Čekání na Godota

praha

Zázrak v černém domě

Milan Uhde

režie: Jan Nvota

14. 5. 2008

Božská komedie (La Divina Commedia)

Zpěv prvý
Kde v půli život náš je se svou poutí,
procházet bylo mi tak temným lesem,
že pravý směr jsem nemoh' uhodnouti
Ach, trudno líčit ona místa, kde jsem
probloudil ten hvozd divý, drsný, tmavý,
že na to dosud vzpomínám jen s děsem.
Snad ani smrt tak hořce neotráví.
Však dospěl jsem tam k všeho dobra středu,
a proto vypovím vše bez obavy.
Zpěv osmý
"Flegie, Flegie, nech toho křiku,"
řek' pán můj, "déle nezůstanem tady,
než bahno přebrodíme v okamžiku!"
Jak někdo, kdo si není vědom zrady,
však ošálen se cítí znenadála,
tak Flegias řval hněvem nad úklady.
Přijala vůdce ona bárka malá,
však až když já jsem za ním vkročil druhý,
pak teprve se zatíženou zdála.
Zpěv dvacátý devátý
Tak prudce ani koně nečesává
hřebelcem štolba, jenž rád nemá bdění,
anebo když ho pán už očekává,
jak nehty svými ti se v rozlícení
po celém těle drásali a rvali
pro svrbění, v němž pomoci jim není,
a tak si nehty strupy strhávali,
jak pražmu nebo rybu, která ještě
víc šupin má, nůž oškrabává malý.
"Ó ty, jenž prsty rveš se takto třeště,"
pospíšil vůdce jednomu z nich říci, "
a jenž si chvílemi z nich děláš kleště,
řekni mi, jsou zde jací Latiníci
v té hromadě, a nechť ti nehty stačí
na věky na tu práci drásající!"
"Jsme Latiníci," jeden řek' mu v pláči,
"my oba, jež tu zříš tak zošklivělé.
Leč kdo jsi ty, jenž k nám sem takto kráčí?"
Řek' mistr: "S tímto zde, jenž dosud v těle
je živ, já procházím od stráně k stráni
a ukázat mu hodlám peklo celé."

___

Dante Alighieri a jeho vztah k dílu - *1265 Florencie – † 1321 Ravenna, byl jedním z nejvýznamnějších italských básníků, významně přispěl také k vývoji jazykovědy a italského jazyka a k vývoji politické filozofie. Jako stoupenec protipapežské strany musel v roce 1302 odejít z Florencie a putoval Itálií celých 15 let - pobýval v Arezzu, Bologni, Padově, na dvorech vlivných přátel. Jeho největším dílem je Božská komedie, pro dějiny politické filozofie má velký význam latinský spis De monarchia. Dante je rovněž považován za tvůrce spisovné italštiny, kterou svými díly prosadil. Je považován za předchůdce renesance a jednoho z nevýznamnějších představitelů světové literatury. - kritik doby, vyhnanec (proti papeži, byl pro republiku) - lyrické básně - vyjadřující lásku k Florencii, vlastenecké verše - Nový život: milostná lyrika – vztah k Beatrici, forma sonetu - Hostina: nedokončeno, pokusil se zapsat tehdejší doby vědění

___

Námět: Námět vychází z Bible: putování autora (vzdělance třemi záhrobními říšemi) -alegorická pouť člověka za spásou, poznáním, Bohem, světlem. Autor vytvořil svou vlastní teologii tím, že soudil reálné postavy. Také ho inspirovala nezlomná láska k Beatricii.

