1984

"Nevědělo se, co se děje uvnitř ministerstva lásky, ale nebylo to těžké uhodnout: mučení, drogy, jemné přístroje zaznamenávající nervové reakce, pozvolné vyčerpání nespavostí, samotou a neustálými výslechy. Fakta se v každém případě nedají skrýt. Mohou je vyslídit pátráním, mohou je z člověka dostat mučením. Pokud však není cílem zůstat naživu, nýbrž zůstat lidský, co na tom v konečném důsledku záleží? Nemohou změnit cítění člověka, člověk sám se totiž nemůže změnit, i kdyby chtěl. Mohou odhalit všechno, co jste udělali nebo si mysleli do nejmenších podrobností, ale nitro lidského srdce, které je i pro člověka samého záhadou, zůstane netknuté."

Antiutopický román z poloviny dvacátého století popisuje svět roku 1984 rozdělený na tři části, jež jsou spolu v nekončící válce, a to Eurasii, Eastasii a Oceánii. Celý příběh se odehrává právě v Oceánii, respektive v Londýně. Každičký londýnský byt má v obýváku televizi, která se nedá vypnout a čtyřiadvacet hodin denně jsou lidé skrze ni špehování a odposlouchávání Stranou. Hlavní postava, Winston Smith, je obyčejným člověkem zaměstnaným na ministerstvu pravdy, jež se zabývá falšováním minulosti. Přepisuje staré noviny, časopisy a knihy a vymazává z nich jakékoli zmínky o lidech, které nechala Strana zabít, o Bohu i o pouhých lidských radostech.

Právě díky své práci se mu dostane do rukou důkaz, který v něm vyvolá zvědavost. Chce se dozvědět pravou tvář minulosti, touží po pravdě a svobodě říkat, že dvě a dvě jsou čtyři. Není to ovšem vůbec jednoduché. Totalitní režim v zemi nic takového nedovoluje. Strana v čele s Velkým bratrem má totiž jasnou ideologii nazývanou angsoc (anglický socialismus) a jakákoli vybočení z ní krutě trestá. Angsoc si také uzpůsobuje vlastní jazyk. Oklešťuje košatou angličtinu na pouhá bezduchá slovní spojení, zakazuje slova jako láska, mír a rovnoprávnost, aby nikdo nemohl říct o Velkém Bratrovi cokoli špatného. Winston chce na pravdu přijít stůj, co stůj. Začne si psát deník (což je samozřejmě zakázáno) a pomalu si všímá lidí, kteří by také mohli uvnitř skrývat odpor proti Straně. Spřátelí se se svou spolupracovnicí a tajně se scházejí. Na veřejnosti se na sebe ani nekouknou, protože jakýkoli lidský cit by měl být potlačen. Když jsou spolu ale sami, dostatečně si to vynahrazují. Tato situace však trvá jenom několik měsíců, Strana dva milence celou dobu špehovala a teď je čeká trest. Poslední část knihy se odehrává na Ministerstvu lásky, kde se koná nejhorší mučení, týrání a psychické deptání. Lidem, kteří se provinili proti Velkému Bratrovi či proti Straně, je do hlavy neustále vtloukáno (doslova), co smí říkat a co si smí myslet. Všichni nakonec podlehnou a Velkého Bratra milují. Jakýkoli odpor je rázem potlačen, cílem Strany není protivníka zabít, ale zdeptat tak, aby sám ze svého „vlastního“ rozhodnutí byl členem Strany a milovníkem Velkého Bratra.
„Válka je mír.“ je heslo velkého Bratra.
Můj názor: Tato kniha mě doslova vtáhla do děje a nepustila mě do té doby, než jsem jí dočetla. Nahradí vám několik hodin dějepisu a živě vám přiblíží období totality. Poslední část knihy byla asi nejzajímavější, bylo napínavé sledovat, jakým způsobem vládci Strany vymývají mozek obyčejným lidem. Naprosto dokonalé a realistické popisování je ještě drsnější než v Orwellově knize Farma zvířat, kterou bych doporučovala přečíst jako první.

