Ivan Vyskočil

ROZHOVOR NA PLOVÁRNĚ

Divadlo v jeho podání je založeno na hravé komunikaci mezi aktéry představení a publikem. "Nechci a nikdy jsem nechtěl, aby divadlo bylo divákem konzumováno, ale vždy jsem dbal o to, aby byl divák účasten," objasnil jednu ze svých hlavních zásad Vyskočil. "Nejvíc mě baví rozehrát absurdní, groteskní nebo komické situace a příběhy," dodal.

Pražský rodák vystudoval herectví a režii a následně i psychologii a pedagogiku. To už pracoval jako externí vychovatel v nápravných ústavech, k divadlu se dostal koncem 50. let minulého století. Spolu s Jiřím Suchým a dalšími byl jedním z hlavních protagonistů text-appealových večerů v Redutě, podílel se i na vzniku Divadla Na Zábradlí a později založil vlastní klub Nedivadlo, v němž hrál až deset rolí najednou.

Ivan Vyskočil a Leoš Suchařípa (v pozadí Přemysl Rut) v jednom z text-appealu v Činoherním klubu

V době normalizace upadl Vyskočil v nemilost, a tak spolu se svými divadelními partnery Evou Olmerovou, Pavlem Boškem, Leošem Suchařípou a dalšími kočoval po malých scénách po celé republice. Vedle toho vyučoval v lidové škole umění, u pedagogické činnosti zůstal i po pádu komunismu. Od roku 1992 vede Katedru autorské tvorby a pedagogiky na pražské DAMU, což je momentálně jeho prioritní činností.

Jeho hry nesledují pevnou linii, nemají dramatický text, ten se mění představení od představení – reaguje na diváky a improvizuje. Ve své tvorbě hodně využívá svých znalostí z psychologie. Za podstatnější, než jednotlivé artefakty své tvorby, měl vždy výzkum podstaty tvorby a jejích možností. A stejně tak i objevování, zda a jak lze tvorbě učit. Jednotlivé zapsané texty (ač odborníky ceněné) sám bere jako opuštěné umrtvené pozůstatky na cestě.

Reduta 1957 – 1958

Text-appeal v Redutě from dan smrz on Vimeo.

Text-appealy s Jiřím Suchým

Text-appealy v Redutě se provozovaly necelý rok (nejprve na podzim 1957 příležitostně, od ledna do června 1958 pravidelně a ohlášeně). Bývají označovány za počátek české divadelní alternativy, načaly hnutí divadel malých forem.

Přibližně do dubna 1958 byly večery na popud Vyskočila tematizované: 1. O lidském trablu čili Nálady blues, 2. O snech a bláznivinách, 3. Muž s pivem, 4. Přivezte je živé čili Lovy, 5. Ahoj, smutku!, v posledních dvou měsících, kdy se již dávaly čtyřikrát týdně, se od tohoto principu upustilo.

Divadlo Na zábradlí 1959 – 1962

Kdyby 1000 klarinetů (leporelo o 36 obrazech) s Jiřím Suchým (1958)
rozmn. Dilia, Praha 1959
sborník Začalo to Redutou, Orbis, Praha 1964

Faust, Markéta, služka a já (moralita o 12 obrazech) s Jiřím Suchým (1959)
rozmn. Dilia, Praha 1961, poslední (šestý) dotisk 1976

Trochu s Milošem Macourkem a Černým divadlem (1959)

Smutné vánoce s Pavlem Koptou a Milošem Macourkem (1960)

Autostop s Václavem Havlem (1961)
rozmn. Dilia, Praha 1961
sborník Humorem i satirou, Orbis, Praha 1963
sborník Začalo to Redutou, Orbis, Praha 1964 (úryvek)

Přednáška o motomorfóze, různé varianty: Divadlo 6/1961, sborník Hovory s veverkou (Československý spisovatel, Praha 1963), antologie Z dílny malých scén (Mladá fronta, Praha 1989) a nahrána též na Gramodesce Divadla malých forem (Státní hudební nakladatelství, Gramofonový klub, Praha 1965).

Blba hra 2005 from dan smrz on Vimeo.

Nedivadlo 1964 – 1990

Poslední den (1964)
Repertoár malé scény 10/1964,
Divadlo 3/1964 (Neposkvrněnost Jakuba Voreina, jiná varianta)

Blbá hra aneb Křtiny v Hbřbvích (1964)
rozmn. Dilia, Praha 1969
Svět a divadlo 7-2/1992 (jiná varianta)

Meziřeči (1966)
Divadlo 8/1966
Malé hry, Mladá fronta, Praha 1967

Nehraje se (1970)

Od r. 1970 střídavé vyprávění příběhů Ivana Vyskočila a Pavla Boška s klavírní interpunkcí Míši Poláka, 1975-1990 název pro setkání s poezií Emanuela Frynty. Spoluúčinkovaly postupně Vlasta Špicnerová, Markéta Vyskočilová a Barbora Hocková, hudbu improvizovali Ilja Hurník, Michael Kocáb, Přemysl Rut, Jiří Stivín, Martin Zbrožek a Zdeněk Zdeněk.

Kurs, Rekurs kursu, Na staré motivy, Evokace I. – V.

Názvy jednotlivých stadií postupně vznikajícího cyklu, jehož dodatečně zaznamenaný a zkrácený text Proč Karolína volala dru Baxovi? je otištěn v Nedivadle Ivana Vyskočila, Český spisovatel, Praha 1996.

Služební cesta (1980)

Pokus o „otevřenou dramatickou hru“ na základě 6. kapitoly Erotikhonu Pavla Boška Zpráva ze služební cesty. Spoluúčinkovaly Vlasta Špicnerová a Pavel Bošek, po jehož smrti (17. listopadu 1980) už představení nebylo obnoveno.

Haprdáns v Brně 29.1. 1988 from dan smrz on Vimeo.

HAPRDÁNS neboli HAmlet PRinc DÁNSký ve zkratce (zkrátka méně známá verze známého, kdy tragický hrdina přijde zkátka – seminární cvičení se hrou pana Viliama Shakespeara) (1980)

S autorem postupně hráli Vlasta Špicnerová, Leoš Suchařípa, Markéta Vyskočilová a Barbora Hocková.

rozmn. Dilia, Praha 1981

Z dílny malých scén, Mladá fronta, Praha 1989.

Záznam ČST, 1988, r. Jiří Věrčák, vydáno jako příloha Reflexu 26/2008

Cesta do Úbic from dan smrz on Vimeo.

Cesta do Úbic (1985)

Jevištní varianta Vyskočilovy rozhlasové hry z roku 1965. Spoluúčinkovala Barbora Hocková.

Divadlo 4/1698 (rozhl. hra)

rozmn. Dilia, Praha 1990

TV inscenace 1991 v režii Jiřího Věrčáka

Malý Alenáš (značně dětinské hraní, představování a vymýšlení pro ty, kdo si ještě hrát, předtavovat a vymýšlet dovedou anebo se tomu chtějí učit) (1976)

Postupně spoluúčinkovaly Vlasta Špicnerová, Markéta Vyskočilová a Barbora Hocková.

Onkel Zbyndas Winterrock (1987)

Představení na základě Vyskočilovy stejnojmenné povídky z knihy Ivan Vyskočil a jiné povídky (Mladá fronta, Praha 1971). Spoluúčinkovaly Barbora Hocková a Otakar Roubínek.