___

Místo: Peklo - rozčleněno podle míry a závažnosti přestupků na devět částí. V souvislosti s tím se popisují i tresty - každé provinění se trestá jinak – př.: požitkáři jsou trestáni přívaly sněhu a krup, násilníci v řece vřelé krve. – Následuje Očistec a Ráj.
Čas: V peklu je dvojí časová linie. Hříšníci – odpadlíci času – jsou v bezčasí, protože chtěli zastavit čas, když hřešili. Za své hříchy jsou tedy neustále mučeni a čas nehraje žádnou roli. Dante s Vergiliem putují v čase „normálním“.
Postavy: básník Dante: autor, který prochází třemi záhrobními říšemi; Vergilius: symbol pozemského vědění, jako pohan (nebyl pokřtěn) nesmí do ráje. Zachránil Danteho z temného lesa a nyní ho provází Peklem a Očistcem. Beatrice: symbol nadpozemské dokonalosti, autorova múza, provádí ho Rájem - v díle vystupuje ohromné množství skutečných postav (současníci autora, ale i postavy historické: Homer, Ovidius, Sokrates, Alexandr Veliký, Filip IV. Sličný...)

___

Děj: Dílo začíná v noci ze Zeleného čtvrtka na Velký pátek roku 1300 a končí o půlnoci příští pátek. Básník zabloudil v temném lese (symbol života – temný, drsný, tmavý) a střetává se se třemi šelmami: s pardálem (symbol pýchy), lvem (symbol smyslnosti) a vlčicí (symbol lakoty), kteří mu brání vystoupit na sluneční vrch, což je symbol štěstí. Autor je ale zachráněn zemřelým Vergiliem (symbol vědění a rozumu), kterého poslala Beatrície. Peklo má devět částí, v nichž se trápí hříšníci podle stupně své viny. Dante se tu setkává s přáteli i odpůrci, filozofy, teology a rozmlouvá s nimi. Vergilius mu situaci vysvětluje a doprovází ho. Na okraji jsou nejnižší hříchy, ve středu sedí sám ďábel.

___

Popis díla a žánru: Původní název zněl pouze Komedie, přívlastek božská mu dal až později Boccacio a od roku 1555 se natrvalo užívá (božská = božsky dobrá, božsky zdařilá). Komedie proto, že podle středověkých žánrových názorů dílo končící spásou, nikoli zatracením duše. Božská komedie je duchovním eposem – obsahuje bohatý děj, náboženské motivy, spoustu postav a obrazů. Dílo můžeme chápat jako alegorii nebo doslovně – Dante: ten co byl v pekle. Kniha je doplněna komentáři, které rozebírají některé pasáže a vysvětlují další skutečnosti.
Dílo je složeno ze tří částí, má dohromady 100 zpěvů, což je více než 13 000 veršů. Peklo čítá 34 zpěvů, Očistec a Ráj 33. Božská komedie je největším básnickým dílem středověku svým rozsahem i významem. Autor jej napsal florentským nářečím, které bylo jeho národním jazykem - podal jako první písemnou podobu spisovného jazyka Florencie.
Renesanční znaky díla: trest za lidské viny, láska k antické vzdělanosti, k vlasti, touha člověka po poznání...
Myšlenkovým poselstvím je bezesporu náprava hříšníků a nastínění strastiplné cesty do Ráje. (= za vytouženým cílem).

___

Názor: Kniha je jistě poučná, plná moudrosti a dobrých rad, ale četba Dantova díla není nijak jednoduchá. Když si odmyslím skladbu slov, zastaralé a knižní výrazy, tak složité bylo i plné pochopení jednotlivých aktérů Komedie. Tím nechci říci, že Komedie je určena pouze vzdělaným lidem, podle mého názoru si k dílu musí každý sám najít svou cestu, ale snadnější to má čtenář, jenž je stejné národnosti jako autor. Narážky na jednotlivce nebo na dobovou situaci chápe jasněji, stačí mu jen určitá dávka národního povědomí, stejně tak, jako nám při četbě českých spisovatelů. Číst knihy s tolika stránkami mi nikdy nevadilo, leč k plnému porozumění musí být člověk plně soustředěn a musí nad knihou dlouze přemýšlet. Některé pasáže byly velmi drsné, jiné příliš rozvleklé, ke knize se určitě vrátím za pár let.

