Americké psycho

Jdu do ložnice. Christie leží na letišti, přivázaná k nohám postele, ovázaná. lanem, ruce natažené nad hlavou, ústa zacpaná stránkami vytrhanými z posledního Vanity Fair. Kabely od elektrické dobíječky jsou svorkami připevněné k jejím prsům, barví je do hnědá. Házel jsem jí na břicho hořící zápalky z Le Relais a Elizabeth, smyslů zbavená po předávkování Extází, mi pomáhala, dokud jsem se neobrátil k ní a nezačal jsem jí žvýkat jednu z bradavek, což mě vzrušilo natolik, že jsem se už nemohl kontrolovat, ukousl jsem ji, a spolkl. Teprve ted si všímám, jak drobná a jemně stavěná Christie je, vlastně byla. Začnu jí kleštěmi drtit prsa, pak je koušu, vše se zrychluje, vydávám hvízdavé zvuky, plivu na stránku z časopisu, kousnu se do ruky, směju se, když umírá. Před smrtí chvilku pláče, pak zvrátí oči v jakémsi hrůzném, snu podobném stavu.

Americké psycho

Abych ji chytil, kupuju extra velkou past na myši v železářství na Amsterodamské. Rovněž se rozhodnu, že strávím noc v rodinném apartmá v hotelu Carlyle. Jediný druh sýra, který doma mám, je zbytek Brie v chladničce. Před odchodem ho nastražím do natažené pasti celý plátek -je to skutečně velká krysa - spolu se sušeným rajčetem a špetkou kopru. Když se však ráno vrátím, zjistím, že krysa je příliš velká na to, aby Ji past zabila. Zvíře je v ní pouze chycené, strnule sebou háže, piští a mlátí ocasem, který je hnusný, mastný, průsvitně růžový, dlouhý jako tužka, ale asi dvakrát tlustší, vydávající mlaskavý zvuk pokaždé, když udeří do dubové podlahy. Pomocí lopatky - kterou jsem nemohl najít celou hodinu - zaženu zraněnou krysu do kouta právě ve chvíli, když se z pasti sama osvobodila. Pak ji zvednu za ocas, krysa zpanikaří, vřeští ještě hlasitěji, syčí na mě, ukazuje ostré, žluté řezáky. Hodim ji do krabice od klobouků od Bergdorfa Goodmana, ale ten tvor se vyhryže ven a já ho musím hodit do výlevky plné nepoužívaných kuchařských knih. Přikrývám výlevku pekáčem, ale i odtud se kryse málem podaří uprchnout, mezitím, co sedím v kuchyni a přemýšlím, jak s pomoci toho zvířete mučit holky. Není divu, že mám spoustu nápadů. Píšu si seznam, v němž se objeví zcela bez souvislosti s krysou, věd jako uřezat holce obě prsa a nechat je splasknout nebo pevněji ovázal hlavu ostnatým drátem.

Pan Kaplan má stále třídu rád

9. desátý.

TĚBUCH MAX ! ! !

Musím ti napísnout jak pokrokávám. V škole mi de fajn. Dělám kapku chip, to je jásny. Taky dělám nejteši ůkoly, ůblně samý, jak špicový žáci. Někerý žáci sou Blum, Moskowitz, Mitnick — ale neni přípustná s Mitnick ve Waršawe.

Max! Ty musíš naplout beton do N. Yorka a tady páčit na mou školu!

Na tomto místě, při pomyšlení, že by měl do začátečnické třídy patřit další pan Kaplan, se oči pana profesora mrákotne zastřely.)

