úterý 26. ledna 2010

Natasha -- Dušemrdi

autentický příběh sedmnáctileté narkomanky...

Přesně před rokem sem napsala dopis na rozloučenou. Snažila jsme se ho napsat krasopisně, protože máma moje písmo normálně nepřečte. Dopis jsem položila v kuchyni na stůl, kde ho taky pak našla, jenom si ale myslela, že mi ho dala kámoška. Nebylo to moje písmo. Tak hezký písmo bych přece neuměla. Přitom sem to ten den brala skoro vážně. Teď beru věci vážně častějc. Co je to za blbý slvoo ?

Chtěla sem umřít.

Umřu rychlejc než vy všichni. 

Moje máma si takovejch věcí prostě nevšímá. Vlastně si nikdy ničeho nevšimne. Až na jednu výjimku: Když zas docházej prachy, vrazí mi jednu a řve na mě. Říká, že sem tlustej hnusnej, drahej a nechtěnej ***, kterej ji vysává a vypudil manžela. Stává se to třeba u večeře, nebo když se pokoušim nebejt sjetá.

Ale myslim, že se tak moc neplete. Co vlastně sem? Tlustá, hnusná, nechtěná kunda. Ví to, je přece moje máma.

.........

Intenzivní, otevřené a šokující. svět mezi dětskou prostitutucí a drogami

neděle 10. ledna 2010

fuks - spalovač mrtvol

"Něžná," řekl pan Karel Koprfkingl své krásné černovlasé ženě na prahu pavolónu dravců a lehký předjarní větřík mu provál vlasy, "tak jsme zase zde. Zde na tom drahém požehnaném místě, kde jsme se před sedmnácti lety seznámili. Jestlipak si, Lakmé, vůbec ještě vzpomínáš, před kým to bylo?" A když Lakmé kývla, usmál se něžně do hlubin pavilónu a řekl: "Ano, před támhletím leopardem. půjdem se tam podívat." 
"Lakmé," řekl Willi a napil se, "tvá černovlasá Lakmé, na které to každý pozná, říkala jednou, že se u vás mluví jen česky, když jsem jí připomenul tvou německou krev. Tvá černovlasá Lakmé byla vždycky na velkých rozpacích a nesvá, když jsem byl u vás a připomenul ti tvé němectví. Tvá Lakmé vždycky tvrdila, že  n a  j m é n e c h  n e z á l e ž í... ovšem, když se za svobodna jmenovala S t e r n o v á. Tvá Lakmé ti chtěla zamlčet můj lístek s pozváním na box, měla ho zastrčenž v k r e d e n c i  u  t a l í ř k ů, ovšem, chtěla překazit, abyste viděli s Milim Vůdcův sport. Nebyla nadšena tvým vstupem do SdP letos v únoru a to byl nejvyšší čas, v březnu přišel Vůdce. To, že se u vás mluvilo vždy česky, jsi nezavinil ty, ale ona, protože je Židovka. To, že jsi v sobě necítil německou krev, také není tvá vina, ale její, tlumila ji v tobě, protože je Židovka.
"Je tu horko," řekl pan Koprfkingl v koupelně a postavil židli pod venilátor, "asi jsem to přehnal s topením. Otevři ten ventilátor, drahá."
Když Lakmé vylezla na židli, pan kopfringl ji pohladil lýtko, hodil jí smyčku na krk a s něžným úsměvem řekl: " Co abych tě, drahá, oběsil?"
Usmála se na něho dolů, snad mu dobře nerozumněla, on se usmál též, kopl do židle a bylo to.
DOSLOV
sugestivní vyprávění, různé slovné obraty a přívlastky nebo motivy opakující se jako refrén, věty mají neobvyklou stavbu, slova jsou "vybraná" a jaksi exaltovaná, řekněme přeslazená, spojení myšlenek a představ je někdy překvapující, osobní jména jsou neběžná a matoucí, všude se rozlévá mimořádná vlídnost, jež jakoby předznamenávala všechno ostatní, co mělo teprve následovat.
příběh má svého vypravěče, ale ten vystupuje zdrženlivě a popisované scény předvádí pouze v náznacích, leta 38 a 39
spalovač mrtvol - jemný, útlocitný, starostlivý, pečlivý, abstinent, nekuřák, myslí na své blízké a něžně je oslovuje, tiché samomluvy a a repliky, vlídný, hovoří "s úsměvem", spokojený, vyrovnaný, posedlost - uvažuje o životě a smrti, fascinován smrtí a procesem spalování, kniha o Tibetu
manželka Lekmé - marie
pan Koprfkingl - Roman
ironie, sarkasmus, černý humor, absurdní momenty, grotesknost, bizarnost, vyvolává smích i mrazivou úzkost
zdá se, že všude vládne pohoda, mír a spokojenost
po

čtvrtek 7. ledna 2010

LS CHRISTENSEN - Beatles

Ola byl v extázi. Ringo je nejlepší zpěvák na světě. Ringo je jediný. Skoro vlezl Gunnarovi do gramofonu a zátylek se mu leskl potem. "Až půjdu na vojnu, dám se k mariňákům," povykoval.