---

1. Pedagogická činnost

externí pedagog psychologie, psychohygieny a pedagogiky – první, zakládající pedagog těchto disciplín – na DAMU, FAMU i HAMU (1957 – 1959), učitel a vedoucí literárně dramatického oboru na LŠU pro pracující, dříve Lidové konzervatoři, nyní Konzervatoři Jaroslava Ježka (1972 – 1990), pedagog DAMU od r. 1990.

Kuchyň Ivana Vyskočila from dan smrz on Vimeo.

2. Umělecké činnosti

a) Dramatická, jevištní činnost

• „Text-appeal“ (autor názvu a typu), spoluzakladatel s Jiřím Suchým, Reduta, 1957 – 1958.

• Divadlo Na zábradlí, spoluzakladatel, autor, herec, principál, 1958 – 1962.

• Nedivadlo, zakladatel, autor, herec, principál, 1964 – 1990, Reduta (do r. 1972) a dále různá místa v Praze a ČSSR.

• Kuchyň, 1980 – 1990, Malostranská beseda, s Přemyslem Rutem, dále Vojtěchem Havlem, Martinem Smolkou a dalšími.

b) Rozhlas

• Hry: Návštěva čili návštěva, Příhoda, Cesta do Úbic aj. (a různě v zahraničí).

• Volné autorské pořady, kupř. Gramotingltangl, střídavě s Jiřím Suchým, Jen tak, spolu s Emanuelem Fryntou, 1964 – 1970. Od r. 1993 Kulatý stolek spolu s E. Krumbachovou, J. Justem, J. Klusákem, M. Lázňovským, P. Rutem.

c) Film a televize

Příležitostné hraní (hercování), kupř. O slavnosti a hostech, Prodavač humoru aj.

d) Literární činnost

Texty povídkové časopisecky a ve sbornících, rovněž v zahraničí. Samostatné knižní publikace – Vždyť přece létat je snadné, Kosti, Malé hry, Malý Alenáš, NedivadloIvana Vyskočila atd., některé rovněž v zahraničí.

Odborné texty: Výuka herectví jako psychoterapeutická možnost (in: Skupinová psychoterapie psychotiků a osob s těžším somatickým postižením, E. Syřišťová a kol. 1984 a 1989), Činnost hodnotitelů dramatického uměleckého projevu z některých hledisek psychologie (in: Umělecký přednes, 1981) atd.

e) Paradivadelní aktivity

(divadlo a herectví a hra ve výchově a psychoterapii, soci a psychodrama apod.), spolupráce se Z. Taxem, H. Širokým, F. Knoblochem, E. Syřišťovou atd., 1948 – 1990.

Nyní: Od r. 1990 téměř výhradně práce na DAMU

a) Studium, výzkum a rozvoj zejména dialogického jednání, nepředmětného herectví, autorského herectví, autorského čtení, autorských prezentací. (Viz také konference a sborníky příspěvků – Dialogické jednání jako otevřená otázka (1997), Psychosomatický základ veřejného vystupování (1999), Hic sunt leones (o autorském herectví) (2003).

b) Ředitel Ústavu pro výzkum a studium autorského herectví při Katedře autorské tvorby a pedagogiky, kterou založil (1992) a do června 2003 vedl.

c) Kritické reflexe dosavadní (staré) koncepce a struktury DAMU a AMU. Většinou nepublikované texty (dopisy, články, poznámky).

Ladislav Smoček

ROZHOVOR NA PLOVÁRNĚ

Datum narození: 24.08. 1932

Ladislav Smoček, dramatik a divadelní režisér, je autorem groteskních divadelních her s prvky absurdity. Narodil se v Praze jako syn důstojníka Čs. armády. Po maturitě na gymnáziu v Plzni vystudoval v Praze divadelní režii na DAMU.

Po absolutoriu DAMU byl Ladislav Smoček nejprve režisérem Městského divadla v Benešově, Divadla J. Fučíka v Brně a od roku 1960 divadla Laterna magika. Odtud přešel do Státního divadelního studia Praha a v jeho rámci založili s J. Vostrým divadlo Činoherní klub. V následujících desetiletích se podílel na umělecké koncepci tohoto divadla, je jeho kmenovým režisérem a napsal pro něj převážnou část svých her.

Ladislav Smoček pohostinsky pracoval i na jiných scénách a to domácích i zahraničních. Často hostuje v zahraničí - režíroval řadu inscenací ve Skandinávii, Itálii, Španělsku, ale i ve Spojených státech nebo na Filipínách. Ladislav Smoček je vedle Václava Havla a Pavla Kohouta nejuváděnější český dramatik ve světě v uplynulém půlstoletí.

První profesionální režií Ladislava Smočka byla hra bratří Čapků Ze života hmyzu. Ladislav Smoček je i autorem próz, patřil k okruhu prozaiků, vydávajících své práce v Sešitech.

Ladislav Smoček se stal laureátem Ceny Karla Čapka za rok 2007. Tuto cenu od roku 1994 uděluje České centrum Mezinárodního PEN klubu a dosavadními nositeli jsou například Günter Grass, Arnošt Lustig nebo Ludvík Vaculík. Porota ocenila celoživotní dílo Ladislava Smočka, jehož divadelní hry jsou známy nejen v českých zemích, ale i v zahraničí.

Dílo Ladislava Smočka:

Ladislav Smoček ve svých hrách projevuje pozoruhodnou schopnost scénického projevu. Ten bychom mohli interpretovat zruba ve třech rovinách:

- grotesknost děje, absurdita, různé gagy, crazy a vtip, situační pointa

- hlubší významová vrstva se jeví jako filozofická.

- třetí popírá možnost filozofické interpretace, uměle vytvořeného konceptu

V tomto smyslu představuje Smoček svébytné navázání na dávné tradice určité polohy jevištní tvorby.

Ta postupuje od karnevalové kultury přes divadlo masek, středověké scénické travestie a commedii delĺ arte až k absurdnímu divadlu.

Jako dramatik se Smoček představil až v druhé polovině 60. let skupinou divadelních her a jednoaktovek, které uvedl ve vlastní režii v Činoherním klubu:

Piknik - 1965, divadelní hra, která otevírala Činoherní klub

Bludiště - 1966

Milovníci opery - 1969, nikdy nerealizovaná televizní hra

Kosmické jaro - 1970, hra inspirovaná stejnojmenným Kupkovým obrazem

V dalších hrách se autor přikláněl spíše k typologii grotesky a absurdního dramatu.

Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho - 1966, divácky úspěšné i v televizní inscenaci, hrála se ve třinácti zemích na různých kontinentech

Smyčka - v zahraničí 1974, v Čechách 1991 - jednoaktovka psaná pro jednoho herce

Bitva na kopci - původně rozhlasová hra, kterou Smoček upravil pro divadlo

Z novější tvorby:

Činohry a záznamy - 2002, souborný svazek

Nejlepší den - 1995, scénická montáž, vytvořená u příležitosti 50. výročí osvobození Plzně americkou armádou

Růžový aeroplán - 1997

Jednou k ránu - 2000

Deskový statek - 2003, inscenace

Jak se bavil pan Sloane - 2003

Smočkův přínos novému pojetí divadla malých forem je zcela zásadní, srovnatelný s prvními hrami Václava Havla nebo s tvorbou Ivana Vyskočila.