Na jih od hranic na západ od slunce (Kokkjo no minami, taijó no niši)

Haruki Murakami

Slovo „jedináček“ jsem v dětství doslova nenáviděl. Jen jsem ho zaslechl, pokaždé mi znovu připomnělo, že mi něco chybí. Bylo mi vždycky, jako by na mě ukázali prstem a řekli, že jsem mrzák. Ve světě, ve kterém jsem tehdy žil, se neochvějně věřilo, že je každý jedináček rozmazlený, slabošský sobec. Lidem to připadalo tak samozřejmé, jako že na vrcholku hor má vzduch nižší tlak než dole v údolí, tak samozřejmé, jako že krávy dávají mléko. Nesnášel jsem proto, když se mě ptali, kolik mám sourozenců. Jak lidé zaslechli, že jsem jedináček, okamžitě si pomysleli, že mě tedy asi rodiče moc rozmazlují a že budu nejspíš slaboch a pěkný sobec. Taková stereotypní reakce mě pokaždé hrozně rozčílila a ranila. Co mě ale v klukovských letech rozčilovalo a zraňovalo zdaleka nejvíc, bylo pomyšlení, že je to bohužel všechno naprostá pravda. Bylo to tak, byl jsem rozmazlený, byl jsem slaboch, a byl jsem strašně sobecký kluk.

V době, kdy jsme se potkali poprvé, na to ale ještě nevypadala. Jako by v sobě tehdy měla nějakou nerovnováhu, kvůli které mnoha lidem nepřipadala až zas tak přitažlivá. Něčím už byla dospělá, něco v sobě naopak měla ještě dětského, a tyhle dvě věci spolu nešly dohromady. Takový nesoulad nejspíš některé lidi znervózňoval.

„Jak běží čas, všechno pomalu tuhne jako cement ve kbelíku. A pak už se s tím nedá nic dělat. Ty vlastně chceš říct, že už jsi jako ten ztuhlý cement, a že už jiný nebudeš.“

___

1984

"Nevědělo se, co se děje uvnitř ministerstva lásky, ale nebylo to těžké uhodnout: mučení, drogy, jemné přístroje zaznamenávající nervové reakce, pozvolné vyčerpání nespavostí, samotou a neustálými výslechy. Fakta se v každém případě nedají skrýt. Mohou je vyslídit pátráním, mohou je z člověka dostat mučením. Pokud však není cílem zůstat naživu, nýbrž zůstat lidský, co na tom v konečném důsledku záleží? Nemohou změnit cítění člověka, člověk sám se totiž nemůže změnit, i kdyby chtěl. Mohou odhalit všechno, co jste udělali nebo si mysleli do nejmenších podrobností, ale nitro lidského srdce, které je i pro člověka samého záhadou, zůstane netknuté."

Antiutopický román z poloviny dvacátého století popisuje svět roku 1984 rozdělený na tři části, jež jsou spolu v nekončící válce, a to Eurasii, Eastasii a Oceánii. Celý příběh se odehrává právě v Oceánii, respektive v Londýně. Každičký londýnský byt má v obýváku televizi, která se nedá vypnout a čtyřiadvacet hodin denně jsou lidé skrze ni špehování a odposlouchávání Stranou. Hlavní postava, Winston Smith, je obyčejným člověkem zaměstnaným na ministerstvu pravdy, jež se zabývá falšováním minulosti. Přepisuje staré noviny, časopisy a knihy a vymazává z nich jakékoli zmínky o lidech, které nechala Strana zabít, o Bohu i o pouhých lidských radostech.

