Edvard Grieg - I Dovregubbens hall - In the Hall of the Mountain King - ...

Teátr Víti Marčíka

Teátr Víti Marčíka

Založený ve vesničce Drahotěšice. Potulné divadlo několika přátel, které stojí na výrazném charismatu Víti Marčíka – režiséra, scénáristy, herce, hudebníka,… V centru zájmu je nejen tvorba alternativního loutkového divadla, ale využití všech dostupných prostředků, k navázání vztahu a komunikace s divákem. Představení jsou plná typického humoru a moudrosti lidového vypravěče Marčíka. Vedle dnes již klasických pohádek, které získaly mnoho ocenění na divadelních festivalech v České republice i v zahraničí, vznikají také inscenace pro dospělé (Robinson Crusoe, Mystéria Buffa, Setkání v Betlémě,…).

Teátr však nelze zaškatulkovat ani do divadelního žánru, ani do věkových skupin. Jde o „zjev z jižních Čech“ jak ho označila MF Dnes.

Hrdý Budžes

Uprchlíci

Ivan Vyskočil

ROZHOVOR NA PLOVÁRNĚ

Divadlo v jeho podání je založeno na hravé komunikaci mezi aktéry představení a publikem. "Nechci a nikdy jsem nechtěl, aby divadlo bylo divákem konzumováno, ale vždy jsem dbal o to, aby byl divák účasten," objasnil jednu ze svých hlavních zásad Vyskočil. "Nejvíc mě baví rozehrát absurdní, groteskní nebo komické situace a příběhy," dodal.

Pražský rodák vystudoval herectví a režii a následně i psychologii a pedagogiku. To už pracoval jako externí vychovatel v nápravných ústavech, k divadlu se dostal koncem 50. let minulého století. Spolu s Jiřím Suchým a dalšími byl jedním z hlavních protagonistů text-appealových večerů v Redutě, podílel se i na vzniku Divadla Na Zábradlí a později založil vlastní klub Nedivadlo, v němž hrál až deset rolí najednou.

Ivan Vyskočil a Leoš Suchařípa (v pozadí Přemysl Rut) v jednom z text-appealu v Činoherním klubu

V době normalizace upadl Vyskočil v nemilost, a tak spolu se svými divadelními partnery Evou Olmerovou, Pavlem Boškem, Leošem Suchařípou a dalšími kočoval po malých scénách po celé republice. Vedle toho vyučoval v lidové škole umění, u pedagogické činnosti zůstal i po pádu komunismu. Od roku 1992 vede Katedru autorské tvorby a pedagogiky na pražské DAMU, což je momentálně jeho prioritní činností.

Jeho hry nesledují pevnou linii, nemají dramatický text, ten se mění představení od představení – reaguje na diváky a improvizuje. Ve své tvorbě hodně využívá svých znalostí z psychologie. Za podstatnější, než jednotlivé artefakty své tvorby, měl vždy výzkum podstaty tvorby a jejích možností. A stejně tak i objevování, zda a jak lze tvorbě učit. Jednotlivé zapsané texty (ač odborníky ceněné) sám bere jako opuštěné umrtvené pozůstatky na cestě.

Reduta 1957 – 1958

Text-appeal v Redutě from dan smrz on Vimeo.

Text-appealy s Jiřím Suchým

Text-appealy v Redutě se provozovaly necelý rok (nejprve na podzim 1957 příležitostně, od ledna do června 1958 pravidelně a ohlášeně). Bývají označovány za počátek české divadelní alternativy, načaly hnutí divadel malých forem.

Přibližně do dubna 1958 byly večery na popud Vyskočila tematizované: 1. O lidském trablu čili Nálady blues, 2. O snech a bláznivinách, 3. Muž s pivem, 4. Přivezte je živé čili Lovy, 5. Ahoj, smutku!, v posledních dvou měsících, kdy se již dávaly čtyřikrát týdně, se od tohoto principu upustilo.

Divadlo Na zábradlí 1959 – 1962

Kdyby 1000 klarinetů (leporelo o 36 obrazech) s Jiřím Suchým (1958)
rozmn. Dilia, Praha 1959
sborník Začalo to Redutou, Orbis, Praha 1964

Faust, Markéta, služka a já (moralita o 12 obrazech) s Jiřím Suchým (1959)
rozmn. Dilia, Praha 1961, poslední (šestý) dotisk 1976

Trochu s Milošem Macourkem a Černým divadlem (1959)

Smutné vánoce s Pavlem Koptou a Milošem Macourkem (1960)

Autostop s Václavem Havlem (1961)
rozmn. Dilia, Praha 1961
sborník Humorem i satirou, Orbis, Praha 1963
sborník Začalo to Redutou, Orbis, Praha 1964 (úryvek)

Přednáška o motomorfóze, různé varianty: Divadlo 6/1961, sborník Hovory s veverkou (Československý spisovatel, Praha 1963), antologie Z dílny malých scén (Mladá fronta, Praha 1989) a nahrána též na Gramodesce Divadla malých forem (Státní hudební nakladatelství, Gramofonový klub, Praha 1965).

Blba hra 2005 from dan smrz on Vimeo.

Nedivadlo 1964 – 1990

Poslední den (1964)
Repertoár malé scény 10/1964,
Divadlo 3/1964 (Neposkvrněnost Jakuba Voreina, jiná varianta)

Blbá hra aneb Křtiny v Hbřbvích (1964)
rozmn. Dilia, Praha 1969
Svět a divadlo 7-2/1992 (jiná varianta)

Meziřeči (1966)
Divadlo 8/1966
Malé hry, Mladá fronta, Praha 1967

Nehraje se (1970)

Od r. 1970 střídavé vyprávění příběhů Ivana Vyskočila a Pavla Boška s klavírní interpunkcí Míši Poláka, 1975-1990 název pro setkání s poezií Emanuela Frynty. Spoluúčinkovaly postupně Vlasta Špicnerová, Markéta Vyskočilová a Barbora Hocková, hudbu improvizovali Ilja Hurník, Michael Kocáb, Přemysl Rut, Jiří Stivín, Martin Zbrožek a Zdeněk Zdeněk.

Kurs, Rekurs kursu, Na staré motivy, Evokace I. – V.

Názvy jednotlivých stadií postupně vznikajícího cyklu, jehož dodatečně zaznamenaný a zkrácený text Proč Karolína volala dru Baxovi? je otištěn v Nedivadle Ivana Vyskočila, Český spisovatel, Praha 1996.

Služební cesta (1980)

Pokus o „otevřenou dramatickou hru“ na základě 6. kapitoly Erotikhonu Pavla Boška Zpráva ze služební cesty. Spoluúčinkovaly Vlasta Špicnerová a Pavel Bošek, po jehož smrti (17. listopadu 1980) už představení nebylo obnoveno.

Haprdáns v Brně 29.1. 1988 from dan smrz on Vimeo.

HAPRDÁNS neboli HAmlet PRinc DÁNSký ve zkratce (zkrátka méně známá verze známého, kdy tragický hrdina přijde zkátka – seminární cvičení se hrou pana Viliama Shakespeara) (1980)

S autorem postupně hráli Vlasta Špicnerová, Leoš Suchařípa, Markéta Vyskočilová a Barbora Hocková.

rozmn. Dilia, Praha 1981

Z dílny malých scén, Mladá fronta, Praha 1989.

Záznam ČST, 1988, r. Jiří Věrčák, vydáno jako příloha Reflexu 26/2008

Cesta do Úbic from dan smrz on Vimeo.

Cesta do Úbic (1985)

Jevištní varianta Vyskočilovy rozhlasové hry z roku 1965. Spoluúčinkovala Barbora Hocková.