Daříš se fajn? Ja myslím že jo. Je Šecko kou kej? Koukej začít učit říkat kou kej. V Americe musíš na šecko říkat kou kej. Po Časy je kou kej, fláda je kou kej, pejsbol kou kej, ztrávování kou kej.
(Obličej pana profesora tonul v hluboké konsternaci.)
Jaxemá tvůj darlink Anča? Buch ji pochovej.
Tak naschle!
S pesmesnym náčenim

Tvůj vitál. prátr
H*Y*M*I*E

...
„Max je muj nejmilejší prátr!"
„I kdyby to byl váš nejmilejší fátr!" rozlítil se pan Bloom.
„Muj fátr už nešije, a dyby šil, tak neumí číst dopis v cizím že-cu."
„Kaplan, vy nevykroucejte!" zahřměl pan Blattberg. „Držte svýho bratra a —"
„Pro nejmilejší prátra vy chcete napsat jeden maličkej vyčičník?" opáčil pan Kaplan. „Pcha! Ten já píšu cicincům!"
Pan Blattberg zaskučel, slečna Mitnicková zasténala, o pana Blooma se pokoušela mrtvice a Rochelle Goldbergová shltla dva nugáty.
„Třído —"
„Kaplan má možná pravdu," mínil Sam Pinsky. „Bratr zaslouží víc vykřičníků než cizá osoba."
„Já souhlasím," řekla slečna Gidwitzová.
„Třído -"
„A co náčenimT nedala se slečna Mitnicková. „Správně se píše nadšeními A od kdy se na konec dopisu dává S bezmezným nadšeními"
„Můše bejt, že neni spráfně napsaný," připustil pan Kaplan. „Ale je spráfně ušitý. Poněvač já píšu mýmu prátru s jaksepací náčenim!"
Podtext byl jednoznačný: Róza Mitnicková patří k nevděčníkům, kteří zkaženi newyorským blahobytem, nechávají své bratry za mořem hladovět.
„Pane Kaplane," nemohl to už vydržet profesor Parkhill,
„Já míluju moje prátr víc než vy!" zaútočil Gus Matsukas.
„Tak mu písněte s čárkou," pokrčil rameny pan Kaplan.
„Kaplan, ustupte o píďu!" kvílela Bessie Shímmelfarbová. ,,O jednu píďu!"
Ale vytrvalec se jen ohnal po jakémsi neviditelném komárovi.
„Pane Kaplane —" pokusila se slečna Mitnicková naposled apelovat na jeho rozum, „— a co slovo vitál. To má být Tvůj vitální bratr Hymie? To je snad správně?"
„Není," řekl profesor ParkhiU bez obalu. „Slovo vttalníse do takové věty vůbec nehodí."
Pan Kaplan úžasem zašilhal. „Já sem to slofo našel ve slomiku. Snamená "plný šifota". A to sem já, dyž píšu mýmu prátru."

Václav Jamek... Nabokov Lolita

Humbert skutečně cítí k Lolitě hlubokou něhu a lásku, a jistě by byl nejšťastnější, kdyby láska byla sdílena. Jenže tomu tak není, a Humbert zavírá oči před tím, že to cynické a kruté mládě, do jehož nelítostných rukou svěřil svůj život, je ve skutečnosti bezradný, zneužitý tvoreček, který po nocích pláče a ve dne bojuje o přežití. Z Humbertovy lásky, která nedokázala rozevřít dlaně a děvče propustit, jak měla, se stává zoufalý a podlý zápas o rozkoš, který vyvolává v Lolitě tak hluboý pocit bezmoci, že není schopna ani nenávisti: Humbert se jí jeví jen jako nepochopitelné, oplzlé, dosti obtížné, ale koneckonců domácí zvíře. Stejně, i když shovívavěji a vyrovnaněji, pohlíží na Humberta i později, když se poprvé od Lolitina útěku znovu setkají; a Humbert si uvědomuje, že v ní cosi nenapravitelně zničil: ubil v ní její svobodu, její krásnou hrdost, zlomil její vůli stát se oním zářivým tvorem, kterého v ní zahlédl kdysi na tenisovém kurtu.

norské dřevo

Ke konci podzimu začal po městě foukat studený vítr a Naoko se do mě občas při chůzi zavěsila. Přes tlustou látku jejího kabátu z velbloudí srsti jsem skoro znatelně cítil její dech. Chytla se mé paže a strčila mi ruku do kapsy, a když byla opravdu zima, pevně se ke mně přitiskla a celá se třásla. Ale to bylo všechno. Její chování nic neznamenalo. Prostě jsme jen šli dál a dál jako vždycky, ona s rukama v kapsách mého kabátu. Měli jsme oba gumové podrážky, naše kroky nebylo skoro vůbec slyšet. Ken když na cestě leželo suché spadané platanové listí, zašustilo to. Při těch zvucích mi naráz začalo být kvůli Naoko smutno. Ona se nepotřebovala opírat o mě, ale prostě jen o někoho. Nepotřebovala, abych ji hřál já, stačil by jí kdokoli jiný. Skoro mě začalo mrzet, že to vyšlo zrovna na mne.

