Teátr Víti Marčíka

Teátr Víti Marčíka

Založený ve vesničce Drahotěšice. Potulné divadlo několika přátel, které stojí na výrazném charismatu Víti Marčíka – režiséra, scénáristy, herce, hudebníka,… V centru zájmu je nejen tvorba alternativního loutkového divadla, ale využití všech dostupných prostředků, k navázání vztahu a komunikace s divákem. Představení jsou plná typického humoru a moudrosti lidového vypravěče Marčíka. Vedle dnes již klasických pohádek, které získaly mnoho ocenění na divadelních festivalech v České republice i v zahraničí, vznikají také inscenace pro dospělé (Robinson Crusoe, Mystéria Buffa, Setkání v Betlémě,…).

Teátr však nelze zaškatulkovat ani do divadelního žánru, ani do věkových skupin. Jde o „zjev z jižních Čech“ jak ho označila MF Dnes.

Hrdý Budžes

Uprchlíci

Ivan Vyskočil

ROZHOVOR NA PLOVÁRNĚ

Divadlo v jeho podání je založeno na hravé komunikaci mezi aktéry představení a publikem. "Nechci a nikdy jsem nechtěl, aby divadlo bylo divákem konzumováno, ale vždy jsem dbal o to, aby byl divák účasten," objasnil jednu ze svých hlavních zásad Vyskočil. "Nejvíc mě baví rozehrát absurdní, groteskní nebo komické situace a příběhy," dodal.

Pražský rodák vystudoval herectví a režii a následně i psychologii a pedagogiku. To už pracoval jako externí vychovatel v nápravných ústavech, k divadlu se dostal koncem 50. let minulého století. Spolu s Jiřím Suchým a dalšími byl jedním z hlavních protagonistů text-appealových večerů v Redutě, podílel se i na vzniku Divadla Na Zábradlí a později založil vlastní klub Nedivadlo, v němž hrál až deset rolí najednou.

Ivan Vyskočil a Leoš Suchařípa (v pozadí Přemysl Rut) v jednom z text-appealu v Činoherním klubu

V době normalizace upadl Vyskočil v nemilost, a tak spolu se svými divadelními partnery Evou Olmerovou, Pavlem Boškem, Leošem Suchařípou a dalšími kočoval po malých scénách po celé republice. Vedle toho vyučoval v lidové škole umění, u pedagogické činnosti zůstal i po pádu komunismu. Od roku 1992 vede Katedru autorské tvorby a pedagogiky na pražské DAMU, což je momentálně jeho prioritní činností.

Jeho hry nesledují pevnou linii, nemají dramatický text, ten se mění představení od představení – reaguje na diváky a improvizuje. Ve své tvorbě hodně využívá svých znalostí z psychologie. Za podstatnější, než jednotlivé artefakty své tvorby, měl vždy výzkum podstaty tvorby a jejích možností. A stejně tak i objevování, zda a jak lze tvorbě učit. Jednotlivé zapsané texty (ač odborníky ceněné) sám bere jako opuštěné umrtvené pozůstatky na cestě.

Reduta 1957 – 1958

Text-appeal v Redutě from dan smrz on Vimeo.

Text-appealy s Jiřím Suchým

Text-appealy v Redutě se provozovaly necelý rok (nejprve na podzim 1957 příležitostně, od ledna do června 1958 pravidelně a ohlášeně). Bývají označovány za počátek české divadelní alternativy, načaly hnutí divadel malých forem.

Přibližně do dubna 1958 byly večery na popud Vyskočila tematizované: 1. O lidském trablu čili Nálady blues, 2. O snech a bláznivinách, 3. Muž s pivem, 4. Přivezte je živé čili Lovy, 5. Ahoj, smutku!, v posledních dvou měsících, kdy se již dávaly čtyřikrát týdně, se od tohoto principu upustilo.