Tracyho tygr

Thomas Tracy měl tygra. Byl to sice černý panter, ale co na tom, pro Tracyho to byl tygr. Měl krásné bílé zuby. A takto Tracy svého tygra získal: Když mu byly tři roky a začal poslouchat, jak co zní, tu kdosi řekl tygr! Ať už tygr! Bylo cokoli, Tracy to chtěl. Jednoho dne se procházel s tátou po městě, když uviděl cosi za výlohou rybárny. Kup mi toho tygra,“ řekl. „To je humr,“ opravil ho táta. „Tak to nechci,“ řekl Tracy. O pár let později navštívil s mámou zoo a v kleci uviděl skutečného tygra. Vypadal jistě nejtygrovatěji ze všech tygrů, ale jeho tygr to nebyl. V dalších letech spatřil Tracy mnoho obrázků, encyklopedií a filmů z těmi nejroztodivnějšími druhy zvířat. Vykračovalo si tam mezi nimi i dost černých panterů, ale o žádném z nich nemohl Tracy říct, že je to jeho tygr. Až jednoho dne si zašel Tracy do zoo sám. Bylo mu tehdy asi patnáct, pokuřoval cigaretu a koukal po holkách, když tu najednou konečně stanul před svým tygrem. Byl to rozespalý černý panter, který se právě probudil, zvedl hlavu, zpříma se na Tracyho zadíval, stoupl si na všechny čtyři a řečí černých panterů pozdravil, což znělo asi takto: „Uajííí!“ Pak popošel k mřížím klece, na chvíli se zastavil, s očima stále upřenýma na Tracyho, a zas se líně vrátil k místu, kde až dosud spal. Tam sebou žuchnul a zahleděl se kamsi do dálky prostoru, do dálky tolika mil a let, kolik mil a let prostor má. Teď zas pro změnu zíral Tracy na černého pantera. Zíral tak upřeně asi pět minut. Pak odhodil cigaretu, odkašlal si, vyplivl slinu a vyšel ze zoo. "Tohle je můj tygr," řekl si. Nikdy se již do zoo nevrátil, aby si tygra ještě jednou prohlédl. Nebylo to nutné. Měl ho. Měl ho celého a se vším všudy za těch pět minut, kdy ho viděl, jak odevzdaně hledí do nekonečného prostoru s výrazem té strašlivé tygří pýchy. …
A tímto končí příběh o Thomasu Tracym, Lauře Luthyové a tygrovi, jenž je láska.
___