A teď ke tvým problémům

Za prvé: Myslím, že by sis to všechno neměl tolik dramatizovat. Někoho milovat je přece báječná věc, a jestli je ta láska aspoň trochu upřímná, najde si cestu z každého bludiště. Věř si víc.

Moje rada je úplně jednoduchá. jestli Tě ta Midori tolik přitahuje, je normální, že ses do ní zamiloval. Možná Vám to vyjde, možná ne. Ale taková už je láska a té by ses teď měl svěřit. Aspoň myslím. I to je přece výraz čestnosti.

Za druhé: Jestli bys s Midori měl nebo neměl spát, to je jen a pouze Tvoje věc, já se k tomu nemůžu vyjadřövat. promluvte si o tom s Midori, určitě něco vymyslíte.

Za třetí: Před Naoko o tom, prosím, ani slovo. Kdyby se stalo, a už bys jí to říct prostě musel, poraď se nejdřív se mnou a něco vymyslíme. Ale teď o tom ani slovo. Slib mi to, prosím.

Dál bych Ti ještě chtěla říct, žes byl doposud Naoko velkou oporou, a i když už pro Tebe neznamená to co dřív, ještě toho pro ni můžeš hodně udělat. Takže si z ničeho nedělej těžkou hlavu. My všichni, zdraví i nemocní, jsme jen nedokonalé liské bytosti žijící v nedokonalém světě. V životě nemůžeš všechno přeměřovat podle pravítka a úhloměru ani čekat, že bude jasný jako bankovní účet.

osobně mi připadá, že je ta Midori báječná holka. Z Tvých dopisů je mi jasné, že tě přitahuje. chápu taky, že máě zároveň rád Naoko. Na tom není vůbec nic špatného. To se na našem velikánském světě často stává. Jako by sis vyjel za nádherného dne na vyjížďku po krásném jezeře. najednou nevíš, jestli je krásnější jezero, po kterém pluješ, nebo obloha nad tebou. Tak už se tím netrap. Dej věcem volnost a ony si samy najdou cestu. Kdyby ses třeba rozkrájel, nezabráníš tomu, aby lidé kolem tebe trpěli, když přijde jejich čas. Takový je život.

Nadějné vyhlídky

Poněvadž otcovo rodové jméno znělo Pirrip a moje křestní Filip, nedovedl můj dětský jazyk z obou jmen vytvořit nic delšího ani určitějšího než Pip. Říkal jsem si tedy Pip a jméno Pip už mi napotom zůstalo. Údaj, že otec se jmenoval příjmením Pirrip, zakládám na svědectví jeho náhrobku a své sestry – paní Gargeryové, která se vdala za našeho kováře Joa Gargeryho. Protože jsem otce ani matku jaktěživ nespatřil a nikdy ani neviděl žádnou jejich podobiznu (neboť jejich čas se naplnil dávno před časem fotografie), první své představy o tom, jak vypadali, jsem si pošetile odvodil z jejich náhrobků. Tvar písmen na otcově náhrobním kameni mi vnukl podivnou domněnku, že otec byl hranatý, statný a snědý muž s kudrnatými černými vlasy. Z celkového vzhledu a rázu nápisu Rovněž Georgiana, manželka výše uvedeného jsem došel k dětinskému závěru, že matka byla pihovatá a neduživá.

