Petra Soukupová

Petra Soukupová (1982), spisovatelksa, scénáristka, produkční. Za svojí prvotinu K moři získala Cenu Jiřího Orteba, byla nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii próza roku. Mezi její oblíbené autory patří Ian McEwan a John Irving.

• K moři (2007)
  

Ztepilá (La Ben Plantada)

Eugene d'Ors

Nuže, trup ušlechtilý a veskrze helénský, by byl v roce 1909 býval nadměrný, ale plně se snáší s volnou, pohodlnou, klasickou, svrchovatě ladnou módou roku 1911. Paže jsou dlouhé: silnější v místech, kde vybíhají z ramen, a příjemně se zeštíhlují; jsou vzdáleny nedostatku, kterým trpí paže ruské tanečnice Truhanové, jež jsou stejně silné u podpaždí jako v zápěstí. Ruce Ztepilé bychom jistě nevychvalovali jakožto aristokratické, neboť jsou široké a poněkud hrubé. Její hruď je plna dstojnosti a budí dojem sladké únavy, která je též v souladu s módou letošního léta.

Pořadí jejích nejmilejších čiností vypadá takto:
Za prvé, spát.
Za druhé, koupat se.
Za třetí, chodit do divadla.
Za čtvrté, tančit.
Za páté, dostávat dopisy od přítelkyň.
Za šesté, šít.
Za sedmé, prát v létě, když jí to nezakazují, s rukama hluboko ponořenýma do vody.
Za osmé, číst.
Za deváté, chodit na návštěvy, rozmlouvat a plnit další společenské povinnosti.
Za desáté, odpovídat na dopisy přítelkyň.

Mlčení
Hodně mlčí, a jak dobře!

"Ale ty, oblíbenče, si pro sebe uchováš víc na paměť a znamení toho, že jsi přímo slyšel moji řeč. Musíš být příkladem klidu a nezpronevěříš se smyslu pro proporci. Vidím, že zatímco jsem hovořila, tvj obličej se vyjasnil a slzy oschly. Takového tě chci a jenom za cenu takovéto zdrženlivosti budeš moci hládat mé slovo. Jdi tedy a uč jí lidi, křti je noucentisty ve jménu Ztepilé. Já tě při tvé cestě světem neopustím. Neviditelná budu sledovat každý tvůj krok. Dostaneš-li se do zmatků či pochybností nebo nebezpečí, vzývej mě a záhy ti nějaké znamení vyjeví moji skrytou přítomnost a útěchu. Znám tvé slabosti, jako ty jsi poznal mé síly. Sbohem, Xénie, a přijmi teď pro všechny své cesty a své skutky mé požehnání."

Intelektuální román napsal španělský myslitel a literární a výtvarný kritik (1881-1954). Rozvíjí příběh z malého přímořského letoviska, v němž se objeví mladá ztepilá dívka, symbolizující krásu spisovatelovy vlasti -Katalánska. Dílo vzniklé z okouzlení nikoli jedinou ženou, ale celým národem, jeho bohatou minulostí i současnými tvůrčími schopnostmi.

Eugene d'Ors

Eugene d'Ors byl španělský spisovatel, novinář, filozof, esejista a umělecký kritik z Katalánska. Psal ve španělštině i katalánštině, někdy pod pseudonymem Xenius, ve španělské literatuře je více známý pod jménem Eugenio d'Ors.
Narodil se roku 1881 v Barceloně, vystudoval práva, byl členem Novocentrismu (generace 14 - směr katalánské literatury představující opozici k modernismu a avantgardě. Umělci upřednostňovali bohémský způsob života, vyznávali radikalismus a individualismus.). Zemřel roku 1954.

• Ztepilá (1911)
  

Tyrolské elegie

Karel Havlíček Borovský
1) Sviť, měsíčku, polehoučku
skrz ten hustý mrak,
jakpak se ti Brixen líbí? —
Neškareď se tak!

3) Bach mi píše jako doktor,
že mi nesvědčí
v Čechách zdraví, že prej potřebuju
změnu povětří.

8) Teď, měsíčku, nechme elegie
a přejděme v heroický tón:
nebo co ti teď chci vypravovat,
to byl čertův shon.

Tyrolské elegie je autobiografický příběh K.H. Borovského o jeho deportaci. Jednou v noci mezi druhou a třetí hodinou byl Havlíček probuzen policisty. Ti mu přivezli dopis od pana Bacha. V něm pan Bach oznamuje Havlíčkovi, že je v Čechách nezdravé prostředí, že mu zde nesvědčí, ať odjede s policií. Píše mu, aby si sebou nebral zbraň, že ho budou hlídat a ať se ničeho nebojí. Havlíček se ustrojil a rozloučil se s matkou, sestrou, ženou a dcerou Zdeničkou. Loučení bylo těžké. Potom odjeli. Nikdo nic nevěděl, vše bylo tajné. Po cestě vyměnili na několika místech koně a opět jeli dál. Když projížděli Alpami, koně se splašili a kočí spadl z kozlíku a ostatní vůz ztratil, akorát Havlíček dojel na místo. Navečeřel se a čekal na ostatní. Ty přišli s odřenými nosy a modřinami po těle. Potom všichni odjeli do Brixenu, kde Havlíček vzpomíná na minulost a prosí měsíček, aby nezacházel za mraky a chvilku postál, zda si ještě pamatuje na cestu do Brixenu.

Stín mé lásky

Sním o tvém příchodu

Vrať se Lou má zbožňovaná

Ten pokoj patří rozkošem
Kde v Nimes tě vyhledám má drahá
A dřív než čaj svůj vypijem
Ve chvílích intimního blaha
Jež zkrášlíš mi svým obrazem

Budem jak děti rozjívení
A třebas válka mučí zle
Čekají krásná překvapení
Poupata Květná neděle
Svátky a třešně nad něž není

A budem v jednom lůžku číst
Z překrásné knihy tvého těla
Jen v posteli chci číst ten list
Tu báseň jež se rozezněla
O nejpůvabnějšícm z všech míst

Čas nedělní pak bude všechen
Sladkosti čokolády mít
Až budem hrát hru hladkých stehen
Večer budu jak byl bych bit
Tvé rty a tváře zělí sněhem

....

Však čekám na tvých očí smích
Čekám na tvůj zadeček tvou šíji
Dej ať tím nejkrásnějším z nich
Se zanedlouho prudce zpiji
Krásko o ňadrech chvějivých

Jen přijď jsi milovaná celá
Zpívám to ve všech tóninách
Noc bledá nebe v mracích zcela
A luna tápe polou v snách
Na hustém krému tichá včela

Blues

* * * ( A K D Y B Y C H U Ž M Ě L U M Ř Í T )
a kdybych už měl umřít
chci hvězdy na rakev
a trochu hnědé hlíny
hřejivé jako krev
Na hřbitově ať hrají
houslovou sonátu
v které zní mořské mušle
a slunce pasátů
Tomu kdo bude plakat
maličký kapesník
s mým monogramem dejte
Je to jak památník
Připijte na mé zdraví
nebožtík píval rád
Připijte na mé kosti
ať mohou dobře spát
Věřte mi je to k zlosti
teď v létě umírat

