Tyrolské elegie

Karel Havlíček Borovský
1) Sviť, měsíčku, polehoučku
skrz ten hustý mrak,
jakpak se ti Brixen líbí? —
Neškareď se tak!

3) Bach mi píše jako doktor,
že mi nesvědčí
v Čechách zdraví, že prej potřebuju
změnu povětří.

8) Teď, měsíčku, nechme elegie
a přejděme v heroický tón:
nebo co ti teď chci vypravovat,
to byl čertův shon.

Tyrolské elegie je autobiografický příběh K.H. Borovského o jeho deportaci. Jednou v noci mezi druhou a třetí hodinou byl Havlíček probuzen policisty. Ti mu přivezli dopis od pana Bacha. V něm pan Bach oznamuje Havlíčkovi, že je v Čechách nezdravé prostředí, že mu zde nesvědčí, ať odjede s policií. Píše mu, aby si sebou nebral zbraň, že ho budou hlídat a ať se ničeho nebojí. Havlíček se ustrojil a rozloučil se s matkou, sestrou, ženou a dcerou Zdeničkou. Loučení bylo těžké. Potom odjeli. Nikdo nic nevěděl, vše bylo tajné. Po cestě vyměnili na několika místech koně a opět jeli dál. Když projížděli Alpami, koně se splašili a kočí spadl z kozlíku a ostatní vůz ztratil, akorát Havlíček dojel na místo. Navečeřel se a čekal na ostatní. Ty přišli s odřenými nosy a modřinami po těle. Potom všichni odjeli do Brixenu, kde Havlíček vzpomíná na minulost a prosí měsíček, aby nezacházel za mraky a chvilku postál, zda si ještě pamatuje na cestu do Brixenu.

Havran (The Raven)

Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné –
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dveře – a pak už ne.
„Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné –
jednou jen a pak už ne.“
Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; – marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou – již poslušné
světice zvou Lenora – nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.
Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
s hrůzou – již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
„Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –
jednou jen a pak již ne.“
Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
„Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání – je to skoro nemožné,
že jste klepal vy“ – a poté otevřel jsem úslužně –
venku tma a víc už ne.
Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufá snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení „Lenoro!“ zní zimničně,
to já šeptám „Lenoro!“ – a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc již ne. Vrátil jsem se do pokje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
„Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne –
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne; –“
vítr a nic jiného už ne.
Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklny, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsé Pallady – a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.
Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané –
„Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane –
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!“ –
Havran děl: „Už víckrát ne.“
Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků kráká
bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné;
velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření
pták či zvíže, jež si lení v póze velmi záhadné
na poprsé nade dveřmi – v póze velmi záhadné
a říká si: „Už víckrát ne.“
Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru
jako duše, v jedno slovo samotářsky zabrané –
až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to až k sluchu:
„Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne
jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne.“
Však havran dí: „Už víckrát ne.“
Zaražen, an na mne hledí s přiléhavouo odpovědí,
říkám si: „Toť bezpochyby pochyt velmi obratně
od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl,
takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné –
pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné,
jako je: ‚už víckrát ne!‘“
Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání,
přistrčil jsem křeslo, mysle, že mne něco napadne,
když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu,
přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné,
nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné‚už víckrát ne‘.
Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady
pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne,
kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři,
na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné,
ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné,
ona víckrát, víckrát ne.
Zdálo se, že u stínítka houstne světlo od kadidla,
že se bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne.
„Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu
balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne,
po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne“ –
Však havran děl: „Už víckrát ne.“
„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel,
synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně –
statečně, byť opuštěný, žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne“ –
Havran dí: „Už víckrát ne.“
„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine“
Havran dí: „Už víckrát ne.“
„Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! –
Nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!“
Havran dí: „Už víckrát ne.“
Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přihmouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane –
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchodí se – víckrát ne.

Utrpení mladého Werthera (Die Leiden des jungen Werthers)

