Líbej mě - Prevért

Líbej mě

V zapadlé čtvrti Města světla
tam kde je pořád tma kde vzduchoprázdno krátí dech
kde není léto kde je pořád zima
ona se chvěla na schodech.
Chvěla se on stál vedle ní
v tom městě plném kamení
Noc páchla sírou po hubení štěnic
noc nevoněla po kvítí
Ona mu říkala:
Tolik tmy je tu
a tak málo vzduchu
I v létě je tu pořád zima
Slunce ten puchejř strejčka Pánaboha pro nás nesvítí
Vždycky má fůru práce v nóbl čtvrtích
Sevři mě celou Obejmi mě
Líbej mě v té tmě a zimě
Líbej mě
Za chvíli může být už pozdě
Náš život to je tahle chvíle zrovna teď
Tady se zdechne ze všeho
z horka i ze zimy
Mrzneme dusíme se
Tak málo vzduchu k dýchání je tady
Kdybys mě přestal líbat
já bych se udusila
Tobě je patnáct a mně taky
třicet let je nám dohromady
Ve třiceti už přece nejsme děti
už jsme dost staří na práci
už jsme dost staří na líbání
Za chvíli může být už pozdě
Náš život to je tahle chvíle zrovna teď
Líbej mě!

Líhávali na jednom jsme loži - Neruda

Líhávali na jednom jsme loži

Líhávali na jednom jsme loži

a tys horlil pro mou netečnost,
kdežto bažit po tvých ideálech
vadila mně pouhá skutečnost.

A ta skutečnost juž shromáždila
tisícerých v krátkém žití bolů,
srdce vadne, brzo, nejspíš brzo
poležíme sobě opět spolu.

Básně - J. H. Krchovský

• NOCI, PO NICHŽ NEPŘICHÁZÍ RÁNO - I. část
  

výbor z básnických sbírek z let 1978 - 1991

PŘISTAVIL JSEM SI ZRCADLO
od té doby se nenávidím
včera mě ale napadlo
že se v něm stejně neuvidím...
rozplynul jsem se děsem
nad tím, že vůbec nejsem
vůbec si nezávidím...

(Procházka urnovým hájem)

NA STROPĚ HOŘČICE A V NÍ JE BUŘT
zmítám se v šílenství na podlaze
a je mi blaze, tolik blaze
že už snad nemůže ani být hůř

(Procházka urnovým hájem)

NECÍTÍM SE VE SVÉ KŮŽI
ve své kůži bezpečně...
chci si s tebou trochu užít
- buď tak hodná, vysvleč mě

Stáhni mi tu kůži s těla
jako svetr přes hlavu
vysvleč mě, a kdybys chtěla
projdeme se ke splavu

(Bestiální něha)

• NOCI, PO NICHŽ NEPŘICHÁZÍ RÁNO - II. část

NEDĚLÁM VŮBEC NIC, CO ZAČAL LISTOPAD
nežiju, nemyslím; chtěl bych jen pořád spát
celé dny sedávám s pohledem doblba
spícího kocoura tu a tam podrbám
a jeho pacička, rozbitá od broků
probouzí ve mně sklon k humánním výrokům:
- jak mohou proboha někoho vůbec hřát
neživé kožichy stažené ze zvířaz?!
... kocour mi chápavě přikývne s povděkem
a dál spí, zahříván neživým člověkem...

(Valčík s mým stínem)

ACH, ŽIVOT JE TAK TRAPNÝ BOŽE
jak uprdnutí do soulože

(Poslední jaro)

• NOCI, PO NICHŽ NEPŘICHÁZÍ RÁNO - III. část

MARASMUS? ASKEZE?! UŽ MĚ TO NEBAVÍ!
stejně tak celibát, ten mne sral po léta
nevím, proč Březina nezůstal Jebavý
může snad krásnější jméno chtít poéta?

(Nové valčíky)

• LEDA S LABUTÍ - Výbor z básnických sbírek z let 1992 - 1996

JE KONEC ŘÍJNA...