Thomas Tracy měl tygra. Byl to sice černý panter, ale co na tom, pro Tracyho to byl tygr. Získal ho v patnácti, když navštívil zoo. Po dvanácti letech hledání ho konečně měl. V jednadvaceti s ním odjel do New Yorku, kde nastoupil ve firmě Otto Seyfanga, coby nosič pytlů s kávou. Tracy se však chtěl stát ochutnávačem kávy, což byla nejvyšší pozice na kterou se čekalo desítky let. Tygr mu v získání místa pomáhal, mluvil za něj Tracyho ústy s ředitelem, ale pak usnul a Tracy byl vyhozen z kanceláře. Tracy byl rozzlobený a tygr si naopak začal hledat svou tygřici. Pak se to stalo. V době polední přestávky. Najednou viděl, jak po Warrenově ulici kráčí dívka v žlutých pletených šatech, která se jmenovala Laura Luthyová. Tracy se do ní zamiloval. Jenomže pak jistým nedopatřením - omámením smyslů políbil její matku. Tím pádem byl konec mezi Laurou a Thomasem. Tygr Tracymu utekl, ale za chvíli se k němu vrátil zpátky. Tracy doufal, že Lauru ještě uvidí, ale nestalo se tak. Svěřil se Nimmovi – vrchnímu ochutnávači kávy, co se stalo. V ten samý den Nimmo zemřel, týden nato dal Tracy výpověď a vrátil se do Dan Francisca. Když se vrátil zpět do New Yorku procházel se po městě stejně jako před léty, ale zjistil, že podnik Otta Seyfanga je zavřený. Najednou Tracy zpozoroval, že lidé kolem něho křičí a utíkají od něj pryč. Viděli totiž Tracyho pantera. Začali Tracyho považovat za blázna, protože si vykračuje s šelmou po boku a nemá strach. Proběhla policejní akce, kdy byla rádoby nebezpečná šelma postřelena a Thomas poslán k psychiatrovi dr. Pingitzerovi – svéráznému doktorovi s poněkud trhanou řečí, který neshledal Tracyho duševně chorým. Znal problémy lidí a věděl, že je nelze řešit v ústavu.Ovšem doktor Scatter z manhattanského obvodu, neurolog zpochybnil Pingitzerovy závěry a Thomas se dostal do léčebného ústavu Bellevue. Zatím tygr Tracymu utekl a schoval se. V ústavu potkal Tracy Lauru, ta si na něj ale nepamatovala. Tracy se nevdával a znovu začal budovat jejich vztah. Tracyho panter však stále pobíhal po městě a policie se ho snží vypátrat. Všechno je marné a když policie slíbí Tracymu, že tygrovi nebude ublíženo a že bude převezen do volné přírody, vymyslí léčku – znovu prožít den, kdy prvně spatřil Lauru. Ví, že se tygr dříve či později objeví a půjde s ním na smluvené místo, kde je připravena klec. Seržant Hutzinga pro něj tedy musí znovu naaranžovat nedělní pracovní den u firmy Otto Seyfanga. Jak slíbil, tak se stalo – Thomas zase nosil pytle s kávou a poslouchal ochutnávače. Když stál na schodech a rozhlížel se, měl najednou dojem, že to opět zahlédl, a pocítil obrovskou radost. Přišlo to. Ať už to bylo cokoliv, někde to tu bylo. O tom se nedalo pochybovat. Tygr se mu vrátil dříve, než si mohl být jistý, že je to on. Během polední přestávky kolem přešla dívka ve žlutých šatech, s černými vlasy. Tracy se k ní přidal a černý panter šel vedle nich. Byl to nejkrásnější černý panter, jakého kdo kdy spatřil. Zašli do krámku, kde byla připravena klec. Když odešli, tygr v ní ale nebyl. Zmizel.
___

Tato úsměvná kniha se mi opravdu líbila. Bylo to pro mě takové odlehčení a vždy když jsem jí četla musela jsem se usmívat a tím pádem jsem unikla z toho kolotoče stresů. Myslím si, že tato kniha vyjadřuje, jak je důležité mít svého tygra, ať už pro nás „tygr“ znamená cokoliv. Je také zajímavé, kolik toho lze říci v jediné kraťoučké novele - ve šťastném a chvíli nešťastném příběhu o lásce dvou lidí. Tracyho tygr je vlastně tygrů několik. Tracyho tygr je černý panter, který uteče z cirkusu. Tracyho tygr je láska. Tracyho tygr je sen, touha a radost. Tracyho tygr je Laura Lythyová. Tracyho tygr je alkoholický nápoj za pětadvacet centů. Tracyho tygr je nafukovací hračka pro děti. Tracyho tygr je senzace v novinách, puma nabarvená na černo a veliký černý kocour. Tracyho tygr je zkrátka všechno možné, nejvíc ze všeho je však něčím uvnitř Tracyho. Postava Tracyho mi přišla velmi dobře charakterizovaná a propracovaná a líbilo se mi, jak si později uvědomoval své chyby a snažil se je napravit tím, že se vrátil do minulosti. Nejvíce se mi líbí první kapitola (viz ukázka) ve které Tracy nachází svého tygra, který je vlastně panter. Tracy nevěděl, co slovo tygr představuje, ale chtěl ho. Třešničkou nakonec byla věta: A tímto končí příběh o Thomasu Tracym, Lauře Luthyové a tygrovi, jenž je láska. Která všechno vysvětlila. Opravdu skvělá kniha, nad kterou se člověk musí zamyslet.