Divadlo 4/1698 (rozhl. hra)

rozmn. Dilia, Praha 1990

TV inscenace 1991 v režii Jiřího Věrčáka

Malý Alenáš (značně dětinské hraní, představování a vymýšlení pro ty, kdo si ještě hrát, předtavovat a vymýšlet dovedou anebo se tomu chtějí učit) (1976)

Postupně spoluúčinkovaly Vlasta Špicnerová, Markéta Vyskočilová a Barbora Hocková.

Onkel Zbyndas Winterrock (1987)

Představení na základě Vyskočilovy stejnojmenné povídky z knihy Ivan Vyskočil a jiné povídky (Mladá fronta, Praha 1971). Spoluúčinkovaly Barbora Hocková a Otakar Roubínek.

---

1. Pedagogická činnost

externí pedagog psychologie, psychohygieny a pedagogiky – první, zakládající pedagog těchto disciplín – na DAMU, FAMU i HAMU (1957 – 1959), učitel a vedoucí literárně dramatického oboru na LŠU pro pracující, dříve Lidové konzervatoři, nyní Konzervatoři Jaroslava Ježka (1972 – 1990), pedagog DAMU od r. 1990.

Kuchyň Ivana Vyskočila from dan smrz on Vimeo.

2. Umělecké činnosti

a) Dramatická, jevištní činnost

• „Text-appeal“ (autor názvu a typu), spoluzakladatel s Jiřím Suchým, Reduta, 1957 – 1958.

• Divadlo Na zábradlí, spoluzakladatel, autor, herec, principál, 1958 – 1962.

• Nedivadlo, zakladatel, autor, herec, principál, 1964 – 1990, Reduta (do r. 1972) a dále různá místa v Praze a ČSSR.

• Kuchyň, 1980 – 1990, Malostranská beseda, s Přemyslem Rutem, dále Vojtěchem Havlem, Martinem Smolkou a dalšími.

b) Rozhlas

• Hry: Návštěva čili návštěva, Příhoda, Cesta do Úbic aj. (a různě v zahraničí).

• Volné autorské pořady, kupř. Gramotingltangl, střídavě s Jiřím Suchým, Jen tak, spolu s Emanuelem Fryntou, 1964 – 1970. Od r. 1993 Kulatý stolek spolu s E. Krumbachovou, J. Justem, J. Klusákem, M. Lázňovským, P. Rutem.

c) Film a televize

Příležitostné hraní (hercování), kupř. O slavnosti a hostech, Prodavač humoru aj.

d) Literární činnost

Texty povídkové časopisecky a ve sbornících, rovněž v zahraničí. Samostatné knižní publikace – Vždyť přece létat je snadné, Kosti, Malé hry, Malý Alenáš, NedivadloIvana Vyskočila atd., některé rovněž v zahraničí.

Odborné texty: Výuka herectví jako psychoterapeutická možnost (in: Skupinová psychoterapie psychotiků a osob s těžším somatickým postižením, E. Syřišťová a kol. 1984 a 1989), Činnost hodnotitelů dramatického uměleckého projevu z některých hledisek psychologie (in: Umělecký přednes, 1981) atd.

e) Paradivadelní aktivity

(divadlo a herectví a hra ve výchově a psychoterapii, soci a psychodrama apod.), spolupráce se Z. Taxem, H. Širokým, F. Knoblochem, E. Syřišťovou atd., 1948 – 1990.

Nyní: Od r. 1990 téměř výhradně práce na DAMU

a) Studium, výzkum a rozvoj zejména dialogického jednání, nepředmětného herectví, autorského herectví, autorského čtení, autorských prezentací. (Viz také konference a sborníky příspěvků – Dialogické jednání jako otevřená otázka (1997), Psychosomatický základ veřejného vystupování (1999), Hic sunt leones (o autorském herectví) (2003).

b) Ředitel Ústavu pro výzkum a studium autorského herectví při Katedře autorské tvorby a pedagogiky, kterou založil (1992) a do června 2003 vedl.

c) Kritické reflexe dosavadní (staré) koncepce a struktury DAMU a AMU. Většinou nepublikované texty (dopisy, články, poznámky).

Ladislav Smoček

ROZHOVOR NA PLOVÁRNĚ

Datum narození: 24.08. 1932

Ladislav Smoček, dramatik a divadelní režisér, je autorem groteskních divadelních her s prvky absurdity. Narodil se v Praze jako syn důstojníka Čs. armády. Po maturitě na gymnáziu v Plzni vystudoval v Praze divadelní režii na DAMU.

Po absolutoriu DAMU byl Ladislav Smoček nejprve režisérem Městského divadla v Benešově, Divadla J. Fučíka v Brně a od roku 1960 divadla Laterna magika. Odtud přešel do Státního divadelního studia Praha a v jeho rámci založili s J. Vostrým divadlo Činoherní klub. V následujících desetiletích se podílel na umělecké koncepci tohoto divadla, je jeho kmenovým režisérem a napsal pro něj převážnou část svých her.

Ladislav Smoček pohostinsky pracoval i na jiných scénách a to domácích i zahraničních. Často hostuje v zahraničí - režíroval řadu inscenací ve Skandinávii, Itálii, Španělsku, ale i ve Spojených státech nebo na Filipínách. Ladislav Smoček je vedle Václava Havla a Pavla Kohouta nejuváděnější český dramatik ve světě v uplynulém půlstoletí.

První profesionální režií Ladislava Smočka byla hra bratří Čapků Ze života hmyzu. Ladislav Smoček je i autorem próz, patřil k okruhu prozaiků, vydávajících své práce v Sešitech.

Ladislav Smoček se stal laureátem Ceny Karla Čapka za rok 2007. Tuto cenu od roku 1994 uděluje České centrum Mezinárodního PEN klubu a dosavadními nositeli jsou například Günter Grass, Arnošt Lustig nebo Ludvík Vaculík. Porota ocenila celoživotní dílo Ladislava Smočka, jehož divadelní hry jsou známy nejen v českých zemích, ale i v zahraničí.

Dílo Ladislava Smočka:

Ladislav Smoček ve svých hrách projevuje pozoruhodnou schopnost scénického projevu. Ten bychom mohli interpretovat zruba ve třech rovinách:

- grotesknost děje, absurdita, různé gagy, crazy a vtip, situační pointa

- hlubší významová vrstva se jeví jako filozofická.

- třetí popírá možnost filozofické interpretace, uměle vytvořeného konceptu

V tomto smyslu představuje Smoček svébytné navázání na dávné tradice určité polohy jevištní tvorby.

Ta postupuje od karnevalové kultury přes divadlo masek, středověké scénické travestie a commedii delĺ arte až k absurdnímu divadlu.

Jako dramatik se Smoček představil až v druhé polovině 60. let skupinou divadelních her a jednoaktovek, které uvedl ve vlastní režii v Činoherním klubu:

Piknik - 1965, divadelní hra, která otevírala Činoherní klub

Bludiště - 1966

Milovníci opery - 1969, nikdy nerealizovaná televizní hra

Kosmické jaro - 1970, hra inspirovaná stejnojmenným Kupkovým obrazem

V dalších hrách se autor přikláněl spíše k typologii grotesky a absurdního dramatu.

Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho - 1966, divácky úspěšné i v televizní inscenaci, hrála se ve třinácti zemích na různých kontinentech

Smyčka - v zahraničí 1974, v Čechách 1991 - jednoaktovka psaná pro jednoho herce

Bitva na kopci - původně rozhlasová hra, kterou Smoček upravil pro divadlo

Z novější tvorby:

Činohry a záznamy - 2002, souborný svazek

Nejlepší den - 1995, scénická montáž, vytvořená u příležitosti 50. výročí osvobození Plzně americkou armádou

Růžový aeroplán - 1997

Jednou k ránu - 2000

Deskový statek - 2003, inscenace

Jak se bavil pan Sloane - 2003

Smočkův přínos novému pojetí divadla malých forem je zcela zásadní, srovnatelný s prvními hrami Václava Havla nebo s tvorbou Ivana Vyskočila.