Johann Wolfgang von Goethe

„Dal jsem jí na to ruku a zařídilo se to tak, že její tanečník měl zatím na starosti mou tanečnici. Teď jsme se do toho dali a bavili se chvíli rozmanitým proplétáním paží. Jak půvabně, jak lehce se pohybovala! A pak, když jsme se dostali do valčíku a otáčeli se kolem sebe jako dvě nebeské hvězdy! Bylo to ovšem poněkud popletené, protože to málokdo umí. Byli jsme čtyři a nechali jsme je vybouřit: a teprve když se Ti nejneobratnější vytratili z kola, vpadli jsme plně a vydrželi statečně do konce ještě s jedním párem, s Audranem a jeho tanečnicí. Jakživo mi to tak nešlo! Nebyl jsem už člověk. Mít v náručí takové rozkošné stvoření a lítat s ním jako vichr, až všechno kolem nás zmizelo a – Viléme, abych pravdu řekl, přísahal jsem si, že by dívka, kterou bych miloval, na kterou bych měl nároky, nikdy nesměla tančit valčík a jiným než se mnou, a kdyby mne to mělo hlavu stát, avšak mi rozumíš...“
„Jsem tak šťasten, drahý příteli, tak pohroužen do pocitu klidného bytí, že to je až na škodu mému umění. Nedovedl bych teď kreslit, ani čáru bych nesvedl, a přece jsem nikdy nebyl větším malířem než právě v těchto okamžicích, když celé údolí se vypařuje a výsostné slunce spočívá na neprostupných temnotách mého lesa a jenom paprsky se vkrádají do nejvnitřnější svatyně a když tu pak ležím ve vysoké trávě…“
„Soused viděl záblesk a slyšel ránu; když se však nic nehýbalo, nedbal toho. Zrána o šesté vstoupí sluha se světlem a vidí svého pána na zemi a pistoli a krev. Volá ho, zalomcuje jím: žádná odpověď; už jen chroptí.“

___

Děj: Hlavním motivem je ztroskotání nadaného a citlivého mladíka jednak v lásce k Lottě, snoubence a později ženě jeho přítele Alberta Kestnera, a jednak v úsilí o seberealizaci v zaměstnání a ve společenském životě. Werther na začátku románu popisuje vzájemné vztahy zúčastněných osob a zdůrazňuje krásu přátelství a význam vzdělání pro člověka. Nečekaná láska k Lottě se postupně mění v hluboký a vášnivý, ale bohužel jednostranný cit, který nakonec narazí na předsudky měšťanů. Werther sám sebe ztotožňuje s přírodou, trpí omezeností své doby. Jeho štěstí z lásky k Lottě se mění v zoufalství. Dobrovolně zvolené východisko – smrt – je pro něho krokem, který ho spojí s přírodou. Wetrher miluje malování a čtení Homéra. Jednoho dne je pozván na taneční zábavu, kde pozná mladou dívku Lottu, do které se na prvního pohledu zamiluje a ani mu nevadí, že ona je již uasnoubená s Albertem. Jeho city se naopak stále stupňují, je také nešťastný, že jeho city Lotta neopětuje. Werther se nakonec rozhodne odjet za novou prací velvyslance. Druhá část románu proto popisuje Wertherovy neúspěchy v práci. Po té co je na jednom společenském večeru ponížen, rozhodne se odjet zpět do líbezného Waldhamu. Zde se opět setkává s Lottou, ovšem jeho myšlenky o krásné lásce být beznadějné a Werther začíná stále více spekulovat o životě. Po velmi náročném psychickém boji, se rozhoduje skoncovat se svým životem. Dává do pořádku své věci. A loučí se s Lottou a také s Vilémem. Konec knihy popisuje, jak Wether skoncoval se svým životem.
___
Goethe a jeho vztah k dílu - narodil se 28.8.1749 ve Frankfurtu n./M. Vystudoval práva ve Štrasburku a v Lipsku, poté krátce praktikoval u říšského kamerálního soudu ve Wetzlaru. Vstoupil také do vévodských služeb ve Výmaru, kde až do smrti působil jako tajný rada a ministr. Hodně cestoval, několikrát navštívil i západní Čechy, stýkal se s významnými obrozeneckými osobnostmi domácími i cizími, hl. s Friedrichem Schillerem. Zemřel ve Výmaru 22. 3. 1832. Byl v čele skupiny Sturm und Drang (Bouře a vzdor), která měla vzdorovat tehdejší civilizaci a odstranit faleš. Vzorem jim byl William Shakespeare. Jeho díla jsou detailně propracovaná a komplikovaná. Goethova tvorba z let 1795–1805 bývá označována jako výmarský klasicismus. Právnická praxe a láska k Charlotte Buffové přivedly Goetha k napsání tohoto románu.

___

Námět: Podkladem k tomuto románu byla Goethova vášnivá, ale neopětovaná láska k Charlottě Buffové, kterou jako devatenáctiletou poznal při právnické praxi. Charlotta však byla snoubenkou Goethova přítele Johanna Kestnera (v románu Alberta), jehož vztah stojí Wertherovi – Goethovi – v cestě, Lottě brání dát průchod svým citům. Tehdy prý poznal velmi citlivého mládence Karla Jerusalema, který se z nešťastné lásky zastřelil. Zprávu o jeho smrti dostal Goethe po svém odjezdu z Wetzlaru od Kestnera. Poslední část románu je místy doslova přejata z tohoto Kestnerova dopisu. Dalším námětem byla právnická praxe, Goethe chtěl poukázat na to, že člověk by měl mít právo na to, vzít si vlastní rukou svůj život.

___

Místo: smyšlené městečko Wahlheim s krásnou přírodou, poklidnou atmosférou a novými sousedy
Čas: Román byl napsán roku 1774, jeho děj se odehrává v té době.