INFEKCE
Spadl jsem ze skály porostlé arnikou
a teď tu ležím
hlavu v trávě
kůži mám plnou oděrek a podlitin
suchého listí a tebe
Nejtěžší případ tetanu v dějinách lékařství
všechny kapacity světa nade mnou
pokývaly hlavami a odešly
Vrchní sestra přináší do pokoje
cigarety pomeranč a třináct
reprodukcí Botticelliho
Posilněte se
večer vás budou operovat
vezmou vám srdce
máte příliš velké srdce na to
abyste s ním mohl žít
Loupu pomeranč a vzpomínám na Prahu
rackové a čvachtavý sníh
pamatuješ?
Na sedmého listopadu bylo slavnostní osvětlení

Moje postel smontovaná umně
z dobrých výroků a předsevzetí
moudrých dávno slavných lidí
se poznenáhlu proměňuje
v drkotavou tramvaj jedoucí na Spořilov
ANO
v ústech mám sucho
a tvé vlasy

Je to smutné a možná i směšné
ale zemřu jim asi pod nožem
protože jenom ty máš krev mé skupiny
musím jim říci kde tě najdou
nelekej se až k tobě přijdou
Budu ležet mezi lesklými nástroji
a ani nebduu vědět žes přišla
ne nemusíš se na mš dívat

vím že mě nemáš ráda
ale já tě mám hluboko pod kůží
rozpuštěnou
v bacily tetanu
kouřem
a vůní arniky
a starými šlágry
které už nikdo nepamatuje

Písně a balady

Ó, kdybys šla mrazivou vichřicí...
(Oh, wert thou in the cauld blast)

Ó, kdybys šla mrazivou vichřicí
šla po pláni, šla po pláni,
můj šat před divou vánicí
tě ochrání, tě ochrání.

A kdyby sudby krutý los
tě bouří stih, tě bouří stih,
má prsa tebe ukryjou
před každou z nich, před každou z nich.

A kdybych byl kdes v pustině
a světa kraj, a světa kraj,
když ty tam budeš, divá poušť
mně bude ráj, mně bude ráj.

A kdybych s tebou, světa král,
byl na trůně, byl na trůně,
ty budeš skvostem nejdražším
mé koruně, v mé koruně!

Mlha
(The lazy mist)

Na horá závoj mlhový leh,
zakrývá potoka klikatý břeh, -
smutno je kolem, kde krásno tak dřív,
zima juž dýchá z holin a niv.

Traviny hnědé, bez listu les,
ten tam je léta veselý ples,
sám chci teď bloudit přes údola sráz,
a myslit, jak osud letí a čas.

Jak jsem tak dlouho a nadarmo žil,
jak málo mi zbývá života chvil,
jak bylo druhdy, jak bude dál,
co svazků osud již zpřetrhal. -

Jak bláznů skokem jsme na vrchol šli,
a dolů ten krok náš je znaven a mdlý! -
Ba, zač by ten život celý stál nám,
v cos kdyby člověk nedoufal - tam!

Malé, hezké stvořeníčko
(Bonnie wee thing)

Malé, hezké stvořeníčko,
kdybys ty jen byla mou,
jako klenot nejvzácnější,
nosil bych tě na prsou.

Zamyšleně, roztouženě,
já se dívám v líci tvou,
srdce mé se bázní chvěje,
že nebudeš nikdy mou.

Duch a něha, s láskou krása
v tobě září najednou,
musím tebe zbožňovati
celou vroucí duší svou.

Malé, hezké stvořeníčko,
kdybys ty jen byla mou,
jako klenot nejvzácnější,
nosil bych tě na prsou.

Stephen King

Stephen Edwin King (* 21. září 1947, Portland, Maine) je americký spisovatel hororů, jeden z nejproduktivnějších a čtenářsky nejúspěšnějších autorů současnosti. Řada jeho knih a povídek byla zfilmována. Jeho kariéra spisovatele začala prakticky už v roce 1959, kdy se svým starším adoptovaným bratrem Davidem vydali místí noviny Dave's rag (5 centů za výtisk). Od roku 1962 studoval na Lisbon High School (Lisbon, Maine), kde se svým přítelem Chrisem Chesleyim vydali v roce 1963 sbírku 18 povídek s názvem People, Places and Things - volume I. O rok později publikoval dvoudílnou knihu The Star Invaders. První dílo, které bylo veřejně publikováno, byla povídka I was a Teenage Grave Robber (Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů) a vyšla v časopise Comics Review v roce 1965. V roce 1966 ukončil úspěšně studium na střední škole a dostal stipendium na univerzitu. Roku 1970 absolvoval univerzitu v Oronu, obory angličtina a tvůrčí psaní se zaměřením na učitelství. Rok nemohl najít práci učitele, a tak pracoval v prádelně a psal povídky, které prodával do pánských časopisů. V lednu 1971 se oženil s Tabithou Spruce. Seznámili se v univerzitní knihovně v Mainu – Orono, kde oba pracovali během studia. První povídku, Skleněná podlaha, mu vydali v časopise Startling Mystery Stories. Povídky, které napsal zpočátku tvorby byly časem vydány v knize Night Shift “Noční směna”. Na podzim 1971 začal učit na střední škole v Hampdenu, i když finanční situace rodiny se tím příliš nezlepšila. Na jaře 1973 prodal svůj první román „Carrie“, který mu brzy vynesl velký honorář za prodej paperbackových práv a stal se bestsellerem. Po tomto románu se začal psaním živit. Přestěhoval se na jih Maine poblíž matky, která onemocněla. Do její smrti napsal knihy Second Coming a „Prokletí Salemu“ Jerusalem's Lot. Po smrti matky žil v Boulder (Colorado) kam umístil děj další knihy The Shining “Osvícení” (Záře). V roce 1975 se vrátil do Maine, kde se usadil v oblasti jezer v západním Maine. Na tomto místě dokončil knihu “Svědectví” The Stand a “Mrtvou zónu” Dead Zone. Po několika stěhováních po Maine si roku 1980 pořídil druhý dům v blízkosti Bangoru, kam se nastěhoval, aby mohl vyučovat tvůrčí psaní na univerzitě Maine – Orono. Zimy tráví Kingovi s již dospělými dětmi na Floridě.

Havran (The Raven)

Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné –
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dveře – a pak už ne.
„Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné –
jednou jen a pak už ne.“
Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; – marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou – již poslušné
světice zvou Lenora – nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.
Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
s hrůzou – již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
„Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –
jednou jen a pak již ne.“
Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
„Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání – je to skoro nemožné,
že jste klepal vy“ – a poté otevřel jsem úslužně –
venku tma a víc už ne.
Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufá snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení „Lenoro!“ zní zimničně,
to já šeptám „Lenoro!“ – a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc již ne. Vrátil jsem se do pokje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
„Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne –
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne; –“
vítr a nic jiného už ne.
Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklny, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsé Pallady – a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.
Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané –
„Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane –
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!“ –
Havran děl: „Už víckrát ne.“
Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků kráká
bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné;
velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření
pták či zvíže, jež si lení v póze velmi záhadné
na poprsé nade dveřmi – v póze velmi záhadné
a říká si: „Už víckrát ne.“
Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru
jako duše, v jedno slovo samotářsky zabrané –
až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to až k sluchu:
„Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne
jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne.“
Však havran dí: „Už víckrát ne.“
Zaražen, an na mne hledí s přiléhavouo odpovědí,
říkám si: „Toť bezpochyby pochyt velmi obratně
od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl,
takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné –
pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné,
jako je: ‚už víckrát ne!‘“
Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání,
přistrčil jsem křeslo, mysle, že mne něco napadne,
když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu,
přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné,
nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné‚už víckrát ne‘.
Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady
pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne,
kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři,
na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné,
ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné,
ona víckrát, víckrát ne.
Zdálo se, že u stínítka houstne světlo od kadidla,
že se bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne.
„Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu
balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne,
po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne“ –
Však havran děl: „Už víckrát ne.“
„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel,
synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně –
statečně, byť opuštěný, žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne“ –
Havran dí: „Už víckrát ne.“
„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine“
Havran dí: „Už víckrát ne.“
„Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! –
Nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!“
Havran dí: „Už víckrát ne.“
Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přihmouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane –
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchodí se – víckrát ne.

