"Amazonka," zkonstatovala jsem s pohledem upřeným na Madlu. Zatvářila se překvapeně (jako by snad někoho mohlo napadnout cokoli jiného). "Hana Karadžičová," představila mě a pokynula rukou publiku. Třída se zasmála, učitelka nás pochválila a tím to pro ostatní skončilo. My dvě jsme ale na sebe už zírat nepřestaly. Smály jsme se jakoby nic, ale vzájemně jsme se zvolením postav vlastně hrozně naštvaly. Tak moc, že se něco stalo. Nešlo už dál dělat, že se neznáme a nepatříme k sobě.
Často jsme se pak k tomu okamžiku vracely. Madla ho ráda vyprávěla coby etiologii mé přezdívky Hanele. Označovala ho jako "ten den, kdy jsme se do sebe zamilovaly". Byla všechno, co já ne. Všechno, co mi nešlo a scházelo. Byla amazonka. Ještě větší šok, že já byla to, co nešlo a scházelo jí. Geniální předpoklad pro vyváženost vzájemného obdivu a nemilosrdného dobírání.
Madla milovala knihy půjčené z knihovny přávě proto, že v nich bylo možné objevovat rozmanité stopy dřívějších čtenářů. Bádala v nich a vytvářela co nejpodrobnější portréty a profily pachatelů. Jaké štěstí, když byla kniha hodně potrhaná, pokud možno s různými signalizačními systémy, nemluvě o požehnání poznámek na okrajích stránek. Podle tloušťky a hloubky linek, typu tužky, podle pečlivosti, s jakou někdo dokonale rovně podtrhl slovo nebo naopak rázně škrtl přes spodní okraj písmen, vyvozovala Madla jak různá autorství a prameny těchto trofejí, tak i emocionální rozpoložení a postoj písaře k čtenému textu. A co teprve když v knihách zůstaly záložky, papírky od bonbonů, novinové články, pohlednice. Mezi nejoblíbenější artefakty patřily vlakové a autobusové jízdenky.
3 části 21 kapitol, citace z bible a z dalších knih (Petiška, Chodasevič, T. S. Eliot)
skoro žádné uvozovky, spíš jen monolog
Žádné komentáře:
Okomentovat