Divadlo Na zábradlí 1959 – 1962

Kdyby 1000 klarinetů (leporelo o 36 obrazech) s Jiřím Suchým (1958)
rozmn. Dilia, Praha 1959
sborník Začalo to Redutou, Orbis, Praha 1964

Faust, Markéta, služka a já (moralita o 12 obrazech) s Jiřím Suchým (1959)
rozmn. Dilia, Praha 1961, poslední (šestý) dotisk 1976

Trochu s Milošem Macourkem a Černým divadlem (1959)

Smutné vánoce s Pavlem Koptou a Milošem Macourkem (1960)

Autostop s Václavem Havlem (1961)
rozmn. Dilia, Praha 1961
sborník Humorem i satirou, Orbis, Praha 1963
sborník Začalo to Redutou, Orbis, Praha 1964 (úryvek)

Přednáška o motomorfóze, různé varianty: Divadlo 6/1961, sborník Hovory s veverkou (Československý spisovatel, Praha 1963), antologie Z dílny malých scén (Mladá fronta, Praha 1989) a nahrána též na Gramodesce Divadla malých forem (Státní hudební nakladatelství, Gramofonový klub, Praha 1965).

Blba hra 2005 from dan smrz on Vimeo.

Nedivadlo 1964 – 1990

Poslední den (1964)
Repertoár malé scény 10/1964,
Divadlo 3/1964 (Neposkvrněnost Jakuba Voreina, jiná varianta)

Blbá hra aneb Křtiny v Hbřbvích (1964)
rozmn. Dilia, Praha 1969
Svět a divadlo 7-2/1992 (jiná varianta)

Meziřeči (1966)
Divadlo 8/1966
Malé hry, Mladá fronta, Praha 1967

Nehraje se (1970)

Od r. 1970 střídavé vyprávění příběhů Ivana Vyskočila a Pavla Boška s klavírní interpunkcí Míši Poláka, 1975-1990 název pro setkání s poezií Emanuela Frynty. Spoluúčinkovaly postupně Vlasta Špicnerová, Markéta Vyskočilová a Barbora Hocková, hudbu improvizovali Ilja Hurník, Michael Kocáb, Přemysl Rut, Jiří Stivín, Martin Zbrožek a Zdeněk Zdeněk.

Kurs, Rekurs kursu, Na staré motivy, Evokace I. – V.

Názvy jednotlivých stadií postupně vznikajícího cyklu, jehož dodatečně zaznamenaný a zkrácený text Proč Karolína volala dru Baxovi? je otištěn v Nedivadle Ivana Vyskočila, Český spisovatel, Praha 1996.

Služební cesta (1980)

Pokus o „otevřenou dramatickou hru“ na základě 6. kapitoly Erotikhonu Pavla Boška Zpráva ze služební cesty. Spoluúčinkovaly Vlasta Špicnerová a Pavel Bošek, po jehož smrti (17. listopadu 1980) už představení nebylo obnoveno.

Haprdáns v Brně 29.1. 1988 from dan smrz on Vimeo.

HAPRDÁNS neboli HAmlet PRinc DÁNSký ve zkratce (zkrátka méně známá verze známého, kdy tragický hrdina přijde zkátka – seminární cvičení se hrou pana Viliama Shakespeara) (1980)

S autorem postupně hráli Vlasta Špicnerová, Leoš Suchařípa, Markéta Vyskočilová a Barbora Hocková.

rozmn. Dilia, Praha 1981

Z dílny malých scén, Mladá fronta, Praha 1989.

Záznam ČST, 1988, r. Jiří Věrčák, vydáno jako příloha Reflexu 26/2008

Cesta do Úbic from dan smrz on Vimeo.

Cesta do Úbic (1985)

Jevištní varianta Vyskočilovy rozhlasové hry z roku 1965. Spoluúčinkovala Barbora Hocková.

Divadlo 4/1698 (rozhl. hra)

rozmn. Dilia, Praha 1990

TV inscenace 1991 v režii Jiřího Věrčáka

Malý Alenáš (značně dětinské hraní, představování a vymýšlení pro ty, kdo si ještě hrát, předtavovat a vymýšlet dovedou anebo se tomu chtějí učit) (1976)

Postupně spoluúčinkovaly Vlasta Špicnerová, Markéta Vyskočilová a Barbora Hocková.