Edgar Allan Poe

Edgar Allan Poe (19. ledna 1809, Boston – 7. října 1849, Baltimore) byl americký romantický básník, prozaik, literární teoretik a esejista. Byl autorem zpravidla fantastických a mystických příběhů a zakladatelem detektivního a hororového žánru.
Narodil se 19. ledna 1809 v Bostonu, Massachusetts. Byl jedním ze tří dětí páru kočovných herců Elizabeth a Davida Poeových. Jeho otec trpěl alkoholickými sklony a opustil matku ještě před Edgarovým narozením. Matka zemřela v roce 1811 ve věku 24 let na tuberkulózu a zanechala tak po sobě tři sirotky: malého Edgara, jeho mentálně postiženou sestru Rosalie a bratra Williama, který stejně jako otec trpěl alkoholickými sklony a předčasně zemřel. Jako tříletý sirotek byl Edgar svěřen do útulku v Richmondu, kde se jej po relativně krátké době ujala rodina Allanů, velkoobchodníků s tabákem; odtud plyne Poeovo prostřední jméno Allan. Rodina po nějaký čas bydlela v Liverpoolu a tajemná Anglie se tak stala mladému Edgarovi zdrojem inspirace po celý život. Dodala jeho pozdějším dílům onu fantaskní, tak typicky poeovskou hrůzostrašnost. Edgar studoval literaturu na University of Virginia, kde však začal mít potíže s alkoholem a s hráčskými dluhy; pro ně se později rozešel se svým nevlastním bratrem, jenž je za Edgara odmítal platit. Poe se ve finanční krizi zapsal na vojenskou akademii ve West Pointu. Zde se však ukázal jako nedisciplinovaný voják a byl brzy propuštěn. Po propuštění došlo ke rozporům a následně i k rozchodu s Edgarovým otcem. V roce 1834 se setkal s prvním úspěchem, když získal hlavní cenu na soutěží organizované baltimorským týdeníkem Saturday Visitor se svým příběhem Rukopis nalezený v láhvi. Vstoupil posléze do richmondského Southern Literary Messenger a v roce 1835 se stal jeho hlavním šéfredaktorem. V roce 1836 se oženil se svou třináctiletou sestřenicí Virginií Clemm (zesnulou o jedenáct let později v roce 1847). Alkohol a drogy způsobovaly Poeovi intenzivní stavy deprese a později i ztrátu zaměstnání.
Roku 1845 uveřejnil Havrana, který doslova ohromil tehdejší veřejnost. Poe tedy zažil krátké období slávy a mondénních úspěchů. Jeho alkoholové a drogové dluhy jej však z onoho postavení brzy stačily uvrhnout zpět do zoufalé bídy. Poeova smrt byla hodna děl, kterým se věnoval: 3. října 1849 byl nalezen opilý (a zřejmě i pod vlivem omamných látek) na baltimorském chodníku v blízkosti Light Street. Byl urychleně hospitalizován, ale z kómatu, do kterého následně upadl, se po celé čtyři dny neprobral. Zemřel na překrvení mozku v ranních hodinách 7. října 1849.
Edgar Allan Poe byl obdarován vysokou inteligencí, byl velice zdvořilý, ale také až přehnaně prudký a divoký. Již od dětství četl díla Lorda Byrona, Samuela Taylora Coleridge a většinu romantických autorů své doby. Hlouběji se rovněž zabýval kosmogonií, přírodními vědami a mysticismem. Tyto své znalosti následně používal při psaní svých děl (např. Pád do Maelströmu, Tisící druhý Šeherezádin příběh, Tři neděle v týdnu), kdy dokázal s matematickou přesností dosáhnout geniálního efektu a zanechat tak ve čtenáři předem psychologicky promyšlenou impresi (většinou strachu či hnusu, často ale i humoru a překvapení). Ještě za svého života ztratil všechny ženy, které miloval, a znesvářil se se všemi lidmi, kteří by mu byli v těžkých okamžicích schopni pomoci. Žil v takřka nepřetržité bídě, přestože se i za svého života dočkal jisté slávy (zejména svými žurnalistickými pracemi).
Je autorem mnohých povídek a básní. Do Evropy se za Poeova života takřka neznámé dílo dostalo především díky překladům Charlese Baudelaira a částečně i Stéphana Mallarmého. Jeho dílo bylo inspirací mnoha pozdějších autorů (z nichž jmenujme asi nejznámějšího Arthura Conana Doyla a jeho kultovního hrdinu Sherlocka Holmese, jehož podoba je výrazně ovlivněna Poeovou postavou výjimečně inteligentního detektiva Dupina). Svou stopu zanechal nejen na francouzských básnicích Charlesi Baudelairovi a Stéphanu Mallarmém, ale například i na Paulu Valérym, Juliu Vernovi (zejména onou až vědeckou přesností popisu) a v neposlední řadě i na Fjodoru Dostojevském a již zmíněném Arthuru Conanu Doylovi. Jeho pravým dědicem a pokračovatelem se však stal Howard Phillips Lovecraft, který v Poem ražené cestě pokračoval do ještě extrémnějších zákoutí hrůzy a hnusu. Ani v moderní literatuře není Poe zcela bez vlivu. Jeho vliv je přítomen především v britské literatuře (zasáhl i do široce populárního díla Joanne Kathleen Rowlingové). Mnohá z Poeových děl byla nejen zdramatizována, ale i zfilmována a převedena do komiksové podoby. Široce se nechal Poeovou literaturou inspirovat např. Ray Bradbury, který neskrývaje svou adoraci k Poeově dílu, věnoval jeho osobnosti celou kapitolu z Marťanské kroniky (syntetizoval zde dva zdánlivě odlišné prvky z Masky červené smrti a z Jámy a kyvadla).

• Havran (1845)
  

Má léta s Andy Warholem (Famous for 15 Minutes)

"Co kdyby lidi uctívali peníze?" "Maloval bych dolary."

