Zabiják - E. Zola

Namouduši, tenhle vykutálený bařtipán jí může vlézt někam, však víte kam, a hodně hluboko! Zrovna jako ten starý dobytek Coupeau, který ji řeže, sotva přijde domů; ten jí taky může vlézt zrovna tam co domácí. V téhle chvíli tam asi musela mít zatraceně místa, protože tam posí­lala kdekoho, nejradši by se tak byla zbavila všech lidí i celého života. Byla už jako fackovací panák. Coupeau měl takový klacek, říkal mu vějíř; a dovedl jím tu svou ženskou ovívat jedna radost! Až se potila, jen se z ní lilo. Gervaisa se samozřejmě také nedala, kousala a škrábala, a tak se rvali v prázdné světnici tak dlouho, až je hlad úplně přešel. Ale z těchhle výprasků si nakonec dělala zrovna tak málo jako ze všeho ostatního. Ať si Coupeau drží modré pondělky třeba celý týden, ať třeba celý měsíc nevyjde z opice, ať se vrací domů zřízený pod obraz a chce ji mlátit, ona si už na všechno zvykla, připadal jí jenom otravný, nic víc. Tehdy si 394 říkávala, ať jí vleze do zadku. Ano, do zadku ať jí vleze to staré prase, a s ním Lorilleuxovi, Bochovi i Poissonovi! Do zadku ať jí vleze celá čtvrť, která jí opovrhuje! Celá Paříž jí tam může vlézt, ještě jí tam pomůže; plácala se tam, aby dala najevo, jak je jí všechno fuk, a mívala blažený pocit pomsty, že šiji tam celou nacpala. Jenomže i když si Člověk na všechno zvykne, nemůže se bohužel odnaučil jíst. To jediné dělalo Gervaise čáru přes rozpočet. Bylo jí úplně fuk, že je poslední z posledních, že by o ni ani pes nezakopl že se lidé oprašují, když kolem nich přejde. Špatné zacházení už jí vůbec nevadilo, ale hlad, ten jí svíral střeva pořád. Ach, dávno už se rozloučila s dobrotami a klesla tak hluboko, že zhltla všechno, nač přišla. Když se teď chtěla dobře pomět, nakoupila u řezníka odřezky masa, které se tam bůhvíjak dlouho válely a černaly na talíři; dala to vařit dohromady s plným hrncem brambor, které vyšťourala někde schované odposledka. Anebo si ukmochtila hovězí srdce, a to bývalo, pane, žrádýlko, jen se olizovala. Jindy, když měla víno, nalámala si do něho chleba a jedla to jako polévku. Za dva pěťáky italského sýra, bram­bory na loupačku nebo hrst fazolí dušených ve vlastní šťávě, to pro ni byly hody, jakých si nemohla často dopřát. Došlo to s ní už tak daleko, že dojídala zbytky v pokoutních puty­kách; za pěťák tam dostala hromadu rybích kostí k obírání nebo odřezky připálené pečeně. Klesla dokonce ještě níž a u jednoho hostinského, který měl dobré srdce, si vyžebrávala kůrky chleba po hostech; dělávala si z nich chlebovou po­lévku a nechávala ji vařit tak dlouho, dokud jí u sousedů nechali hrnec na kamnech. Někdy dokonce, když ji trápil velký hlad, se ráno potulovala spolu se psy kolem dveří krámů, než přišli metaři; a občas, tam našla královskou kořist, nahnilý meloun, zkažené makrely nebo kotlety, které ovšem musela dobře prohlédnout u kosti, jestli tam nejsou Červi. Ano, tak hluboko klesla. Jemnocitným lidem se taková představa asi hnusí; ale kdyby ti jemnocitní lidé neměli tři dny co do huby, to bysme teprve viděli, jestli by se dál ošklíbali nad svým břichem anebo jestli by taky lezli po čtyřech a vybírali odpadky jako jejich méně šťastní spolubližní.

Malý princ

Hodně jsem tehdy přemýšlel o dobrodružstvích v džungli a také se mně podařilo nakreslit pastelkou první kresbu. Kresbu číslo 1. Vypadala takhle:

Ukázal jsem své veledílo dospělým a ptal jsem se jich, nahání-li jim má kresba strach.
Odpověděli mi:
„Proč by klobouk naháněl strach?“

Ale on to nebyl klobouk. Byl to hroznýš, jak zažívá slona. Nakreslil jsem tedy vnitřek hroznýše, aby to dospělí pochopili. Oni totiž potřebují vždycky nějaká vysvětlení. Má kresba číslo 2 vypadala takhle:

Dospělí mi však poradili, aby nechal toho kreslení otevřených a zavřených hroznýšů a zajímal se raději o zeměpis, počty a mluvnici. Tak se stalo, že jsem se v šesti letech vzdal skvělé malířské kariéry. Neúspěch mé kresby číslo 1 a kresby číslo 2 mě odradil. Dospělí sami nikdy nic nechápou a děti to hrozně unavuje, stále a stále jim něco vysvětlovat. Musel jsem si tedy vybrat jiné povolání a naučil jsem se řídit letadlo.