Čaj u pana senátora, Stavovské divadlo

Jan Antonín Pitínský

ROZHOVOR NA PLOVÁRNĚ

JAN ANTONÍN PITÍNSKÝ

vlastním jménem Zdeněk Petrželka (* 30. října 1955 Zlín) je český básník, spisovatel, dramatik a divadelní režisér. Žije v Brně, Luhačovicích, Zlíně a Praze. Za svoji práci již několikrát oceněn Cenou Alfréda Radoka, v říjnu 2007 též cenou Ministerstva kultury České republiky. Ve svých divadelních režiích původní autorův text sám literárně dotváří a upravuje.

Po absolvování gymnázia a střední knihovnické školy vystřídal několik zaměstnání. Byl spoluzakladatelem brněnského souboru Nepojízdná housenka (1979) a Ochotnického kroužku (1985), kde na sebe upozornil režií Kafkovy Ameriky (dramatizoval spolu s P. Osolsobě) a svých her Ananas (1987) a Matka (1988), pod názvem Minimální okolí mrazícího boxu inscenoval poezii J. Dynky. V roce 1991 byl spolutvůrcem Kabinetu múz, ve kterém režíroval několik inscenací (Tutugari, Sňatek, Blázen jsem ve své vsi, Máj, Silná v zoologii). Se studenty JAMU připravil Touhu stát se indiánem (1991). V roce 1992 Kabinet múz opustil, žije ve svobodném povolání a hostuje jako režisér v divadlech po celé republice. Připomeňme alespoň některé jeho režie: v brněnském Mahenově divadle nastudoval Město plné prachu (1991) a Rosmersholm (2003), v pražském Divadle Na zábradlí to byly mimo jiné Táňa, Táňa, Ritter – Dene – Voss, Divadelník, v Městském divadle ve Zlíně Osm a půl (a půl), Její pastorkyňa, Proces, Dialogy Karmelitek, Smrt Hippodamie, v HaDivadle v Brně Jób a Král Oidipús, v pražském Dejvickém divadle režíroval Sestru Úzkost a Spřízněné volbou, v Divadle v Dlouhé Kouzelný vrch, v plzeňském Divadle J. K. Tyla operu Dido a Aeneas, ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti Gazdinu robu a Bratry Karamazovy, v Divadle Husa na provázku Evangelium svatého Lukáše atd.

Jeho režijní práce byla mnohokrát oceněna prestižními cenami – čtyřikrát Cenou A. Radoka, dvakrát Cenou Nadace ČLF, na Slovensku obdržel cenu DOSKY, jeho inscenace zvítězily několikrát v anketě Divadelních novin, v roce 2007 obdržel Cenu MK ČR za přínos v oblasti divadla.

Dále je autorem her Deska (s M. Černouškem), Park, Buldočina a Pokojíček. Napsal knihy Praha – intimní deník hrdiny, „román“ Wolker a Bezruč, a básnickou sbírku Lulku tatíčkovi. S činohrou Národního divadla spolupracuje od roku 1998, kdy zde nastudoval Durychovo Bloudění, režíroval inscenace: Maryša bratří Mrštíků, Vančurova Markéta Lazarová, Šrámkovy Zvony, dramatizace Němcové Babičky, Stroupežnického Naši furianti, a Zeyerův Radúz a Mahulena (poslední dva tituly jsou dosud na repertoáru). V ND režíroval i dvě opery (Tristan und Isolde, Dalibor)

ND: Konec masopustu, Historický monolog, Radúz a Mahulena, Naši furianti.

Husa na provázku: Hordubal

Philip Glass

Philip Glass (* 31. ledna 1937) je americký hudební skladatel. Spolu se Stevem Reichem, Terrym Rileyem, Johnem Adamsem a Michaelem Nymanem patří k nejznámějším současným minimalistickým skladatelům. On sám ovšem dává před výrazem minimalismus přednost termínu hudba s repetitivními strukturami.

Je posledním z „klasických“ představitelů americké minimalistické školy. Od sedmdesátých let ve svých skladbách používá prvky jako ostinátní opakování současně znějících motivů odlišných délek, vytvářející polyrytmickou strukturu nebo aditivní princip – postupné prodlužování nebo zkracování frází, měnící rytmický a melodický obsah.

Ke skladbám z raného období patří Music in Fifths, Music in Similar Motion, Music With Changing Parts, Music In Twelve Parts, Northstar, opera Einstein na pláži (spolupráce s Wilsonem) atd. Jeho pozdější tvorba zahrnuje hudbu komorní, orchestrální, vokální, operní, scénickou i filmovou.

Robert Wilson

Wilson is an American avant-garde stage director and playwright who has been called "[America]'s — or even the world's — foremost vanguard 'theater artist'". Over the course of his wide-ranging career, he has also worked as a choreographer, performer, painter, sculptor, video artist, and sound and lighting designer. He is best known for his collaborations with Philip Glass on Einstein on the Beach, and with numerous other artists, including Heiner Müller, William S. Burroughs, Allen Ginsberg, Lou Reed, Tom Waits, and David Byrne.

Americký režisér a výtvarník se narodil v roce 1941 v městě Waco v Texasu. Po studiích na University of Texas odjel v roce 1963 do New Yorku na brooklynský Pratt Institute. V roce 1968 založil experimentální divadelní společnost Byrd Hoffman School of Byrds, se kterou vytvořil své první významější práce. První z nich byl v roce 1969 The King of Spain a The Life and Times of Sigmund Freud. Později, již jako uznávaný vůdce tehdy vzkvétající manhattanské umělecké scény, zaměřil svoji pozornost na operu a spolu s Philipem Glassem vytvořil operu Einstein on the Beach (1976). Následně začala jeho spolupráce s řadou významných divadel a festivalů. Patří mezi ně Festival d'Automne v Paříži, Der Berliner Ensemble, Schaubühne v Berlíně, Thalia Theater v Hamburku, Salzburger Festspiele, Brooklyn Academy of Music's Next Wave Festival. V Schaubühne vytvořil inscenace Death Destruction & Detroit (1979) a Death Destruction & Detroit II (1987) a v Thalii uvedl zlomová hudební díla The Black Rider (1991) a Alice (1992). Inscenoval Parsifala v Hamburku, Houstonu a Los Angeles, Kouzelnou flétnu, Madam Butterfly a Lohengrina v Metropolitní opeře v New Yorku. Na Lincoln Center Festival uvedl v roce 2005 projekt založený na indonéské epické básni pod názvem I La Galigo. Wilson znovu uvádí své slavné inscenace, mezi které patří The Black Rider v Londýně, San Francisku, Sydney, Los Angeles; The Temptation of St. Anthony v New Yorku a Barceloně; Erwartung v Berlíně; Madam Butterfly ve Velkém divadle v Moskvě a Wagnerův Der Ring des Nibelungen v Le Châtelet v Paříži. V pražském Národním divadle uvedl s velkým ohlasem inscenaci Janáčkovy opery Osud (2002).

Robert Wilson je také uznávaným výtvarníkem. Vystavoval v prestižních galeriích Evropy, Ameriky a Japonska mezi které patří např. Centre Georges Pompidou Paris, Boston Museum of Fine Arts, Stedelijk Museum Amsterdam, London's Clink Street Vaults, Guggenheim Museum New York a Bilbao a Seattle Art Museum.

