Haruki Murakami
Slovo „jedináček“ jsem v dětství doslova nenáviděl. Jen jsem ho zaslechl, pokaždé mi znovu připomnělo, že mi něco chybí. Bylo mi vždycky, jako by na mě ukázali prstem a řekli, že jsem mrzák. Ve světě, ve kterém jsem tehdy žil, se neochvějně věřilo, že je každý jedináček rozmazlený, slabošský sobec. Lidem to připadalo tak samozřejmé, jako že na vrcholku hor má vzduch nižší tlak než dole v údolí, tak samozřejmé, jako že krávy dávají mléko. Nesnášel jsem proto, když se mě ptali, kolik mám sourozenců. Jak lidé zaslechli, že jsem jedináček, okamžitě si pomysleli, že mě tedy asi rodiče moc rozmazlují a že budu nejspíš slaboch a pěkný sobec. Taková stereotypní reakce mě pokaždé hrozně rozčílila a ranila. Co mě ale v klukovských letech rozčilovalo a zraňovalo zdaleka nejvíc, bylo pomyšlení, že je to bohužel všechno naprostá pravda. Bylo to tak, byl jsem rozmazlený, byl jsem slaboch, a byl jsem strašně sobecký kluk.
V době, kdy jsme se potkali poprvé, na to ale ještě nevypadala. Jako by v sobě tehdy měla nějakou nerovnováhu, kvůli které mnoha lidem nepřipadala až zas tak přitažlivá. Něčím už byla dospělá, něco v sobě naopak měla ještě dětského, a tyhle dvě věci spolu nešly dohromady. Takový nesoulad nejspíš některé lidi znervózňoval.
„Jak běží čas, všechno pomalu tuhne jako cement ve kbelíku. A pak už se s tím nedá nic dělat. Ty vlastně chceš říct, že už jsi jako ten ztuhlý cement, a že už jiný nebudeš.“
___
Žádné komentáře:
Okomentovat