Andy mi vždycky připomínal: "Dean říkal: 'Žij rychle a zemři mladý, ať po sobě necháš mrtvolu k světu'."
"Vy beznáte Poussina, jednoho z největších francouzských malířů sedmnáctého století? Chybí vám základní umělecký přehled!" "Umění znát nemusím. Já ho dělám."
Kapitola Blow Job: "Po pětatřicet minut kamera ani na okamžik neopustí mužovu tvář, která se stěží pohne, stejně netečná, jako kdyby umírala pomalou smrtí. Kdybychom neviděli úvodní scénu, nenapadlo by nás o co jde. Muži sledující film začínají ztěžka polykat, ženy ani nedýchají. Andy, rytmicky přežvykující, převaluje v ústech žvýkačku. Přežvykování žvýkačky je jediným zvukovým doprovodem Blow Job."..."Ten film je podfuk," konstatuje Ingrid. "děj se odehrává metr pod kamerou."
Dálí prohlašuje: "Je sors la peinture de la routine. Čerpám z umění každodeního života."
Když čtu v časopise Time článek o světle a prostoru, narazím na výraz "ultra violet". Ta dvě slova se mne doslova zmocní. Vystřihnu si je zlatými nůžkami, kterými si stříhám roztřepené konečky vlasů. Ultra violet - ultrafialová.
Stejně Andy neváhá opakovat sám sebe. namaluje čtyřicet osm Marilym a dvě stě dvacet čtyři Campbellových polévkových plechovek a ve filmu Spáč spáč spí, spí, spí, spí, spí, spí, dokud také divák nezačne dřímat.
The Velvet Underground dělají s hudbou to, co dělá Andy s představami. Opakují a opakujía opakují totéž slovo nebo slovní obrat, dokud někdo nezakřičí: ůDržte už hubu!" Lou nahrává píseň "Dělej pštrosa". Je to čistá lyrika. Vykřikuje slova pořád dokola, dokud ho šéf nahrávací sekce nedonutí, aby přestal.
Když jsem vzhůru, probírám svůj život a promítám si ho jako film. V duchu vidím domovy, které jsem rozbila, své lži, loupeže, potraty, cizoložství, krutosti, bezohlednosti, své hříchy. Čtu bibli. S hrůzou si uvědomuji, že jsem porušila každé z deseti přikázání.
Stalo se běžnou praxí pro kohokoli, kdo se náhodou nachomýtl kolem, aby se podepsal Andyho jménem na "Brillo Boxes", "Marilyn" a na různé verze polévkových plechovek. I na mě přišla řada v podpisové povinnosti. Gerard, v souladu se všemi postupy při tvorbě pop uměleckého díla, objedla sítotisky, natáhl plátna, použil síta, rozetřel barvu - při různých příležitostech - a připojil Andyho jméno. Otázka zněla: Čí je to obraz?

___

kkk

___

Hlavní postavy: Andy Warhol - čtrnáctiletá studentka, která řeší běžné problémy teenagerů - to jak vypadá, jak zapůsobit na kluka, který se jí líbí... Je velmi vtipná, pohotová, trochu ironická, ale velmi pohodová holka, kterou má většina lidí rádo. Ultra Violet - nejlepší kamarádka Georgie, zamilovaná do Toma, trochu stydlivější, upjatá, možná staromódní, Salvador Dalí - kamarádky Georgie, které s ní řeší veškeré trable a jejich zájmy jsou: kosmetika, kluci, oblékání, kluci, rodiče, kluci, škola. Edie Sedgwick - starší kluk, zpěvák skupiny Stiff Dylans, trochu namyšlený, hezký, Georgia mu přijde moc mladá. Rodiče Georgie - mají o ní starost, v průběhu všech dílů knih prochází jejich vztah krizí, ale nakonec vše dobře dopadne, Libby - malá sestřička Georgie, trochu šišlá, je roztomilá, ale trochu otravná. Komik Dave - vtipný kluk, který Georgii posloužil jako návnada, aby získala Robbieho, pohotový, hezký.

Prostředí, doba: Amerika, 60.léta 20. století
Téma: Autobiografie Ultra Violet, která prožila část života po boku Andy Warhola. Drogy, večírky, umění, filmy, pop art, homosexuálové... Odraz 60. let.

___

"Ach, to bylo úžasné!" Později, na ulici, mně vykládá, jak to bylo ubohé.
"Den bez zmínky o nás je ztracený."

Ultra Violet

Isabelle Collin Dufresne (6. září 1935 Francie), známější jako Ultra Violet je francouzsko-americká umělkyně a spisovatelka, jedna z múz Andyho Warhola.

Vyrůstala v rodině silně věřících katolíků. Protože byla problémovým dítětem, matka ji již v brzkém věku poslala do katolické školy, kde dělala vše proto, aby se mohla vrátit domů. Doma se jí však přízně a lásky nedostávalo, proto se přestěhovala do New Yorku, od kterého očekávala víc. Díky velkému zájmu o umění si našla práci, ve které měla přístup do newyorských galerií a muzeí. Lidé i tisk zaujala svým neobyčejným zjevem. Brzy se seznámila s mnoha slavnými lidmi všech společenských vrstev - od Johna Lennona a Yoko Ono až po americké kosmonauty či Richarda Nixona. Zanedlouho na jedné z vernisáží také se Salvadorem Dalím. Stala se jeho inspirací v uměleckém směru a také jeho milenkou.

Udržovala stálý kontakt s tehdy začínajícím umělcem Andy Warholem. Warhol měl mnoho múz, které hrály či pózovaly v jeho filmech. Nazýval je Superstars, tou nejznámější byla temná kráska Ultra Violet. Ve Warholově továrně (Factory) se stýkala s hvězdami jako Bob Dylan, John Graham, John Chamberlain. Brzy začala hrát ve Warholových undergroundových filmech, díky kterým si zanedlouho zahrála ve filmech Simon, King of the Witches a An Unmarried Woman. Cesty Ultra Violet a Warhola se začaly rozcházet, když umělce v roce 1968 postřelila Valerie Solanasová. Od té doby žil Warhol ve strachu a opouštěl staré přátele.

V sedmdesátých letech publikovala svou autobiografii Slavná na 15 minut a brzy napsala knihu Má léta s Andy Warholem. Koncem devadesátých let se vrátila do Francie, kde si otevřela studio v Nice a psala knihy o svých názorech k umění. Na jaře 2007 podávala retrospektivní přednášky v newyorkské technologické instituci. Později se také vrátila ke katolictví a doteď se aktivně účastní charitativních akcí.

• Má léta s Andy Warholem

Tři muži ve člunu (Three Men in a Boat)

Jerome Klapka Jerome

Jerome Klapka Jerome

Jerome Klapka Jerome (12. května 1859, Walsall, Staffordshire – 14. června 1927, Northampton) byl anglický spisovatel a redaktor, známý zejména pro své humoristické povídky a cestopisy.

Narodil se jako čtvrté dítě do rodiny laického kazatele otci Jeromme Clapp Jeromovi a matce Marguerite Jeromové, své prostřední, neanglicky znějící jméno Klapka dostal na počest rodinného přítele maďarského generála Györgya Klapky. Jerome neměl lehké dětství, jak sám píše ve svém životopisu Můj život a doba (My Life and Times). Vyrůstal v chudých poměrech společně se sestrami Paulinou a Blandinou a bratrem Miltonem, který brzy zemřel. Začátkem sedmdesátých let, když mu bylo patnáct, ztrácí otce a je z finančních důvodů nucen zanechat studií na střední škole a začít si vydělávat na živobytí sám. Uchytil se jako úředník u železniční společnosti London and North Western Railway, kde setrval čtyři roky, dále pak pracoval také jako učitel, balič a jako ochotnický herec pod uměleckým jménem Harold Crichton v kočovné herecké společnosti. Po třech letech společnost opouští a začíná psát drobné eseje a krátké humoristické příběhy, bez většího úspěchu.