Čaj u pana senátora, Stavovské divadlo

Jan Antonín Pitínský

ROZHOVOR NA PLOVÁRNĚ

JAN ANTONÍN PITÍNSKÝ

vlastním jménem Zdeněk Petrželka (* 30. října 1955 Zlín) je český básník, spisovatel, dramatik a divadelní režisér. Žije v Brně, Luhačovicích, Zlíně a Praze. Za svoji práci již několikrát oceněn Cenou Alfréda Radoka, v říjnu 2007 též cenou Ministerstva kultury České republiky. Ve svých divadelních režiích původní autorův text sám literárně dotváří a upravuje.

Po absolvování gymnázia a střední knihovnické školy vystřídal několik zaměstnání. Byl spoluzakladatelem brněnského souboru Nepojízdná housenka (1979) a Ochotnického kroužku (1985), kde na sebe upozornil režií Kafkovy Ameriky (dramatizoval spolu s P. Osolsobě) a svých her Ananas (1987) a Matka (1988), pod názvem Minimální okolí mrazícího boxu inscenoval poezii J. Dynky. V roce 1991 byl spolutvůrcem Kabinetu múz, ve kterém režíroval několik inscenací (Tutugari, Sňatek, Blázen jsem ve své vsi, Máj, Silná v zoologii). Se studenty JAMU připravil Touhu stát se indiánem (1991). V roce 1992 Kabinet múz opustil, žije ve svobodném povolání a hostuje jako režisér v divadlech po celé republice. Připomeňme alespoň některé jeho režie: v brněnském Mahenově divadle nastudoval Město plné prachu (1991) a Rosmersholm (2003), v pražském Divadle Na zábradlí to byly mimo jiné Táňa, Táňa, Ritter – Dene – Voss, Divadelník, v Městském divadle ve Zlíně Osm a půl (a půl), Její pastorkyňa, Proces, Dialogy Karmelitek, Smrt Hippodamie, v HaDivadle v Brně Jób a Král Oidipús, v pražském Dejvickém divadle režíroval Sestru Úzkost a Spřízněné volbou, v Divadle v Dlouhé Kouzelný vrch, v plzeňském Divadle J. K. Tyla operu Dido a Aeneas, ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti Gazdinu robu a Bratry Karamazovy, v Divadle Husa na provázku Evangelium svatého Lukáše atd.

Jeho režijní práce byla mnohokrát oceněna prestižními cenami – čtyřikrát Cenou A. Radoka, dvakrát Cenou Nadace ČLF, na Slovensku obdržel cenu DOSKY, jeho inscenace zvítězily několikrát v anketě Divadelních novin, v roce 2007 obdržel Cenu MK ČR za přínos v oblasti divadla.

Dále je autorem her Deska (s M. Černouškem), Park, Buldočina a Pokojíček. Napsal knihy Praha – intimní deník hrdiny, „román“ Wolker a Bezruč, a básnickou sbírku Lulku tatíčkovi. S činohrou Národního divadla spolupracuje od roku 1998, kdy zde nastudoval Durychovo Bloudění, režíroval inscenace: Maryša bratří Mrštíků, Vančurova Markéta Lazarová, Šrámkovy Zvony, dramatizace Němcové Babičky, Stroupežnického Naši furianti, a Zeyerův Radúz a Mahulena (poslední dva tituly jsou dosud na repertoáru). V ND režíroval i dvě opery (Tristan und Isolde, Dalibor)

ND: Konec masopustu, Historický monolog, Radúz a Mahulena, Naši furianti.

Husa na provázku: Hordubal

Philip Glass

Philip Glass (* 31. ledna 1937) je americký hudební skladatel. Spolu se Stevem Reichem, Terrym Rileyem, Johnem Adamsem a Michaelem Nymanem patří k nejznámějším současným minimalistickým skladatelům. On sám ovšem dává před výrazem minimalismus přednost termínu hudba s repetitivními strukturami.

Je posledním z „klasických“ představitelů americké minimalistické školy. Od sedmdesátých let ve svých skladbách používá prvky jako ostinátní opakování současně znějících motivů odlišných délek, vytvářející polyrytmickou strukturu nebo aditivní princip – postupné prodlužování nebo zkracování frází, měnící rytmický a melodický obsah.

Ke skladbám z raného období patří Music in Fifths, Music in Similar Motion, Music With Changing Parts, Music In Twelve Parts, Northstar, opera Einstein na pláži (spolupráce s Wilsonem) atd. Jeho pozdější tvorba zahrnuje hudbu komorní, orchestrální, vokální, operní, scénickou i filmovou.

Robert Wilson

Wilson is an American avant-garde stage director and playwright who has been called "[America]'s — or even the world's — foremost vanguard 'theater artist'". Over the course of his wide-ranging career, he has also worked as a choreographer, performer, painter, sculptor, video artist, and sound and lighting designer. He is best known for his collaborations with Philip Glass on Einstein on the Beach, and with numerous other artists, including Heiner Müller, William S. Burroughs, Allen Ginsberg, Lou Reed, Tom Waits, and David Byrne.

Americký režisér a výtvarník se narodil v roce 1941 v městě Waco v Texasu. Po studiích na University of Texas odjel v roce 1963 do New Yorku na brooklynský Pratt Institute. V roce 1968 založil experimentální divadelní společnost Byrd Hoffman School of Byrds, se kterou vytvořil své první významější práce. První z nich byl v roce 1969 The King of Spain a The Life and Times of Sigmund Freud. Později, již jako uznávaný vůdce tehdy vzkvétající manhattanské umělecké scény, zaměřil svoji pozornost na operu a spolu s Philipem Glassem vytvořil operu Einstein on the Beach (1976). Následně začala jeho spolupráce s řadou významných divadel a festivalů. Patří mezi ně Festival d'Automne v Paříži, Der Berliner Ensemble, Schaubühne v Berlíně, Thalia Theater v Hamburku, Salzburger Festspiele, Brooklyn Academy of Music's Next Wave Festival. V Schaubühne vytvořil inscenace Death Destruction & Detroit (1979) a Death Destruction & Detroit II (1987) a v Thalii uvedl zlomová hudební díla The Black Rider (1991) a Alice (1992). Inscenoval Parsifala v Hamburku, Houstonu a Los Angeles, Kouzelnou flétnu, Madam Butterfly a Lohengrina v Metropolitní opeře v New Yorku. Na Lincoln Center Festival uvedl v roce 2005 projekt založený na indonéské epické básni pod názvem I La Galigo. Wilson znovu uvádí své slavné inscenace, mezi které patří The Black Rider v Londýně, San Francisku, Sydney, Los Angeles; The Temptation of St. Anthony v New Yorku a Barceloně; Erwartung v Berlíně; Madam Butterfly ve Velkém divadle v Moskvě a Wagnerův Der Ring des Nibelungen v Le Châtelet v Paříži. V pražském Národním divadle uvedl s velkým ohlasem inscenaci Janáčkovy opery Osud (2002).

Robert Wilson je také uznávaným výtvarníkem. Vystavoval v prestižních galeriích Evropy, Ameriky a Japonska mezi které patří např. Centre Georges Pompidou Paris, Boston Museum of Fine Arts, Stedelijk Museum Amsterdam, London's Clink Street Vaults, Guggenheim Museum New York a Bilbao a Seattle Art Museum.

