not from book, just from blog

feeling comfortable with yourself is all about being whole. 
you need to be able to be ecstactically happy all by yourself.

it is an enchanting thing to have love for someone and missing comes naturally.
but it should never lead to losing yourself or not being able to enjoy spending time alone.

there are colours in life that you need to experience on your own to show them to others.
or to keep them and make them your own.
or, to use wonderful kate nash´s words:

I can be alone
yeah, I can watch a sunset on my own.

Očištění

Jihočeské divadlo, 26. 2. 2010

Natasha -- Dušemrdi

autentický příběh sedmnáctileté narkomanky...

Přesně před rokem sem napsala dopis na rozloučenou. Snažila jsme se ho napsat krasopisně, protože máma moje písmo normálně nepřečte. Dopis jsem položila v kuchyni na stůl, kde ho taky pak našla, jenom si ale myslela, že mi ho dala kámoška. Nebylo to moje písmo. Tak hezký písmo bych přece neuměla. Přitom sem to ten den brala skoro vážně. Teď beru věci vážně častějc. Co je to za blbý slvoo ?

Chtěla sem umřít.

Umřu rychlejc než vy všichni. 

Moje máma si takovejch věcí prostě nevšímá. Vlastně si nikdy ničeho nevšimne. Až na jednu výjimku: Když zas docházej prachy, vrazí mi jednu a řve na mě. Říká, že sem tlustej hnusnej, drahej a nechtěnej ***, kterej ji vysává a vypudil manžela. Stává se to třeba u večeře, nebo když se pokoušim nebejt sjetá.

Ale myslim, že se tak moc neplete. Co vlastně sem? Tlustá, hnusná, nechtěná kunda. Ví to, je přece moje máma.

.........

Intenzivní, otevřené a šokující. svět mezi dětskou prostitutucí a drogami

fuks - spalovač mrtvol

"Něžná," řekl pan Karel Koprfkingl své krásné černovlasé ženě na prahu pavolónu dravců a lehký předjarní větřík mu provál vlasy, "tak jsme zase zde. Zde na tom drahém požehnaném místě, kde jsme se před sedmnácti lety seznámili. Jestlipak si, Lakmé, vůbec ještě vzpomínáš, před kým to bylo?" A když Lakmé kývla, usmál se něžně do hlubin pavilónu a řekl: "Ano, před támhletím leopardem. půjdem se tam podívat." 

"Lakmé," řekl Willi a napil se, "tvá černovlasá Lakmé, na které to každý pozná, říkala jednou, že se u vás mluví jen česky, když jsem jí připomenul tvou německou krev. Tvá černovlasá Lakmé byla vždycky na velkých rozpacích a nesvá, když jsem byl u vás a připomenul ti tvé němectví. Tvá Lakmé vždycky tvrdila, že  n a  j m é n e c h  n e z á l e ž í... ovšem, když se za svobodna jmenovala S t e r n o v á. Tvá Lakmé ti chtěla zamlčet můj lístek s pozváním na box, měla ho zastrčenž v k r e d e n c i  u  t a l í ř k ů, ovšem, chtěla překazit, abyste viděli s Milim Vůdcův sport. Nebyla nadšena tvým vstupem do SdP letos v únoru a to byl nejvyšší čas, v březnu přišel Vůdce. To, že se u vás mluvilo vždy česky, jsi nezavinil ty, ale ona, protože je Židovka. To, že jsi v sobě necítil německou krev, také není tvá vina, ale její, tlumila ji v tobě, protože je Židovka.

"Je tu horko," řekl pan Koprfkingl v koupelně a postavil židli pod venilátor, "asi jsem to přehnal s topením. Otevři ten ventilátor, drahá."
Když Lakmé vylezla na židli, pan kopfringl ji pohladil lýtko, hodil jí smyčku na krk a s něžným úsměvem řekl: " Co abych tě, drahá, oběsil?"
Usmála se na něho dolů, snad mu dobře nerozumněla, on se usmál též, kopl do židle a bylo to.

DOSLOV

sugestivní vyprávění, různé slovné obraty a přívlastky nebo motivy opakující se jako refrén, věty mají neobvyklou stavbu, slova jsou "vybraná" a jaksi exaltovaná, řekněme přeslazená, spojení myšlenek a představ je někdy překvapující, osobní jména jsou neběžná a matoucí, všude se rozlévá mimořádná vlídnost, jež jakoby předznamenávala všechno ostatní, co mělo teprve následovat.

příběh má svého vypravěče, ale ten vystupuje zdrženlivě a popisované scény předvádí pouze v náznacích, leta 38 a 39

spalovač mrtvol - jemný, útlocitný, starostlivý, pečlivý, abstinent, nekuřák, myslí na své blízké a něžně je oslovuje, tiché samomluvy a a repliky, vlídný, hovoří "s úsměvem", spokojený, vyrovnaný, posedlost - uvažuje o životě a smrti, fascinován smrtí a procesem spalování, kniha o Tibetu

manželka Lekmé - marie

pan Koprfkingl - Roman

ironie, sarkasmus, černý humor, absurdní momenty, grotesknost, bizarnost, vyvolává smích i mrazivou úzkost

zdá se, že všude vládne pohoda, mír a spokojenost

po

LS CHRISTENSEN - Beatles

Ola byl v extázi. Ringo je nejlepší zpěvák na světě. Ringo je jediný. Skoro vlezl Gunnarovi do gramofonu a zátylek se mu leskl potem. "Až půjdu na vojnu, dám se k mariňákům," povykoval.