„Prosím pěkně ... nakresli mi beránka...“

Když stojíme před příliš velkou záhadou, neodvážíme se neuposlechnout. Ačkoli se mi to zdálo zde - na tisíce mil ode všech obydlených míst a v nebezpečí smrti nesmyslné, vytáhl jsem z kapsy list papíru plnící pero. Ale tu jsem si vzpomněl, že jsem studoval především zeměpis, dějepis, počty a mluvnici, a řekl jsem človíčkov (trochu mrzutě), že neumím kreslit. Odpověděl mi:
„To nevadí. Nakresli mi beránka.“

Poněvadž jsem nikdy nekreslil beránka, nakreslil jsem mu jednu z těch dvou kreseb, které jsem uměl. Obrázek zavřeného hroznýše. A užasl jsem, když jsem slyšel, jak mi ten človíček povídá:
„Ale ne, já nechci slona v hroznýši. Hroznýš je moc nebezpečný a slon zabere hodně místa. U mne doma je všechno malinké. Potřebuji beránka. Nakresli mi beránka.“

Tak jsem tedy kreslil.

Díval se pozorně a řekl:
„Ne! Tenhle je už moc nemocný. Udělej mi jiného.“
Nakreslil jsem tento obrázek:

Můj přítel se mile, shovívavě usmál:
„Ale podívej se ... to není beránek, to je beran. Má rohy...“
Tak jsem kresbu znovu předělal.

On ji však zase odmítl jako ty předcházející:
„Ten je moc starý. Já chci takového, aby dlouho žil.“

A tu, protože jsem ztratil trpělivost a protože jsem spěchal, abych se co nejdřív pustil do rozebírání motoru, načmáral jsem tuhle kresbu:

A prohlásil jsem:
„To je bedýnka. Beránek, kterého chceš, je uvnitř.“
Ale byl jsem velice překvapen, když se obličej malého soudce rozzářil.

„Právě tak jsem to chtěl. Myslíš, že ten beránek bude potřebovat hodně trávy?“
„Proč?“
„Protože u mne doma je všechno malinké...“
„Jistě to postačí. Dal jsem ti docela malého beránka.“
Sklonil se nad kresbu.
„No, není tak moc malý ... Jé, podívej se, on usnul...“

A tak jsem se seznámil s malým princem.

Umělohmotný třípokoj

Dost mužů, kteří ke mně přijdou, si myslí, že je to poetické. Že jsem si třeba ten název umělohmotný třípokoj vymyslela jen pro ten jedinečný společný večer; a ten žlutý ptáček jim už ťuká v kalhotách celý nedočkavý a připravený buď jako píšťalka, kterou si vezmu do úst, a ona to ví a těší se a předem si popiskuje, nebo jako palička k bubínku, na který spolu zavíříme, nebo někdy jen jako obyčejná kukačka, co čeká v hodinách a neodbije dřív, než hodinový strojek v hájovničce nakáže, tak ta je také dobrá a může být i nejlepší.

Někdy chtějí, abych se při tom na ně dívala anebo sténala spolu s nimi, což není problém, jakmile ale při tom chtějí sebemíň osahávat, účtuji si to jako samostatné předčíslí a za večer tím pádem platí dvakrát, což si ale myslim, že vzhledem k délce a úmornosti toho maratónu, kterým se rašple se zandavákem pak musí prodřít, než rašple nakyne podruhé, a to tak, že si konečně může odpoušknout, víc jak malý pšouk to napodruhé tak rychle za sebou nebývá, tak za takovouhle údernickou práci si dvojité finanční ohodnocení myslím zasloužím.

NA VRATKÉ HLADINĚ PLUJÍ DVĚ LABUTĚ... - krchovský

NA VRATKÉ HLADINĚ PLUJÍ DVĚ LABUTĚ...
tu a tam (po tom všem...) strništěm škrábu tě
ty moje ubohá, rusalko bledá...
- ach, Leda s labutí! (S labutí - leda...)

