Na počátku byla zvláštní náhoda. István Örkény a filmový režisér Károly Makk společně navštívili maďarskou malířku, u které pobývala její sestra. Během návštěvy jim obě starší dámy předvedly, jak se baví napodobováním kočičího mňoukání. Károly Makka i Istvána Örkényho jejich kratochvíle nadchla a inspirovala. Režisér naléhal a spisovatel psal. Vznikla filmová povídka. Podle ní napsal režisér filmový scénář ale k realizaci nedošlo.
Materiál byl však nepochybně dobrý a István Örkény ho přepsal do literární podoby. Román Kočičí hra byl několikrát vydán s velkým ohlasem u čtenářů.
Na popud divadelního režiséra Gábora Székelyho se autor pustil do jeho dramatizace. V roce 1969 měla Kočičí hra světovou premiéru v Szolnoku a o tři měsíce později v Budapešti, na druhé nejvýznamnější maďarské scéně (po Národním divadle), v Divadle komedie (Vígszínház, zkráceně Víg).
Filmové podoby, která byla původním záměrem, se Kočičí hra dočkala až pět let po divadelní premiéře a jedenáct let po vzniku románu. Film natočil režisér Károly Makk, který dal podnět k jeho zrodu.
Evropský věhlas Kočičí hry charakterizuje anekdota, vyprávěná počátkem 70. let v maďarských kuloárech: „Na čem ted' pracuje mistr Örkény? – Překládá Kočičí hru zpátky do maďarštiny.“
Česká premiéra Kočičí hry se konala v roce 1972 v Divadle bratří Mrštíků v Brně. O rok později ji uvedla činohra Státního divadla v Ostravě. V roce 1974 u nás hru nastudoval tvůrce její první maďarské inscenace, režisér Gábor Székely, v Tylově divadle v Praze. Jeho Kočičí hra s Danou Medřickou jako Erži a Vlastou Fabiánovou v roli Gizely se stala nejúspěšnější inscenací v dosavadních dějinách Národního divadla. Dosáhla neuvěřitelného počtu 403 repríz.
V posledních letech se Kočičí hra objevila hned na několika českých scénách.
Po krátkém období odklonu od dramatiky „socialistického původu“ (který pohříchu postihl i takové autory, jako Gogol nebo Čechov, kteří se ale opravdu „nenamočili“) se na jeviště vracejí ta díla, která mají silnější dech než ideje přechodné dějinné etapy. Navíc zatímco snahy o objevnou dramaturgii jdou někdy bohužel ruku v ruce s rezignací na herecké divadlo, Kočičí hra je výsostnou nabídkou nádherných dramatických rolí.
Kočičí hra – tragikomedie, jak ji označil autor, a nikoli groteska, jak byla někdy mylně interpretována – je na současném repertoáru poctou hereckému umění a poctou autorovi, který hluboce rozuměl lidem a odmítal všechny podoby teroru, bez ohledu na jeho barvu.
Z programu ke hře
„Všichni po sobě něco chceme. Jen po starých lidech už nechce nikdo nic. Když však staří lidé po sobě něco chtějí, smějeme se jim.“
Román Kočičí hra se skládá z fragmentů objektivního vyprávění, z dopisů a z telefonátů. Byl mnohokrát zdramatizován, na českých jevištích se nejvíce proslavil s Danou Medřickou v titulní roli.
Vedoucím motivem, který se prolíná celým dílem, je stará fotografie. Pochází zřejmě z léta 1918 nebo 1919. Jsou na ní zachycena Szkallova děvčata, která běží k Tisze, tváře mají mlhavě rozmazané.
Hlavními hrdinkami jsou tyto dvě sestry – Erszi a Giza. Šedesátnice Erszi Orbánová žije už téměř dvacet let sama v jednom budapešťském činžáku. Je to rázná a prostá žena, která si nenechá nic líbit. Často se hádá, ponejvíce u mlékařky nebo řezníka. Oduševnělá Giza je jejím pravým opakem. Léčí se v německém Garmisch-Partenkirchenu v sanatoriu u svého syna, je těžce nemocná.