• Káťa Kabanová (Leoš Janáček) - premiéra 26. 6. 2010

V Janáčkově operní tvorbě se až na výjimky střídají se zvláštní pravidelností díla odlehčená, takřka revuální s díly syrově dramatickými a tragickými. Káťa Kabanová, komponovaná podle dramatu A. N. Ostrovského Bouře a uvedená poprvé v Brně roku 1921, patří k oné druhé skupině. Tematickým zaměřením souvisí velice těsně s Její pastorkyňou: citová svoboda a nekonformnost lidského jednání je dušena vnějším řádem, který chrání pouze toho, kdo jej bezezbytku respektuje. Na rozdíl od Jenůfy je však Káťa vystavena především ničivému souboji mezi touhou a ohledy rozumu uvnitř jí samotné. Je tak patrně největší a nejobsažnější janáčkovskou ženskou dramatickou postavou. Káťa Kabanová je v Národním divadle nově uváděna po osmnácti letech a režie inscenace se ujal světoznámý mág jeviště s nezaměnitelným divadelním rukopisem, americký režisér Robert Wilson, který zde již v roce 2002 nastudoval Janáčkovu operu Osud. Janáčkova strhující hudba zní v Národním divadle poprvé v interpretaci nového šéfdirigenta Tomáše Netopila.

Účinkuje orchestr a sbor Národního divadla.

Scéna a režie: Robert Wilson.

Savjol Prokofjevič Dikoj: Luděk Vele

Boris Grigorjevič: Aleš Briscein / Tomáš Juhás

Marfa Ignatěvna Kabanová: Eva Urbanová / Yvona Škvárová

Tichon Ivanyč Kabanov: Valentin Prolat

Katěrina /Káťa/: Christina Vasileva / Maria Kobielska

• Věc Makropulos (K. Čapek), premiéra 18. 11. 2010

Inscenace Čapkovy komedie je prvořadou událostí současného divadelního života v naší zemi a současně vlastně výjimečnou událostí v dějinách Národního divadla. Skutečná hvězda světového divadla, Robert Wilson, vytvořil jedinečné představení české klasické hry, fantaskní a filosofující komedie Karla Čapka Věc Makropulos. Je asi nejznámějším světovým divadelním tvůrcem, který kdy zpracoval činoherní text českého autora a současně i režíroval v českém divadle. Záhadná femme fatale Emilia Marty převrací naruby život každého, s nímž se setká. Čapkova fantastická komedie se záhadnou, až detektivní zápletkou přináší pohled do světa operních div, do světa zdegenerované šlechty i maloměšťáků. Tajemství dlouhověkosti bude navždy pohřbeno. V hlavní roli se představí Soňa Červená.

Inscenace je opatřena anglickými titulky.

„Inscenace Čapkovy hry Věc Makropulos v aranžmá režiséra Roberta Wilsona bude jistě patřit k vrcholům sezony. Zároveň ale rozdělí divadelní diváky do dvou skupin. Ti, kteří si přijdou vychutnat Wilsonovo kouzlení se světly a scénou, dokonalou práci s hudbou, vysoce stylizované herectví, zkrátka dokonalou show, si přijdou na své. Milovníci Karla Čapka a jeho her ale budou zklamáni, a dost možná i rozhořčeni. Z Čapkova textu režisér totiž vybral pouze dějovou osnovu, vše ostatní je osekáno do komiksové zkratkovitosti. Utopický příběh se tak stává spíše záminkou k rafinované partituře pohybů, světel a zvuků. Wilson s rozletem velkého architekta scény nabízí jakýsi rej příšer či panoptikum pohyblivých figurín,“ píše v recenzi pro pořad Mozaika na Stanici Vltava recenzetka Jana Soprová.

Režie a scéna: R. Wilson. Hudba: Aleš Březina.

Emilia Marty: Soňa Červená

Jaroslav Prus: Miroslav Donutil

Janek: Filip Rajmont

Albert Gregor: Jan Bidlas

Hauk-Šendorf: Milan Stehlík

Advokát dr. Kolenatý: Václav Postránecký

Solicitátor Vítek: Petr Pelzer

Kristina: Pavla Beretová

Muž s hůlkou: Vladimír Javorský

Muzikanti: Vladimír Strnad / Martin Sedlák / Tomáš Koubek

ČETBA

Literatura k přijímacím zkouškám DV FF UK:

Základní literatura z dějin divadla:Bernard, J. (Kopecký, J.): Co je divadlo? Praha: SPN, 1983.

Brockett, O.G.: Dějiny divadla. Praha: Nakladatelství LN. 1999.

Císař, J. Přehled dějin českého divadla I. a II. Praha: AMU, 2004 a 2006.

Texty k přijímacím zkouškám:

Aristoteles: Poetika. (různá vydání)

Brecht, B.: Malé organon pro divadlo. In: Myšlenky. Praha: Československý spisovatel, 1958. s. 87- 121.

Craig, E.G. Herec a nadloutka. In: O divadelním umění. Praha: Divadelní ústav, 2006. s. 48 - 68.

Diderot, D.: Herecký paradox. Olomouc: Votobia, 1997.

Grossman, J. O výkladu jednoho textu. In: Analýzy. Praha: Československý spisovatel, 1991. s. 389- 401.

Hořínek, Z. Tragédie a komedie. In: Kniha o komedii. Praha: Scéna, 1992. s. 9 - 11.

Hořínek, Zdeněk. Drama, divadlo, divák. Brno: JAMU, 2008.

Pavis, Patrice. Divadelní slovník. Praha: Divadelní ústav, 2003.

Pavlovský, Petr et al. Základní pojmy divadla. Praha: Libri, 2004.

Stehlíková, Eva. Antické divadlo. Praha: Karolinum, 2005.