William Saroyan

William Saroyan (31. srpna 1908 Fresno, Kalifornie – 18. května 1981) byl americký prozaik, básník a dramatik arménského původu. Saroyan se narodil v Kalifornii emigrantům z Arménie. Po smrti otce (1911) byla jeho matka nucena díky špatné situaci dát své čtyři děti do sirotčince. William se domů vrátil až v roce 1916. Zde Saroyan absolvuje základní školu a dále již nestuduje. Své první literární pokusy začíná mladý Saroyan posílat do anglické přílohy bostonského časopisu Arménů Hairenik (Země Arménů). Podepisuje se tehdy jako Sirak Goryan – Sirak bylo tehdy častým jménem v jeho příbuzenstvu a Goryan je jméno arménského spisovatele. William Saroyan se, stejně jako jeho hrdinové, celý život potýkal s finančními problémy, které byly způsobeny jeho účastí v různých hazardních hrách, ale i dobročinných akcích. Roku 1940 odmítl Pulitzerovu cenu – údajně proto, že měl nedůvěru v umělecká ocenění. Saroyan byl dvakrát ženatý (se stejnou ženou) a měl dvě děti. Dílo Odvážný mladý muž na létající hrazdě (1934)Jmenuji se Aram (1940; My Name Is Aram)Lidská komedie (1943) – původně psáno jako filmový scénář, film se však nerealizoval. Román je ale výrazně ovlivněn původním záměrem. Hrdinou tohoto románu je čtrnáctiletý chlapec, který dělá ve 2. světové válce poštovního poslíčka. Kniha je spojení několika příběhů s ústřední postavou Homéra. Ten se pak stává účastníkem mnoha tragédií – oznámení úmrtí vojáka, ale přesto věří, že svět je jako člověk – dobrý i zlý a takový, jakým ho člověk udělá.Dobrodružství Wesleye Jacksona (1947; The Adventures of Wesley Jackson)Tracyho tygr

Tati, Tobě přeskočilo (1957) – knihu lze označit za velice humanistickou. Jde o 360 krátkých rozhovorů otce s desetiletým synem Petrem. Petr je vypravěč a komentátor dějí okolo sebe – je to vlastně dětský pohled na svět.O neumírání (1963; Not Dying) – autobigrafické příběhyNáhodná setkání (1978; Chance Meetings)Nekrology (1979)Srdce na vysočiněTrable s tygry (1938) Drama Mé srdce je v horách (1938; My Heart's in the Highlands)Čas tvého života (1939; The Time of Your Life)Stará sladká píseň lásky (1940; Love's Old Sweet Song)Jeskynní lidé (1958; The Cave Dwellers)Jim Dandy hladovějící tlouštík (1947; Jim Dandy Fat Man in a Famine)

ČTĚTE ZDE

Veronika se rozhodla zemřít (Veronika decide morrer)

Paulo Coelho

…Jednoho dne mě ty věčně stejné řeči přestanou bavit, a abych jí udělala radost, tak se za nějakého muže vdám a budu si namlouvat, že ho miluju. Oba nakonec přijdeme na to, jak snít o společné budoucnosti, o venkovském domku, o našich dětech a jejich budoucnosti. První rok se budeme často milovat, druhý rok už méně a počínaje třetím rokem asi budeme myslet na sex jednou za čtrnáct dní a to pomyšlení se stane skutkem ta jednou za měsíc. A horší bude, že spolu už skoro nebudeme mluvit. Já se budu snažit té situaci přizpůsobit a přijít na to, co vlastně dělám špatně – když on se o mě vůbec nezajímá, a místo toho, aby se mi věnoval, ustavičně mluví jen o svých kamarádech, jako by to byl opravdu celý jeho svět. Jakmile bude naše manželství zralé k rozchodu, tak otěhotním. Narodí se nám dítě, nějaký čas si zase budeme bližší, ale brzo zase bude všechno stejné jako dřív…