Právě díky své práci se mu dostane do rukou důkaz, který v něm vyvolá zvědavost. Chce se dozvědět pravou tvář minulosti, touží po pravdě a svobodě říkat, že dvě a dvě jsou čtyři. Není to ovšem vůbec jednoduché. Totalitní režim v zemi nic takového nedovoluje. Strana v čele s Velkým bratrem má totiž jasnou ideologii nazývanou angsoc (anglický socialismus) a jakákoli vybočení z ní krutě trestá. Angsoc si také uzpůsobuje vlastní jazyk. Oklešťuje košatou angličtinu na pouhá bezduchá slovní spojení, zakazuje slova jako láska, mír a rovnoprávnost, aby nikdo nemohl říct o Velkém Bratrovi cokoli špatného. Winston chce na pravdu přijít stůj, co stůj. Začne si psát deník (což je samozřejmě zakázáno) a pomalu si všímá lidí, kteří by také mohli uvnitř skrývat odpor proti Straně. Spřátelí se se svou spolupracovnicí a tajně se scházejí. Na veřejnosti se na sebe ani nekouknou, protože jakýkoli lidský cit by měl být potlačen. Když jsou spolu ale sami, dostatečně si to vynahrazují. Tato situace však trvá jenom několik měsíců, Strana dva milence celou dobu špehovala a teď je čeká trest. Poslední část knihy se odehrává na Ministerstvu lásky, kde se koná nejhorší mučení, týrání a psychické deptání. Lidem, kteří se provinili proti Velkému Bratrovi či proti Straně, je do hlavy neustále vtloukáno (doslova), co smí říkat a co si smí myslet. Všichni nakonec podlehnou a Velkého Bratra milují. Jakýkoli odpor je rázem potlačen, cílem Strany není protivníka zabít, ale zdeptat tak, aby sám ze svého „vlastního“ rozhodnutí byl členem Strany a milovníkem Velkého Bratra.
„Válka je mír.“ je heslo velkého Bratra.
Můj názor: Tato kniha mě doslova vtáhla do děje a nepustila mě do té doby, než jsem jí dočetla. Nahradí vám několik hodin dějepisu a živě vám přiblíží období totality. Poslední část knihy byla asi nejzajímavější, bylo napínavé sledovat, jakým způsobem vládci Strany vymývají mozek obyčejným lidem. Naprosto dokonalé a realistické popisování je ještě drsnější než v Orwellově knize Farma zvířat, kterou bych doporučovala přečíst jako první.

Tracyho tygr

Thomas Tracy měl tygra. Byl to sice černý panter, ale co na tom, pro Tracyho to byl tygr. Měl krásné bílé zuby. A takto Tracy svého tygra získal: Když mu byly tři roky a začal poslouchat, jak co zní, tu kdosi řekl tygr! Ať už tygr! Bylo cokoli, Tracy to chtěl. Jednoho dne se procházel s tátou po městě, když uviděl cosi za výlohou rybárny. Kup mi toho tygra,“ řekl. „To je humr,“ opravil ho táta. „Tak to nechci,“ řekl Tracy. O pár let později navštívil s mámou zoo a v kleci uviděl skutečného tygra. Vypadal jistě nejtygrovatěji ze všech tygrů, ale jeho tygr to nebyl. V dalších letech spatřil Tracy mnoho obrázků, encyklopedií a filmů z těmi nejroztodivnějšími druhy zvířat. Vykračovalo si tam mezi nimi i dost černých panterů, ale o žádném z nich nemohl Tracy říct, že je to jeho tygr. Až jednoho dne si zašel Tracy do zoo sám. Bylo mu tehdy asi patnáct, pokuřoval cigaretu a koukal po holkách, když tu najednou konečně stanul před svým tygrem. Byl to rozespalý černý panter, který se právě probudil, zvedl hlavu, zpříma se na Tracyho zadíval, stoupl si na všechny čtyři a řečí černých panterů pozdravil, což znělo asi takto: „Uajííí!“ Pak popošel k mřížím klece, na chvíli se zastavil, s očima stále upřenýma na Tracyho, a zas se líně vrátil k místu, kde až dosud spal. Tam sebou žuchnul a zahleděl se kamsi do dálky prostoru, do dálky tolika mil a let, kolik mil a let prostor má. Teď zas pro změnu zíral Tracy na černého pantera. Zíral tak upřeně asi pět minut. Pak odhodil cigaretu, odkašlal si, vyplivl slinu a vyšel ze zoo. "Tohle je můj tygr," řekl si. Nikdy se již do zoo nevrátil, aby si tygra ještě jednou prohlédl. Nebylo to nutné. Měl ho. Měl ho celého a se vším všudy za těch pět minut, kdy ho viděl, jak odevzdaně hledí do nekonečného prostoru s výrazem té strašlivé tygří pýchy. …
A tímto končí příběh o Thomasu Tracym, Lauře Luthyové a tygrovi, jenž je láska.
___

