ach, zas mám na seznamu hříchů připsáno něco strašného. Včera večer jsem ležela v posteli a čekala, až se otec přijde se mnou pomodlit a pak mi dá dobrou noc, ale v tom vešla do pokoje matka, posadila se ke mně na postel a velice mírně řekla: "Anne, tatínek ještě nejde, nepomodlíme se spolu?"
"Ne, mamčo," odpověděla jsem.
Matka vstala, zůstala stát vedle postele, a pak šla pomalu ke dveřím. Najednou se otočila a řekla se strhanou tváří: "Nechci se na tebe zlobit. Láska se nedá vynutit." Když vycházela ze dveří, stékalo jí po tváři několik slz.
Zůstala jsme tiše ležet a hned jsem si uvědomila, jak je to ode mě sprosté, že jsem ji od sebe tak krutě odehnala. Ale věděla jsem, že jsem nic jiného odpovědět nemohla.
---
Milá Kitty,
slunce svítí, nebe je tmavomodré, fouká úžasný vítr a já tolik toužím, toužím po všem... Po povídání, po svobodě, po přátelství, po samotě. Tolik toužím... se vyplakat. Mám pocit, jako bych se měla rozskočit, a vím, že s pláčem by mi bylo líp. Ale nejde to. Jsem neklidná, běhám z jednoho pokoje do druhého, dýchám skulinou zavřeného okna, cítím, jak mi tluče srdce, jako by říkalo: "Vyplň konečně moji touhu."
Žádné komentáře:
Okomentovat