___

Děj: Kniha vypráví o mladé slovinské dívce Veronice, která se rozhodne spáchat sebevraždu, protože její život je stereotypní a protože cítí pocit zbytečnosti, když nemůže ovlivnit špatné věci, které se dějí na světě. Sebevražda se jí nepovede a ona je převezena do psychiatrické léčebny ve Villete, kde se setkává s dalšími zajímavými lidmi – advokátkou s panickým syndromem, ženou trpící depresí a s mladým schizofrenikem Eduardem, do kterého se později zamiluje. V „blázinci“ se sama sebe Veronika musí zeptat: kde je ta pomyslná hranice mezi šílenstvím a zdravým rozumem mezi odlišností a normalitou? Veronika se stane předmětem zvláštního lékařského pokusu, při kterém jí budou injekčně vpravovat do těla látky simulující srdeční záchvat a namluví Veronice, že za pár dní má zemřít. Poté si Veronika začne vážit každé minuty, kterou může prožít a pocítí prudkou touhu milovat. Uteče s Eduardem z Villete, protože nechce zemřít v blázinci. Každý svůj další den považuje za zázrak a užívá si každou jeho minutu.

___

Téma: Jak je život dobrý se pozná až na sklonku smrti

___

Kniha se mi moc líbila. Z Coelhových knih jí mám nejradši, líbí se mi, jak autor líčí pocity Veroniky. Líbí se mi i hlavní myšlenka knihy, která je určitě aktuální a vážná. Měl by si jí přečíst každý, kdo jen uvažoval o sebevraždě. Přišlo mi, ale trošku ohrané, že Veronika chtěla odejít z Villete zase kvůli Lásce. Proč ne nějaký jiný motiv? Ale jinak patří tato kniha mezi mé oblíbené.

Účastníci zájezdu

Michal Viewegh

Denisa a Irma: „Proboha,“ řekla velmi konsternovaně, „to je snad zájezd na nějakej gerontologickej kongres…“ Zasmály se. Irma byla ráda, že si na to slovo vzpomněla. Zatím se docela dobře doplňují, říkala si Denisa. Možná, že Irmu podceňuje. Nenápadně si přečetla nápis, který měl ten obstarožní obézní chlápek na kraťasech: Beach Boy. „Koukni se támhle na toho plážovýho chlapce,“ upozornila Irmu. Irma se nenápadně ohlédla a rychle ukryla svou tvář na Denisině nahém rameni. „Proboha,“ smála se, „to je teda sladkej exot…“ uvědomila si, že řekla dvakrát po sobě proboha. Trochu ji to mrzelo.
Pamela a Max: Pamela začala číst. Pohádka se tentokrát odehrávala v daleké severské zemi, daleko od zlých lidí, a především v zimě, která – zdálo se – nechtěla odejít. Hlavními protagonisty byli bílý králíček jménem Kňufík a malý medvídek Mufík, kteří během celého příběhu nedělali nic jiného než, že se chvějivě třásli zimou a krutým hladem a marně hledali něco dobrého k snědku, přičemž se neustále hluboce bořili do krusty ostrého, zledovatělého sněhu, který jim strašně bolestivě zraňoval malé tlapičky… „Jsou tam nějaké nedostatky?“ řekla Pamela jakoby podezíravě. „Klidně mi to řekni.ů Max si znovu uvědomil, jak obtížné je být nezávislým kritikem, má-li kritik dvacet pět centimetrů od svého obličeje prsa o obvodu devadesát pět centimetrů…
Helga a Šarlota: Šarlota se provinile zasmála. „Já už jsem úplně pitomá viď?“ Upřímnost jejího doznání, cosi v jejím pohledu a možná i jakási Helžina dávná vzpomínka způsobily, že Helga tentokrát namísto toho, aby s okázalým utrpením zavřela oči nebo zakroutila nevěřícně hlavou, Šarlotě pouze láskyplně upravila přetočený límec světlého kostýmku a krátce jí pohladila po zádech. „To víš holka, už nám není šestnáct,“ řekla mechanicky. Myslela při tom na to, zda bude moci příští rok Šarlotu vůbec ještě někam vzít. Ale s kým by v tomto případě jela?