Jeho prvním větším dílem byla kniha Na jevišti a bez angažmá (On the Stage and Off, 1885), ve které čerpal ze svých zkušeností z doby, kdy putoval s kočovnou divadelní společností po Anglii. Z knihy vyplývá, že v té době byl evidentně bez větších finančních prostředků. Na skutečný úspěch na literárním poli si musel počkat do svých třiceti, kdy začal časopis Home Chimes vydávat seriál příběhů o výpravě třech vodáků po řeče Temži, který pak vyšel knižně pod názvem Tři muži ve člunu (o psu nemluvě). Po deseti letech pak vydává její volné pokračování Tři muži na toulkách, kde popisuje cestování po Německu. Tyto dvě knihy patří bezesporu k tomu nejznámějšímu co kdy napsal. V roce 1892 začal vydávat ilustrovaný měsíčník Lenivec (The Idler) a od roku 1893 redigovat společenský časopis Dnes (Today). Oběma časopisům se zpočátku dařilo, do roku 1897 musel ale vydávání obou periodik ukončit. Své zkušenosti z celého podniku zúročil v knize Tommy a spol.

Postupem času dochází v autorově tvorbě k jistému zvážnění a k posunu od komiky ke snaze čtenáře více kultivovat (například sbírka povídek Host z pokoje do dvora ve třetím poschodí nebo Láska Ulricha Nebendahla). Definitivní obrat ale nastává po vypuknutí První světové války. Jerome se hlásí do armády jako dobrovolník, pro svůj věk však není přijat. Začne tedy jezdit jako řidič ambulance u francouzského Červeného kříže. Po návratu z války přestal definitivně psát humoristické romány zato však vydal dva romány sociální a to Všechny cesty vedou na Kalvárii ( All Roads Lead to Calvary, 1920 ) a Anthony John (Anthony John, 1922). Umírá roku 1927 na následky krvácení do mozku které bylo způsobeno těžkým úrazem při cestě z Devonu do Londýna.

21. června 1888 si bere za manželku Gregorinu Henriettu Stanleyovou, která se až devět dní poté rozvedla se svým prvním manželem. Do manželství si přivedla malou dcerku Elsii, jenž v roce 1921 předčasně umírá. Svatební cestu novomanželé absolvovali po řece Temži která pak posloužila jako jeden zpodkladů k jeho Třem mužúm.

V roce 1889 přinaší do redakce časopisu Home Chimes rukopis jakéhosi průvodce po hormím toku Temže s titulkem The Story of the Thames, který by připomínal historické události na jejích březích. Redaktorovi se rukopis zamlouval, nicméně přiměl třicetiletého Jeroma aby podstatně zkrátil historické pasáže a namísto nich přidal veselé příhody třech veslařů, třech kamarádů George, Harrise, samotného Jeroma a jeho psa Montmercyho. Jeromovi se nápad zalíbil a pod novým titulem Tři muži ve člunu ( o psu nemluvě ) ( Three Man in a Boat to Say Nothing of the Dog ) začal vycházet v časopisu seriál, který se pro svou obrovskou popularitu u čtenářů brzy dočkal i knižní edice. Sám autor byl takovým úspěchem překvapen a dle svých vlastních slov měl některá svá díla za mnohem lepší ale proč se stali populární Tři muži neví. Po zhruba deseti letech vydává volné pokračování s názvem Tři muži na toulkách ( Three Man on the Bummel ), kde popisuje cyklistický výlet třech přátel po Německu , přičemž zavítali i do Rakouska - Uherska , do Prahy . I v tomto vyprávění se řídil radou redaktora z Home Chimes a psal hlavně veselé vyprávění z cesty, v závěru však autor vyjadřuje svou nelibost nad některými obyčeji v té době v Německu panujícími, jako například bezmezná poslušnost vůči nejrůznějším předpisům a nařízením, byť jakkoliv nesmyslným ( lavičky vyhrazené pouze dospělým v městských parcích ). Žádné jiné autorovo dílo se nestalo takovým bestsellerem jako vyprávění o třech mužích a do značné míry tyto dvě knihy zastínily jeho ostatní tvorbu, takže je, bohužel, někdy znám jen jako autor dvou knih. Pro českého čtenáře není bez zajímavosti, že první překlad Třech mužů do českého jazyka má na svědomí protektorátní prezident Emil Hácha.

• Tři muži ve člunu (1889)
  

Nesnesitelná lehkost bytí (L'Insoutenable Légèreté de l'être)

Milan Kundera

„Po čtyřech letech strávených v Ženevě ubytovala se Sabina v Paříži a nemohla se vzpamatovat z melancholie. Kdyby se jí někdo ze ptal, co se jí stalo, nenašla by pro to slov. Životní drama se dá vždycky vyjádřit metaforou tíže. Říkáme, že na člověka dopadlo nějaké břemeno. Člověk to břemeno unese nebo neunese, padá pod ním, zápasí s ním, prohrává nebo vítězí. Ale co se vlastně stalo Sabině? Nic. Opustila jednoho muže, protože ho chtěla opustit. Pronásledoval ji pak? Mstil se jí? Ne. Její drama nebylo dramatem tíhy, ale lehkosti. Na Sabinu dopadlo nikoli břemeno, ale nesnesitelná lehkost bytí.“

„Pro tebe znamenala tvoje práce všechno, kdežto já mohu dělat cokoli a je mi to úplně jedno. Já jsem neztratila vůbec nic. Ty jsi ztratil všechno.“ „Terezo,“ řekl Tomáš, „ty sis nevšimla, že jsem tady šťastný?“ „Tvoje poslání bylo operovat.“ „Terezo, poslání je blbost. Nemám žádné poslání. Nikdo nemá žádné poslání. A je to ohromná úleva zjistit, že jsi volná, že nemáš poslání.“

Co je to koketerie? "Dalo by se snad říci, že je to takové chování, které má dát najevo tomu druhému, že sexuální sblížení je možné, přičemž se tato možnost nikdy nesmí jevit jako jistota. Jinak řečeno: koketerie je nezaručený slib soulože."

Milan Kundera

Milan Kundera (* 1. dubna 1929, Brno) je česko-francouzský spisovatel, žijící od roku 1975 ve Francii a od konce 80. let píšící francouzsky. Je světově nejúspěšnějším a nejpřekládanějším autorem českého původu a jeho romány a eseje výrazně přispěly k vývoji románu jakožto žánru. Na počátku své literární dráhy psal též básně, dramata a překládal.

Je synem významného muzikologa Ludvíka Kundery, bratrancem básníka a překladatele Ludvíka Kundery. V roce 1948 maturoval na brněnském gymnáziu a zapsal se na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Studium však záhy přerušil a přešel na studium hudební skladby. Absolvoval pak i Filmovou fakultu AMU a v letech 1958–70 zde přednášel světovou literaturu. V letech 1948–50 byl členem KSČ (společně s Janem Trefulkou vyloučen pro „protistranickou činnost“). Roku 1956 mu bylo obnoveno členství; angažoval se v reformním hnutí a roku 1970 byl opět vyloučen a stal se disidentem. Jeho raná díla byla poplatná komunistické ideologii; později je zavrhl. V roce 1975 mu bylo nabídnuto místo hostujícího profesora na univerzitě ve francouzském Rennes, které přijal; později přednášel také na univerzitě v Paříži. Roku 1979 mu bylo odebráno československé státní občanství. Zůstal ve Francii, 1981 získal tamní občanství a v současnosti žije trvale v Paříži. Do vlasti se po roce 1989 vrací jen sporadicky, nevystupuje veřejně a i vydávání svých děl v češtině výrazně omezuje. U francouzsky napsaných nových knih to zdůvodňuje náročností přípravy českého znění (např. v eseji Nechovejte se tu jako doma, příteli), které není ochoten svěřit překladatelům; ale i Nesnesitelná lehkost bytí vyšla v Česku až v říjnu 2006 a další dva romány ze 70. let vůbec ne (to Kundera vysvětluje nutností očistit text exilového vydání od hojných chyb a zapracovat do něj pozdější úpravy francouzského znění). Od začátku tisíciletí však publikoval v časopise Host a následně knižně české verze svých esejů. Počátkem června 2006 byl anonymně zveřejněn na internetu český překlad Totožnosti (1996), pořízený z angličtiny. V širší známost to vešlo po vydání článku v časopise Respekt 12. června , následně i v dalších médiích.