„Paní kovářka tě byla hledat venku už tucetkrát, Pipe. A teď je znova venku, potřinácté, aby jí to vyšlo do pekařského tuctu.“ „Jistě?“ „Je, Pipe,“ přisvědčil Joe. „A co horšího, má s sebou vochli.“ Po té kormutlivé zvěsti jsem si začal kroutit do kolečka jediný knoflík na kazajce a náramně sklíčeně jsem se díval do ohně. Vochle byla lískovka s rukojetí opletenou dratví, do hladka ošoupaná dotykem s mým vochlovaným hřbetem.“Sedla si ti,“ vyprávěl Joe, „a potom zas vstala a chňapla po vochli a vylítla ja-ko ra-pl. Právě tak a nejinak,“ dotvrdil Joe, zatímco mezi dolními mřížkami zvolna prošťourával pohrabáčem oheň a díval se do něho, „vylítla ven jako rapl, Pipe.“

Podle mé zkušenosti nemůže být konvenční představa o zamilovaných pokaždé pravdivá. Holá pravda je, že jsem Estellu miloval láskou muže, miloval jsem ji prostě proto, že jsem ji shledával neodolatelnou. Jednou provždy: často a často, ne-li vždycky, jsem k svému žalu shledával, že ji miluji proti všemu rozumu, klidu a štěstí, přes všechnu bezvýhlednost, beznadějnost i obtíže, jaké dovedou člověka zrážet a mohou se vůbec vyskytnout. Jednou provždy: nemiloval jsem ji o nic méně proto, že jsem to věděl, a nemělo to o nic větší vliv na tlumení mé lásky, než kdybych býval zbožně věřil, že je ztělesněná dokonalost.

Konec světa & Hard-boiled Wonderland

Postavím sklenku na pult a chvilku ji jen tiše pozoruji, aniž bych se jí dotkl. Whisky si totiž nejdřív ze všeho musíte vychutnat především pohledem. A až když se nabažíte pohledu, můžete se napít. Stejný princip jako s hezkými dívkami.

„To je Bob Dylan, že?“ „Je,“ přikývl jsem. Bob Dylan právě zpíval Positively 4th Street. Dobré písničky zůstanou dobré i po dvaceti letech. „Boba Dylana poznám hned, jakmile ho zaslechnu,“ řekla spokojeně. „Hraje na harmoniku mnohem líp než Stevie Wonder, co?“ Zasmála se znovu. Bylo moc hezké, že to udělala. Vida, ještě pořád zvládám rozesmávat dívky. „To ne, ale má takový typický hlas,“ pokračovala. „Jako kdyby stálo malé dítě u okna a pořád se jen dívalo, jak venku prší.“

Otevřel jsem oči, tiše ji přitíhl k sobě a položil ruce na záda, abych mohl rozepnout háčky podprsenky. Žádné ta ale nebyly. „Vpředu,“ usmála se. Něco na světě se přece jenom vyvíjí a mění.

Stepfordské paničky

"Stepforské paničky neznají nic než práci. Jak roboti dřou celý život, nemyslí na legraci."

V uličce samoobsluhy v centru potkala Mary Ann Stavrosovou. "Ne, nemám na něco takového opravdu kdy. V domácnosti je pořád tolik co dělat. Však to znáte." "Někdy snad přece jen chodíte ven, ne?" zeptala se Joanna. "Samozřejmě," přisvědčila Mary Ann. "Copak teď nejsem venku?" "Ale já myslím opravdu ven. Jen tak pro zábavu." Mary Ann se usmála a pohodila hlavou až se jí rozhoupaly rovné plavé vlasy. "Ani moc často ne," řekla. "Nijak zvlášť po tom netoužím. Na shledanou." Sebrala se a šla dál, a jak před sebou tlačila vozík s nákupem, co chvíli se zastvaila, vyndala z police konzervu, pohlédla na ni, uložila ji na vozík a pokračovala v cestě. Joanna se za ní dívala a pak pohlédla do vozíku jiné ženy, která právě procházela kolem. Prokristpána, pomyslela si, vždyť ony si rovnají i nákup na vozíkách!

