Básník Jiří H. Krchovský (občanským jménem Jiří Hásek) se narodil 22. dubna 1960 v Praze, kde se vyučil zedníkem. Od roku 1977 je bez povolání. Žije v Praze a v Brně. Jiří H. Krchovský vzešel z prostředí pražského undergroundu a je svérázným nonkonformním fenoménem v současné české poezii, byť jeho poetika je od počátku neměnná: je básníkem epitafů a náhrobních kamenů, polorozbitých a zašlých zrcadel, natržených rubášů, odlesků rakví a prohlubní hrobek. Je připomínkou dávno ztraceného a tu a tam do povrchnosti současného světa se navracejícího dandysmu, ale je také synem prokletí, zavrženosti a samoty, spojené s odeznívajícím dekadentním světem pohyblivých okrajů společnosti, duší jakoby se oddělujících od amébovitosti andělů svržených na zem. Brechtovsky zcizujícím prvkem v jeho poezii je černá mystika a desakralizovaná erotika. Krchovský je lyrikem syrových a pádných proklamací, výsostné, ale někdy příliš vyumělkované stylizace, za níž jakoby byla pod maskou skryta tvář nekonečné lidské úzkosti. Za zběsilými gesty dekadenta, za výkřiky rouhače do tmy opilých úsvitů vězí strach člověka z pusté existence stejně tak jako torzo chabé záchrany, spočívající v zahleděnosti do sebe, která má narcistní rysy. Řečeno Rilkovými slovy rovněž Krchovského hranice poezie “proudí k tůním a travám, / jen vyvstanou a hned tam jsou.” Ze dna jeho veršů, jakkoli kalného a nedýchatelného, stoupá úponek leknínu s přeludně smutným květem básníkovy tváře. Posmutnělost a melancholie, občas přehlušované siláctvím lhostejnosti a blazeovanosti, satyrstvím ironie a výsměchu, všemocného odstupu, spojeného s údělem vyhoštěnosti od lidských příbytků, jsou základními kameny Krchovského v podstatě čisté a chlapecky dojemné lyriky. Jeho tvorba je potvrzením pravidla, že i nadměrná stylizovanost básně jde ruku v ruce s chtěnou či nechtěnou trivializací a jakousi pseudolidovostí, jež v případě Krchovského postupuje podle osvědčených váchalovských a klímovských receptur od dostupného k nepřístupnému, od blízkého břehu ke vzdáleným přeludům ostrovních rájů, které se dík zahleděnosti do sebe stávají vězeními. V prvním vydaném svazku básní Noci, po nichž nepřichází ráno je autor lyrikem stylizovaných a ornamentálních interiérů, temných komnat, do všech stran rozevřených a přitom hermetických pokojů, jimiž prostupují astrální postavy “bez rukou, bez nohou / postavy bez těla, bez hlavy / jenom s duší / jenom s duší…” Tady je Krchovský i ponurým básníkem hřbitovů jako tichých zahrad, do kterých se vkrádá lidský smích a vášnivost, neklid lásky a mír osamělosti. Některé jeho lyrické figury připomínají surrealistickou doktrínu, sen na druhou, sen uprostřed snivosti, který je zároveň bolestným procitáním. Autor v této knize veršů naznačil, že i pro moderní poezii není ztracen mélický, hudební princip i s jeho marným orfeovstvím. Protipólem k této hudební linii je princip neustálé sebetrýznivosti, masochismus lyrického ega, ráno vstávajícího po těžké noci do dne “s vlastní kůží za nehty”. Ve svazku Leda s labutí se proti konkrétnosti a živé obraznosti prvních lyrických cyklů už v názvech jednotlivých oddílů objevuje rys obecnější a více abstraktní. Z tuláka po odlehlých končinách, kam se obvykle nevstupuje beztrestně, se Krchovský proměnil v hybatele, v aktéra, který “chce ještě chvíli”, přestože lpí na “všem, co je jako dřív”. Proti někdejší strohosti se jeho verše z tohoto tvůrčího údobí začínají košatit a rozechvívat. Strnulost zrcadla se proměňuje v neklidnou rozvlněnost hladiny, na kterou vnesl pohyb vržený kámen našeho bytí. Dekadentní kulisu světa prozařuje měsíční cípek mýtu, jakýsi sakrálně laděný tón s biblickou patinou, jakkoli naivně podávanou a téměř giottovsky zjednodušenou: “Jenom já a můj stín… / Zbylí dva v arše / gramofon vyhrává smuteční marše / a břehů nevidno, ani hor, natož měst. / poslední večeře (jednotné menu): / prsíčka holubic, obloha-ratolest / stylové prostředí, nelidské ceny”. Už na počátku 80. let pronikl do Krchovského poezie silně epický, dramatický prvek. V konfrontaci dění a pohyblivosti, nestálosti vnějšího světa se strnulostí člověka jako utkvělého stínu, člověka, který se stal loutkou, mrtvolou, obludností, ale také sám sobě vyčítavým démonem zaslýcháme ozvuky příkladně dekadentních časů Gellnerových, Hlaváčkových nebo Karáskových: “Má milá leží s nahým břichem / a ve své dlani moji má… / jen její srdce bije tichem / a ona neví, že spí s mnichem / nic neví, když mne objímá / když ze rtů se jí vzdechy linou / a venku tiše mrholí / že miluje se se zdechlinou / že líbá ústa mrtvoly”. Dekadentní reminiscence nejsou u Krchovského prvoplánově otrocké. Proniká jimi tvrdý a necitlivý expresionismus lhostejného světa. Toto dílo připomíná spíš “pitevnu” Gottfrieda Benna než “polní” a improvizovanou zádušní kapli s modravým úsvitem v oknech Georga Trakla. Jakkoli se dílo J. H. Krchovského – ve svazku Básně se ke čtenáři dostává jeho suma – může některým kritikům zdát poněkud eklektické a vykalkulované na efekt, postihuje věrně existenciální úzkost, která už dlouho vyplňuje naše skutky i sny.
Žádné komentáře:
Okomentovat