Dějiny českého divadla I. Praha: Academia, 1968

Braun, Kazimierz. Druhá divadelní reforma? Brno: JAMU, 1993 Hyvnar, Jan. Francouzská divadelní reforma. Praha: Pražská scéna, 1996. Dějiny českého divadla II-IV. Praha: Academia, 1969, 1977, 1983. Just, Vladimír et al. Česká divadelní kultura 1945 – 1989 v datech a souvislostech I: Divadlo v totalitním systému. Praha: Divadelní ústav, 1995.
Světová literatura (Kapitoly z dějin světového divadla) Sofokles: Král Oidipús Euripides: Medeia Aristofanes: Ptáci Plautus: Pseudolus Adam de la Halle: Hra v loubí Nicolo Macchiavelli: Mandragora Lope de Vega: Zalamejský rychtář William Shakespeare: Hamlet William Shakespeare: Večer tříkrálový William Shakespeare: Bouře Pierre Corneille: Cid Jean Racine: Faidra Jean Baptiste Molière: Zdravý nemocný Jean Baptiste Molière: Tartuffe Carlo Goldoni: Náměstíčko Johann Nepomuk Nestroy: Lumpacivagabundus J. W. Goethe: Faust (1. díl) Fridrich Schiller: Loupežníci Heinrich Kleist: Katynka z Heilbronnu N. V. Gogol: Hráči A. N. Ostrovskij: Bouře Henrik Ibsen: Divoká kachna A. P. Čechov: Racek Bertolt Brecht: Kavkazský křídový kruh Federico Garcia Lorca: Krvavá svatba Friedrich Dürrenmatt: Návštěva staré dámy Eugene O'Neill: Smutek sluší Elektře Eugène Ionesco: Židle Samuel Beckett: Konec hry Roland Schimmelpfennig: Arabská noc České drama (Kapitoly z dějin českého divadla) Mastičkář J. A. Komenský: Diogenes Kynik znovu naživu V. K. Klicpera: Veselohra na mostě V. K. Klicpera: Hadrián z Římsů J. K. Tyl: Cesta do Ameriky J. K. Tyl: Fidlovačka Ladislav Stroupežnický: Naši furianti Alois a Vilém Mrštíkové: Maryša Gabriela Preisová: Její pastorkyňa Jaroslav Vrchlický: Smrt Hippodamie Karel Sabina: Prodaná nevěsta Julius Zeyer: Radúz a Mahulena Jaroslav Kvapil: Princezna Pampeliška bratři Čapkové: Lásky hra osudná Karel Čapek: Matka František Langer: Periferie Jan Werich, Jiří Voskovec: Balada z hadrů Vítězslav Nezval: Manon Lescaut Pavel Kohout: August, august, august František Hrubín: Srpnová neděle Milan Uhde: Balada pro banditu Milan Kundera: Jakub a jeho pán Josef Topol: Kočka na kolejích Josef Topol: Konec masopustu Ladislav Smoček: Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho Václav Havel: Zahradní slavnost Václav Havel: Pokoušení Daniela Fischerová: Hodina mezi psem a vlkem J. A. Pitínský: MatkaArnošt Goldflam: SmlouvaDAMUa) Shakespeare: Sen noci svatojánské b) Moliere: Misantrop c) Henrik Ibsen: Divoká kachna d) Turgeněv: Měsíc na vsi e) Havel: Odcházení Přijímací zkoušky na katedru teorie a kritiky DAMU Seznam doporučené dramatické literatury: Světová dramatika: Sofokles Oidipus vladař William Shakespeare Hamlet, Richard III., Bouře Pierre Corneille Cid Carlo Gozzi Turandot Pierre.-A de Beaumarchais Figarova svatba Victor Hugo Hernani Friedrich Schiller Úklady a láska Georg Büchner Vojcek Nikolaj Vasiljevič Gogol Ženitba August Strindberg Slečna Julie Maurice Maeterlinck Modrý pták Alfred Jarry Král Ubu Anton Pavlovič Čechov Strýček Váňa, Višňový sad Bertolt Brecht Žebrácká opera Federico García-Lorca Dům Bernardy Albové Friedrich Dürrenmatt Návštěva staré dámy Jean-Paul Sartre S vyloučením veřejnosti Harold Pinter Narozeniny Samuel Beckett Čekání na Godota Arthur Miller Smrt obchodního cestujícího Česká dramatika: Václav Kliment Klicpera Veselohra na mostě Josef Kajetán Tyl Strakonický dudák Ladislav Stroupežnický Naši furianti +Alois a Vilém Mrštíkové Maryša Alois Jirásek Lucerna Jaroslav Vrchlický Noc na Karlštejně Karel Čapek R.U.R. Vítězslav Nezval Manon Lescaut Josef Topol Konec masopust Arnošt Goldflam Biletářka (plus tituly uvedené k zadání domácí práce)

Divadlo Na zábradlí

Anenské nám. 5, Praha 1

http://www.nazabradli.cz

Divadlo Na zábradlí vzniklo v roce 1958. Jeho zakladatelé – Helena Philippová, Ivan Vyskočil, Jiří Suchý, Vladimír Vodička – dali svému profesionálnímu divadlu název podle uličky vedoucí z Anenského náměstí na nábřeží. Jako první představení uvedli 9. prosince divadelní leporelo plné písniček Kdyby tisíc klarinetů. 3. března 1959 se k činohernímu souboru divadla připojil Ladislav Fialka se svou pantomimickou skupinouaby tak vrátil slávu opomíjenému divadelnímu žánru. Činohra a pantomima vedle sebe existovaly až do roku 1991, kdy Ladislav Fialka zemřel.

Na počátku šedesátých let – s příchodem režiséra Jana Grossmana, scénografa Libora Fáry a kulisáka, později dramaturga a dramatikaVáclava Havla – začalo Divadlo Na zábradlí rozvíjet českou podobu absurdního divadla. (V. Havel: Zahradní slavnost, Vyrozumění; A. Jarry: Král Ubu; F. Kafka: Proces). Divadlu se dostalo značného uznání doma i v zahraničí, přesto v roce 1968 museli J. Grossman a V. Havel z divadla odejít. V sedmdesátých a osmdesátých letech se Divadlo Na zábradlí stalo útočištěm některých filmových režisérů české nové vlny šedesátých let, kterým byla normalizačními praktikami znemožněna filmová práce. Byl to především Evald Schorm, který od roku 1976 vytvořil v Divadle Na zábradlí řadu vynikajících až kultovních inscenací (W. Shakespeare: Hamlet, Macbeth; F. M. Dostojevskij: Bratři Karamazovi; C. Confortés: Maraton).

V roce 1989 se do divadla vrátil Jan Grossman jako režisér a pozdější ředitel, po jeho smrti v roce 1993 bylo jmenováno nové vedení – ředitelka Doubravka Svobodová a umělecký šéf Petr Lébl, jeden z nejtalentovanějších režisérů svébytné imaginace, který provokoval svými interpretačními objevy (J. Genet: Služky; L. Stroupežnický: Naši naši furianti, N. V. Gogol: Revizor, A. P. Čechov: Racek, Ivanov,Strýček Váňa). Po jeho tragické smrti v roce 1999 pokračovalo v hledačské, netradiční linii podoby současného Divadla Na zábradlí umělecké vedení ve složení dramatik a režisér J. A. Pitínský (T. Bernhard: Ritter, Dene, Voss a ; F. Schiller: Úklady a láska, D. Harrower: Nože ve slepicích), herec a režisér Jiří Ornest (J. Bowlesová: V Altánu; D. Laneová: Happy End) a dramaturgyně Ivana Slámová.

V roce 2003 vystřídalo tento „triumvirát“ umělecké vedení Ivana Slámová a dramatik a režisér Jiří Pokorný (J.-C. Carriere: Terasa; G. Tabori: Balada o vídeňském řízku; G. Preissová: Gazdina roba), které se pokoušelo texty klasické dramatické literatury prokládat českými i světovými premiérami současných dramatických autorů evropské, angloamerické i české provenience. V letech 2005-2007 iniciovali a se statečnou podporou celého divadla realizovali náročný a ojedinělý divadelní projekt Československé jaro, jehož úkolem bylo uvádět ve světových premiérách původní hry českých současných autorů. Po odchodu J. Pokorného z Divadla Na zábradlí ustanovila jeho ředitelka jako svůj poradní orgán uměleckou radu ve složení Igor Chmela, Juraj Nvota, Jiří Ornest a Ivana Slámová.

Poslechněte si pětidílnou sérii Českého rozhlasu o DNz

Historie Divadla Na zábradlí ve vzpomínkách pamětníků. Pořad připravila Renata Venclová.

Zábradlí má 50 - díl I. - na začátky Divadla Na zábradlí vzpomíná herec, autor a pedagog Ivan Vyskočil

Zábradlí má 50 - rozhovor s herečkou Marií Málkovou

Zábradlí má 50 - díl II. - hovoří herečka Marie Málková a dramaturg Miloslav Klíma

Zábradlí má 50 - hovoří herec Oldřich Vlach

Zábradlí má 50 - hovoří režisér Juraj Nvota

Zábradlí má 50 - díl III. - éra Evalda Schorma

Zábradlí má 50 - díl IV. - režisér Petr Lébl, hovoří Ivan Vyskočil, Radka Denemarková a Doubravka Svobodová

Zábradlí má 50 - díl V. - hovoří Marie Reslová, Ivana Slámová a Jiří Pokorný

• Platonov je darebák!