Bobbie jim uvařila horkou čokoládu a Joanna se chopila podnosu a nesla jej do obývacího pokoje. "Pozor, ať neuklouzneš!" varovala ji Bobbie. "Navoskovala jsem ráno podlahu." "Však jsem si všimla," řekla Joanna. Seděla v kuchyni a prohlížela si Bobbie - krásnou, ladnou Bobbie, jak vymývá papírovými ubrousky a sprayem jakého si čistícího prostředku troubu. "Cos to se sebou proboha udělala?" zeptala se jí. "Prostě už tolik nejím," odpověděla jí Bobbie. "A mám víc pohybu." "Vždyť si zhubla přinejmenším pět kilo!" "Sotva tak o dvě. A nosím pas." "Bobbie, prosím tě, řekni mi, co se vlastně stalo minulou sobotu." "Nic se nestalo. Byli jsme doma." "A nekouřila jsi něco nebo nesnědla? Myslím nějaké prášky." "Ne. Nebuď bláhová." "Bobbie, vždyť to vůbec nejsi ty! Copak to nechápeš? Změnila ses jako ostatní!" "Na mou věru Joanno, to je ale nesmysl," řekla Bobbie. "Ovšem že jsem to já. Prostě jsem si uvědomila, jak jsem byla strašně nepořádná a nedbalá, a teď dělám svou práci stejně svědomitě jako David."

Rosemary má děťátko

"Dopoledne tu byla paní Castevetová," vykládala Rosemary. "Přišla mi poděkovat, že jsem jim řekla, jak jim Terry byla vděčná. Ale myslím, že byla hlavně zvědavá na byt. V životě jsem neviděla tak ukecanou ženskou. Představ si, že se vyptávala, kolik jsme za to dali!" Nepovídej," řekl Guy. "Ale ona taky hned bez mučení přizná, že do všeho strká nos, tak je to nakonec spíš legrační, a člověk se na ni nemůže zlobit. Vlezla mi dokonce i do lékárničky." "Jen tak? Zničehonic?" "Zničehonic. A představ si, co měla na sobě." "Pytel od mouky." "Ne. Tříčtvrteční přiléhavé kalhoty." "Tříčtvrteční kalhoty?" "Trávově zelené." "No těbůh."

Ohlédla se po nic. Pozorovali ji. Potom s nožem v ruce zakřičela: "Co jste mu to provedli s očima?" Začali se očívat a podívali se na Romana. "Má oči po Otci," řekl. POhlédla na něho, pohlédla na Guye, který si oči zakrýval rukou, a znovu na Romana. "Co to žvaníte?" řekla. "Guy má oči hnědé, normální! Co jste mu to provedli, vy šílenci?" POhnula se od kolébky a chtěla se na ně vrhnout. "Jeho Otcem je Satan, ne Guy," pravil Roman. "Jeho otcem je Satan, který vstoupil z pekel a počal Syna ze smrtelné ženy! Aby pomstil bezpráví, které na Jeho neochvějné následovníky páchají vyznavači Boha!" "Sláva Satanovi," řekl pan Wees. "Jeho Otcem je Satan a on se jmenuje Adrian!" křičel Roman a hlas mu zněl stále mocněji a hrději, celý jeho zjev působil stále autoritativněji a sugestivněji.

Lolita - Nabokov

Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. El-o-el-í-té-á: špička jazyka se vydává na třístupňovou procházku patrem a na "-tři" ťuká o zuby. Lo. Li. Ta. Byla Lo, prostě Lo, každé ráno, kdy ve stoje a v jedné punčošce měřila metr pětapadesát. Lolou byla v kalhotách. Dolly jí říkali ve škole. Jako Dolores se podepisovala. V mém objetí byla však vždycky Lolitou.

"Tady Leslie, Leslie Tomson," ohlásil se Leslie Tomson, ten milovník jitřních koupelí. "Pane Humbert, přijďte sem rychle, vaši paní přejelo auto." Odpověděl jsem, možná trochu nedůtklivě, že moje žena je živá a zdravá, se sluchátkem v ruce jsem vrazil do dveří a řekl: "Volá nějaký chlap a říká, že tě zabili, Charlotto." jenomže v obýváku žádná Charlotta nebyla.

Frigidní ctihodné porotkyně! Myslel jsem si, že bude trvat měsíc, možná léta, než se odvážím Dolores Hazeové přiznat; ale do šesti nula nula byla vzhůru a do čtvrt na sedm jsme byli, technicky vzato, milenci. Řeknu vám něco velice podivného: to ona svedla mě.