(Všechno je jako dřív)

Jak namalovat portrét ptáka (Else Henriquezové) - Prevért

Jak namalovat portrét ptáka (Else Henriquezové)

Musíte nejdřív namalovat klec
s otevřenými dvířky
pak namalovat
pro ptáka
něco krásného
a prostého
a milého
co ptáka přiláká
postavit plátno poblíž stromu
na zahradě
v hájku
nebo v lese
ukrýt se za strom
a mlčet
nehnout ani brvou...
Někdy pták přiletí hned se vší kuráží
a jindy váhá celé roky
než se odváží
Nesmíte ztratit trpělivost
čekat
čekat třeba celou věčnost
Čas čekání
však není nijak úměrný
kvalitě obrazu
Když konečně pták přiletí
pokud přiletí že
musíte mlčet z hloubi duše
počkat až vletí do klece
a když je uvnitř
musíte zlehka zavřít štetcem dvířka
a potom
smazat všecky mříže
a dávat pozor abyste mu nezkřivili ani pírko
Musíte namalovat strom
a najít pro ptáka
tu nejkrásnější větev
a namalovat listí na větvích a svěží vánek
sluneční paprsky
a bzukot hmyzu v žáru léta
a potom čekat až pták začne zpívat
Jestliže nezpívá
je to zlé znamení
znamení že obraz není k ničemu než k vyhození
Když zpívá je to dobré znamení
znamení že obraz je bez kazu
Zlehýnka vytrhněte
jedno z ptačích per
a napište své jméno v rohu obrazu.

(Slova)

Uprostřed léta - Prevért

Uprostřed léta

Byla jsem plná úžasu
byla jsem nahá jako nikdy
se sukní vyhrnutou do pasu
a v jeho dlaních se mé tělo
od nehtů na nohou
až po vlasy
nádherně chvělo
Byla jsem jako pramen
pod prutem proutkaře
A hřích se změnil v zázrak
Amen.

To nezpívám já - Prevért

To nezpívám já

To nezpívám já
ale květy které jsem spatřil
to se nesměju já
ale víno které jsem vypil
to nepláču já
ale láska kterou jsem ztratil

Líbej mě - Prevért

Líbej mě

V zapadlé čtvrti Města světla
tam kde je pořád tma kde vzduchoprázdno krátí dech
kde není léto kde je pořád zima
ona se chvěla na schodech.
Chvěla se on stál vedle ní
v tom městě plném kamení
Noc páchla sírou po hubení štěnic
noc nevoněla po kvítí
Ona mu říkala:
Tolik tmy je tu
a tak málo vzduchu
I v létě je tu pořád zima
Slunce ten puchejř strejčka Pánaboha pro nás nesvítí
Vždycky má fůru práce v nóbl čtvrtích
Sevři mě celou Obejmi mě
Líbej mě v té tmě a zimě
Líbej mě
Za chvíli může být už pozdě
Náš život to je tahle chvíle zrovna teď
Tady se zdechne ze všeho
z horka i ze zimy
Mrzneme dusíme se
Tak málo vzduchu k dýchání je tady
Kdybys mě přestal líbat
já bych se udusila
Tobě je patnáct a mně taky
třicet let je nám dohromady
Ve třiceti už přece nejsme děti
už jsme dost staří na práci
už jsme dost staří na líbání
Za chvíli může být už pozdě
Náš život to je tahle chvíle zrovna teď
Líbej mě!

Líhávali na jednom jsme loži - Neruda

Líhávali na jednom jsme loži

Líhávali na jednom jsme loži

a tys horlil pro mou netečnost,
kdežto bažit po tvých ideálech
vadila mně pouhá skutečnost.

A ta skutečnost juž shromáždila
tisícerých v krátkém žití bolů,
srdce vadne, brzo, nejspíš brzo
poležíme sobě opět spolu.

Básně - J. H. Krchovský

• NOCI, PO NICHŽ NEPŘICHÁZÍ RÁNO - I. část
  

výbor z básnických sbírek z let 1978 - 1991

PŘISTAVIL JSEM SI ZRCADLO
od té doby se nenávidím
včera mě ale napadlo
že se v něm stejně neuvidím...
rozplynul jsem se děsem
nad tím, že vůbec nejsem
vůbec si nezávidím...