Erszi se pravidelně setkává s Viktorem Molnárem – Csermlényim, slavným operním pěvcem ve výslužbě, který se stal její celoživotní láskou a osudovým mužem. Ve svých dopisech sestře se Erszi staví, jako by Viktora nenáviděla. Předvádí jej jen jako poživačného hrubého penzistu, který již dávno sešel ze své bývalé slávy. Chodí k ní každý čtvrtek na večeři. Erzsi se na to vždy velice pečlivě připravuje, nakupuje spoustu jídla, vyvařuje mu. Pomocnicí jí je její sousedka, se kterou žije v rozděleném bytě – Myška. Vlastním jménem se jmenuje Sárika Mihályová, Erzsi jí zachránila život poté, co ji v noci muž zbil a vyhodil na ulici. Je to jemná, hodná a naivní šička klobouků. Hrají spolu svou „kočičí hru“. „Před spaním se Erzsika ptává: „Nepláčeš, Myško?“ A já místo odpovědi jenom zamňoukám, protože dovedu dokonale napodobovat asistentovic kočku.“
Dopisy i vzájemné telefonáty sester jsou velice dlouhé (účty platí Gizin bohatý syn Misi). Není divu, jsou jediným poutem, které mezi oběma zůstalo, Erzsi totiž odjezd za hranice naprosto odmítá. Svěřuje se sestře i se svou novou přítelkyní, ze které je vskutku nadšená. Je to stárnoucí krasavice Paula, elegantní žena uhlazeného chování. Velice Erzsi ovlivní – díky ní na sebe začne víc dbát, nechá si nabarvit šedivé vlasy, trošku se zbavuje hrubého chování a elegantněji se obléká. Erszi konečně nachází někoho, kdo má zájem o její problémy a poslouchá její vyprávění. Narozdíl od Pauly totiž nemá Erzsiina vlastní dcera pro matku mnoho pochopení, neustále pracuje, věnuje se studiu jazyků. Přesto k nim každý víkend chodí Erzsi na oběd a přetrpí vzájemný nezájem.
Erszi vypráví Paule i o svém ctiteli. Líčí ho jako naprosto nemožného nevychovance, který má velké břicho, rozedmu plic… Miluje ovšem vážnou hudbu, svým nadšením strhne i Paulu a vydávají se na koncert i s Viktorem. Vztah mezi Erszi a Viktorem je opravdu zvláštní – když se jí dvoří, vypráví mu jen o skvělé Paule. Právě ona bezelstné Erszice Viktora přebere. Erszi se zhroutí celý svět. Ve svých dopisech Gize přiznává, jak to doopravdy s Viktorem bylo. Seznámili se už na škole – ona kdysi studovala zpěv, on končil techniku. Rodiče ale chtěli, aby si vzala svého budoucího manžela, Bélu.
Gize přicházející dopisy od Myšky i od Ersziiny dcery – s Erszi se něco děje. Je apatická, nehašteří se s nikým. Erszika sama napsala Gize nádherný oduševnělý dopis plný citu, ve kterém popisuje své tragikomické akce, kterých se dopouštěla jen proto, aby snad získala Viktora zpátky. Marně ho znovu zve na večeře, teď už chodí k Paule, dokonce prosí Gizu, zda by její syn nemohl zajistit Viktorovi turné po Německu. Uvědomuje si, jak šílená byla její láska, když si jí zapírala i sama sobě. Podniká cokoliv, jen aby se s ním ještě setkala, ačkoliv se jí Viktor vyhýbá. Podniká dalekou cestu pěšky na jeho koncert, který se nakonec pro nezájem vůbec nekoná, otékají jí nohy… Na oné fotografii neběží podle jejího názoru naproti tatínkovi, jak tvrdí Giza, ale Viktorovi. Ví to jistě – ten večer se mu oddala. Krásný dopis ale Erszi roztrhá a posílá nakonec sestře jiný, pro ni naprosto typický, ve kterém zanadává celému světu a popře jakoukoliv lásku k Viktorovi.