Nasadili jsme desku znovu. Yellow Submarine jsme hráli na plné pecky, otevřeli okno a celé město se proměnilo ve žlutou ponorku. nebe tvořilo hladinu a my posádku. 

"Musíme pohnout, nebo přijdeme pozdě," otravoval Gunnar. Pořád ještě měl na čele dvě jizvičky po štípancích. Než jsme vyběhli ven, stihli jsme přehrát i druhou stranu. A nálada na ní byla jiná. Ulice se změnila v hřbitov, slunce se na chvíli schovalo za mrak a vkrádal se k nám podzim. Eleanor Rigby. Tiše jsme seděli a poslouchali, říkali jsme si, jak je to divné, že se všechno v nás tak rychle může změnit, stejně rychle, jako jsme obrátili desku, a my se rozdělili ve dví: přední strana a zadní strana, radost a smutek.

A pak jsme klusali do školy. byl první den školy po prázdninách. První den ve druhém ročníku reálky. 

....

"Jaké je to cítit se jako dospělý?" usmál se táta.

Vyskočil jsem, doběhl do koupelny, zamkl za sebou a vyzvracel se do mísy. Máma s tátou utíkali za mnou. teklo to ze mě a celé tělo mě svědilo. Všechen hnus, který se ve mně nashromáždil během toho odporného podzimu 66. Teď se to valilo ven. Zůstal jsem klečet, znavený jako smrtka s kosou, ale z nějakého důvodu jsem měl skoro radost. Bylo mi veselo, ulevilo se mi, byl jsem prázdný, zatímco naši bušili na dveře a volali na mě.

úterý 5. ledna 2010

kelman - holky

Po celém světě vídáme mrtvoly. Kamkoli jedeme, navštěvujeme hroby a hřbitovy a města mrtvých, jezdíme na exkurze do hrobek a pyramid a pohřebišť a stup, než odjedeme, musíme prostě vidět alespoň jeden památník, kenotaf, cromlech, bitevní pole. Dokonce ani na dovolené nejen že nedokážeme uniknout smrti, naopak ji vyhledáváme. Dokonce i na dovolené jsou epitafy všude, kam se podíváme.
Neboť i když se často rozhodneme nejít s ostatními, řekneme: Ne, chlapi, jen jděte, já si trochu oddáchnu v chajdě, rozhodneme se dělat raději něco méně náročného, i když často jen stěží hledáme energii dělat jiné věci, vždycky máme dost energie, abychom je opíchali. Kdykoli máme příležit je opíchat, ta energie si nás najde.
Hrubý zisk ze světového obchodu se ženami je každoročně vyšší než zisk z obchodu s drogami.
A uprostřed večeře, kdy odnesli ústřice, když řekla: "Jo, dáme si ještě jednu," a když ti Jennifer nebo Sandy nebo Catherine nebo jak se jmenuje začne vyprávět o svém profesorovi, jak ho má ráda, jak se o ni zajímá, když začne takhle povídat, všimneš si, že servírka zrovna přinesla tomu páru vedle vás účet. 
A i když ta holka se ta holka po něm ani nenatáhne, kluk po něm chnapne. "Kolik to je?" zeptá se ona a natáhne ruku, aby z podlahy zvedla kabelku. 
"O to se nestarej," řekne on. "Já to vezmu."
A ona se zeptá: "Určitě?" Pořád se sklání na stranu.
A ona odpoví: "No jasně."
A ona na to: "No tak jóóó... jestli to neva..." a konečně se narovná. 
A on se na ni usměje a pyšně zaplatí jakousi zanedbatelnou sumu, míň, než vás stála láhev vína, kterou s dcerou popíjíte. Víš, že z místa, kde sedí, nemohl nikdy vidět to, co jsi viděl ty, prototže sedíš vedle nich. Víš, že nemohl vidět, že když se sehnula pro kabelku, ani na chvilinku ve skutečnosti nesahala tak daleko, aby se jí dotkla.
...
Co se stane později? Co se stane, když tenhle vztah bude chvíli fungovat, dost dlouho na to, aby se z nich stali manželé, aby měli děti, co se stane později, až ona bude příliš stará nebo nemocná nebo obojí, než aby mu dala to, za co celá ta léta platil? Co se stane pak? Cožpak si neuvědomuje, že jeho starost o peníze, o břemeno jejich vztahu, o to, že má být ochráncem a živitelem, že má přikrýt louži na cestě svým kabátem, že má udělat "co se sluší a patří", pokud ona otěhotní, že jí bude přidržovat dveře, stojí za mnohem víc než její polovinu všech jídel, co spolu kdy snědli? Cožpak si neuvědomuje, že později své kavalírství vykoupí tím, že bude mít pocit, že si zaslouží právo být jí čas od času nevěrný?
Odysseus byl hrdina pro Řeky, ale zločinec pro Trójany. A kdy tomu tak není?
Ale nakonec to všechno skončilo kvůli psovi. vypráví ti, jak si nedívno koupili psa, před dvěma měsíci, jak se tiše navzájem dohodli, že tohle bude poslední pokus celý vztah zachránit, že takhle budou mít cosi společného. Neřekneš mu, že i ty víš, že to je špatný nápad, nezeptáš se ho, proč si to nerozmyslel, co si sakra myslel, že tím získají společného, kromě povinností, po níž ani jeden z nich nijak zvlášť netoužil, což bys mu řekl, kdyby se tě zeptal. Místo toho tě napadne: Aspoň že to enbylo dítě. Napadne tě to, protože už jsi slyšel i o takových případech.
vliv peněz na vztah, boháči, pro které peníze nic neznamenají, záliba v mladých holkách, sex, obvinění ze šovinismu, dobyvatelský pud...
vliv: Nabokov Lolita, Apollinair Pásmo, Ellis americké psycho.. citace v textu Homér Ílias a Odyssea (převádění událostí a životů hrdinů do mýtické roviny, komentují je)