• Káťa Kabanová (Leoš Janáček) - premiéra 26. 6. 2010

V Janáčkově operní tvorbě se až na výjimky střídají se zvláštní pravidelností díla odlehčená, takřka revuální s díly syrově dramatickými a tragickými. Káťa Kabanová, komponovaná podle dramatu A. N. Ostrovského Bouře a uvedená poprvé v Brně roku 1921, patří k oné druhé skupině. Tematickým zaměřením souvisí velice těsně s Její pastorkyňou: citová svoboda a nekonformnost lidského jednání je dušena vnějším řádem, který chrání pouze toho, kdo jej bezezbytku respektuje. Na rozdíl od Jenůfy je však Káťa vystavena především ničivému souboji mezi touhou a ohledy rozumu uvnitř jí samotné. Je tak patrně největší a nejobsažnější janáčkovskou ženskou dramatickou postavou. Káťa Kabanová je v Národním divadle nově uváděna po osmnácti letech a režie inscenace se ujal světoznámý mág jeviště s nezaměnitelným divadelním rukopisem, americký režisér Robert Wilson, který zde již v roce 2002 nastudoval Janáčkovu operu Osud. Janáčkova strhující hudba zní v Národním divadle poprvé v interpretaci nového šéfdirigenta Tomáše Netopila.

Účinkuje orchestr a sbor Národního divadla.

Scéna a režie: Robert Wilson.

Savjol Prokofjevič Dikoj: Luděk Vele

Boris Grigorjevič: Aleš Briscein / Tomáš Juhás

Marfa Ignatěvna Kabanová: Eva Urbanová / Yvona Škvárová

Tichon Ivanyč Kabanov: Valentin Prolat

Katěrina /Káťa/: Christina Vasileva / Maria Kobielska

• Věc Makropulos (K. Čapek), premiéra 18. 11. 2010

Inscenace Čapkovy komedie je prvořadou událostí současného divadelního života v naší zemi a současně vlastně výjimečnou událostí v dějinách Národního divadla. Skutečná hvězda světového divadla, Robert Wilson, vytvořil jedinečné představení české klasické hry, fantaskní a filosofující komedie Karla Čapka Věc Makropulos. Je asi nejznámějším světovým divadelním tvůrcem, který kdy zpracoval činoherní text českého autora a současně i režíroval v českém divadle. Záhadná femme fatale Emilia Marty převrací naruby život každého, s nímž se setká. Čapkova fantastická komedie se záhadnou, až detektivní zápletkou přináší pohled do světa operních div, do světa zdegenerované šlechty i maloměšťáků. Tajemství dlouhověkosti bude navždy pohřbeno. V hlavní roli se představí Soňa Červená.

Inscenace je opatřena anglickými titulky.

„Inscenace Čapkovy hry Věc Makropulos v aranžmá režiséra Roberta Wilsona bude jistě patřit k vrcholům sezony. Zároveň ale rozdělí divadelní diváky do dvou skupin. Ti, kteří si přijdou vychutnat Wilsonovo kouzlení se světly a scénou, dokonalou práci s hudbou, vysoce stylizované herectví, zkrátka dokonalou show, si přijdou na své. Milovníci Karla Čapka a jeho her ale budou zklamáni, a dost možná i rozhořčeni. Z Čapkova textu režisér totiž vybral pouze dějovou osnovu, vše ostatní je osekáno do komiksové zkratkovitosti. Utopický příběh se tak stává spíše záminkou k rafinované partituře pohybů, světel a zvuků. Wilson s rozletem velkého architekta scény nabízí jakýsi rej příšer či panoptikum pohyblivých figurín,“ píše v recenzi pro pořad Mozaika na Stanici Vltava recenzetka Jana Soprová.

Režie a scéna: R. Wilson. Hudba: Aleš Březina.

Emilia Marty: Soňa Červená

Jaroslav Prus: Miroslav Donutil

Janek: Filip Rajmont

Albert Gregor: Jan Bidlas

Hauk-Šendorf: Milan Stehlík

Advokát dr. Kolenatý: Václav Postránecký

Solicitátor Vítek: Petr Pelzer

Kristina: Pavla Beretová

Muž s hůlkou: Vladimír Javorský

Muzikanti: Vladimír Strnad / Martin Sedlák / Tomáš Koubek

István Örkény

István Örkény (5. dubna 1912, Budapešť, Maďarsko – 24. června 1979, tamtéž) byl maďarský dramatik a prozaik. Jeho hry se vyznačují satirickým pohledem na společenské problémy a groteskním ztvárněním jednotlivých příběhů.

Narodil se v rodině lékárníka a po ukončení školy začal studovat na vysoké škole chemii. Poté mění své rozhodnutí a věnuje se farmacii, kterou ukončuje v roce 1934 a vydává se na cesty po západní Evropě. Vrací se domů a dokončuje i studia chemie. Jeho první kniha krátkých příběhů (Tanec oceánu) vyšla v roce 1941. V roce 1942 je poslán na východní frontu, coby žid v pomocné pracovní jednotce, je zajat a odveden do lágru nedaleko Moskvy, kde napsal mimo jiné i hru Voroněž. V roce 1946 se vrací konečně domů, do Budapešti. Po revoluci v roce 1956 nesmí až do roku 1960 publikovat. Velmi populárním se stal, mimo jiné, díky svým krátkým povídkám groteskně-absurdní povahy, které vyšly v několika menších svazcích, například Minutové povídky (Egyperces novellák). V roce 2004 po něm bylo pojmenováno jedno z divadel v Budapešti (bývalé Malé Madáchovo divadlo, maďarsky: Kiss Madách Színház).

Kočičí hra – tragikomedie, hra o dvou stárnoucích sestrách, jedna z nich je pořádkumilovná a druhá má neuspořádaný život, ale přesto je to ona, kdo má nakonec více sil k boji za plnohodnotný život. 'Orkény tuto hru napsal nejprve jako filmovou anekdotu, až později ji zdramatizoval pro divadlo. Byla přeložena do velmi mnoha jazyků a je často hrána v různých evropských i amerických divadlech.

Rodina Tóthů – drama

Třináctý zpěv – výbor povídek

J. H. Krchovský

Básník Jiří H. Krchovský (občanským jménem Jiří Hásek) se narodil 22. dubna 1960 v Praze, kde se vyučil zedníkem. Od roku 1977 je bez povolání. Žije v Praze a v Brně.