Onkel Zbyndas Winterrock (1987)

Představení na základě Vyskočilovy stejnojmenné povídky z knihy Ivan Vyskočil a jiné povídky (Mladá fronta, Praha 1971). Spoluúčinkovaly Barbora Hocková a Otakar Roubínek.

---

1. Pedagogická činnost

externí pedagog psychologie, psychohygieny a pedagogiky – první, zakládající pedagog těchto disciplín – na DAMU, FAMU i HAMU (1957 – 1959), učitel a vedoucí literárně dramatického oboru na LŠU pro pracující, dříve Lidové konzervatoři, nyní Konzervatoři Jaroslava Ježka (1972 – 1990), pedagog DAMU od r. 1990.

Kuchyň Ivana Vyskočila from dan smrz on Vimeo.

2. Umělecké činnosti

a) Dramatická, jevištní činnost

• „Text-appeal“ (autor názvu a typu), spoluzakladatel s Jiřím Suchým, Reduta, 1957 – 1958.

• Divadlo Na zábradlí, spoluzakladatel, autor, herec, principál, 1958 – 1962.

• Nedivadlo, zakladatel, autor, herec, principál, 1964 – 1990, Reduta (do r. 1972) a dále různá místa v Praze a ČSSR.

• Kuchyň, 1980 – 1990, Malostranská beseda, s Přemyslem Rutem, dále Vojtěchem Havlem, Martinem Smolkou a dalšími.

b) Rozhlas

• Hry: Návštěva čili návštěva, Příhoda, Cesta do Úbic aj. (a různě v zahraničí).

• Volné autorské pořady, kupř. Gramotingltangl, střídavě s Jiřím Suchým, Jen tak, spolu s Emanuelem Fryntou, 1964 – 1970. Od r. 1993 Kulatý stolek spolu s E. Krumbachovou, J. Justem, J. Klusákem, M. Lázňovským, P. Rutem.

c) Film a televize

Příležitostné hraní (hercování), kupř. O slavnosti a hostech, Prodavač humoru aj.

d) Literární činnost

Texty povídkové časopisecky a ve sbornících, rovněž v zahraničí. Samostatné knižní publikace – Vždyť přece létat je snadné, Kosti, Malé hry, Malý Alenáš, NedivadloIvana Vyskočila atd., některé rovněž v zahraničí.

Odborné texty: Výuka herectví jako psychoterapeutická možnost (in: Skupinová psychoterapie psychotiků a osob s těžším somatickým postižením, E. Syřišťová a kol. 1984 a 1989), Činnost hodnotitelů dramatického uměleckého projevu z některých hledisek psychologie (in: Umělecký přednes, 1981) atd.

e) Paradivadelní aktivity

(divadlo a herectví a hra ve výchově a psychoterapii, soci a psychodrama apod.), spolupráce se Z. Taxem, H. Širokým, F. Knoblochem, E. Syřišťovou atd., 1948 – 1990.

Nyní: Od r. 1990 téměř výhradně práce na DAMU

a) Studium, výzkum a rozvoj zejména dialogického jednání, nepředmětného herectví, autorského herectví, autorského čtení, autorských prezentací. (Viz také konference a sborníky příspěvků – Dialogické jednání jako otevřená otázka (1997), Psychosomatický základ veřejného vystupování (1999), Hic sunt leones (o autorském herectví) (2003).

b) Ředitel Ústavu pro výzkum a studium autorského herectví při Katedře autorské tvorby a pedagogiky, kterou založil (1992) a do června 2003 vedl.

c) Kritické reflexe dosavadní (staré) koncepce a struktury DAMU a AMU. Většinou nepublikované texty (dopisy, články, poznámky).

Ladislav Smoček

ROZHOVOR NA PLOVÁRNĚ

Datum narození: 24.08. 1932

Ladislav Smoček, dramatik a divadelní režisér, je autorem groteskních divadelních her s prvky absurdity. Narodil se v Praze jako syn důstojníka Čs. armády. Po maturitě na gymnáziu v Plzni vystudoval v Praze divadelní režii na DAMU.