___

Max – slavný spisovatel, který hodlá napsat skvělý román a inspirací mu bude právě dovolená u italského Jadranu. K moři se rozjíždí se svými dvěma homosexuálními kamarády Oskarem a Ignácem, kteří i když jsou každý jiný se mají moc rádi. Hned v autobuse se seznámí s naivní průvodkyní Pamelou, pro kterou je Max idolem. Ráda píše krátké pohádky bez fantazie se spoustou zdrobnělin, ostatní se jí posmívají, ale ona jen doufá, že si jí Max všimne a pochválí ji. Max je sice okouzlen její krásou, ale nelíbí se mu, jak je Pamela hloupá, to pro nezávazný sex, ale nevadí, Pamela je ale velká romantička a proto se Max bude muset hodně přetvářet. V autobuse je dále místo pro Jolanu a její rodiče. Jolana je trochu tlustší holka, které se v autobuse dělá často špatně, se smyslem pro humor. Max se jí líbí, ale ví, že u něj nemá šanci, kvůli svému vzhledu. Snaží se ho alespoň okouzlit vtipy, ale nevyjde to. Nakonec Jolana skončí s ukrajinským kopáčem Olegem, sice si spolu nerozumí, protože Oleg neumí česky, ale Jolana se s ním spokojí, i když jí Oleg nedokáže plně porozumět. Jolaniny rodiče jsou spolu už dlouho, mají se rádi, ale často se hádají. Na dovolenou je pozvala Jolana, aby se konečně usmířili. Dále v autobuse sedí Irma s Denisou, mladé, asi dvacetileté dívky, které si vyjeli k moři hlavně užít, když zjistí, že jedou se samými staršími, rozladí je to, ale ony dokážou zapadnout. Irma se před Denisou často stydí trapně a podceňuje se. Helga se Šarlotou jsou nejstarší účastnice zájezdu, Šarlota je skoro hluchá a Helga se na ní kvůli tomu zlobí. Obě si ale rozumí, protože už se znají mnoho let. Zuzana se s manželem, slavným poslancem, Hynkem často hádá, protože si myslí, že Hynek už není takový jako dřív, vedle něho si připadá hloupější, než doopravdy je a proto se ho často snaží zesměšnit, Hynek stále doufá, že se Zuzana změní a jejich vztah bude lepší, ale zatím se mu to nedaří. Jejich syn Jakub si myslí, že je homosexuál, protože má problémy s močením a jeden spolužák mu řekl, že to značí homosexualitu. V autobuse sedí i další manželské nebo kamarádské páry, které už nejsou tak důležité. V knize jde hlavně o to, ukázat, jak se různé charaktery postav tragikomicky proplétají. Páry se navzájem promíchají, propuknou hádky, usmiřování, navážou se nové vztahy a domů jede každý s něčím novým.

___

Hlavní postavy: Max – spisovatel, záletník, užívá si, přímý, trochu namyšlený, chce dosáhnout svého, má rád vtipy Pamela – naivní barbie, průvodkyně CK, příliš dětská, miluje zdrobněliny, snaží se být ta nejlepší, je až dětsky zamilovaná do Maxe, věří, že svět je prostě úžasný Helga a Šarlota – dvě důchodkyně, které i když se na sebe občas naštvou si jsou skvělými kamarádkami a oporou, Helga má v tomto páru hlavní slovo a často Šarlotu okřikuje, pro její (podle Helgy) špatné a trapné chování Jolana – sebeironická, vtipná, ale ve skrytu duše jí mrzí, jak vypadá Jolaniny rodiče – jsou už spolu desítky let, zvykli si na své chyby, často spolu nevychází, ale jinak jim to docela klape Oskar a Ignác – homosexuální partneři, Oskar – velký romantik, který Ignáce bezesporu miluje, Ignác – všechno bere na lehkou váhu, ale Oskara také miluje Denisa a Irma – dvě kamarádky, které se před sebou přetváří a nebojí se klidně se navzájem zradit, jinak jsou ale milé a někdy si i pomůžou, Irma má před Denisou často pocit méněcennosti Jarda a Jituš, Jára a Klára – jako by vypadli ze Slunce, Seno…, typičtí čeští vesničtí manželé, mluví trochu sprostě, mají se rádi, Jára a Klára – dvě děti, milé, hravé = normální děti pan Petrescu a paní Košťálová – v knize se moc neprojevují, mají se rádi, jsou to pouze kamarádi Zuzana a Hynek a Jakub – Hynek – vážený politik, trochu odtažitý, má rád svou ženu a dítě, snaží se jim dělat radost; Zuzana – často je Hynka naštvaná, protože si myslí, že jí nemá dostatečně rád, jinak milá, hodná, má ráda hlavně Jakuba, Jakub – má strach, že je homosexuál, milý chlapec Oleg – ukrajinský dělník, Jolaně nerozumí, ale vychází s ní, chudý, pracovitý, nestěžuje si, spokojený Karel a Karel – dva řidiči, kteří se nestarají o nic jiného než o hnědé podšálky Láďa a Olga – manželský pár, v knize moc nevystupují, obyčejní, k sobě ohleduplní, mají se rádi