Divadlo na Vinohradech

DNV, Náměstí Míru 7, Praha 2

http://www.dnv-praha.cz/

O potřebě druhé české činoherní scény se mluvilo a psalo ještě dříve, než se začalo hrát v budově Národního divadla. V roce 1892 schválilo vinohradské městské zastupitelstvo návrh, aby vinohradská obec zažádala o koncesi na zřízení stálého českého divadla. V srpnu 1902 byla zveřejněna vyhláška soutěže na projekt divadla "pro architekty slovanských národností", z dvanácti došlých návrhů získal první cenu návrh architekta Aloise Čenského. Základní kámen byl položen na svátek sv. Václava roku 1905 a celá stavba trvala pouze dva roky. Od jara 1907 vinohradská kulturní veřejnost doslova žila ruchem kolem dokončovaného divadla. Místní deníky zřizovaly dokonce zvláštní rubriky, v nichž podrobně informovaly o stavu dokončovacích prací, růstu uměleckého souboru a vůbec o všem, co s novým divadlem souviselo.

Městské divadlo na Královských Vinohradech bylo slavnostně otevřeno 24. listopadu 1907 premiérou hry Jaroslava Vrchlického Godiva. V čele nového uměleckého ústavu stanul novinář a dramatik František Adolf Šubert. Jeho umělecké působení bylo velmi úspěšné, ale brzy ho ukončily rozpory se správním výborem divadla. Na ředitelské místo nastoupil spisovatel a divadelník Václav Štech, za jehož vedení začal vykonávat funkci lektora a tajemníka K.H. Hilar. Dr. Hilar byl v roce 1913 jmenován dramaturgem a o rok později šéfem činohry. Svým divadelním názorem, celkovým pojetím divadla i podobou inscenací, které režíroval, se zařadil k nejvýznamnějším osobnostem Městského divadla na Královských Vinohradech za celou dobu jeho existence. Podobně významnou roli sehrál i další vynikající umělec - novinář, dramatik a básník Jaroslav Kvapil, který se stal šéfem činohry po odchodu K.H. Hilara do Národního divadla. Kvapil uvedl za šest let svého režisérského působení v Městském divadle na Král. Vinohradech jedenáct inscenací W. Shakespeara, dbal také o současné autory a pro Městské divadlo získal dramatiky Františka Langera a Fráňu Šrámka. Za Kvapilovy éry pracoval v divadle krátce jako dramaturg a režisér Karel Čapek.

Od roku 1907 existovaly v Městském divadle na Královských Vinohradech současně dva soubory - činoherní soubor a soubor opery a operety. V roce 1919 zpěvohra z divadla odešla a Městské divadlo se stalo pouze divadlem činoherním, jakým původně mělo být.

Městské divadlo mělo vždy výborné herce a herečky, k významným hereckým osobnostem tohoto období patřili například Václav Vydra, Jaroslav Vojta, Bedřich Karen, Roman Tuma, Anna Iblová a další.

Poprask na laguně (C. Goldoni), rež. Ladislav Smoček

Po sloučení Královských Vinohrad s Prahou dne 5. února 1922 převzal divadelní budovu jménem hlavního města Prahy primátor Karel Baxa. Vinohradské divadlo se stalo městským divadlem pražským.

Po odchodu Jaroslava Kvapila byl na konci roku 1928 šéfrežisérem jmenován novinář, kritik a režisér Jan Bor. Funkci uměleckého šéfa vykonával v letech 1930 - 1936. Z Borovy umělecké éry je třeba připomenout zejména významné inscenace dramat F.M. Dostojevského, v nichž herecky vynikli Zdeněk Štěpánek, František Smolík, František Kreuzmann, Jiří Plachý, Míla Pačová, Olga Scheinplfugová a další. K výrazným osobnostem tohoto období patřili také dramaturgové dr. František Langer a dr. Frank Tetauer.

V letech 1935 - 1940 zastával místo ředitele Městského divadla na Královských Vinohradech dr. Bedřich Jahn, po jeho nuceném odchodu převzal funkci ředitele dr. Vladimír Říha. Pod jeho vedením hrálo divadlo až do 30. září 1941, kdy bylo úředně uzavřeno. Zákaz trval do konce ledna 1943. Budovu, která byla až do té doby velmi pečlivě udržovaná, si přivlastnili němečtí filmaři a jejich působení znamenalo bezohledné ničení vnitřních prostor.

S Městským divadlem byly za války spojeny i dvě osobní tragédie - v souvislosti s ilegální činností byla popravena šatnářka Marie Spilková a v Mauthausenu zahynula herečka Anna Letenská.

V březnu 1944 musela vinohradská činohra přesídlit do divadla Varieté v Karlíně, kde zahájila svou činnost pod vnuceným názvem Divadlo Josefa Kajetána Tyla. Díky vedení uměleckého šéfa Františka Götze se však scéna rychle sžila s nevhodným prostředím a hrála při vyprodaném hledišti až do uzavření všech divadel v srpnu 1944.

Ihned po skončení války, v květnu 1945, se Městské divadlo na Královských Vinohradech vrátilo do své budovy. Mnoho ochotných rukou pomohlo s odstraňováním škod, a tak bylo možno v červnu opět zahájit pravidelnou činnost. V srpnu 1945 převzalo Městské divadlo do své správy město Praha. Uměleckého vedení se ujal režisér Jiří Frejka (do roku 1950).

V roce 1950 bylo divadlo přiděleno československé armádě a na základě rozkazu ministra obrany se stalo Divadlem československé armády. Smyslem a cílem DČA měla být výchova národa, zejména mladé generace, k idejím socialismu. Umělecký šéf Aleš Podhorský byl po jediné sezoně kvůli neshodám s vojenským vedením z funkce odvolán. Na jeho místo nastoupil režisér Jan Škoda.

Od prvního července 1960 se stal provozovatelem Divadla československé armády Národní výbor hlavního města Prahy, název Divadlo československé armády zůstal jako čestný. V letech 1960-65 byl ředitelem vinohradské scény dramaturg a režisér Luboš Pistorius. V těchto pěti sezonách uvedlo divadlo čtrnáct původních her českých autorů (I. Klíma, L. Aškenázy, P. Kohout, M. Stehlík, J. Dietl, J. Šotola). Po Pistoriově rezignaci na funkci ředitele stanul v čele divadla dr. František Pavlíček, kterému se podařilo vymanit vinohradskou scénu ze sféry ministerstva národní obrany a přejmenovat ji na Divadlo na Vinohradech.

František Pavlíček posílil soubor o řadu nových tváří, jež se díky repertoáru (vytvářenému spolu s dramaturgyní Helenou Šimáčkovou) a hereckým příležitostem staly dalšími oporami tradičně kvalitního hereckého souboru.

V době normalizace vykonávali funkci ředitele Divadla na Vinohradech Zdeněk Míka (1970-1988) a František Laurin (1988-1990). Přestože repertoár byl v mnohém poplatný době, podařilo se (zejména díky režisérům J. Dudkovi, J. Dalíkovi, F. Štěpánkovi, S. Remundovi, V. Hudečkovi, J. Strejčkovi, J. Novákovi) udržet kvalitu hereckého souboru a inscenací na úrovni, na jakou byli diváci u vinohradské scény vždy zvyklí. Konec 80. let byl ve znamení uvolňování společenské atmosféry a otevíral nové možnosti i pro DnV, kdy tu především J. Dudek a Jan Kačer (za dramaturgické a autorské spolupráce Jana Vedrala a Romana Císaře) vytvořili několik pozoruhodných inscenací do té doby nepovolovaných autorů (Topol, Ajtmatov, Bulgakov), původních her a dramatizací (Den delší než století, Krysař, Urmefisto, Hlasy ptáků, Mistr a Markétka).