V rozpustilém městečku Lepingville jsem jí koupil čtyři knihy komiksů, krabici bonbónů, krabici vložek, dvě lahve coly, manikúru, cestovní budík s fosforovým číselníkem, prsten s pravým topasem, tenisovou raketu, kolečkové brusle s vysokými bílými botami, triedr, tranzistorák, žvýkačku, průsvitnou pláštěnku, brýle proti slunci, ještě nějaké šaty - plavky, šortky, všechno možné oblečení na léto. V hotelu jsme spali každý ve svém pokoji, avšak uprostřed noci přišla vzlykajíc do mého a s velkou něhou jsme všechno urovnali. Pochopte, neměla absolutně kam jít.

Dolores, dušinko! Není ti devět, ale skoro třináct, a neradil bych ti, abys v sobě viděla moji pašovanou otrokyni, a taky mě mrzí, že se Mannův zákon propůjčil tak hnusnému vtipu (Mann je muž?), pomstě, kterou bohové sémantiky chovají proti pevně zazipovaným šosákům. Jsem tvůj otec a mluvím anglicky a mám tě rád.

Ahoj tati. Jak se máš? Já jsem vdaná. Čekám malý. Asi to bude cvalda. Asi přijde akorát na vánoce. Tenhle dopis se mi píše těžko. Už ze všeho cvokatím, protože nemáme dost peněz, abysme zaplatili dluhy a vypadli odtaď. Dickovi slíbili výbornej flek na Aljašce v jeho úzký specializaci v oboru mechaniky, to je všechno, co o tom vím, ale je to opravdu fantastická příležitost.

Americké psycho

V jednom rohu pokoje stojí křeslo z kůže krémové barvy, dfeva a oceli, navržená Erikem Marcuiem, v druhém rohu je židle z tvarovaného dřeva. Béžový, černě skvrnitý koberec od Maud Sienny pokrývá větší část podlahy. Jednu ze zdí lemují čtverý dveře obrovských skříní z mořeného mahagonu. Spávám v hedvábném pyžamu uci Ralpha Laurena, když vstanu, vklouznu do kašmírového županu barveného tradičním způsobem mořením a jdu do koupelny. Při močeni se snažím zjistit stupeň opuchlosti svého obličeje, který pozoruju jako odraz ve skle, pod nímž je upevněn baseballový plakát visící nad záchodovou mísou. Převléknu se do boxerských šortek od Ralpha Laurena s originálním monogramem a do mikiny Fair Isle, vklouznu do ledvábných puntíkovaných trepek od Enrica Hidolina, uvážu si kolem tváře plastikový sáček sledem a provádím strečinkové cviky. Pak stojím před pochromovaným akrylovým umývadlem Washmobile. Spolu s ním jsem v Hastings Tile koupil i mýdlenku, stojan na kelímek a konstrukci, která slouží jako věšák na ručníky. Mramorové umývadlo, objednané u jedné finské firmy, ještě nedodali. Pozoruju svůj obraz v zrcadle, balíčky s ledem stále na tváři. Ústní vodu Plax se speciálním účinkem proti zubnímu povlaku naleju do kelímku z nerez oceli a pak si jí třicet sekund proplachuju ústní dutinu. Na kartáček z želvoviny vymáčknu zubní pastu Rembrandt a začnu si čistit zuby (mám moc velkou kocovinu na to, abych si je umyl pořádně - doufám jen, že jsem je nezanedbal včera večer). Pak si propláchnu pusu ústní vodou Listene. Kontroluju si ruce a použij u kartáček na nehty. Sundám si z tváře ledovou masku a použiju pleťovou vodu, jež čistí i hluboké póry, po ní nanáším pleťovou masku z léčivých bylin, obsahující mátu. Nechánu ji na tváři deset minut, během nichž provádím inspekci nehtů na rukou. Pak použiju leštič zubů Probright a elektrický leštící kartáček Interplak (prodává se spolu s obyčejným zubním kartáčkem), který dosahuje rychlosti 4200 otáček za minutu a šestačtyřicetkrát za sekundu mění směr otáčení; delší vlákna odstraňují nečistoty v mezerách mezi zuby a masírují dásně, zatímco kratší vlákna leští povrch zubů...