Zpěv prvý
Kde v půli život náš je se svou poutí,
procházet bylo mi tak temným lesem,
že pravý směr jsem nemoh' uhodnouti
Ach, trudno líčit ona místa, kde jsem
probloudil ten hvozd divý, drsný, tmavý,
že na to dosud vzpomínám jen s děsem.
Snad ani smrt tak hořce neotráví.
Však dospěl jsem tam k všeho dobra středu,
a proto vypovím vše bez obavy.
Zpěv osmý
"Flegie, Flegie, nech toho křiku,"
řek' pán můj, "déle nezůstanem tady,
než bahno přebrodíme v okamžiku!"
Jak někdo, kdo si není vědom zrady,
však ošálen se cítí znenadála,
tak Flegias řval hněvem nad úklady.
Přijala vůdce ona bárka malá,
však až když já jsem za ním vkročil druhý,
pak teprve se zatíženou zdála.
Zpěv dvacátý devátý
Tak prudce ani koně nečesává
hřebelcem štolba, jenž rád nemá bdění,
anebo když ho pán už očekává,
jak nehty svými ti se v rozlícení
po celém těle drásali a rvali
pro svrbění, v němž pomoci jim není,
a tak si nehty strupy strhávali,
jak pražmu nebo rybu, která ještě
víc šupin má, nůž oškrabává malý.
"Ó ty, jenž prsty rveš se takto třeště,"
pospíšil vůdce jednomu z nich říci, "
a jenž si chvílemi z nich děláš kleště,
řekni mi, jsou zde jací Latiníci
v té hromadě, a nechť ti nehty stačí
na věky na tu práci drásající!"
"Jsme Latiníci," jeden řek' mu v pláči,
"my oba, jež tu zříš tak zošklivělé.
Leč kdo jsi ty, jenž k nám sem takto kráčí?"
Řek' mistr: "S tímto zde, jenž dosud v těle
je živ, já procházím od stráně k stráni
a ukázat mu hodlám peklo celé."
Kde v půli život náš je se svou poutí,
procházet bylo mi tak temným lesem,
že pravý směr jsem nemoh' uhodnouti
Ach, trudno líčit ona místa, kde jsem
probloudil ten hvozd divý, drsný, tmavý,
že na to dosud vzpomínám jen s děsem.
Snad ani smrt tak hořce neotráví.
Však dospěl jsem tam k všeho dobra středu,
a proto vypovím vše bez obavy.
Zpěv osmý
"Flegie, Flegie, nech toho křiku,"
řek' pán můj, "déle nezůstanem tady,
než bahno přebrodíme v okamžiku!"
Jak někdo, kdo si není vědom zrady,
však ošálen se cítí znenadála,
tak Flegias řval hněvem nad úklady.
Přijala vůdce ona bárka malá,
však až když já jsem za ním vkročil druhý,
pak teprve se zatíženou zdála.
Zpěv dvacátý devátý
Tak prudce ani koně nečesává
hřebelcem štolba, jenž rád nemá bdění,
anebo když ho pán už očekává,
jak nehty svými ti se v rozlícení
po celém těle drásali a rvali
pro svrbění, v němž pomoci jim není,
a tak si nehty strupy strhávali,
jak pražmu nebo rybu, která ještě
víc šupin má, nůž oškrabává malý.
"Ó ty, jenž prsty rveš se takto třeště,"
pospíšil vůdce jednomu z nich říci, "
a jenž si chvílemi z nich děláš kleště,
řekni mi, jsou zde jací Latiníci
v té hromadě, a nechť ti nehty stačí
na věky na tu práci drásající!"
"Jsme Latiníci," jeden řek' mu v pláči,
"my oba, jež tu zříš tak zošklivělé.
Leč kdo jsi ty, jenž k nám sem takto kráčí?"
Řek' mistr: "S tímto zde, jenž dosud v těle
je živ, já procházím od stráně k stráni
a ukázat mu hodlám peklo celé."
___
Dante Alighieri a jeho vztah k dílu - *1265 Florencie – † 1321 Ravenna, byl jedním z nejvýznamnějších italských básníků, významně přispěl také k vývoji jazykovědy a italského jazyka a k vývoji politické filozofie. Jako stoupenec protipapežské strany musel v roce 1302 odejít z Florencie a putoval Itálií celých 15 let - pobýval v Arezzu, Bologni, Padově, na dvorech vlivných přátel. Jeho největším dílem je Božská komedie, pro dějiny politické filozofie má velký význam latinský spis De monarchia. Dante je rovněž považován za tvůrce spisovné italštiny, kterou svými díly prosadil. Je považován za předchůdce renesance a jednoho z nevýznamnějších představitelů světové literatury. - kritik doby, vyhnanec (proti papeži, byl pro republiku) - lyrické básně - vyjadřující lásku k Florencii, vlastenecké verše - Nový život: milostná lyrika – vztah k Beatrici, forma sonetu - Hostina: nedokončeno, pokusil se zapsat tehdejší doby vědění
Čas: V peklu je dvojí časová linie. Hříšníci – odpadlíci času – jsou v bezčasí, protože chtěli zastavit čas, když hřešili. Za své hříchy jsou tedy neustále mučeni a čas nehraje žádnou roli. Dante s Vergiliem putují v čase „normálním“.
Postavy: básník Dante: autor, který prochází třemi záhrobními říšemi; Vergilius: symbol pozemského vědění, jako pohan (nebyl pokřtěn) nesmí do ráje. Zachránil Danteho z temného lesa a nyní ho provází Peklem a Očistcem. Beatrice: symbol nadpozemské dokonalosti, autorova múza, provádí ho Rájem - v díle vystupuje ohromné množství skutečných postav (současníci autora, ale i postavy historické: Homer, Ovidius, Sokrates, Alexandr Veliký, Filip IV. Sličný...)
