Čapek: hordubal

A teď neví juraj hordubal, co by řekl: tolik začátků si vymyslil, co to, že se sem žádný nehodí? Nezakryje dlaněmi oči Polaně, nezaťuká v noci na okno, nevrátí se se zvoněním stád a se slovy požehnání; ale ježatý sem vráží a neumytý, nu, jaký div, že se ženská poleká? I hlas by ze mne vyšel divný a seškrcený - poraď, Hospodine, co se dá říci takovému světu nepodobným hlasem.

Polana ustupuje ze zápraží, až příliš daleko ustupuje, ach, polano, já bych proklouzl i tak; a říká hlasem, který skoro není hlas a skoro není její: "Pojď dál, já - zavolám Hafii." Ano, Hafii, ale dřív bych chtěl tobě položit ruce na ramena a říci, nu, Polano, nerad bych tě polekal; sláva Bohu, že už jsme doma.

Chodívala tvá matka do stáje, když tam byl Štěpán? Áno, každou noc. Vidělas je někdy spolu? Viděla. Strýček Štěpán ji jednou objímal a svalil ji do slámy. A co gazda, co tatko, býval někdy s mamkou? Ne, tatko ne, jenom strýček Štěpán.