Po básnických začátcích psal filosoficky založené povídky a romány modelující lidské osudy na pozadí krize dějinného vědomí. Ve vrcholné exilové tvorbě zachytil problémy vnitřní a vnější svobody člověka a odpovědnosti.

• 1965: Žert

• 1969: Život je jinde
• 1976: Valčík na rozloučenou
• 1978: Kniha smíchu a zapomnění
• 1984: Nesnesitelná lehkost bytí (L'Insoutenable Légèreté de l'être)
• 1990: Nesmrtelnost (L'Immortalité)
• 1993: La Lenteur
• 1997: L'Identité
• 2003: L'Ignorance

Poezie

• Člověk zahrada širá, 1953 – básnická sbírka
• Poslední máj, 1955 – poema rozvíjející obraz pokoušení vězněného Julia Fučíka gestapáckým komisařem Böhmem z dobové mytologie
• Monology, 1957, přepracováno 1964 – sbírka milostně deziluzívní poezie
• Umění románu: Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou, 1960 – marxistická literárněvědná studie

Láska mezi slepicemi (Love Among the Chickens)

P. G. Wodehouse

Měl jsem představu, že to budeme dělat pomalu, ale jistě. To jest, že vezmeme každou slepici extra a odneseme ji do kotce. Sice by to trvalo nějakou dobu trvalo, ale nenastaly by žádné zmatky. Ale dovedeš si představit, že něco takového Stanleyiovi Featherstonehaughovi nic neříká. Svoje manévry rád podniká ve velkém, temperamentním napoleonském měřítku. Povídá: "Otevřete vrata do dvora, ať máme ty potvory na volném prostranství; potom vrazte na dvůr a nažeňte je v sevřeném úhlu zadními dveřmi do sklepa." Myšlenka to byla parádní, ale měla jednu osudovou trhlinu. Nebrala v úvahu, že se slepice rozptýlí. Otevřeli jsme vrata a v tu ránu se vyhrnuly ven, jako když návštěvníci vycházejí z divadla. Pak jsme je obklíčili, abycghom provedli mocný útok. Asi tak tři vteřiny to vypadalo, že bychom to mohli zvládnout...

"Garny, stará páko, přemýšlel jsem, synku! Dostal jsem nápad! Nápad za miliony. Ten nejlepší, jaký jsem kdy měl, přísáhámbohu. Rozjedu kachní farmu!" "Kachní farmu!" "Kachní farmu, synku! A povedu ji bez vody. Mám teorii, víš, že když se kachny hodně pohybujou a plavou sem a tam, hubnou, takže když je bude člověk chovat na souši, budou krásně tlusté za poloviční dobu - a žádné starosti ani náklady. Chápeš? Co? Nemá to chybičku, stará páro! Celé jsem to promyslel."

___

Jeremy Garnet je mladý spisovatel, který vydal zatím jen jeden román a teď prochází menší tvůrčí krizí, ze které ho vytrhne akční kamarád Stanley F. Ukridge. Plán, jak zabít nudu a vydělat peníze, je jasný: Založit slepičí farmu za co nejmenší náklady, ale s co největším výdělkem, Ukridge už má všechno vymyšlené, nezbývá nic jiného než se přidat a odjet s ním na venkov. Jeremy z toho není nadšený, práce s Ukridgem je vždy hektická a bez jistého výsledku. Pochyby Jeremyho přejdou až když potká mladičkou Phyllis, do které se bláznivě zamiluje a rozhodne se jí získat i přes nesouhlas jejího vznětlivého otce, jenž musí mít vždy pravdu. Nakonec lstí (nechá pana Derricka vyhrát golfový turnaj) získá jak Phyllis, tak požehnání jejího otce. Už zbývá jenom se vypořádat s vymahači dluhů po Ukridgově slepičí farmě a začít nový život s Phyllis. Jenže Ukridgea teď napadlo něco lepšího... Kachní farma!

___

Hlavní postavy: Garnet - hl. postava, vypravěč knihy, mladý, málo úspěšný spisovatel, vtipný, stydlivý, zamilovaný do Phyllis; S. F. Ukridge - bujarý muž, který touží vydělat balík peněz a to jakýmkoli způsobem, energický, prostý; Millie - manželka S. F. Ukridgeho, miluje svého muže, chová se tak, jak si on přeje, nemá vlastní záliby, milá, ochotná; Phyllis - mladá dívka, stydlivá, má ráda svého otce a nechce ho nijak zklamat. pan Derrick - otec Phyllis, přísný, nekomprosmisní, má své zásady, kterých se nehodlá vzdát.

Prostředí, doba: Waterloo, 20. století

Téma: jak je těžké získat dívku svých snů, když máte po boku bláznivého přítele

___

Velmi jsem si oblíbila typický britský humor, který je v této knize používán. P. G. Wodehouse je opravdu géniusa ví, která slova má použít, aby zanechal úsměv na tváři čtenáře. Všechny situace byly popsány nadmíru vtipně, nechyběla nadsázka. Pro odlehčení skvělá knížka.

Pelham Grenville Wodehouse

Sir Pelham Grenville Wodehouse (15. října 1881, Guildford - 14. února 1975, New York) byl britský spisovatel. Jeden z nejoblíbenějších anglických humoristů, mistr jazykové komiky a situačních gagů.

I believe there are two ways of writing novels. One is mine, making a sort of musical comedy without music and ignoring real life altogether; the other is going right deep down into life and not caring a damn.
Když si dívka myslí, že ji milujete, a říká, že si vás vezme, nemůžete dobře prohlásit, že byste se radši viděl mrtvý ve škarpě.