Dílo je složeno ze tří částí, má dohromady 100 zpěvů, což je více než 13 000 veršů. Peklo čítá 34 zpěvů, Očistec a Ráj 33. Božská komedie je největším básnickým dílem středověku svým rozsahem i významem. Autor jej napsal florentským nářečím, které bylo jeho národním jazykem - podal jako první písemnou podobu spisovného jazyka Florencie.
Renesanční znaky díla: trest za lidské viny, láska k antické vzdělanosti, k vlasti, touha člověka po poznání...
Myšlenkovým poselstvím je bezesporu náprava hříšníků a nastínění strastiplné cesty do Ráje. (= za vytouženým cílem).
___
Námět: Námět vychází z Bible: putování autora (vzdělance třemi záhrobními říšemi) -alegorická pouť člověka za spásou, poznáním, Bohem, světlem. Autor vytvořil svou vlastní teologii tím, že soudil reálné postavy. Také ho inspirovala nezlomná láska k Beatricii. ___
Místo: Peklo - rozčleněno podle míry a závažnosti přestupků na devět částí. V souvislosti s tím se popisují i tresty - každé provinění se trestá jinak – př.: požitkáři jsou trestáni přívaly sněhu a krup, násilníci v řece vřelé krve. – Následuje Očistec a Ráj. Čas: V peklu je dvojí časová linie. Hříšníci – odpadlíci času – jsou v bezčasí, protože chtěli zastavit čas, když hřešili. Za své hříchy jsou tedy neustále mučeni a čas nehraje žádnou roli. Dante s Vergiliem putují v čase „normálním“.
Postavy: básník Dante: autor, který prochází třemi záhrobními říšemi; Vergilius: symbol pozemského vědění, jako pohan (nebyl pokřtěn) nesmí do ráje. Zachránil Danteho z temného lesa a nyní ho provází Peklem a Očistcem. Beatrice: symbol nadpozemské dokonalosti, autorova múza, provádí ho Rájem - v díle vystupuje ohromné množství skutečných postav (současníci autora, ale i postavy historické: Homer, Ovidius, Sokrates, Alexandr Veliký, Filip IV. Sličný...)
___
Děj: Dílo začíná v noci ze Zeleného čtvrtka na Velký pátek roku 1300 a končí o půlnoci příští pátek. Básník zabloudil v temném lese (symbol života – temný, drsný, tmavý) a střetává se se třemi šelmami: s pardálem (symbol pýchy), lvem (symbol smyslnosti) a vlčicí (symbol lakoty), kteří mu brání vystoupit na sluneční vrch, což je symbol štěstí. Autor je ale zachráněn zemřelým Vergiliem (symbol vědění a rozumu), kterého poslala Beatrície. Peklo má devět částí, v nichž se trápí hříšníci podle stupně své viny. Dante se tu setkává s přáteli i odpůrci, filozofy, teology a rozmlouvá s nimi. Vergilius mu situaci vysvětluje a doprovází ho. Na okraji jsou nejnižší hříchy, ve středu sedí sám ďábel.___
Popis díla a žánru: Původní název zněl pouze Komedie, přívlastek božská mu dal až později Boccacio a od roku 1555 se natrvalo užívá (božská = božsky dobrá, božsky zdařilá). Komedie proto, že podle středověkých žánrových názorů dílo končící spásou, nikoli zatracením duše. Božská komedie je duchovním eposem – obsahuje bohatý děj, náboženské motivy, spoustu postav a obrazů. Dílo můžeme chápat jako alegorii nebo doslovně – Dante: ten co byl v pekle. Kniha je doplněna komentáři, které rozebírají některé pasáže a vysvětlují další skutečnosti. Dílo je složeno ze tří částí, má dohromady 100 zpěvů, což je více než 13 000 veršů. Peklo čítá 34 zpěvů, Očistec a Ráj 33. Božská komedie je největším básnickým dílem středověku svým rozsahem i významem. Autor jej napsal florentským nářečím, které bylo jeho národním jazykem - podal jako první písemnou podobu spisovného jazyka Florencie.
Renesanční znaky díla: trest za lidské viny, láska k antické vzdělanosti, k vlasti, touha člověka po poznání...
Myšlenkovým poselstvím je bezesporu náprava hříšníků a nastínění strastiplné cesty do Ráje. (= za vytouženým cílem).
___
Názor: Kniha je jistě poučná, plná moudrosti a dobrých rad, ale četba Dantova díla není nijak jednoduchá. Když si odmyslím skladbu slov, zastaralé a knižní výrazy, tak složité bylo i plné pochopení jednotlivých aktérů Komedie. Tím nechci říci, že Komedie je určena pouze vzdělaným lidem, podle mého názoru si k dílu musí každý sám najít svou cestu, ale snadnější to má čtenář, jenž je stejné národnosti jako autor. Narážky na jednotlivce nebo na dobovou situaci chápe jasněji, stačí mu jen určitá dávka národního povědomí, stejně tak, jako nám při četbě českých spisovatelů. Číst knihy s tolika stránkami mi nikdy nevadilo, leč k plnému porozumění musí být člověk plně soustředěn a musí nad knihou dlouze přemýšlet. Některé pasáže byly velmi drsné, jiné příliš rozvleklé, ke knize se určitě vrátím za pár let.