Thomas Tracy měl tygra. Byl to sice černý panter, ale co na tom, pro Tracyho to byl tygr. Získal ho v patnácti, když navštívil zoo. Po dvanácti letech hledání ho konečně měl. V jednadvaceti s ním odjel do New Yorku, kde nastoupil ve firmě Otto Seyfanga, coby nosič pytlů s kávou. Tracy se však chtěl stát ochutnávačem kávy, což byla nejvyšší pozice na kterou se čekalo desítky let. Tygr mu v získání místa pomáhal, mluvil za něj Tracyho ústy s ředitelem, ale pak usnul a Tracy byl vyhozen z kanceláře. Tracy byl rozzlobený a tygr si naopak začal hledat svou tygřici. Pak se to stalo. V době polední přestávky. Najednou viděl, jak po Warrenově ulici kráčí dívka v žlutých pletených šatech, která se jmenovala Laura Luthyová. Tracy se do ní zamiloval. Jenomže pak jistým nedopatřením - omámením smyslů políbil její matku. Tím pádem byl konec mezi Laurou a Thomasem. Tygr Tracymu utekl, ale za chvíli se k němu vrátil zpátky. Tracy doufal, že Lauru ještě uvidí, ale nestalo se tak. Svěřil se Nimmovi – vrchnímu ochutnávači kávy, co se stalo. V ten samý den Nimmo zemřel, týden nato dal Tracy výpověď a vrátil se do Dan Francisca. Když se vrátil zpět do New Yorku procházel se po městě stejně jako před léty, ale zjistil, že podnik Otta Seyfanga je zavřený. Najednou Tracy zpozoroval, že lidé kolem něho křičí a utíkají od něj pryč. Viděli totiž Tracyho pantera. Začali Tracyho považovat za blázna, protože si vykračuje s šelmou po boku a nemá strach. Proběhla policejní akce, kdy byla rádoby nebezpečná šelma postřelena a Thomas poslán k psychiatrovi dr. Pingitzerovi – svéráznému doktorovi s poněkud trhanou řečí, který neshledal Tracyho duševně chorým. Znal problémy lidí a věděl, že je nelze řešit v ústavu.Ovšem doktor Scatter z manhattanského obvodu, neurolog zpochybnil Pingitzerovy závěry a Thomas se dostal do léčebného ústavu Bellevue. Zatím tygr Tracymu utekl a schoval se. V ústavu potkal Tracy Lauru, ta si na něj ale nepamatovala. Tracy se nevdával a znovu začal budovat jejich vztah. Tracyho panter však stále pobíhal po městě a policie se ho snží vypátrat. Všechno je marné a když policie slíbí Tracymu, že tygrovi nebude ublíženo a že bude převezen do volné přírody, vymyslí léčku – znovu prožít den, kdy prvně spatřil Lauru. Ví, že se tygr dříve či později objeví a půjde s ním na smluvené místo, kde je připravena klec. Seržant Hutzinga pro něj tedy musí znovu naaranžovat nedělní pracovní den u firmy Otto Seyfanga. Jak slíbil, tak se stalo – Thomas zase nosil pytle s kávou a poslouchal ochutnávače. Když stál na schodech a rozhlížel se, měl najednou dojem, že to opět zahlédl, a pocítil obrovskou radost. Přišlo to. Ať už to bylo cokoliv, někde to tu bylo. O tom se nedalo pochybovat. Tygr se mu vrátil dříve, než si mohl být jistý, že je to on. Během polední přestávky kolem přešla dívka ve žlutých šatech, s černými vlasy. Tracy se k ní přidal a černý panter šel vedle nich. Byl to nejkrásnější černý panter, jakého kdo kdy spatřil. Zašli do krámku, kde byla připravena klec. Když odešli, tygr v ní ale nebyl. Zmizel.
___