Jiří H. Krchovský vzešel z prostředí pražského undergroundu a je svérázným nonkonformním fenoménem v současné české poezii, byť jeho poetika je od počátku neměnná: je básníkem epitafů a náhrobních kamenů, polorozbitých a zašlých zrcadel, natržených rubášů, odlesků rakví a prohlubní hrobek. Je připomínkou dávno ztraceného a tu a tam do povrchnosti současného světa se navracejícího dandysmu, ale je také synem prokletí, zavrženosti a samoty, spojené s odeznívajícím dekadentním světem pohyblivých okrajů společnosti, duší jakoby se oddělujících od amébovitosti andělů svržených na zem. Brechtovsky zcizujícím prvkem v jeho poezii je černá mystika a desakralizovaná erotika. Krchovský je lyrikem syrových a pádných proklamací, výsostné, ale někdy příliš vyumělkované stylizace, za níž jakoby byla pod maskou skryta tvář nekonečné lidské úzkosti. Za zběsilými gesty dekadenta, za výkřiky rouhače do tmy opilých úsvitů vězí strach člověka z pusté existence stejně tak jako torzo chabé záchrany, spočívající v zahleděnosti do sebe, která má narcistní rysy. Řečeno Rilkovými slovy rovněž Krchovského hranice poezie “proudí k tůním a travám, / jen vyvstanou a hned tam jsou.” Ze dna jeho veršů, jakkoli kalného a nedýchatelného, stoupá úponek leknínu s přeludně smutným květem básníkovy tváře. Posmutnělost a melancholie, občas přehlušované siláctvím lhostejnosti a blazeovanosti, satyrstvím ironie a výsměchu, všemocného odstupu, spojeného s údělem vyhoštěnosti od lidských příbytků, jsou základními kameny Krchovského v podstatě čisté a chlapecky dojemné lyriky. Jeho tvorba je potvrzením pravidla, že i nadměrná stylizovanost básně jde ruku v ruce s chtěnou či nechtěnou trivializací a jakousi pseudolidovostí, jež v případě Krchovského postupuje podle osvědčených váchalovských a klímovských receptur od dostupného k nepřístupnému, od blízkého břehu ke vzdáleným přeludům ostrovních rájů, které se dík zahleděnosti do sebe stávají vězeními. V prvním vydaném svazku básní Noci, po nichž nepřichází ráno je autor lyrikem stylizovaných a ornamentálních interiérů, temných komnat, do všech stran rozevřených a přitom hermetických pokojů, jimiž prostupují astrální postavy “bez rukou, bez nohou / postavy bez těla, bez hlavy / jenom s duší / jenom s duší…” Tady je Krchovský i ponurým básníkem hřbitovů jako tichých zahrad, do kterých se vkrádá lidský smích a vášnivost, neklid lásky a mír osamělosti. Některé jeho lyrické figury připomínají surrealistickou doktrínu, sen na druhou, sen uprostřed snivosti, který je zároveň bolestným procitáním. Autor v této knize veršů naznačil, že i pro moderní poezii není ztracen mélický, hudební princip i s jeho marným orfeovstvím. Protipólem k této hudební linii je princip neustálé sebetrýznivosti, masochismus lyrického ega, ráno vstávajícího po těžké noci do dne “s vlastní kůží za nehty”. Ve svazku Leda s labutí se proti konkrétnosti a živé obraznosti prvních lyrických cyklů už v názvech jednotlivých oddílů objevuje rys obecnější a více abstraktní. Z tuláka po odlehlých končinách, kam se obvykle nevstupuje beztrestně, se Krchovský proměnil v hybatele, v aktéra, který “chce ještě chvíli”, přestože lpí na “všem, co je jako dřív”. Proti někdejší strohosti se jeho verše z tohoto tvůrčího údobí začínají košatit a rozechvívat. Strnulost zrcadla se proměňuje v neklidnou rozvlněnost hladiny, na kterou vnesl pohyb vržený kámen našeho bytí. Dekadentní kulisu světa prozařuje měsíční cípek mýtu, jakýsi sakrálně laděný tón s biblickou patinou, jakkoli naivně podávanou a téměř giottovsky zjednodušenou: “Jenom já a můj stín… / Zbylí dva v arše / gramofon vyhrává smuteční marše / a břehů nevidno, ani hor, natož měst. / poslední večeře (jednotné menu): / prsíčka holubic, obloha-ratolest / stylové prostředí, nelidské ceny”. Už na počátku 80. let pronikl do Krchovského poezie silně epický, dramatický prvek. V konfrontaci dění a pohyblivosti, nestálosti vnějšího světa se strnulostí člověka jako utkvělého stínu, člověka, který se stal loutkou, mrtvolou, obludností, ale také sám sobě vyčítavým démonem zaslýcháme ozvuky příkladně dekadentních časů Gellnerových, Hlaváčkových nebo Karáskových: “Má milá leží s nahým břichem / a ve své dlani moji má… / jen její srdce bije tichem / a ona neví, že spí s mnichem / nic neví, když mne objímá / když ze rtů se jí vzdechy linou / a venku tiše mrholí / že miluje se se zdechlinou / že líbá ústa mrtvoly”. Dekadentní reminiscence nejsou u Krchovského prvoplánově otrocké. Proniká jimi tvrdý a necitlivý expresionismus lhostejného světa. Toto dílo připomíná spíš “pitevnu” Gottfrieda Benna než “polní” a improvizovanou zádušní kapli s modravým úsvitem v oknech Georga Trakla. Jakkoli se dílo J. H. Krchovského – ve svazku Básně se ke čtenáři dostává jeho suma – může některým kritikům zdát poněkud eklektické a vykalkulované na efekt, postihuje věrně existenciální úzkost, která už dlouho vyplňuje naše skutky i sny.

Marianne Fredriksson

Marianne Fredriksson se narodila 28. března 1927 v Göteborgu, ve Švédsku. Než se stala spisovatelkou byla novinářkou, svůj první román napsala až ve třiapadesáti letech. Mnoho jejích prvotních románů je založeno na biblických příbězích, hlavním tématem knih je přátelství, které je pro Marianne důležitější než láska.

• Anna, Hanna a Johanna
  

Petra Soukupová

Petra Soukupová (1982), spisovatelksa, scénáristka, produkční. Za svojí prvotinu K moři získala Cenu Jiřího Orteba, byla nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii próza roku. Mezi její oblíbené autory patří Ian McEwan a John Irving.

• K moři (2007)
  

Eugene d'Ors

Eugene d'Ors byl španělský spisovatel, novinář, filozof, esejista a umělecký kritik z Katalánska. Psal ve španělštině i katalánštině, někdy pod pseudonymem Xenius, ve španělské literatuře je více známý pod jménem Eugenio d'Ors.
Narodil se roku 1881 v Barceloně, vystudoval práva, byl členem Novocentrismu (generace 14 - směr katalánské literatury představující opozici k modernismu a avantgardě. Umělci upřednostňovali bohémský způsob života, vyznávali radikalismus a individualismus.). Zemřel roku 1954.

• Ztepilá (1911)
  

Stephen King

Stephen Edwin King (* 21. září 1947, Portland, Maine) je americký spisovatel hororů, jeden z nejproduktivnějších a čtenářsky nejúspěšnějších autorů současnosti. Řada jeho knih a povídek byla zfilmována. Jeho kariéra spisovatele začala prakticky už v roce 1959, kdy se svým starším adoptovaným bratrem Davidem vydali místí noviny Dave's rag (5 centů za výtisk). Od roku 1962 studoval na Lisbon High School (Lisbon, Maine), kde se svým přítelem Chrisem Chesleyim vydali v roce 1963 sbírku 18 povídek s názvem People, Places and Things - volume I. O rok později publikoval dvoudílnou knihu The Star Invaders. První dílo, které bylo veřejně publikováno, byla povídka I was a Teenage Grave Robber (Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů) a vyšla v časopise Comics Review v roce 1965. V roce 1966 ukončil úspěšně studium na střední škole a dostal stipendium na univerzitu. Roku 1970 absolvoval univerzitu v Oronu, obory angličtina a tvůrčí psaní se zaměřením na učitelství. Rok nemohl najít práci učitele, a tak pracoval v prádelně a psal povídky, které prodával do pánských časopisů. V lednu 1971 se oženil s Tabithou Spruce. Seznámili se v univerzitní knihovně v Mainu – Orono, kde oba pracovali během studia. První povídku, Skleněná podlaha, mu vydali v časopise Startling Mystery Stories. Povídky, které napsal zpočátku tvorby byly časem vydány v knize Night Shift “Noční směna”. Na podzim 1971 začal učit na střední škole v Hampdenu, i když finanční situace rodiny se tím příliš nezlepšila. Na jaře 1973 prodal svůj první román „Carrie“, který mu brzy vynesl velký honorář za prodej paperbackových práv a stal se bestsellerem. Po tomto románu se začal psaním živit. Přestěhoval se na jih Maine poblíž matky, která onemocněla. Do její smrti napsal knihy Second Coming a „Prokletí Salemu“ Jerusalem's Lot. Po smrti matky žil v Boulder (Colorado) kam umístil děj další knihy The Shining “Osvícení” (Záře). V roce 1975 se vrátil do Maine, kde se usadil v oblasti jezer v západním Maine. Na tomto místě dokončil knihu “Svědectví” The Stand a “Mrtvou zónu” Dead Zone. Po několika stěhováních po Maine si roku 1980 pořídil druhý dům v blízkosti Bangoru, kam se nastěhoval, aby mohl vyučovat tvůrčí psaní na univerzitě Maine – Orono. Zimy tráví Kingovi s již dospělými dětmi na Floridě.