Ze života hmyzu

Bratří Čapkové

Chrobačka (1): Chrobáčku.
Chrobák (2): Copak?

1: Hahahaha.
2: Haha, haha! Ženo!
1: Copak?

2: Hahaha, je to krásné něco mít. Svůj majeteček. Svůj životní sen.
1: Svoji kuličku.
2: Ovoce své práce.
1: Hahaha!
2: Já se zblázním radostí. Já… já… já se zblázním samou radostí. Na mou duši, já se zblázním.
1: Proč?
2: Starostí. Teď když máme svou kuličku! Tak jsem se na ni těšil, a teď, když ji máme, musíme dělat novou. Ta dřina!
1: A proč novou?
2: Pitomá! Abychom měli dvě.
1: Aha, dvě. To je pravda…

___

Předehra představuje samomluvu opilého tuláka, který ironizuje lidi, jenž jeho samého oslovují „člověče“, ale od něho by takové oslovení nesnesli. Rozhodne se tedy, že je bude považovat za hmyz. Přiběhne pedant se síťkou na motýly, jmenuje některé druhy motýlů a vystihuje smysl motýlího života věčnou hrou lásky. Tulák stejnou myšlenku projevuje ve verších.
V 1. jednání (Motýli) se znázorňuje hra lásky mezi dvěma páry motýlů (Clythie - Otakar, Iris - Viktor) a pátým motýlem básníkem (Felix). Obě samičky se snaží koketováním získat toho té druhé, jen aby ho družka družce odloudila, nakonec odlétá Iris s Viktorem, bývalým přítelem Clythie. Otakar se jí ale vydává následovat, zatímco Felix vypráví Clythii básničky. Iris se vrací sama a přináší zprávu, že Viktora sežral pták a naříká, že bude muset snášet vajíčka – výsledek Otakarovi lásky. Clythie odlétá chytat jiného milence.
Ve 2. jednání (Kořistníci) neběží již o hru lásky, ale o sobecké shánění majetku jménem rodiny. Párek chrobáků koulí svůj drahocenný majetek – kuličku trusu. Zatímco pro ni hledají úkryt, druhý chrobák ji jim ukradne. Stejně sobecký je i cvrček, ten se raduje z toho, že se jiný cvrček stal kořistí ptáka, uvolnil tím totiž pro něj a jeho manželku čekající děti byt. Oba se ale stanou obětí Lumka, jenž shání zásoby pro svou larvičku. Larvu však i se zásobami sežere parazit. Během tohoto jednání se neustále ozývá hlas kukly, že se rodí a že z ní bude něco velkého.
Ve třetím dějství (Mravenci) přechází tulák od rodiny k myšlence státu, kde se jedinec musí obětovat celku. (V tomto případě jsou to mravenci), mravenčí válka je diktována rychlým tempem, třeba že při ní jedinci hynou (je to přece v zájmu celku), - vede se válka se žlutými mravenci. Přicházejí jen vítězné zprávy, za které se vůdce modlí k Bohu a jmenuje ho plukovníkem, vítězi jsou nakonec přece jen žlutí, ale vůdce poraženého mraveniště se stejně modlí k Bohu a mluví o národním nadšení a právu. Tulák ho zašlápne.
Epilog: tulák se probudí ve tmě a zatouží po světle, rozsvítí se a on spatří radostný rej jepic, které hlásí slávu života a při tanci hynou. Také kukla z druhého jednání se zrodí v jepici a hyne. Tulák umírá a na scénu se plazí dva slimáci – zvědaví a lhostejní diváci. Přichází dřevorubec s tetkou, která nese dítě ke křtu a vysloví lidový názor: Jeden se narodí a druhý umře… KONEC
Epilog II: Toto dílo bylo nařčeno z přílišného pesimismu, který autoři hájí v předmluvě, proto připsali ještě jeden konec – (od odchodu slimáků) – tulák se probouzí a potkají ho dva drvoštěpové, kteří mu nabízejí práci a tulák odchází s nimi i s dobrou náladou … KONEC