• Láska mezi slepicemi (1906)

Hospoda na mýtince

Vodňany, 29. 6. 2008

Utrpení mladého Werthera (Die Leiden des jungen Werthers)

Johann Wolfgang von Goethe

„Dal jsem jí na to ruku a zařídilo se to tak, že její tanečník měl zatím na starosti mou tanečnici. Teď jsme se do toho dali a bavili se chvíli rozmanitým proplétáním paží. Jak půvabně, jak lehce se pohybovala! A pak, když jsme se dostali do valčíku a otáčeli se kolem sebe jako dvě nebeské hvězdy! Bylo to ovšem poněkud popletené, protože to málokdo umí. Byli jsme čtyři a nechali jsme je vybouřit: a teprve když se Ti nejneobratnější vytratili z kola, vpadli jsme plně a vydrželi statečně do konce ještě s jedním párem, s Audranem a jeho tanečnicí. Jakživo mi to tak nešlo! Nebyl jsem už člověk. Mít v náručí takové rozkošné stvoření a lítat s ním jako vichr, až všechno kolem nás zmizelo a – Viléme, abych pravdu řekl, přísahal jsem si, že by dívka, kterou bych miloval, na kterou bych měl nároky, nikdy nesměla tančit valčík a jiným než se mnou, a kdyby mne to mělo hlavu stát, avšak mi rozumíš...“
„Jsem tak šťasten, drahý příteli, tak pohroužen do pocitu klidného bytí, že to je až na škodu mému umění. Nedovedl bych teď kreslit, ani čáru bych nesvedl, a přece jsem nikdy nebyl větším malířem než právě v těchto okamžicích, když celé údolí se vypařuje a výsostné slunce spočívá na neprostupných temnotách mého lesa a jenom paprsky se vkrádají do nejvnitřnější svatyně a když tu pak ležím ve vysoké trávě…“
„Soused viděl záblesk a slyšel ránu; když se však nic nehýbalo, nedbal toho. Zrána o šesté vstoupí sluha se světlem a vidí svého pána na zemi a pistoli a krev. Volá ho, zalomcuje jím: žádná odpověď; už jen chroptí.“

___

Děj: Hlavním motivem je ztroskotání nadaného a citlivého mladíka jednak v lásce k Lottě, snoubence a později ženě jeho přítele Alberta Kestnera, a jednak v úsilí o seberealizaci v zaměstnání a ve společenském životě. Werther na začátku románu popisuje vzájemné vztahy zúčastněných osob a zdůrazňuje krásu přátelství a význam vzdělání pro člověka. Nečekaná láska k Lottě se postupně mění v hluboký a vášnivý, ale bohužel jednostranný cit, který nakonec narazí na předsudky měšťanů. Werther sám sebe ztotožňuje s přírodou, trpí omezeností své doby. Jeho štěstí z lásky k Lottě se mění v zoufalství. Dobrovolně zvolené východisko – smrt – je pro něho krokem, který ho spojí s přírodou. Wetrher miluje malování a čtení Homéra. Jednoho dne je pozván na taneční zábavu, kde pozná mladou dívku Lottu, do které se na prvního pohledu zamiluje a ani mu nevadí, že ona je již uasnoubená s Albertem. Jeho city se naopak stále stupňují, je také nešťastný, že jeho city Lotta neopětuje. Werther se nakonec rozhodne odjet za novou prací velvyslance. Druhá část románu proto popisuje Wertherovy neúspěchy v práci. Po té co je na jednom společenském večeru ponížen, rozhodne se odjet zpět do líbezného Waldhamu. Zde se opět setkává s Lottou, ovšem jeho myšlenky o krásné lásce být beznadějné a Werther začíná stále více spekulovat o životě. Po velmi náročném psychickém boji, se rozhoduje skoncovat se svým životem. Dává do pořádku své věci. A loučí se s Lottou a také s Vilémem. Konec knihy popisuje, jak Wether skoncoval se svým životem.
___
Goethe a jeho vztah k dílu - narodil se 28.8.1749 ve Frankfurtu n./M. Vystudoval práva ve Štrasburku a v Lipsku, poté krátce praktikoval u říšského kamerálního soudu ve Wetzlaru. Vstoupil také do vévodských služeb ve Výmaru, kde až do smrti působil jako tajný rada a ministr. Hodně cestoval, několikrát navštívil i západní Čechy, stýkal se s významnými obrozeneckými osobnostmi domácími i cizími, hl. s Friedrichem Schillerem. Zemřel ve Výmaru 22. 3. 1832. Byl v čele skupiny Sturm und Drang (Bouře a vzdor), která měla vzdorovat tehdejší civilizaci a odstranit faleš. Vzorem jim byl William Shakespeare. Jeho díla jsou detailně propracovaná a komplikovaná. Goethova tvorba z let 1795–1805 bývá označována jako výmarský klasicismus. Právnická praxe a láska k Charlotte Buffové přivedly Goetha k napsání tohoto románu.

___

Námět: Podkladem k tomuto románu byla Goethova vášnivá, ale neopětovaná láska k Charlottě Buffové, kterou jako devatenáctiletou poznal při právnické praxi. Charlotta však byla snoubenkou Goethova přítele Johanna Kestnera (v románu Alberta), jehož vztah stojí Wertherovi – Goethovi – v cestě, Lottě brání dát průchod svým citům. Tehdy prý poznal velmi citlivého mládence Karla Jerusalema, který se z nešťastné lásky zastřelil. Zprávu o jeho smrti dostal Goethe po svém odjezdu z Wetzlaru od Kestnera. Poslední část románu je místy doslova přejata z tohoto Kestnerova dopisu. Dalším námětem byla právnická praxe, Goethe chtěl poukázat na to, že člověk by měl mít právo na to, vzít si vlastní rukou svůj život.

___

Místo: smyšlené městečko Wahlheim s krásnou přírodou, poklidnou atmosférou a novými sousedy
Čas: Román byl napsán roku 1774, jeho děj se odehrává v té době.

Postavy: Werther: respektive Goethe – mladý malíř zaslepený láskou, citlivý, horkokrevný, soucitný, nadšenost do života postupně ztrácí, myslí si, že smrt je jediným možným východiskem; Vilém: adresát Wertherových dopisů; Lotta: má hodně sourozenců, zábavná, milá, usmívající se, přímá, oddaná rodině; Albert: Lottin přítel, praktický člověk, rozvážný, racionální, mírný, tichý
Popis díla a žánru: Préromantický* tragický román psaný ve formě dopisu je rozdělen na dvě části (1. část: květen – září 1771 končí Wertherovým útěkem z městečka Walheimu. 2. část: říjen 1771 - prosinec 1772 začíná záznamem zkušeností z pobytu na novém působišti, pokračuje líčením návratu k Lottě a končí jeho sebevraždou). Wertherovy dopisy jsou čtenáři podávány jako skutečné, rámcuje je vydavatelův úvod a závěrečná zpráva o hrdinově smrti. Jsou psány chronologicky v ich formě, příznačné je také časté líčení krajiny v okolí městečka. Román je psaný dlouhými, složitými souvětími, časté jsou metafory a přirovnání.

Kniha měla bouřlivý úspěch. Lidé se v románě poznávali a Werther jim ukázal cestu, že je možné se nepodrobit malým, nízkým požadavkům doby, ale naopak je možné se vzepřít.. Sebevražda se stala v jejich očích možným řešením kritické situace. Mládenci a dívky příběh hltali, prožívali ho v románu i ve skutečnosti.

* préromantismus - umělecký proud, který vznikl zhruba v polovině 18. století jako reakce na klasicismus a osvícenství, a který ohlašoval blížící se romantismus. Protože se orientoval na posílení emocionální působivosti uměleckých děl, bývá často nazýván sentimentalismem.