(Procházka urnovým hájem)

NA STROPĚ HOŘČICE A V NÍ JE BUŘT
zmítám se v šílenství na podlaze
a je mi blaze, tolik blaze
že už snad nemůže ani být hůř

(Procházka urnovým hájem)

NECÍTÍM SE VE SVÉ KŮŽI
ve své kůži bezpečně...
chci si s tebou trochu užít
- buď tak hodná, vysvleč mě

Stáhni mi tu kůži s těla
jako svetr přes hlavu
vysvleč mě, a kdybys chtěla
projdeme se ke splavu

(Bestiální něha)

• NOCI, PO NICHŽ NEPŘICHÁZÍ RÁNO - II. část

NEDĚLÁM VŮBEC NIC, CO ZAČAL LISTOPAD
nežiju, nemyslím; chtěl bych jen pořád spát
celé dny sedávám s pohledem doblba
spícího kocoura tu a tam podrbám
a jeho pacička, rozbitá od broků
probouzí ve mně sklon k humánním výrokům:
- jak mohou proboha někoho vůbec hřát
neživé kožichy stažené ze zvířaz?!
... kocour mi chápavě přikývne s povděkem
a dál spí, zahříván neživým člověkem...

(Valčík s mým stínem)

ACH, ŽIVOT JE TAK TRAPNÝ BOŽE
jak uprdnutí do soulože

(Poslední jaro)

• NOCI, PO NICHŽ NEPŘICHÁZÍ RÁNO - III. část

MARASMUS? ASKEZE?! UŽ MĚ TO NEBAVÍ!
stejně tak celibát, ten mne sral po léta
nevím, proč Březina nezůstal Jebavý
může snad krásnější jméno chtít poéta?

(Nové valčíky)

• LEDA S LABUTÍ - Výbor z básnických sbírek z let 1992 - 1996

JE KONEC ŘÍJNA...

Je konec října a zem prvním mrazem tvrdá je...
Jsi chladná, šeptám hlíně, hrob svůj mrdaje

MOC JSEM SI NEUŽIL... A ČAS TAK UTÍKÁ!
musím si na noc dát k posteli budíka
- stačí půl dvanácté? Nařídím radši čtvrt
nerad bych zaspal i vlastní smrt

"Nastává už tvůj čas, rozkoší zešílíš!
- měl jsi rád hubený?" (štíhlá až přespříliš)
blondýnka! (víc než to...) A ještě panna jste!
přišla jsi právě včas, v hodině dvanácté

(Všechno je jako dřív)

DĚJOVÁ ZKRATKA JE POMALU ZA NÁMA
(- hlazení, polibky a něžná slůvka...)
vždyť ještě nedávno hrála si s panama!
a teď si hraju já, (dějová vsuvka...)

Některá poupata hmyz k sobě přímo zvou
sama se nabízí podobnost s mimózou
- tak byla citlivá, a právě na dotek...
ani se nesvlékla (s výjimkou kalhotek)

(Všechno je jako dřív)

• DODATKY...

• EPOS MUMIE NA CESTÁCH

KDYBYCH DAL...
Kdybych dal před rumem přednost spíš kyselce
neměl bych dnešní noc v trenýrkách viselce

(Poslední jaro)

PO VLAHÉ KOUPELI DOUTNÍČEK A PAK FÉN...
oholen dohladka, v čistém a zčerstva
odcházím na oběd a potom na kafe
a v rohu kavárny spřádám svá zvěrstva

(Nové valčíky)

J. H. Krchovský

Básník Jiří H. Krchovský (občanským jménem Jiří Hásek) se narodil 22. dubna 1960 v Praze, kde se vyučil zedníkem. Od roku 1977 je bez povolání. Žije v Praze a v Brně.