Postavy: Werther: respektive Goethe – mladý malíř zaslepený láskou, citlivý, horkokrevný, soucitný, nadšenost do života postupně ztrácí, myslí si, že smrt je jediným možným východiskem; Vilém: adresát Wertherových dopisů; Lotta: má hodně sourozenců, zábavná, milá, usmívající se, přímá, oddaná rodině; Albert: Lottin přítel, praktický člověk, rozvážný, racionální, mírný, tichý
Popis díla a žánru: Préromantický* tragický román psaný ve formě dopisu je rozdělen na dvě části (1. část: květen – září 1771 končí Wertherovým útěkem z městečka Walheimu. 2. část: říjen 1771 - prosinec 1772 začíná záznamem zkušeností z pobytu na novém působišti, pokračuje líčením návratu k Lottě a končí jeho sebevraždou). Wertherovy dopisy jsou čtenáři podávány jako skutečné, rámcuje je vydavatelův úvod a závěrečná zpráva o hrdinově smrti. Jsou psány chronologicky v ich formě, příznačné je také časté líčení krajiny v okolí městečka. Román je psaný dlouhými, složitými souvětími, časté jsou metafory a přirovnání.

Kniha měla bouřlivý úspěch. Lidé se v románě poznávali a Werther jim ukázal cestu, že je možné se nepodrobit malým, nízkým požadavkům doby, ale naopak je možné se vzepřít.. Sebevražda se stala v jejich očích možným řešením kritické situace. Mládenci a dívky příběh hltali, prožívali ho v románu i ve skutečnosti.

* préromantismus - umělecký proud, který vznikl zhruba v polovině 18. století jako reakce na klasicismus a osvícenství, a který ohlašoval blížící se romantismus. Protože se orientoval na posílení emocionální působivosti uměleckých děl, bývá často nazýván sentimentalismem.

Názor:

Božská komedie (La Divina Commedia)

Zpěv prvý
Kde v půli život náš je se svou poutí,
procházet bylo mi tak temným lesem,
že pravý směr jsem nemoh' uhodnouti
Ach, trudno líčit ona místa, kde jsem
probloudil ten hvozd divý, drsný, tmavý,
že na to dosud vzpomínám jen s děsem.
Snad ani smrt tak hořce neotráví.
Však dospěl jsem tam k všeho dobra středu,
a proto vypovím vše bez obavy.
Zpěv osmý
"Flegie, Flegie, nech toho křiku,"
řek' pán můj, "déle nezůstanem tady,
než bahno přebrodíme v okamžiku!"
Jak někdo, kdo si není vědom zrady,
však ošálen se cítí znenadála,
tak Flegias řval hněvem nad úklady.
Přijala vůdce ona bárka malá,
však až když já jsem za ním vkročil druhý,
pak teprve se zatíženou zdála.
Zpěv dvacátý devátý
Tak prudce ani koně nečesává
hřebelcem štolba, jenž rád nemá bdění,
anebo když ho pán už očekává,
jak nehty svými ti se v rozlícení
po celém těle drásali a rvali
pro svrbění, v němž pomoci jim není,
a tak si nehty strupy strhávali,
jak pražmu nebo rybu, která ještě
víc šupin má, nůž oškrabává malý.
"Ó ty, jenž prsty rveš se takto třeště,"
pospíšil vůdce jednomu z nich říci, "
a jenž si chvílemi z nich děláš kleště,
řekni mi, jsou zde jací Latiníci
v té hromadě, a nechť ti nehty stačí
na věky na tu práci drásající!"
"Jsme Latiníci," jeden řek' mu v pláči,
"my oba, jež tu zříš tak zošklivělé.
Leč kdo jsi ty, jenž k nám sem takto kráčí?"
Řek' mistr: "S tímto zde, jenž dosud v těle
je živ, já procházím od stráně k stráni
a ukázat mu hodlám peklo celé."

___

Dante Alighieri a jeho vztah k dílu - *1265 Florencie – † 1321 Ravenna, byl jedním z nejvýznamnějších italských básníků, významně přispěl také k vývoji jazykovědy a italského jazyka a k vývoji politické filozofie. Jako stoupenec protipapežské strany musel v roce 1302 odejít z Florencie a putoval Itálií celých 15 let - pobýval v Arezzu, Bologni, Padově, na dvorech vlivných přátel. Jeho největším dílem je Božská komedie, pro dějiny politické filozofie má velký význam latinský spis De monarchia. Dante je rovněž považován za tvůrce spisovné italštiny, kterou svými díly prosadil. Je považován za předchůdce renesance a jednoho z nevýznamnějších představitelů světové literatury. - kritik doby, vyhnanec (proti papeži, byl pro republiku) - lyrické básně - vyjadřující lásku k Florencii, vlastenecké verše - Nový život: milostná lyrika – vztah k Beatrici, forma sonetu - Hostina: nedokončeno, pokusil se zapsat tehdejší doby vědění

___

Námět: Námět vychází z Bible: putování autora (vzdělance třemi záhrobními říšemi) -alegorická pouť člověka za spásou, poznáním, Bohem, světlem. Autor vytvořil svou vlastní teologii tím, že soudil reálné postavy. Také ho inspirovala nezlomná láska k Beatricii.