Edgar Allan Poe

Edgar Allan Poe (19. ledna 1809, Boston – 7. října 1849, Baltimore) byl americký romantický básník, prozaik, literární teoretik a esejista. Byl autorem zpravidla fantastických a mystických příběhů a zakladatelem detektivního a hororového žánru.
Narodil se 19. ledna 1809 v Bostonu, Massachusetts. Byl jedním ze tří dětí páru kočovných herců Elizabeth a Davida Poeových. Jeho otec trpěl alkoholickými sklony a opustil matku ještě před Edgarovým narozením. Matka zemřela v roce 1811 ve věku 24 let na tuberkulózu a zanechala tak po sobě tři sirotky: malého Edgara, jeho mentálně postiženou sestru Rosalie a bratra Williama, který stejně jako otec trpěl alkoholickými sklony a předčasně zemřel. Jako tříletý sirotek byl Edgar svěřen do útulku v Richmondu, kde se jej po relativně krátké době ujala rodina Allanů, velkoobchodníků s tabákem; odtud plyne Poeovo prostřední jméno Allan. Rodina po nějaký čas bydlela v Liverpoolu a tajemná Anglie se tak stala mladému Edgarovi zdrojem inspirace po celý život. Dodala jeho pozdějším dílům onu fantaskní, tak typicky poeovskou hrůzostrašnost. Edgar studoval literaturu na University of Virginia, kde však začal mít potíže s alkoholem a s hráčskými dluhy; pro ně se později rozešel se svým nevlastním bratrem, jenž je za Edgara odmítal platit. Poe se ve finanční krizi zapsal na vojenskou akademii ve West Pointu. Zde se však ukázal jako nedisciplinovaný voják a byl brzy propuštěn. Po propuštění došlo ke rozporům a následně i k rozchodu s Edgarovým otcem. V roce 1834 se setkal s prvním úspěchem, když získal hlavní cenu na soutěží organizované baltimorským týdeníkem Saturday Visitor se svým příběhem Rukopis nalezený v láhvi. Vstoupil posléze do richmondského Southern Literary Messenger a v roce 1835 se stal jeho hlavním šéfredaktorem. V roce 1836 se oženil se svou třináctiletou sestřenicí Virginií Clemm (zesnulou o jedenáct let později v roce 1847). Alkohol a drogy způsobovaly Poeovi intenzivní stavy deprese a později i ztrátu zaměstnání.
Roku 1845 uveřejnil Havrana, který doslova ohromil tehdejší veřejnost. Poe tedy zažil krátké období slávy a mondénních úspěchů. Jeho alkoholové a drogové dluhy jej však z onoho postavení brzy stačily uvrhnout zpět do zoufalé bídy. Poeova smrt byla hodna děl, kterým se věnoval: 3. října 1849 byl nalezen opilý (a zřejmě i pod vlivem omamných látek) na baltimorském chodníku v blízkosti Light Street. Byl urychleně hospitalizován, ale z kómatu, do kterého následně upadl, se po celé čtyři dny neprobral. Zemřel na překrvení mozku v ranních hodinách 7. října 1849.
Edgar Allan Poe byl obdarován vysokou inteligencí, byl velice zdvořilý, ale také až přehnaně prudký a divoký. Již od dětství četl díla Lorda Byrona, Samuela Taylora Coleridge a většinu romantických autorů své doby. Hlouběji se rovněž zabýval kosmogonií, přírodními vědami a mysticismem. Tyto své znalosti následně používal při psaní svých děl (např. Pád do Maelströmu, Tisící druhý Šeherezádin příběh, Tři neděle v týdnu), kdy dokázal s matematickou přesností dosáhnout geniálního efektu a zanechat tak ve čtenáři předem psychologicky promyšlenou impresi (většinou strachu či hnusu, často ale i humoru a překvapení). Ještě za svého života ztratil všechny ženy, které miloval, a znesvářil se se všemi lidmi, kteří by mu byli v těžkých okamžicích schopni pomoci. Žil v takřka nepřetržité bídě, přestože se i za svého života dočkal jisté slávy (zejména svými žurnalistickými pracemi).
Je autorem mnohých povídek a básní. Do Evropy se za Poeova života takřka neznámé dílo dostalo především díky překladům Charlese Baudelaira a částečně i Stéphana Mallarmého. Jeho dílo bylo inspirací mnoha pozdějších autorů (z nichž jmenujme asi nejznámějšího Arthura Conana Doyla a jeho kultovního hrdinu Sherlocka Holmese, jehož podoba je výrazně ovlivněna Poeovou postavou výjimečně inteligentního detektiva Dupina). Svou stopu zanechal nejen na francouzských básnicích Charlesi Baudelairovi a Stéphanu Mallarmém, ale například i na Paulu Valérym, Juliu Vernovi (zejména onou až vědeckou přesností popisu) a v neposlední řadě i na Fjodoru Dostojevském a již zmíněném Arthuru Conanu Doylovi. Jeho pravým dědicem a pokračovatelem se však stal Howard Phillips Lovecraft, který v Poem ražené cestě pokračoval do ještě extrémnějších zákoutí hrůzy a hnusu. Ani v moderní literatuře není Poe zcela bez vlivu. Jeho vliv je přítomen především v britské literatuře (zasáhl i do široce populárního díla Joanne Kathleen Rowlingové). Mnohá z Poeových děl byla nejen zdramatizována, ale i zfilmována a převedena do komiksové podoby. Široce se nechal Poeovou literaturou inspirovat např. Ray Bradbury, který neskrývaje svou adoraci k Poeově dílu, věnoval jeho osobnosti celou kapitolu z Marťanské kroniky (syntetizoval zde dva zdánlivě odlišné prvky z Masky červené smrti a z Jámy a kyvadla).

• Havran (1845)
  

Ultra Violet

Isabelle Collin Dufresne (6. září 1935 Francie), známější jako Ultra Violet je francouzsko-americká umělkyně a spisovatelka, jedna z múz Andyho Warhola.

Vyrůstala v rodině silně věřících katolíků. Protože byla problémovým dítětem, matka ji již v brzkém věku poslala do katolické školy, kde dělala vše proto, aby se mohla vrátit domů. Doma se jí však přízně a lásky nedostávalo, proto se přestěhovala do New Yorku, od kterého očekávala víc. Díky velkému zájmu o umění si našla práci, ve které měla přístup do newyorských galerií a muzeí. Lidé i tisk zaujala svým neobyčejným zjevem. Brzy se seznámila s mnoha slavnými lidmi všech společenských vrstev - od Johna Lennona a Yoko Ono až po americké kosmonauty či Richarda Nixona. Zanedlouho na jedné z vernisáží také se Salvadorem Dalím. Stala se jeho inspirací v uměleckém směru a také jeho milenkou.