___

Téma: předehra: lidé – jak se chovají 1. dějství: přelétavá láska 2. dějství: sobeckost 3. dějství: jedinec se musí obětovat státu epilog: Jeden se narodí a druhý umře – pomíjivost života epilog II.: všechno dobře dopadne

___

Tato divadelní hra se mi moc líbila, nejprve jsem ji viděla v divadelním představením, kde mě velmi zaujala a až poté jsem si ji přečetla. Líbí se mi: jak autoři nepojmenovávají vlastnosti postav, ale ony samy vyplývají jejich chováním. chování a mluva chrobáků mluva slimáků – vtipná, protože šišlali tulákův pesimismus věta: Jeden se narodí, druhý umře. Nejzajímavější mi připadalo 2.dějství, naopak mě nudilo dějství třetí. Připadalo mi, že 2.epilog byl poněkud zbytečný, protože: je to happy-end, který je moc obehraný a protože v dodatku se říká: - v epilogu je Poutník totožný s Tulákem, což znamená, že tulák se změnil v poutníka a znovu ožil.

Vejce a já (The Egg and I)

BettyMacDonald

Jedly jsme rolky a pily jsme kávu paní Kettlová mi vyprávěla, že má s taťkou patnáct dětí, nejmladšímu je deset. Sedm z těchto dětí bydlelo doma. Ostatních osm bylo vdaných a ženatých a rozesetých v horách a kolem hor. Většinu svých vět začínala paní Kettlová výkřikem „Jéééééžišmarjá!“ a měla jednotný způsob, kterým zavrhovala všechno s čím nesouhlasila, či odvrhovala půvaby života, jež jí byly odepřeny. „Jó, ta se cejtí s tou svou elektrikou na děsný hogo fogo,“ odfrkla paní Kettlová. „Já si z toho ale houby dělám – pověděla jsem jí, aby ten svůj starej vysávač vzala a strčila si ho někam.“…

___

Děj: Kniha líčí část dětství a život v horách na slepičí farmě Betty MacDonaldové. Na slepičí farmě je Betty nešťastná, stýská se jí po své rodině, musí vstávat v pět, potýká se s tím, že není záchod a voda v domě, že nefunguje sporák a s podobnými „lahůdkami“. Kniha vtipně a osobitě vypráví o sousedech Betty (Kettlových a Hicksových). Na farmě se také Betty narodí její dvě dcery - Anička s Janičkou, na konci knihy Betty ze slepičí farmy odjíždí, rozvádí se s Bobem a se svými dvěmi dcerami se vrací zpátky za svou rodinou, do civilizace.

___

Téma: Jak se žije v horách bez civilizace, když na to nejste zvyklí.

___

Kniha je moje nejoblíbenější (spolu s Co život dal a vzal) a tím pádem o ní budu mluvit jen hezky, líbí se mi humor Betty MacDonaldové, líbí se mi jak charakterizuje osoby ve své knížce, můžu jí číst pořád dokola a vždy si z ní odnesu něco nového.