Tato úsměvná kniha se mi opravdu líbila. Bylo to pro mě takové odlehčení a vždy když jsem jí četla musela jsem se usmívat a tím pádem jsem unikla z toho kolotoče stresů. Myslím si, že tato kniha vyjadřuje, jak je důležité mít svého tygra, ať už pro nás „tygr“ znamená cokoliv. Je také zajímavé, kolik toho lze říci v jediné kraťoučké novele - ve šťastném a chvíli nešťastném příběhu o lásce dvou lidí. Tracyho tygr je vlastně tygrů několik. Tracyho tygr je černý panter, který uteče z cirkusu. Tracyho tygr je láska. Tracyho tygr je sen, touha a radost. Tracyho tygr je Laura Lythyová. Tracyho tygr je alkoholický nápoj za pětadvacet centů. Tracyho tygr je nafukovací hračka pro děti. Tracyho tygr je senzace v novinách, puma nabarvená na černo a veliký černý kocour. Tracyho tygr je zkrátka všechno možné, nejvíc ze všeho je však něčím uvnitř Tracyho. Postava Tracyho mi přišla velmi dobře charakterizovaná a propracovaná a líbilo se mi, jak si později uvědomoval své chyby a snažil se je napravit tím, že se vrátil do minulosti. Nejvíce se mi líbí první kapitola (viz ukázka) ve které Tracy nachází svého tygra, který je vlastně panter. Tracy nevěděl, co slovo tygr představuje, ale chtěl ho. Třešničkou nakonec byla věta: A tímto končí příběh o Thomasu Tracym, Lauře Luthyové a tygrovi, jenž je láska. Která všechno vysvětlila. Opravdu skvělá kniha, nad kterou se člověk musí zamyslet.

William Saroyan

William Saroyan (31. srpna 1908 Fresno, Kalifornie – 18. května 1981) byl americký prozaik, básník a dramatik arménského původu. Saroyan se narodil v Kalifornii emigrantům z Arménie. Po smrti otce (1911) byla jeho matka nucena díky špatné situaci dát své čtyři děti do sirotčince. William se domů vrátil až v roce 1916. Zde Saroyan absolvuje základní školu a dále již nestuduje. Své první literární pokusy začíná mladý Saroyan posílat do anglické přílohy bostonského časopisu Arménů Hairenik (Země Arménů). Podepisuje se tehdy jako Sirak Goryan – Sirak bylo tehdy častým jménem v jeho příbuzenstvu a Goryan je jméno arménského spisovatele. William Saroyan se, stejně jako jeho hrdinové, celý život potýkal s finančními problémy, které byly způsobeny jeho účastí v různých hazardních hrách, ale i dobročinných akcích. Roku 1940 odmítl Pulitzerovu cenu – údajně proto, že měl nedůvěru v umělecká ocenění. Saroyan byl dvakrát ženatý (se stejnou ženou) a měl dvě děti. Dílo Odvážný mladý muž na létající hrazdě (1934)Jmenuji se Aram (1940; My Name Is Aram)Lidská komedie (1943) – původně psáno jako filmový scénář, film se však nerealizoval. Román je ale výrazně ovlivněn původním záměrem. Hrdinou tohoto románu je čtrnáctiletý chlapec, který dělá ve 2. světové válce poštovního poslíčka. Kniha je spojení několika příběhů s ústřední postavou Homéra. Ten se pak stává účastníkem mnoha tragédií – oznámení úmrtí vojáka, ale přesto věří, že svět je jako člověk – dobrý i zlý a takový, jakým ho člověk udělá.Dobrodružství Wesleye Jacksona (1947; The Adventures of Wesley Jackson)Tracyho tygr

Tati, Tobě přeskočilo (1957) – knihu lze označit za velice humanistickou. Jde o 360 krátkých rozhovorů otce s desetiletým synem Petrem. Petr je vypravěč a komentátor dějí okolo sebe – je to vlastně dětský pohled na svět.O neumírání (1963; Not Dying) – autobigrafické příběhyNáhodná setkání (1978; Chance Meetings)Nekrology (1979)Srdce na vysočiněTrable s tygry (1938) Drama Mé srdce je v horách (1938; My Heart's in the Highlands)Čas tvého života (1939; The Time of Your Life)Stará sladká píseň lásky (1940; Love's Old Sweet Song)Jeskynní lidé (1958; The Cave Dwellers)Jim Dandy hladovějící tlouštík (1947; Jim Dandy Fat Man in a Famine)

ČTĚTE ZDE