Udržovala stálý kontakt s tehdy začínajícím umělcem Andy Warholem. Warhol měl mnoho múz, které hrály či pózovaly v jeho filmech. Nazýval je Superstars, tou nejznámější byla temná kráska Ultra Violet. Ve Warholově továrně (Factory) se stýkala s hvězdami jako Bob Dylan, John Graham, John Chamberlain. Brzy začala hrát ve Warholových undergroundových filmech, díky kterým si zanedlouho zahrála ve filmech Simon, King of the Witches a An Unmarried Woman. Cesty Ultra Violet a Warhola se začaly rozcházet, když umělce v roce 1968 postřelila Valerie Solanasová. Od té doby žil Warhol ve strachu a opouštěl staré přátele.

V sedmdesátých letech publikovala svou autobiografii Slavná na 15 minut a brzy napsala knihu Má léta s Andy Warholem. Koncem devadesátých let se vrátila do Francie, kde si otevřela studio v Nice a psala knihy o svých názorech k umění. Na jaře 2007 podávala retrospektivní přednášky v newyorkské technologické instituci. Později se také vrátila ke katolictví a doteď se aktivně účastní charitativních akcí.

• Má léta s Andy Warholem

Jerome Klapka Jerome

Jerome Klapka Jerome (12. května 1859, Walsall, Staffordshire – 14. června 1927, Northampton) byl anglický spisovatel a redaktor, známý zejména pro své humoristické povídky a cestopisy.

Narodil se jako čtvrté dítě do rodiny laického kazatele otci Jeromme Clapp Jeromovi a matce Marguerite Jeromové, své prostřední, neanglicky znějící jméno Klapka dostal na počest rodinného přítele maďarského generála Györgya Klapky. Jerome neměl lehké dětství, jak sám píše ve svém životopisu Můj život a doba (My Life and Times). Vyrůstal v chudých poměrech společně se sestrami Paulinou a Blandinou a bratrem Miltonem, který brzy zemřel. Začátkem sedmdesátých let, když mu bylo patnáct, ztrácí otce a je z finančních důvodů nucen zanechat studií na střední škole a začít si vydělávat na živobytí sám. Uchytil se jako úředník u železniční společnosti London and North Western Railway, kde setrval čtyři roky, dále pak pracoval také jako učitel, balič a jako ochotnický herec pod uměleckým jménem Harold Crichton v kočovné herecké společnosti. Po třech letech společnost opouští a začíná psát drobné eseje a krátké humoristické příběhy, bez většího úspěchu.

Jeho prvním větším dílem byla kniha Na jevišti a bez angažmá (On the Stage and Off, 1885), ve které čerpal ze svých zkušeností z doby, kdy putoval s kočovnou divadelní společností po Anglii. Z knihy vyplývá, že v té době byl evidentně bez větších finančních prostředků. Na skutečný úspěch na literárním poli si musel počkat do svých třiceti, kdy začal časopis Home Chimes vydávat seriál příběhů o výpravě třech vodáků po řeče Temži, který pak vyšel knižně pod názvem Tři muži ve člunu (o psu nemluvě). Po deseti letech pak vydává její volné pokračování Tři muži na toulkách, kde popisuje cestování po Německu. Tyto dvě knihy patří bezesporu k tomu nejznámějšímu co kdy napsal. V roce 1892 začal vydávat ilustrovaný měsíčník Lenivec (The Idler) a od roku 1893 redigovat společenský časopis Dnes (Today). Oběma časopisům se zpočátku dařilo, do roku 1897 musel ale vydávání obou periodik ukončit. Své zkušenosti z celého podniku zúročil v knize Tommy a spol.

Postupem času dochází v autorově tvorbě k jistému zvážnění a k posunu od komiky ke snaze čtenáře více kultivovat (například sbírka povídek Host z pokoje do dvora ve třetím poschodí nebo Láska Ulricha Nebendahla). Definitivní obrat ale nastává po vypuknutí První světové války. Jerome se hlásí do armády jako dobrovolník, pro svůj věk však není přijat. Začne tedy jezdit jako řidič ambulance u francouzského Červeného kříže. Po návratu z války přestal definitivně psát humoristické romány zato však vydal dva romány sociální a to Všechny cesty vedou na Kalvárii ( All Roads Lead to Calvary, 1920 ) a Anthony John (Anthony John, 1922). Umírá roku 1927 na následky krvácení do mozku které bylo způsobeno těžkým úrazem při cestě z Devonu do Londýna.

21. června 1888 si bere za manželku Gregorinu Henriettu Stanleyovou, která se až devět dní poté rozvedla se svým prvním manželem. Do manželství si přivedla malou dcerku Elsii, jenž v roce 1921 předčasně umírá. Svatební cestu novomanželé absolvovali po řece Temži která pak posloužila jako jeden zpodkladů k jeho Třem mužúm.

V roce 1889 přinaší do redakce časopisu Home Chimes rukopis jakéhosi průvodce po hormím toku Temže s titulkem The Story of the Thames, který by připomínal historické události na jejích březích. Redaktorovi se rukopis zamlouval, nicméně přiměl třicetiletého Jeroma aby podstatně zkrátil historické pasáže a namísto nich přidal veselé příhody třech veslařů, třech kamarádů George, Harrise, samotného Jeroma a jeho psa Montmercyho. Jeromovi se nápad zalíbil a pod novým titulem Tři muži ve člunu ( o psu nemluvě ) ( Three Man in a Boat to Say Nothing of the Dog ) začal vycházet v časopisu seriál, který se pro svou obrovskou popularitu u čtenářů brzy dočkal i knižní edice. Sám autor byl takovým úspěchem překvapen a dle svých vlastních slov měl některá svá díla za mnohem lepší ale proč se stali populární Tři muži neví. Po zhruba deseti letech vydává volné pokračování s názvem Tři muži na toulkách ( Three Man on the Bummel ), kde popisuje cyklistický výlet třech přátel po Německu , přičemž zavítali i do Rakouska - Uherska , do Prahy . I v tomto vyprávění se řídil radou redaktora z Home Chimes a psal hlavně veselé vyprávění z cesty, v závěru však autor vyjadřuje svou nelibost nad některými obyčeji v té době v Německu panujícími, jako například bezmezná poslušnost vůči nejrůznějším předpisům a nařízením, byť jakkoliv nesmyslným ( lavičky vyhrazené pouze dospělým v městských parcích ). Žádné jiné autorovo dílo se nestalo takovým bestsellerem jako vyprávění o třech mužích a do značné míry tyto dvě knihy zastínily jeho ostatní tvorbu, takže je, bohužel, někdy znám jen jako autor dvou knih. Pro českého čtenáře není bez zajímavosti, že první překlad Třech mužů do českého jazyka má na svědomí protektorátní prezident Emil Hácha.

• Tři muži ve člunu (1889)
  

Milan Kundera

Milan Kundera (* 1. dubna 1929, Brno) je česko-francouzský spisovatel, žijící od roku 1975 ve Francii a od konce 80. let píšící francouzsky. Je světově nejúspěšnějším a nejpřekládanějším autorem českého původu a jeho romány a eseje výrazně přispěly k vývoji románu jakožto žánru. Na počátku své literární dráhy psal též básně, dramata a překládal.