Jiří H. Krchovský vzešel z prostředí pražského undergroundu a je svérázným nonkonformním fenoménem v současné české poezii, byť jeho poetika je od počátku neměnná: je básníkem epitafů a náhrobních kamenů, polorozbitých a zašlých zrcadel, natržených rubášů, odlesků rakví a prohlubní hrobek. Je připomínkou dávno ztraceného a tu a tam do povrchnosti současného světa se navracejícího dandysmu, ale je také synem prokletí, zavrženosti a samoty, spojené s odeznívajícím dekadentním světem pohyblivých okrajů společnosti, duší jakoby se oddělujících od amébovitosti andělů svržených na zem. Brechtovsky zcizujícím prvkem v jeho poezii je černá mystika a desakralizovaná erotika. Krchovský je lyrikem syrových a pádných proklamací, výsostné, ale někdy příliš vyumělkované stylizace, za níž jakoby byla pod maskou skryta tvář nekonečné lidské úzkosti. Za zběsilými gesty dekadenta, za výkřiky rouhače do tmy opilých úsvitů vězí strach člověka z pusté existence stejně tak jako torzo chabé záchrany, spočívající v zahleděnosti do sebe, která má narcistní rysy. Řečeno Rilkovými slovy rovněž Krchovského hranice poezie “proudí k tůním a travám, / jen vyvstanou a hned tam jsou.” Ze dna jeho veršů, jakkoli kalného a nedýchatelného, stoupá úponek leknínu s přeludně smutným květem básníkovy tváře. Posmutnělost a melancholie, občas přehlušované siláctvím lhostejnosti a blazeovanosti, satyrstvím ironie a výsměchu, všemocného odstupu, spojeného s údělem vyhoštěnosti od lidských příbytků, jsou základními kameny Krchovského v podstatě čisté a chlapecky dojemné lyriky. Jeho tvorba je potvrzením pravidla, že i nadměrná stylizovanost básně jde ruku v ruce s chtěnou či nechtěnou trivializací a jakousi pseudolidovostí, jež v případě Krchovského postupuje podle osvědčených váchalovských a klímovských receptur od dostupného k nepřístupnému, od blízkého břehu ke vzdáleným přeludům ostrovních rájů, které se dík zahleděnosti do sebe stávají vězeními. V prvním vydaném svazku básní Noci, po nichž nepřichází ráno je autor lyrikem stylizovaných a ornamentálních interiérů, temných komnat, do všech stran rozevřených a přitom hermetických pokojů, jimiž prostupují astrální postavy “bez rukou, bez nohou / postavy bez těla, bez hlavy / jenom s duší / jenom s duší…” Tady je Krchovský i ponurým básníkem hřbitovů jako tichých zahrad, do kterých se vkrádá lidský smích a vášnivost, neklid lásky a mír osamělosti. Některé jeho lyrické figury připomínají surrealistickou doktrínu, sen na druhou, sen uprostřed snivosti, který je zároveň bolestným procitáním. Autor v této knize veršů naznačil, že i pro moderní poezii není ztracen mélický, hudební princip i s jeho marným orfeovstvím. Protipólem k této hudební linii je princip neustálé sebetrýznivosti, masochismus lyrického ega, ráno vstávajícího po těžké noci do dne “s vlastní kůží za nehty”. Ve svazku Leda s labutí se proti konkrétnosti a živé obraznosti prvních lyrických cyklů už v názvech jednotlivých oddílů objevuje rys obecnější a více abstraktní. Z tuláka po odlehlých končinách, kam se obvykle nevstupuje beztrestně, se Krchovský proměnil v hybatele, v aktéra, který “chce ještě chvíli”, přestože lpí na “všem, co je jako dřív”. Proti někdejší strohosti se jeho verše z tohoto tvůrčího údobí začínají košatit a rozechvívat. Strnulost zrcadla se proměňuje v neklidnou rozvlněnost hladiny, na kterou vnesl pohyb vržený kámen našeho bytí. Dekadentní kulisu světa prozařuje měsíční cípek mýtu, jakýsi sakrálně laděný tón s biblickou patinou, jakkoli naivně podávanou a téměř giottovsky zjednodušenou: “Jenom já a můj stín… / Zbylí dva v arše / gramofon vyhrává smuteční marše / a břehů nevidno, ani hor, natož měst. / poslední večeře (jednotné menu): / prsíčka holubic, obloha-ratolest / stylové prostředí, nelidské ceny”. Už na počátku 80. let pronikl do Krchovského poezie silně epický, dramatický prvek. V konfrontaci dění a pohyblivosti, nestálosti vnějšího světa se strnulostí člověka jako utkvělého stínu, člověka, který se stal loutkou, mrtvolou, obludností, ale také sám sobě vyčítavým démonem zaslýcháme ozvuky příkladně dekadentních časů Gellnerových, Hlaváčkových nebo Karáskových: “Má milá leží s nahým břichem / a ve své dlani moji má… / jen její srdce bije tichem / a ona neví, že spí s mnichem / nic neví, když mne objímá / když ze rtů se jí vzdechy linou / a venku tiše mrholí / že miluje se se zdechlinou / že líbá ústa mrtvoly”. Dekadentní reminiscence nejsou u Krchovského prvoplánově otrocké. Proniká jimi tvrdý a necitlivý expresionismus lhostejného světa. Toto dílo připomíná spíš “pitevnu” Gottfrieda Benna než “polní” a improvizovanou zádušní kapli s modravým úsvitem v oknech Georga Trakla. Jakkoli se dílo J. H. Krchovského – ve svazku Básně se ke čtenáři dostává jeho suma – může některým kritikům zdát poněkud eklektické a vykalkulované na efekt, postihuje věrně existenciální úzkost, která už dlouho vyplňuje naše skutky i sny.