Je konec října a zem prvním mrazem tvrdá je...
Jsi chladná, šeptám hlíně, hrob svůj mrdaje

MOC JSEM SI NEUŽIL... A ČAS TAK UTÍKÁ!
musím si na noc dát k posteli budíka
- stačí půl dvanácté? Nařídím radši čtvrt
nerad bych zaspal i vlastní smrt

"Nastává už tvůj čas, rozkoší zešílíš!
- měl jsi rád hubený?" (štíhlá až přespříliš)
blondýnka! (víc než to...) A ještě panna jste!
přišla jsi právě včas, v hodině dvanácté

(Všechno je jako dřív)

DĚJOVÁ ZKRATKA JE POMALU ZA NÁMA
(- hlazení, polibky a něžná slůvka...)
vždyť ještě nedávno hrála si s panama!
a teď si hraju já, (dějová vsuvka...)

Některá poupata hmyz k sobě přímo zvou
sama se nabízí podobnost s mimózou
- tak byla citlivá, a právě na dotek...
ani se nesvlékla (s výjimkou kalhotek)

(Všechno je jako dřív)

• DODATKY...

• EPOS MUMIE NA CESTÁCH

KDYBYCH DAL...
Kdybych dal před rumem přednost spíš kyselce
neměl bych dnešní noc v trenýrkách viselce

(Poslední jaro)

PO VLAHÉ KOUPELI DOUTNÍČEK A PAK FÉN...
oholen dohladka, v čistém a zčerstva
odcházím na oběd a potom na kafe
a v rohu kavárny spřádám svá zvěrstva

(Nové valčíky)

J. H. Krchovský

Básník Jiří H. Krchovský (občanským jménem Jiří Hásek) se narodil 22. dubna 1960 v Praze, kde se vyučil zedníkem. Od roku 1977 je bez povolání. Žije v Praze a v Brně.

Jiří H. Krchovský vzešel z prostředí pražského undergroundu a je svérázným nonkonformním fenoménem v současné české poezii, byť jeho poetika je od počátku neměnná: je básníkem epitafů a náhrobních kamenů, polorozbitých a zašlých zrcadel, natržených rubášů, odlesků rakví a prohlubní hrobek. Je připomínkou dávno ztraceného a tu a tam do povrchnosti současného světa se navracejícího dandysmu, ale je také synem prokletí, zavrženosti a samoty, spojené s odeznívajícím dekadentním světem pohyblivých okrajů společnosti, duší jakoby se oddělujících od amébovitosti andělů svržených na zem. Brechtovsky zcizujícím prvkem v jeho poezii je černá mystika a desakralizovaná erotika. Krchovský je lyrikem syrových a pádných proklamací, výsostné, ale někdy příliš vyumělkované stylizace, za níž jakoby byla pod maskou skryta tvář nekonečné lidské úzkosti. Za zběsilými gesty dekadenta, za výkřiky rouhače do tmy opilých úsvitů vězí strach člověka z pusté existence stejně tak jako torzo chabé záchrany, spočívající v zahleděnosti do sebe, která má narcistní rysy. Řečeno Rilkovými slovy rovněž Krchovského hranice poezie “proudí k tůním a travám, / jen vyvstanou a hned tam jsou.” Ze dna jeho veršů, jakkoli kalného a nedýchatelného, stoupá úponek leknínu s přeludně smutným květem básníkovy tváře. Posmutnělost a melancholie, občas přehlušované siláctvím lhostejnosti a blazeovanosti, satyrstvím ironie a výsměchu, všemocného odstupu, spojeného s údělem vyhoštěnosti od lidských příbytků, jsou základními kameny Krchovského v podstatě čisté a chlapecky dojemné lyriky. Jeho tvorba je potvrzením pravidla, že i nadměrná stylizovanost básně jde ruku v ruce s chtěnou či nechtěnou trivializací a jakousi pseudolidovostí, jež v případě Krchovského postupuje podle osvědčených váchalovských a klímovských receptur od dostupného k nepřístupnému, od blízkého břehu ke vzdáleným přeludům ostrovních rájů, které se dík zahleděnosti do sebe stávají vězeními. V prvním vydaném svazku básní Noci, po nichž nepřichází ráno je autor lyrikem stylizovaných a ornamentálních interiérů, temných komnat, do všech stran rozevřených a přitom hermetických pokojů, jimiž prostupují astrální postavy “bez rukou, bez nohou / postavy bez těla, bez hlavy / jenom s duší / jenom s duší…” Tady je Krchovský i ponurým básníkem hřbitovů jako tichých zahrad, do kterých se vkrádá lidský smích a vášnivost, neklid lásky a mír osamělosti. Některé jeho lyrické figury připomínají surrealistickou doktrínu, sen na druhou, sen uprostřed snivosti, který je zároveň bolestným procitáním. Autor v této knize veršů naznačil, že i pro moderní poezii není ztracen mélický, hudební princip i s jeho marným orfeovstvím. Protipólem k této hudební linii je princip neustálé sebetrýznivosti, masochismus lyrického ega, ráno vstávajícího po těžké noci do dne “s vlastní kůží za nehty”. Ve svazku Leda s labutí se proti konkrétnosti a živé obraznosti prvních lyrických cyklů už v názvech jednotlivých oddílů objevuje rys obecnější a více abstraktní. Z tuláka po odlehlých končinách, kam se obvykle nevstupuje beztrestně, se Krchovský proměnil v hybatele, v aktéra, který “chce ještě chvíli”, přestože lpí na “všem, co je jako dřív”. Proti někdejší strohosti se jeho verše z tohoto tvůrčího údobí začínají košatit a rozechvívat. Strnulost zrcadla se proměňuje v neklidnou rozvlněnost hladiny, na kterou vnesl pohyb vržený kámen našeho bytí. Dekadentní kulisu světa prozařuje měsíční cípek mýtu, jakýsi sakrálně laděný tón s biblickou patinou, jakkoli naivně podávanou a téměř giottovsky zjednodušenou: “Jenom já a můj stín… / Zbylí dva v arše / gramofon vyhrává smuteční marše / a břehů nevidno, ani hor, natož měst. / poslední večeře (jednotné menu): / prsíčka holubic, obloha-ratolest / stylové prostředí, nelidské ceny”. Už na počátku 80. let pronikl do Krchovského poezie silně epický, dramatický prvek. V konfrontaci dění a pohyblivosti, nestálosti vnějšího světa se strnulostí člověka jako utkvělého stínu, člověka, který se stal loutkou, mrtvolou, obludností, ale také sám sobě vyčítavým démonem zaslýcháme ozvuky příkladně dekadentních časů Gellnerových, Hlaváčkových nebo Karáskových: “Má milá leží s nahým břichem / a ve své dlani moji má… / jen její srdce bije tichem / a ona neví, že spí s mnichem / nic neví, když mne objímá / když ze rtů se jí vzdechy linou / a venku tiše mrholí / že miluje se se zdechlinou / že líbá ústa mrtvoly”. Dekadentní reminiscence nejsou u Krchovského prvoplánově otrocké. Proniká jimi tvrdý a necitlivý expresionismus lhostejného světa. Toto dílo připomíná spíš “pitevnu” Gottfrieda Benna než “polní” a improvizovanou zádušní kapli s modravým úsvitem v oknech Georga Trakla. Jakkoli se dílo J. H. Krchovského – ve svazku Básně se ke čtenáři dostává jeho suma – může některým kritikům zdát poněkud eklektické a vykalkulované na efekt, postihuje věrně existenciální úzkost, která už dlouho vyplňuje naše skutky i sny.