Po absolutoriu DAMU byl Ladislav Smoček nejprve režisérem Městského divadla v Benešově, Divadla J. Fučíka v Brně a od roku 1960 divadla Laterna magika. Odtud přešel do Státního divadelního studia Praha a v jeho rámci založili s J. Vostrým divadlo Činoherní klub. V následujících desetiletích se podílel na umělecké koncepci tohoto divadla, je jeho kmenovým režisérem a napsal pro něj převážnou část svých her.

Ladislav Smoček pohostinsky pracoval i na jiných scénách a to domácích i zahraničních. Často hostuje v zahraničí - režíroval řadu inscenací ve Skandinávii, Itálii, Španělsku, ale i ve Spojených státech nebo na Filipínách. Ladislav Smoček je vedle Václava Havla a Pavla Kohouta nejuváděnější český dramatik ve světě v uplynulém půlstoletí.

První profesionální režií Ladislava Smočka byla hra bratří Čapků Ze života hmyzu. Ladislav Smoček je i autorem próz, patřil k okruhu prozaiků, vydávajících své práce v Sešitech.

Ladislav Smoček se stal laureátem Ceny Karla Čapka za rok 2007. Tuto cenu od roku 1994 uděluje České centrum Mezinárodního PEN klubu a dosavadními nositeli jsou například Günter Grass, Arnošt Lustig nebo Ludvík Vaculík. Porota ocenila celoživotní dílo Ladislava Smočka, jehož divadelní hry jsou známy nejen v českých zemích, ale i v zahraničí.

Dílo Ladislava Smočka:

Ladislav Smoček ve svých hrách projevuje pozoruhodnou schopnost scénického projevu. Ten bychom mohli interpretovat zruba ve třech rovinách:

- grotesknost děje, absurdita, různé gagy, crazy a vtip, situační pointa

- hlubší významová vrstva se jeví jako filozofická.

- třetí popírá možnost filozofické interpretace, uměle vytvořeného konceptu

V tomto smyslu představuje Smoček svébytné navázání na dávné tradice určité polohy jevištní tvorby.

Ta postupuje od karnevalové kultury přes divadlo masek, středověké scénické travestie a commedii delĺ arte až k absurdnímu divadlu.

Jako dramatik se Smoček představil až v druhé polovině 60. let skupinou divadelních her a jednoaktovek, které uvedl ve vlastní režii v Činoherním klubu:

Piknik - 1965, divadelní hra, která otevírala Činoherní klub

Bludiště - 1966

Milovníci opery - 1969, nikdy nerealizovaná televizní hra

Kosmické jaro - 1970, hra inspirovaná stejnojmenným Kupkovým obrazem

V dalších hrách se autor přikláněl spíše k typologii grotesky a absurdního dramatu.

Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho - 1966, divácky úspěšné i v televizní inscenaci, hrála se ve třinácti zemích na různých kontinentech

Smyčka - v zahraničí 1974, v Čechách 1991 - jednoaktovka psaná pro jednoho herce

Bitva na kopci - původně rozhlasová hra, kterou Smoček upravil pro divadlo

Z novější tvorby:

Činohry a záznamy - 2002, souborný svazek

Nejlepší den - 1995, scénická montáž, vytvořená u příležitosti 50. výročí osvobození Plzně americkou armádou

Růžový aeroplán - 1997

Jednou k ránu - 2000

Deskový statek - 2003, inscenace

Jak se bavil pan Sloane - 2003

Smočkův přínos novému pojetí divadla malých forem je zcela zásadní, srovnatelný s prvními hrami Václava Havla nebo s tvorbou Ivana Vyskočila.

Čaj u pana senátora, Stavovské divadlo

Jan Antonín Pitínský

ROZHOVOR NA PLOVÁRNĚ

JAN ANTONÍN PITÍNSKÝ

vlastním jménem Zdeněk Petrželka (* 30. října 1955 Zlín) je český básník, spisovatel, dramatik a divadelní režisér. Žije v Brně, Luhačovicích, Zlíně a Praze. Za svoji práci již několikrát oceněn Cenou Alfréda Radoka, v říjnu 2007 též cenou Ministerstva kultury České republiky. Ve svých divadelních režiích původní autorův text sám literárně dotváří a upravuje.