Názor:

Čekání na Godota

praha

Zázrak v černém domě

Milan Uhde

režie: Jan Nvota

14. 5. 2008

Božská komedie (La Divina Commedia)

Zpěv prvý
Kde v půli život náš je se svou poutí,
procházet bylo mi tak temným lesem,
že pravý směr jsem nemoh' uhodnouti
Ach, trudno líčit ona místa, kde jsem
probloudil ten hvozd divý, drsný, tmavý,
že na to dosud vzpomínám jen s děsem.
Snad ani smrt tak hořce neotráví.
Však dospěl jsem tam k všeho dobra středu,
a proto vypovím vše bez obavy.
Zpěv osmý
"Flegie, Flegie, nech toho křiku,"
řek' pán můj, "déle nezůstanem tady,
než bahno přebrodíme v okamžiku!"
Jak někdo, kdo si není vědom zrady,
však ošálen se cítí znenadála,
tak Flegias řval hněvem nad úklady.
Přijala vůdce ona bárka malá,
však až když já jsem za ním vkročil druhý,
pak teprve se zatíženou zdála.
Zpěv dvacátý devátý
Tak prudce ani koně nečesává
hřebelcem štolba, jenž rád nemá bdění,
anebo když ho pán už očekává,
jak nehty svými ti se v rozlícení
po celém těle drásali a rvali
pro svrbění, v němž pomoci jim není,
a tak si nehty strupy strhávali,
jak pražmu nebo rybu, která ještě
víc šupin má, nůž oškrabává malý.
"Ó ty, jenž prsty rveš se takto třeště,"
pospíšil vůdce jednomu z nich říci, "
a jenž si chvílemi z nich děláš kleště,
řekni mi, jsou zde jací Latiníci
v té hromadě, a nechť ti nehty stačí
na věky na tu práci drásající!"
"Jsme Latiníci," jeden řek' mu v pláči,
"my oba, jež tu zříš tak zošklivělé.
Leč kdo jsi ty, jenž k nám sem takto kráčí?"
Řek' mistr: "S tímto zde, jenž dosud v těle
je živ, já procházím od stráně k stráni
a ukázat mu hodlám peklo celé."

___

Dante Alighieri a jeho vztah k dílu - *1265 Florencie – † 1321 Ravenna, byl jedním z nejvýznamnějších italských básníků, významně přispěl také k vývoji jazykovědy a italského jazyka a k vývoji politické filozofie. Jako stoupenec protipapežské strany musel v roce 1302 odejít z Florencie a putoval Itálií celých 15 let - pobýval v Arezzu, Bologni, Padově, na dvorech vlivných přátel. Jeho největším dílem je Božská komedie, pro dějiny politické filozofie má velký význam latinský spis De monarchia. Dante je rovněž považován za tvůrce spisovné italštiny, kterou svými díly prosadil. Je považován za předchůdce renesance a jednoho z nevýznamnějších představitelů světové literatury. - kritik doby, vyhnanec (proti papeži, byl pro republiku) - lyrické básně - vyjadřující lásku k Florencii, vlastenecké verše - Nový život: milostná lyrika – vztah k Beatrici, forma sonetu - Hostina: nedokončeno, pokusil se zapsat tehdejší doby vědění

___

Námět: Námět vychází z Bible: putování autora (vzdělance třemi záhrobními říšemi) -alegorická pouť člověka za spásou, poznáním, Bohem, světlem. Autor vytvořil svou vlastní teologii tím, že soudil reálné postavy. Také ho inspirovala nezlomná láska k Beatricii.

___

Místo: Peklo - rozčleněno podle míry a závažnosti přestupků na devět částí. V souvislosti s tím se popisují i tresty - každé provinění se trestá jinak – př.: požitkáři jsou trestáni přívaly sněhu a krup, násilníci v řece vřelé krve. – Následuje Očistec a Ráj.
Čas: V peklu je dvojí časová linie. Hříšníci – odpadlíci času – jsou v bezčasí, protože chtěli zastavit čas, když hřešili. Za své hříchy jsou tedy neustále mučeni a čas nehraje žádnou roli. Dante s Vergiliem putují v čase „normálním“.
Postavy: básník Dante: autor, který prochází třemi záhrobními říšemi; Vergilius: symbol pozemského vědění, jako pohan (nebyl pokřtěn) nesmí do ráje. Zachránil Danteho z temného lesa a nyní ho provází Peklem a Očistcem. Beatrice: symbol nadpozemské dokonalosti, autorova múza, provádí ho Rájem - v díle vystupuje ohromné množství skutečných postav (současníci autora, ale i postavy historické: Homer, Ovidius, Sokrates, Alexandr Veliký, Filip IV. Sličný...)

___

Děj: Dílo začíná v noci ze Zeleného čtvrtka na Velký pátek roku 1300 a končí o půlnoci příští pátek. Básník zabloudil v temném lese (symbol života – temný, drsný, tmavý) a střetává se se třemi šelmami: s pardálem (symbol pýchy), lvem (symbol smyslnosti) a vlčicí (symbol lakoty), kteří mu brání vystoupit na sluneční vrch, což je symbol štěstí. Autor je ale zachráněn zemřelým Vergiliem (symbol vědění a rozumu), kterého poslala Beatrície. Peklo má devět částí, v nichž se trápí hříšníci podle stupně své viny. Dante se tu setkává s přáteli i odpůrci, filozofy, teology a rozmlouvá s nimi. Vergilius mu situaci vysvětluje a doprovází ho. Na okraji jsou nejnižší hříchy, ve středu sedí sám ďábel.

___

Popis díla a žánru: Původní název zněl pouze Komedie, přívlastek božská mu dal až později Boccacio a od roku 1555 se natrvalo užívá (božská = božsky dobrá, božsky zdařilá). Komedie proto, že podle středověkých žánrových názorů dílo končící spásou, nikoli zatracením duše. Božská komedie je duchovním eposem – obsahuje bohatý děj, náboženské motivy, spoustu postav a obrazů. Dílo můžeme chápat jako alegorii nebo doslovně – Dante: ten co byl v pekle. Kniha je doplněna komentáři, které rozebírají některé pasáže a vysvětlují další skutečnosti.
Dílo je složeno ze tří částí, má dohromady 100 zpěvů, což je více než 13 000 veršů. Peklo čítá 34 zpěvů, Očistec a Ráj 33. Božská komedie je největším básnickým dílem středověku svým rozsahem i významem. Autor jej napsal florentským nářečím, které bylo jeho národním jazykem - podal jako první písemnou podobu spisovného jazyka Florencie.
Renesanční znaky díla: trest za lidské viny, láska k antické vzdělanosti, k vlasti, touha člověka po poznání...
Myšlenkovým poselstvím je bezesporu náprava hříšníků a nastínění strastiplné cesty do Ráje. (= za vytouženým cílem).

___

Názor: Kniha je jistě poučná, plná moudrosti a dobrých rad, ale četba Dantova díla není nijak jednoduchá. Když si odmyslím skladbu slov, zastaralé a knižní výrazy, tak složité bylo i plné pochopení jednotlivých aktérů Komedie. Tím nechci říci, že Komedie je určena pouze vzdělaným lidem, podle mého názoru si k dílu musí každý sám najít svou cestu, ale snadnější to má čtenář, jenž je stejné národnosti jako autor. Narážky na jednotlivce nebo na dobovou situaci chápe jasněji, stačí mu jen určitá dávka národního povědomí, stejně tak, jako nám při četbě českých spisovatelů. Číst knihy s tolika stránkami mi nikdy nevadilo, leč k plnému porozumění musí být člověk plně soustředěn a musí nad knihou dlouze přemýšlet. Některé pasáže byly velmi drsné, jiné příliš rozvleklé, ke knize se určitě vrátím za pár let.