Nasadili jsme desku znovu. Yellow Submarine jsme hráli na plné pecky, otevřeli okno a celé město se proměnilo ve žlutou ponorku. nebe tvořilo hladinu a my posádku. 

"Musíme pohnout, nebo přijdeme pozdě," otravoval Gunnar. Pořád ještě měl na čele dvě jizvičky po štípancích. Než jsme vyběhli ven, stihli jsme přehrát i druhou stranu. A nálada na ní byla jiná. Ulice se změnila v hřbitov, slunce se na chvíli schovalo za mrak a vkrádal se k nám podzim. Eleanor Rigby. Tiše jsme seděli a poslouchali, říkali jsme si, jak je to divné, že se všechno v nás tak rychle může změnit, stejně rychle, jako jsme obrátili desku, a my se rozdělili ve dví: přední strana a zadní strana, radost a smutek.

A pak jsme klusali do školy. byl první den školy po prázdninách. První den ve druhém ročníku reálky. 

....

"Jaké je to cítit se jako dospělý?" usmál se táta.

Vyskočil jsem, doběhl do koupelny, zamkl za sebou a vyzvracel se do mísy. Máma s tátou utíkali za mnou. teklo to ze mě a celé tělo mě svědilo. Všechen hnus, který se ve mně nashromáždil během toho odporného podzimu 66. Teď se to valilo ven. Zůstal jsem klečet, znavený jako smrtka s kosou, ale z nějakého důvodu jsem měl skoro radost. Bylo mi veselo, ulevilo se mi, byl jsem prázdný, zatímco naši bušili na dveře a volali na mě.

kelman - holky

Po celém světě vídáme mrtvoly. Kamkoli jedeme, navštěvujeme hroby a hřbitovy a města mrtvých, jezdíme na exkurze do hrobek a pyramid a pohřebišť a stup, než odjedeme, musíme prostě vidět alespoň jeden památník, kenotaf, cromlech, bitevní pole. Dokonce ani na dovolené nejen že nedokážeme uniknout smrti, naopak ji vyhledáváme. Dokonce i na dovolené jsou epitafy všude, kam se podíváme.

Neboť i když se často rozhodneme nejít s ostatními, řekneme: Ne, chlapi, jen jděte, já si trochu oddáchnu v chajdě, rozhodneme se dělat raději něco méně náročného, i když často jen stěží hledáme energii dělat jiné věci, vždycky máme dost energie, abychom je opíchali. Kdykoli máme příležit je opíchat, ta energie si nás najde.

Hrubý zisk ze světového obchodu se ženami je každoročně vyšší než zisk z obchodu s drogami.

A uprostřed večeře, kdy odnesli ústřice, když řekla: "Jo, dáme si ještě jednu," a když ti Jennifer nebo Sandy nebo Catherine nebo jak se jmenuje začne vyprávět o svém profesorovi, jak ho má ráda, jak se o ni zajímá, když začne takhle povídat, všimneš si, že servírka zrovna přinesla tomu páru vedle vás účet. 

A i když ta holka se ta holka po něm ani nenatáhne, kluk po něm chnapne. "Kolik to je?" zeptá se ona a natáhne ruku, aby z podlahy zvedla kabelku. 

"O to se nestarej," řekne on. "Já to vezmu."

A ona se zeptá: "Určitě?" Pořád se sklání na stranu.

A ona odpoví: "No jasně."

A ona na to: "No tak jóóó... jestli to neva..." a konečně se narovná. 

A on se na ni usměje a pyšně zaplatí jakousi zanedbatelnou sumu, míň, než vás stála láhev vína, kterou s dcerou popíjíte. Víš, že z místa, kde sedí, nemohl nikdy vidět to, co jsi viděl ty, prototže sedíš vedle nich. Víš, že nemohl vidět, že když se sehnula pro kabelku, ani na chvilinku ve skutečnosti nesahala tak daleko, aby se jí dotkla.

...

Co se stane později? Co se stane, když tenhle vztah bude chvíli fungovat, dost dlouho na to, aby se z nich stali manželé, aby měli děti, co se stane později, až ona bude příliš stará nebo nemocná nebo obojí, než aby mu dala to, za co celá ta léta platil? Co se stane pak? Cožpak si neuvědomuje, že jeho starost o peníze, o břemeno jejich vztahu, o to, že má být ochráncem a živitelem, že má přikrýt louži na cestě svým kabátem, že má udělat "co se sluší a patří", pokud ona otěhotní, že jí bude přidržovat dveře, stojí za mnohem víc než její polovinu všech jídel, co spolu kdy snědli? Cožpak si neuvědomuje, že později své kavalírství vykoupí tím, že bude mít pocit, že si zaslouží právo být jí čas od času nevěrný?