30. května 1990 se ve veřejném konkurzu stala ředitelkou Divadla na Vinohradech herečka Jiřina Jirásková, která vedla divadlo do 30. 6. 2000. V současné době je ředitelem DnV Jindřich Gregorini a uměleckým šéfem Martin Stropnický.

Soubor: Jiřina Jirásková, Veronika Žilková, Dagmar Veškrnová-Havlová, Václav Vydra, Simona Postlerová, Hana Macuichová, Viktor Preiss, Jaroslav Satoranský, Jan Šťastný, Petr Kostka, Daniela Kolářová, Zlata Adamovská...

• Zkouška orchestru

István Örkény

István Örkény (5. dubna 1912, Budapešť, Maďarsko – 24. června 1979, tamtéž) byl maďarský dramatik a prozaik. Jeho hry se vyznačují satirickým pohledem na společenské problémy a groteskním ztvárněním jednotlivých příběhů.

Narodil se v rodině lékárníka a po ukončení školy začal studovat na vysoké škole chemii. Poté mění své rozhodnutí a věnuje se farmacii, kterou ukončuje v roce 1934 a vydává se na cesty po západní Evropě. Vrací se domů a dokončuje i studia chemie. Jeho první kniha krátkých příběhů (Tanec oceánu) vyšla v roce 1941. V roce 1942 je poslán na východní frontu, coby žid v pomocné pracovní jednotce, je zajat a odveden do lágru nedaleko Moskvy, kde napsal mimo jiné i hru Voroněž. V roce 1946 se vrací konečně domů, do Budapešti. Po revoluci v roce 1956 nesmí až do roku 1960 publikovat. Velmi populárním se stal, mimo jiné, díky svým krátkým povídkám groteskně-absurdní povahy, které vyšly v několika menších svazcích, například Minutové povídky (Egyperces novellák). V roce 2004 po něm bylo pojmenováno jedno z divadel v Budapešti (bývalé Malé Madáchovo divadlo, maďarsky: Kiss Madách Színház).

Kočičí hra – tragikomedie, hra o dvou stárnoucích sestrách, jedna z nich je pořádkumilovná a druhá má neuspořádaný život, ale přesto je to ona, kdo má nakonec více sil k boji za plnohodnotný život. 'Orkény tuto hru napsal nejprve jako filmovou anekdotu, až později ji zdramatizoval pro divadlo. Byla přeložena do velmi mnoha jazyků a je často hrána v různých evropských i amerických divadlech.

Rodina Tóthů – drama

Třináctý zpěv – výbor povídek

Kočičí hra

Autor: István Örkény.

Režie: Gábor Szébely.

Příběh dvou sester, jejichž život dělí železná opona, rezonoval s pocity diváků svou pravdivostí. V interpretaci Dany Medřické se navíc postava Erži Orbánové stala symbolem nezdolného optimismu navzdory bídě života. Nejen tato inscenace, ale i herecké výkony Dany Medřické a Vlasty Fabiánové se už za jejich života staly legendami. Dále hrají Soběslav Sejk, Luba Skořepová, Marie Glázrová, Vlasta Matulová, Naděžda Gajerová, Miroslav Doležal a Eduard Pavlíček.

Na počátku byla zvláštní náhoda. István Örkény a filmový režisér Károly Makk společně navštívili maďarskou malířku, u které pobývala její sestra. Během návštěvy jim obě starší dámy předvedly, jak se baví napodobováním kočičího mňoukání. Károly Makka i Istvána Örkényho jejich kratochvíle nadchla a inspirovala. Režisér naléhal a spisovatel psal. Vznikla filmová povídka. Podle ní napsal režisér filmový scénář ale k realizaci nedošlo.

Materiál byl však nepochybně dobrý a István Örkény ho přepsal do literární podoby. Román Kočičí hra byl několikrát vydán s velkým ohlasem u čtenářů.

Na popud divadelního režiséra Gábora Székelyho se autor pustil do jeho dramatizace. V roce 1969 měla Kočičí hra světovou premiéru v Szolnoku a o tři měsíce později v Budapešti, na druhé nejvýznamnější maďarské scéně (po Národním divadle), v Divadle komedie (Vígszínház, zkráceně Víg).

Filmové podoby, která byla původním záměrem, se Kočičí hra dočkala až pět let po divadelní premiéře a jedenáct let po vzniku románu. Film natočil režisér Károly Makk, který dal podnět k jeho zrodu.

Evropský věhlas Kočičí hry charakterizuje anekdota, vyprávěná počátkem 70. let v maďarských kuloárech: „Na čem ted' pracuje mistr Örkény? – Překládá Kočičí hru zpátky do maďarštiny.“

Česká premiéra Kočičí hry se konala v roce 1972 v Divadle bratří Mrštíků v Brně. O rok později ji uvedla činohra Státního divadla v Ostravě. V roce 1974 u nás hru nastudoval tvůrce její první maďarské inscenace, režisér Gábor Székely, v Tylově divadle v Praze. Jeho Kočičí hra s Danou Medřickou jako Erži a Vlastou Fabiánovou v roli Gizely se stala nejúspěšnější inscenací v dosavadních dějinách Národního divadla. Dosáhla neuvěřitelného počtu 403 repríz.

V posledních letech se Kočičí hra objevila hned na několika českých scénách.

Po krátkém období odklonu od dramatiky „socialistického původu“ (který pohříchu postihl i takové autory, jako Gogol nebo Čechov, kteří se ale opravdu „nenamočili“) se na jeviště vracejí ta díla, která mají silnější dech než ideje přechodné dějinné etapy. Navíc zatímco snahy o objevnou dramaturgii jdou někdy bohužel ruku v ruce s rezignací na herecké divadlo, Kočičí hra je výsostnou nabídkou nádherných dramatických rolí.

Kočičí hra – tragikomedie, jak ji označil autor, a nikoli groteska, jak byla někdy mylně interpretována – je na současném repertoáru poctou hereckému umění a poctou autorovi, který hluboce rozuměl lidem a odmítal všechny podoby teroru, bez ohledu na jeho barvu.

Z programu ke hře

„Všichni po sobě něco chceme. Jen po starých lidech už nechce nikdo nic. Když však staří lidé po sobě něco chtějí, smějeme se jim.“