rjú murakami - čáry

20 příběhů z japonského prostředí + vysvětlivky japonských termínů (hl. jídel, nábytku, událostí)

témata: sexualita, drogy, peníze, násilí, neohleduplnost, nedostatek komunikace, negativní věci, sado-maso, stísněnost, beznaděj, podivné věci - schopnost vidět signály přenášené po kabelech...

Čiharu neuvažovala o tom, že by speed přestala brát. Bez drogy pro ni život neměl cenu. Obvykle brala speed tři dny v kuse, pak na čtyři dny vysadila. Takový režim jí umožňoval nezvyšovat dávky. Droga jí přinášela radost a naplnění. Pochopila to, hned jak si ji vzala poprvé. Mnoha lidem speed nevyhovuje, ale Čiharu měla pocit, že jejímu orgaismu svědčí. Když účinek téhle drogy vyprchá, hodně lidí se cítí dost zle. Většinou propadají depresím, melancholii, v horším případě mívají halucinace. Čiharu byla přesvědčená, že důležitá je připravenost na takovou změnu. Nepovažovala speed za všemohoucího Boha, ale za lék. V zásadě za stejný lék jako alinamin, lulu nebo aspirin. Když jsou očekávání přehnaná, pád vyprchání účinku je o to silnější. 

Fumi nevěděla, kdy to vlastně začalo, ale od jisté doby nevnímala chuť. Matně si vzpomínala, že jako dítě někdy pila slazené mléko, ale ani jeho chuť si dnes nedokázala jasně vybavit. V dětství jí připadalo normální, že všechno jídlo chutná stejně.

jana šrámková - hruškadóttir

"Amazonka," zkonstatovala jsem s pohledem upřeným na Madlu. Zatvářila se překvapeně (jako by snad někoho mohlo napadnout cokoli jiného). "Hana Karadžičová," představila mě a pokynula rukou publiku. Třída se zasmála, učitelka nás pochválila a tím to pro ostatní skončilo. My dvě jsme ale na sebe už zírat nepřestaly. Smály jsme se jakoby nic, ale vzájemně jsme se zvolením postav vlastně hrozně naštvaly. Tak moc, že se něco stalo. Nešlo už dál dělat, že se neznáme a nepatříme k sobě.
Často jsme se pak k tomu okamžiku vracely. Madla ho ráda vyprávěla coby etiologii mé přezdívky Hanele. Označovala ho jako "ten den, kdy jsme se do sebe zamilovaly". Byla všechno, co já ne. Všechno, co mi nešlo a scházelo. Byla amazonka. Ještě větší šok, že já byla to, co nešlo a scházelo jí. Geniální předpoklad pro vyváženost vzájemného obdivu a nemilosrdného dobírání.
Madla milovala knihy půjčené z knihovny přávě proto, že v nich bylo možné objevovat rozmanité stopy dřívějších čtenářů. Bádala v nich a vytvářela co nejpodrobnější portréty a profily pachatelů. Jaké štěstí, když byla kniha hodně potrhaná, pokud možno s různými signalizačními systémy, nemluvě o požehnání poznámek na okrajích stránek. Podle tloušťky a hloubky linek, typu tužky, podle pečlivosti, s jakou někdo dokonale rovně podtrhl slovo nebo naopak rázně škrtl přes spodní okraj písmen, vyvozovala Madla jak různá autorství a prameny těchto trofejí, tak i emocionální rozpoložení a postoj písaře k čtenému textu. A co teprve když v knihách zůstaly záložky, papírky od bonbonů, novinové články, pohlednice. Mezi nejoblíbenější artefakty patřily vlakové a autobusové jízdenky.
3 části 21 kapitol, citace z bible a z dalších knih (Petiška,  Chodasevič, T. S. Eliot)
skoro žádné uvozovky, spíš jen monolog