Erszi je zoufalá, dozví se, že se Viktor a Paula budou brát, prohrála tím svůj „kočičí boj o život“, rozhodne se spáchat sebevraždu. Znovu se nechá přebarvit na šedo a vydá se do lékárny pro prášky na spaní. Nechtějí jí je dát bez receptu, proto jde za dcerou a zetěm, lékařem. Dcera si jí opět nevšímá, hádají se, uráží jí, dokonce se jí vysmívá pro její naivní lásku – „Všechny podváděl. Všem lhal. Kdekdo to ví, jenom vy to nechcete vzít na vědomí.“. Erszi se musí za zetěm vydat přímo do nemocnice. Právě on je jediný, kdo má o Erszi starost – vyptává se starostlivě, dává jí nějaké prášky. Mezitím přichází dceři odpověď od Gizy – ta se v ní sklání před velikostí své sestry, nemá právo ji nijak ovlivňovat, vždy Ersziku obdivovala pro její schopnost žít život naplno a nejen zpola, nikdy se nebála riskovat a narozdíl od Gizy si nevybírala pohodlnější cesty. Je to paradoxní, neboť právě v tuto chvíli Erszi polyká tubu léků. Zapije prášky, ulehá…nic. Vyřizuje telefonáty, vynadá sousedce, nic. Až konečně usíná. Vidí krásný pohřeb – je to ale jen sen, prášky naštěstí zabraly jen tak, že se vydatně prospala. Vzbudí ji až zvuk zvonku – do rodné vlasti se po 16 letech vrací Gizela a stává se tak pro Erszi oporou. Erszi má konečně znovu pro koho žít.
Hlavní hrdinka, Erszi Orbánová, prožívá svůj život naplno, nechce si v tom nechat nikým a ničím zabránit. Svou obrovskou lásku k Viktorovi si nejprve nepřizná, naoko jej odmítá, teprve v okamžiku, kdy ji ztrácí chápe její velikost. Dílo lze chápat i jako politický manifest, ukazující konkrétní politickou a sociální situaci v Maďarsku padesátých až sedmdesátých let.
---
Představení jsem viděla v TV (záznam z Tylova divadla v Praze z roku 1982).
Sesterská dvojice si je naprosto protikladná, elegantní, bohatá, uhlazená Gizela (Gíza) v černých drahých šatech, ustrašená, nedává své city najevo, bojí se o svou sestru, nemocná, bydlí v zahraničí u svého syna, je stále sama, vzpomíná na minulost... vs Erszi (Erži) - žena z lidu v chudých šedivých šatech, pracující, vitální, co na srdci, to na jazyku, nebrání se hádkám, spíše je i vyvolává, přesto je také sama a nemá nikoho jiného než Myšku, se kterou si občas zamňouká (ustrašená, pohublá, nervózní, bojácná) a Viktora - namyšleného, stárnoucího umělce, který se k ní chodí akorát najíst. Když potká blonďatou stárnoucí Pavlu, její život se zcela obrátí. I když ji sestra varuje, Erži na to nedá a má Pavlu za vzor - koupí si nové šaty, začne o sebe dbát... Jakým zklamáním pak je zjištění, že její milovaná Pavla má vztah s Viktorem, kterého Erži stále miluje...
Na scéně bylo zobrazeno, jak každá sestra bydlí někde jinde, každá byla na druhé straně pódia a buď si telefonovaly (i bez sluchátka), dopisovaly si (i bez psaní). Dialogy aniž se na sebe koukaly, hádky, brek i lítost. Erži byla v chudě vypadajícím prostředí, Gíza seděla na vozíčku v luxusu. Dále scéna restaurace Flóry, kam chodila Pavla s Erži a jídelna Erži dcery - překladatelky (věčně pracující, unavená) a jejího manžela (noviny a neposlouchá).
Hra mě bavila, ale zážitek je ovlivněný TV, měla jsem tendenci hru několikrát zastavit a dělat něco jiného. Velmi konverzační, monology, dialogy, skvělá Medřická (ale někdy se mi zdálo, že trochu přehrávala), důstojná Fabiánová. Líbí se mi naprostá rozdílnost sester, které i přes to spolu mají velmi silné pouto, jsou na sebe vázané a potřebují se. Na konci hry zjistí, že mohou žít pro sebe a ne pro nikoho jiného.
Žádné komentáře:
Okomentovat