Nebezpečné vztahy

Jihočeské divadlo, 18. 4. 2009

Christopher Hampton: Nebezpečené vztahy

Rafinovaná, krutá hra s nevinností, čistotou a láskou ve známé adaptaci Laclosova románu. Pod elegantní, uhlazenou maskou se skrývají intriky a bezcitné manipulace. Dovoleno je vše, jen slabost se neodpouští. Markýza de Merteuil a Valmont neušetří nikoho, ani sebe.

režie: Martin Glaser. dramaturgie: Olga Šubrtová

neodpouští. Markýza de Merteuil a Valmont neušetří nikoho, ani sebe

Účinkovali

Vikomt de Valmont: Ondřej Volejník

Markýza de Merteuil: Teresa Branna

Prezidentová de Tourvel: Věra Hollá

Paní de Volanges: Jaroslava Červenková

Paní de Rosemonde: Bibiana Šimonová

Rytíř Danceny: Michal Dalecký, Jakub Divíšek

Cecilie de Volanges: Šárka Vaculíková

Azolan: Tomáš Drápela

Emilie: Taťána Kupcová

Majordomus: Daniel Šubrt

Vodní družstvo

Činoherní klub, Praha, 14. 3. 2009

Marianne Fredriksson

Marianne Fredriksson se narodila 28. března 1927 v Göteborgu, ve Švédsku. Než se stala spisovatelkou byla novinářkou, svůj první román napsala až ve třiapadesáti letech. Mnoho jejích prvotních románů je založeno na biblických příbězích, hlavním tématem knih je přátelství, které je pro Marianne důležitější než láska.

• Anna, Hanna a Johanna