Odysseus byl hrdina pro Řeky, ale zločinec pro Trójany. A kdy tomu tak není?

Ale nakonec to všechno skončilo kvůli psovi. vypráví ti, jak si nedívno koupili psa, před dvěma měsíci, jak se tiše navzájem dohodli, že tohle bude poslední pokus celý vztah zachránit, že takhle budou mít cosi společného. Neřekneš mu, že i ty víš, že to je špatný nápad, nezeptáš se ho, proč si to nerozmyslel, co si sakra myslel, že tím získají společného, kromě povinností, po níž ani jeden z nich nijak zvlášť netoužil, což bys mu řekl, kdyby se tě zeptal. Místo toho tě napadne: Aspoň že to enbylo dítě. Napadne tě to, protože už jsi slyšel i o takových případech.

vliv peněz na vztah, boháči, pro které peníze nic neznamenají, záliba v mladých holkách, sex, obvinění ze šovinismu, dobyvatelský pud...

vliv: Nabokov Lolita, Apollinair Pásmo, Ellis americké psycho.. citace v textu Homér Ílias a Odyssea (převádění událostí a životů hrdinů do mýtické roviny, komentují je)

rjú murakami - čáry

20 příběhů z japonského prostředí + vysvětlivky japonských termínů (hl. jídel, nábytku, událostí)

témata: sexualita, drogy, peníze, násilí, neohleduplnost, nedostatek komunikace, negativní věci, sado-maso, stísněnost, beznaděj, podivné věci - schopnost vidět signály přenášené po kabelech...

Čiharu neuvažovala o tom, že by speed přestala brát. Bez drogy pro ni život neměl cenu. Obvykle brala speed tři dny v kuse, pak na čtyři dny vysadila. Takový režim jí umožňoval nezvyšovat dávky. Droga jí přinášela radost a naplnění. Pochopila to, hned jak si ji vzala poprvé. Mnoha lidem speed nevyhovuje, ale Čiharu měla pocit, že jejímu orgaismu svědčí. Když účinek téhle drogy vyprchá, hodně lidí se cítí dost zle. Většinou propadají depresím, melancholii, v horším případě mívají halucinace. Čiharu byla přesvědčená, že důležitá je připravenost na takovou změnu. Nepovažovala speed za všemohoucího Boha, ale za lék. V zásadě za stejný lék jako alinamin, lulu nebo aspirin. Když jsou očekávání přehnaná, pád vyprchání účinku je o to silnější. 

Fumi nevěděla, kdy to vlastně začalo, ale od jisté doby nevnímala chuť. Matně si vzpomínala, že jako dítě někdy pila slazené mléko, ale ani jeho chuť si dnes nedokázala jasně vybavit. V dětství jí připadalo normální, že všechno jídlo chutná stejně.

jana šrámková - hruškadóttir

"Amazonka," zkonstatovala jsem s pohledem upřeným na Madlu. Zatvářila se překvapeně (jako by snad někoho mohlo napadnout cokoli jiného). "Hana Karadžičová," představila mě a pokynula rukou publiku. Třída se zasmála, učitelka nás pochválila a tím to pro ostatní skončilo. My dvě jsme ale na sebe už zírat nepřestaly. Smály jsme se jakoby nic, ale vzájemně jsme se zvolením postav vlastně hrozně naštvaly. Tak moc, že se něco stalo. Nešlo už dál dělat, že se neznáme a nepatříme k sobě.

Často jsme se pak k tomu okamžiku vracely. Madla ho ráda vyprávěla coby etiologii mé přezdívky Hanele. Označovala ho jako "ten den, kdy jsme se do sebe zamilovaly". Byla všechno, co já ne. Všechno, co mi nešlo a scházelo. Byla amazonka. Ještě větší šok, že já byla to, co nešlo a scházelo jí. Geniální předpoklad pro vyváženost vzájemného obdivu a nemilosrdného dobírání.

Madla milovala knihy půjčené z knihovny přávě proto, že v nich bylo možné objevovat rozmanité stopy dřívějších čtenářů. Bádala v nich a vytvářela co nejpodrobnější portréty a profily pachatelů. Jaké štěstí, když byla kniha hodně potrhaná, pokud možno s různými signalizačními systémy, nemluvě o požehnání poznámek na okrajích stránek. Podle tloušťky a hloubky linek, typu tužky, podle pečlivosti, s jakou někdo dokonale rovně podtrhl slovo nebo naopak rázně škrtl přes spodní okraj písmen, vyvozovala Madla jak různá autorství a prameny těchto trofejí, tak i emocionální rozpoložení a postoj písaře k čtenému textu. A co teprve když v knihách zůstaly záložky, papírky od bonbonů, novinové články, pohlednice. Mezi nejoblíbenější artefakty patřily vlakové a autobusové jízdenky.

3 části 21 kapitol, citace z bible a z dalších knih (Petiška,  Chodasevič, T. S. Eliot)

skoro žádné uvozovky, spíš jen monolog