Po absolvování gymnázia a střední knihovnické školy vystřídal několik zaměstnání. Byl spoluzakladatelem brněnského souboru Nepojízdná housenka (1979) a Ochotnického kroužku (1985), kde na sebe upozornil režií Kafkovy Ameriky (dramatizoval spolu s P. Osolsobě) a svých her Ananas (1987) a Matka (1988), pod názvem Minimální okolí mrazícího boxu inscenoval poezii J. Dynky. V roce 1991 byl spolutvůrcem Kabinetu múz, ve kterém režíroval několik inscenací (Tutugari, Sňatek, Blázen jsem ve své vsi, Máj, Silná v zoologii). Se studenty JAMU připravil Touhu stát se indiánem (1991). V roce 1992 Kabinet múz opustil, žije ve svobodném povolání a hostuje jako režisér v divadlech po celé republice. Připomeňme alespoň některé jeho režie: v brněnském Mahenově divadle nastudoval Město plné prachu (1991) a Rosmersholm (2003), v pražském Divadle Na zábradlí to byly mimo jiné Táňa, Táňa, Ritter – Dene – Voss, Divadelník, v Městském divadle ve Zlíně Osm a půl (a půl), Její pastorkyňa, Proces, Dialogy Karmelitek, Smrt Hippodamie, v HaDivadle v Brně Jób a Král Oidipús, v pražském Dejvickém divadle režíroval Sestru Úzkost a Spřízněné volbou, v Divadle v Dlouhé Kouzelný vrch, v plzeňském Divadle J. K. Tyla operu Dido a Aeneas, ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti Gazdinu robu a Bratry Karamazovy, v Divadle Husa na provázku Evangelium svatého Lukáše atd.

Jeho režijní práce byla mnohokrát oceněna prestižními cenami – čtyřikrát Cenou A. Radoka, dvakrát Cenou Nadace ČLF, na Slovensku obdržel cenu DOSKY, jeho inscenace zvítězily několikrát v anketě Divadelních novin, v roce 2007 obdržel Cenu MK ČR za přínos v oblasti divadla.

Dále je autorem her Deska (s M. Černouškem), Park, Buldočina a Pokojíček. Napsal knihy Praha – intimní deník hrdiny, „román“ Wolker a Bezruč, a básnickou sbírku Lulku tatíčkovi. S činohrou Národního divadla spolupracuje od roku 1998, kdy zde nastudoval Durychovo Bloudění, režíroval inscenace: Maryša bratří Mrštíků, Vančurova Markéta Lazarová, Šrámkovy Zvony, dramatizace Němcové Babičky, Stroupežnického Naši furianti, a Zeyerův Radúz a Mahulena (poslední dva tituly jsou dosud na repertoáru). V ND režíroval i dvě opery (Tristan und Isolde, Dalibor)

ND: Konec masopustu, Historický monolog, Radúz a Mahulena, Naši furianti.

Husa na provázku: Hordubal

Philip Glass

Philip Glass (* 31. ledna 1937) je americký hudební skladatel. Spolu se Stevem Reichem, Terrym Rileyem, Johnem Adamsem a Michaelem Nymanem patří k nejznámějším současným minimalistickým skladatelům. On sám ovšem dává před výrazem minimalismus přednost termínu hudba s repetitivními strukturami.

Je posledním z „klasických“ představitelů americké minimalistické školy. Od sedmdesátých let ve svých skladbách používá prvky jako ostinátní opakování současně znějících motivů odlišných délek, vytvářející polyrytmickou strukturu nebo aditivní princip – postupné prodlužování nebo zkracování frází, měnící rytmický a melodický obsah.

Ke skladbám z raného období patří Music in Fifths, Music in Similar Motion, Music With Changing Parts, Music In Twelve Parts, Northstar, opera Einstein na pláži (spolupráce s Wilsonem) atd. Jeho pozdější tvorba zahrnuje hudbu komorní, orchestrální, vokální, operní, scénickou i filmovou.