Je synem významného muzikologa Ludvíka Kundery, bratrancem básníka a překladatele Ludvíka Kundery. V roce 1948 maturoval na brněnském gymnáziu a zapsal se na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Studium však záhy přerušil a přešel na studium hudební skladby. Absolvoval pak i Filmovou fakultu AMU a v letech 1958–70 zde přednášel světovou literaturu. V letech 1948–50 byl členem KSČ (společně s Janem Trefulkou vyloučen pro „protistranickou činnost“). Roku 1956 mu bylo obnoveno členství; angažoval se v reformním hnutí a roku 1970 byl opět vyloučen a stal se disidentem. Jeho raná díla byla poplatná komunistické ideologii; později je zavrhl. V roce 1975 mu bylo nabídnuto místo hostujícího profesora na univerzitě ve francouzském Rennes, které přijal; později přednášel také na univerzitě v Paříži. Roku 1979 mu bylo odebráno československé státní občanství. Zůstal ve Francii, 1981 získal tamní občanství a v současnosti žije trvale v Paříži. Do vlasti se po roce 1989 vrací jen sporadicky, nevystupuje veřejně a i vydávání svých děl v češtině výrazně omezuje. U francouzsky napsaných nových knih to zdůvodňuje náročností přípravy českého znění (např. v eseji Nechovejte se tu jako doma, příteli), které není ochoten svěřit překladatelům; ale i Nesnesitelná lehkost bytí vyšla v Česku až v říjnu 2006 a další dva romány ze 70. let vůbec ne (to Kundera vysvětluje nutností očistit text exilového vydání od hojných chyb a zapracovat do něj pozdější úpravy francouzského znění). Od začátku tisíciletí však publikoval v časopise Host a následně knižně české verze svých esejů. Počátkem června 2006 byl anonymně zveřejněn na internetu český překlad Totožnosti (1996), pořízený z angličtiny. V širší známost to vešlo po vydání článku v časopise Respekt 12. června , následně i v dalších médiích.

Po básnických začátcích psal filosoficky založené povídky a romány modelující lidské osudy na pozadí krize dějinného vědomí. Ve vrcholné exilové tvorbě zachytil problémy vnitřní a vnější svobody člověka a odpovědnosti.

• 1965: Žert

• 1969: Život je jinde
• 1976: Valčík na rozloučenou
• 1978: Kniha smíchu a zapomnění
• 1984: Nesnesitelná lehkost bytí (L'Insoutenable Légèreté de l'être)
• 1990: Nesmrtelnost (L'Immortalité)
• 1993: La Lenteur
• 1997: L'Identité
• 2003: L'Ignorance

Poezie

• Člověk zahrada širá, 1953 – básnická sbírka
• Poslední máj, 1955 – poema rozvíjející obraz pokoušení vězněného Julia Fučíka gestapáckým komisařem Böhmem z dobové mytologie
• Monology, 1957, přepracováno 1964 – sbírka milostně deziluzívní poezie
• Umění románu: Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou, 1960 – marxistická literárněvědná studie

Pelham Grenville Wodehouse

Sir Pelham Grenville Wodehouse (15. října 1881, Guildford - 14. února 1975, New York) byl britský spisovatel. Jeden z nejoblíbenějších anglických humoristů, mistr jazykové komiky a situačních gagů.

I believe there are two ways of writing novels. One is mine, making a sort of musical comedy without music and ignoring real life altogether; the other is going right deep down into life and not caring a damn.
Když si dívka myslí, že ji milujete, a říká, že si vás vezme, nemůžete dobře prohlásit, že byste se radši viděl mrtvý ve škarpě.

• Láska mezi slepicemi (1906)

William Saroyan

William Saroyan (31. srpna 1908 Fresno, Kalifornie – 18. května 1981) byl americký prozaik, básník a dramatik arménského původu. Saroyan se narodil v Kalifornii emigrantům z Arménie. Po smrti otce (1911) byla jeho matka nucena díky špatné situaci dát své čtyři děti do sirotčince. William se domů vrátil až v roce 1916. Zde Saroyan absolvuje základní školu a dále již nestuduje. Své první literární pokusy začíná mladý Saroyan posílat do anglické přílohy bostonského časopisu Arménů Hairenik (Země Arménů). Podepisuje se tehdy jako Sirak Goryan – Sirak bylo tehdy častým jménem v jeho příbuzenstvu a Goryan je jméno arménského spisovatele. William Saroyan se, stejně jako jeho hrdinové, celý život potýkal s finančními problémy, které byly způsobeny jeho účastí v různých hazardních hrách, ale i dobročinných akcích. Roku 1940 odmítl Pulitzerovu cenu – údajně proto, že měl nedůvěru v umělecká ocenění. Saroyan byl dvakrát ženatý (se stejnou ženou) a měl dvě děti. Dílo Odvážný mladý muž na létající hrazdě (1934)Jmenuji se Aram (1940; My Name Is Aram)Lidská komedie (1943) – původně psáno jako filmový scénář, film se však nerealizoval. Román je ale výrazně ovlivněn původním záměrem. Hrdinou tohoto románu je čtrnáctiletý chlapec, který dělá ve 2. světové válce poštovního poslíčka. Kniha je spojení několika příběhů s ústřední postavou Homéra. Ten se pak stává účastníkem mnoha tragédií – oznámení úmrtí vojáka, ale přesto věří, že svět je jako člověk – dobrý i zlý a takový, jakým ho člověk udělá.Dobrodružství Wesleye Jacksona (1947; The Adventures of Wesley Jackson)Tracyho tygr

Tati, Tobě přeskočilo (1957) – knihu lze označit za velice humanistickou. Jde o 360 krátkých rozhovorů otce s desetiletým synem Petrem. Petr je vypravěč a komentátor dějí okolo sebe – je to vlastně dětský pohled na svět.O neumírání (1963; Not Dying) – autobigrafické příběhyNáhodná setkání (1978; Chance Meetings)Nekrology (1979)Srdce na vysočiněTrable s tygry (1938) Drama Mé srdce je v horách (1938; My Heart's in the Highlands)Čas tvého života (1939; The Time of Your Life)Stará sladká píseň lásky (1940; Love's Old Sweet Song)Jeskynní lidé (1958; The Cave Dwellers)Jim Dandy hladovějící tlouštík (1947; Jim Dandy Fat Man in a Famine)

ČTĚTE ZDE

Louise Fitzhugh

Louise Fitzhugh, americká spisovatelska a ilustrátorka dětských knih, se narodila 5. října 1928 v americkém Tennessee. Její rodiče se rozvedli a ona žila pouze s otcem. První nejznámnější knihou byla Vyzvědačka Harriet (Harriet the Spy, 1964). Spisovatelka zemřela 19. listopadu 1974.

Patricia Schröder

Německá spisovatelka Patricia Schröder se narodila roku 1960, vystudovala textilní design a několik let se tomuto oboru věnovala. Po narození jejích dvou dětí začal psát knihy pro mládež, které většinou vypráví o prvních láskách, touhách, zmatcích a kamarádství. "Chci ve svých knihách zachytit všechny odstíny života," říká sama Patricia.

• Moje kamarádka je koza nebeská
  

Klaus Hagerup

Norský spisovatel Klaus Hagerup se na narodil 5. března 1946. Je to umělec se vším všudy: je scénáristou, spisovatelem, režisérem, překladatelem a hercem. Je nejmladším ze tří sourozenců a do povědomí čtenářů se dostal sbírkou básní "Slik tenker jeg på dere" - "This is how I think on you" roku 1969. Nejvíce píše pro mládež (Markus a Diana), roku 1988 napsal biografii o své slavné matce Inger Hagerup (spisovatelka).