___

Místo: Peklo - rozčleněno podle míry a závažnosti přestupků na devět částí. V souvislosti s tím se popisují i tresty - každé provinění se trestá jinak – př.: požitkáři jsou trestáni přívaly sněhu a krup, násilníci v řece vřelé krve. – Následuje Očistec a Ráj.
Čas: V peklu je dvojí časová linie. Hříšníci – odpadlíci času – jsou v bezčasí, protože chtěli zastavit čas, když hřešili. Za své hříchy jsou tedy neustále mučeni a čas nehraje žádnou roli. Dante s Vergiliem putují v čase „normálním“.
Postavy: básník Dante: autor, který prochází třemi záhrobními říšemi; Vergilius: symbol pozemského vědění, jako pohan (nebyl pokřtěn) nesmí do ráje. Zachránil Danteho z temného lesa a nyní ho provází Peklem a Očistcem. Beatrice: symbol nadpozemské dokonalosti, autorova múza, provádí ho Rájem - v díle vystupuje ohromné množství skutečných postav (současníci autora, ale i postavy historické: Homer, Ovidius, Sokrates, Alexandr Veliký, Filip IV. Sličný...)

___

Děj: Dílo začíná v noci ze Zeleného čtvrtka na Velký pátek roku 1300 a končí o půlnoci příští pátek. Básník zabloudil v temném lese (symbol života – temný, drsný, tmavý) a střetává se se třemi šelmami: s pardálem (symbol pýchy), lvem (symbol smyslnosti) a vlčicí (symbol lakoty), kteří mu brání vystoupit na sluneční vrch, což je symbol štěstí. Autor je ale zachráněn zemřelým Vergiliem (symbol vědění a rozumu), kterého poslala Beatrície. Peklo má devět částí, v nichž se trápí hříšníci podle stupně své viny. Dante se tu setkává s přáteli i odpůrci, filozofy, teology a rozmlouvá s nimi. Vergilius mu situaci vysvětluje a doprovází ho. Na okraji jsou nejnižší hříchy, ve středu sedí sám ďábel.

___

Popis díla a žánru: Původní název zněl pouze Komedie, přívlastek božská mu dal až později Boccacio a od roku 1555 se natrvalo užívá (božská = božsky dobrá, božsky zdařilá). Komedie proto, že podle středověkých žánrových názorů dílo končící spásou, nikoli zatracením duše. Božská komedie je duchovním eposem – obsahuje bohatý děj, náboženské motivy, spoustu postav a obrazů. Dílo můžeme chápat jako alegorii nebo doslovně – Dante: ten co byl v pekle. Kniha je doplněna komentáři, které rozebírají některé pasáže a vysvětlují další skutečnosti.
Dílo je složeno ze tří částí, má dohromady 100 zpěvů, což je více než 13 000 veršů. Peklo čítá 34 zpěvů, Očistec a Ráj 33. Božská komedie je největším básnickým dílem středověku svým rozsahem i významem. Autor jej napsal florentským nářečím, které bylo jeho národním jazykem - podal jako první písemnou podobu spisovného jazyka Florencie.
Renesanční znaky díla: trest za lidské viny, láska k antické vzdělanosti, k vlasti, touha člověka po poznání...
Myšlenkovým poselstvím je bezesporu náprava hříšníků a nastínění strastiplné cesty do Ráje. (= za vytouženým cílem).

___

Názor: Kniha je jistě poučná, plná moudrosti a dobrých rad, ale četba Dantova díla není nijak jednoduchá. Když si odmyslím skladbu slov, zastaralé a knižní výrazy, tak složité bylo i plné pochopení jednotlivých aktérů Komedie. Tím nechci říci, že Komedie je určena pouze vzdělaným lidem, podle mého názoru si k dílu musí každý sám najít svou cestu, ale snadnější to má čtenář, jenž je stejné národnosti jako autor. Narážky na jednotlivce nebo na dobovou situaci chápe jasněji, stačí mu jen určitá dávka národního povědomí, stejně tak, jako nám při četbě českých spisovatelů. Číst knihy s tolika stránkami mi nikdy nevadilo, leč k plnému porozumění musí být člověk plně soustředěn a musí nad knihou dlouze přemýšlet. Některé pasáže byly velmi drsné, jiné příliš rozvleklé, ke knize se určitě vrátím za pár let.