Román Kočičí hra se skládá z fragmentů objektivního vyprávění, z dopisů a z telefonátů. Byl mnohokrát zdramatizován, na českých jevištích se nejvíce proslavil s Danou Medřickou v titulní roli.
Vedoucím motivem, který se prolíná celým dílem, je stará fotografie. Pochází zřejmě z léta 1918 nebo 1919. Jsou na ní zachycena Szkallova děvčata, která běží k Tisze, tváře mají mlhavě rozmazané.
Hlavními hrdinkami jsou tyto dvě sestry – Erszi a Giza. Šedesátnice Erszi Orbánová žije už téměř dvacet let sama v jednom budapešťském činžáku. Je to rázná a prostá žena, která si nenechá nic líbit. Často se hádá, ponejvíce u mlékařky nebo řezníka. Oduševnělá Giza je jejím pravým opakem. Léčí se v německém Garmisch-Partenkirchenu v sanatoriu u svého syna, je těžce nemocná.
Erszi se pravidelně setkává s Viktorem Molnárem – Csermlényim, slavným operním pěvcem ve výslužbě, který se stal její celoživotní láskou a osudovým mužem. Ve svých dopisech sestře se Erszi staví, jako by Viktora nenáviděla. Předvádí jej jen jako poživačného hrubého penzistu, který již dávno sešel ze své bývalé slávy. Chodí k ní každý čtvrtek na večeři. Erzsi se na to vždy velice pečlivě připravuje, nakupuje spoustu jídla, vyvařuje mu. Pomocnicí jí je její sousedka, se kterou žije v rozděleném bytě – Myška. Vlastním jménem se jmenuje Sárika Mihályová, Erzsi jí zachránila život poté, co ji v noci muž zbil a vyhodil na ulici. Je to jemná, hodná a naivní šička klobouků. Hrají spolu svou „kočičí hru“. „Před spaním se Erzsika ptává: „Nepláčeš, Myško?“ A já místo odpovědi jenom zamňoukám, protože dovedu dokonale napodobovat asistentovic kočku.“
Dopisy i vzájemné telefonáty sester jsou velice dlouhé (účty platí Gizin bohatý syn Misi). Není divu, jsou jediným poutem, které mezi oběma zůstalo, Erzsi totiž odjezd za hranice naprosto odmítá. Svěřuje se sestře i se svou novou přítelkyní, ze které je vskutku nadšená. Je to stárnoucí krasavice Paula, elegantní žena uhlazeného chování. Velice Erzsi ovlivní – díky ní na sebe začne víc dbát, nechá si nabarvit šedivé vlasy, trošku se zbavuje hrubého chování a elegantněji se obléká. Erszi konečně nachází někoho, kdo má zájem o její problémy a poslouchá její vyprávění. Narozdíl od Pauly totiž nemá Erzsiina vlastní dcera pro matku mnoho pochopení, neustále pracuje, věnuje se studiu jazyků. Přesto k nim každý víkend chodí Erzsi na oběd a přetrpí vzájemný nezájem.
Erszi vypráví Paule i o svém ctiteli. Líčí ho jako naprosto nemožného nevychovance, který má velké břicho, rozedmu plic… Miluje ovšem vážnou hudbu, svým nadšením strhne i Paulu a vydávají se na koncert i s Viktorem. Vztah mezi Erszi a Viktorem je opravdu zvláštní – když se jí dvoří, vypráví mu jen o skvělé Paule. Právě ona bezelstné Erszice Viktora přebere. Erszi se zhroutí celý svět. Ve svých dopisech Gize přiznává, jak to doopravdy s Viktorem bylo. Seznámili se už na škole – ona kdysi studovala zpěv, on končil techniku. Rodiče ale chtěli, aby si vzala svého budoucího manžela, Bélu.
Gize přicházející dopisy od Myšky i od Ersziiny dcery – s Erszi se něco děje. Je apatická, nehašteří se s nikým. Erszika sama napsala Gize nádherný oduševnělý dopis plný citu, ve kterém popisuje své tragikomické akce, kterých se dopouštěla jen proto, aby snad získala Viktora zpátky. Marně ho znovu zve na večeře, teď už chodí k Paule, dokonce prosí Gizu, zda by její syn nemohl zajistit Viktorovi turné po Německu. Uvědomuje si, jak šílená byla její láska, když si jí zapírala i sama sobě. Podniká cokoliv, jen aby se s ním ještě setkala, ačkoliv se jí Viktor vyhýbá. Podniká dalekou cestu pěšky na jeho koncert, který se nakonec pro nezájem vůbec nekoná, otékají jí nohy… Na oné fotografii neběží podle jejího názoru naproti tatínkovi, jak tvrdí Giza, ale Viktorovi. Ví to jistě – ten večer se mu oddala. Krásný dopis ale Erszi roztrhá a posílá nakonec sestře jiný, pro ni naprosto typický, ve kterém zanadává celému světu a popře jakoukoliv lásku k Viktorovi.
Erszi je zoufalá, dozví se, že se Viktor a Paula budou brát, prohrála tím svůj „kočičí boj o život“, rozhodne se spáchat sebevraždu. Znovu se nechá přebarvit na šedo a vydá se do lékárny pro prášky na spaní. Nechtějí jí je dát bez receptu, proto jde za dcerou a zetěm, lékařem. Dcera si jí opět nevšímá, hádají se, uráží jí, dokonce se jí vysmívá pro její naivní lásku – „Všechny podváděl. Všem lhal. Kdekdo to ví, jenom vy to nechcete vzít na vědomí.“. Erszi se musí za zetěm vydat přímo do nemocnice. Právě on je jediný, kdo má o Erszi starost – vyptává se starostlivě, dává jí nějaké prášky. Mezitím přichází dceři odpověď od Gizy – ta se v ní sklání před velikostí své sestry, nemá právo ji nijak ovlivňovat, vždy Ersziku obdivovala pro její schopnost žít život naplno a nejen zpola, nikdy se nebála riskovat a narozdíl od Gizy si nevybírala pohodlnější cesty. Je to paradoxní, neboť právě v tuto chvíli Erszi polyká tubu léků. Zapije prášky, ulehá…nic. Vyřizuje telefonáty, vynadá sousedce, nic. Až konečně usíná. Vidí krásný pohřeb – je to ale jen sen, prášky naštěstí zabraly jen tak, že se vydatně prospala. Vzbudí ji až zvuk zvonku – do rodné vlasti se po 16 letech vrací Gizela a stává se tak pro Erszi oporou. Erszi má konečně znovu pro koho žít.
Hlavní hrdinka, Erszi Orbánová, prožívá svůj život naplno, nechce si v tom nechat nikým a ničím zabránit. Svou obrovskou lásku k Viktorovi si nejprve nepřizná, naoko jej odmítá, teprve v okamžiku, kdy ji ztrácí chápe její velikost. Dílo lze chápat i jako politický manifest, ukazující konkrétní politickou a sociální situaci v Maďarsku padesátých až sedmdesátých let.

---

Představení jsem viděla v TV (záznam z Tylova divadla v Praze z roku 1982).

Sesterská dvojice si je naprosto protikladná, elegantní, bohatá, uhlazená Gizela (Gíza) v černých drahých šatech, ustrašená, nedává své city najevo, bojí se o svou sestru, nemocná, bydlí v zahraničí u svého syna, je stále sama, vzpomíná na minulost... vs Erszi (Erži) - žena z lidu v chudých šedivých šatech, pracující, vitální, co na srdci, to na jazyku, nebrání se hádkám, spíše je i vyvolává, přesto je také sama a nemá nikoho jiného než Myšku, se kterou si občas zamňouká (ustrašená, pohublá, nervózní, bojácná) a Viktora - namyšleného, stárnoucího umělce, který se k ní chodí akorát najíst. Když potká blonďatou stárnoucí Pavlu, její život se zcela obrátí. I když ji sestra varuje, Erži na to nedá a má Pavlu za vzor - koupí si nové šaty, začne o sebe dbát... Jakým zklamáním pak je zjištění, že její milovaná Pavla má vztah s Viktorem, kterého Erži stále miluje...

Na scéně bylo zobrazeno, jak každá sestra bydlí někde jinde, každá byla na druhé straně pódia a buď si telefonovaly (i bez sluchátka), dopisovaly si (i bez psaní). Dialogy aniž se na sebe koukaly, hádky, brek i lítost. Erži byla v chudě vypadajícím prostředí, Gíza seděla na vozíčku v luxusu. Dále scéna restaurace Flóry, kam chodila Pavla s Erži a jídelna Erži dcery - překladatelky (věčně pracující, unavená) a jejího manžela (noviny a neposlouchá).

Hra mě bavila, ale zážitek je ovlivněný TV, měla jsem tendenci hru několikrát zastavit a dělat něco jiného. Velmi konverzační, monology, dialogy, skvělá Medřická (ale někdy se mi zdálo, že trochu přehrávala), důstojná Fabiánová. Líbí se mi naprostá rozdílnost sester, které i přes to spolu mají velmi silné pouto, jsou na sebe vázané a potřebují se. Na konci hry zjistí, že mohou žít pro sebe a ne pro nikoho jiného.