Lust for Coffee

MATuritní

2011-05-10T12:14:00.000-07:00

DEN 1.

Zopakovat si děj ot 5- 10

zvládnout NIZ, ANG revoluci

udělat FRA revoluci + Bonaparteho

Co nechci rozhodně?

DĚJ: 15,16,17,19

V+W

2011-05-06T14:07:00.001-07:00

„Aniž jsme si to uvědomovali, věnovali jsme se cvičným improvizacím, jež patří do kurikula herecké výchovy podle Stanislavského – ovšem naše improvizace byly výlučně komické a velice dadaistické. Jedna z nich byla zvlášť šílená a zvlášť komická. Jednoho dopoledne zazvonil v mém bytě Werich, a když jsem otevřel dveře, řekl naprosto vážně: ‘Máúcta, já jsem slyšel, že máte na prodej hrobku.’ Já právě tak vážně a věcně jsem okamžitě odpověděl: ‘Ano, mám. Račte dál, já vám ji ukážu.’ Zavedl jsem ho do svého pokoje (bydleli jsme tenkrát ještě oba u rodičů), ukázal mu na skřínku, načež následovalo asi dvacet minut naprosto naturalistického obchodního rozhovoru, kdy jsme si vyměňovali informace a posudky o kvalitě, slohu, materiálu, trvanlivosti a váze ‘hrobky’; pak nastalo smlouvání o ceně, které jsme však vedli převráceným způsobem: tj. kupec nabízel víc, než majitel požadoval. Konečně jsme se nedohodli, a Werich uraženě odešel, zatímco já za ním na schodech pokřikoval potupné poznámky. Teprve za chvíli se Jan vrátil už ne ‘v roli’, a pak jsme se teprve smáli“ (Voskovec 1965: 241–242).

Hovory H - Horníček a Werich

2011-05-05T11:58:00.000-07:00

Lasica & Satinský : Soirée

2011-05-05T11:54:00.000-07:00

Vlasta Burian - Nezlobte dědečka

2011-05-05T10:43:00.000-07:00

B.Martinů: Veselohra na mostě - Komorní opera JAMU

2011-05-03T09:10:00.000-07:00

Edvard Grieg - I Dovregubbens hall - In the Hall of the Mountain King - ...

2011-04-16T04:27:00.000-07:00

Teátr Víti Marčíka

2011-04-13T03:23:00.000-07:00

Teátr Víti Marčíka

Založený ve vesničce Drahotěšice. Potulné divadlo několika přátel, které stojí na výrazném charismatu Víti Marčíka – režiséra, scénáristy, herce, hudebníka,… V centru zájmu je nejen tvorba alternativního loutkového divadla, ale využití všech dostupných prostředků, k navázání vztahu a komunikace s divákem. Představení jsou plná typického humoru a moudrosti lidového vypravěče Marčíka. Vedle dnes již klasických pohádek, které získaly mnoho ocenění na divadelních festivalech v České republice i v zahraničí, vznikají také inscenace pro dospělé (Robinson Crusoe, Mystéria Buffa, Setkání v Betlémě,…).

Teátr však nelze zaškatulkovat ani do divadelního žánru, ani do věkových skupin. Jde o „zjev z jižních Čech“ jak ho označila MF Dnes.

Hrdý Budžes

2011-04-13T03:00:00.001-07:00

Uprchlíci

2011-04-13T02:56:00.000-07:00

Ivan Vyskočil

2011-04-13T00:52:00.000-07:00

ROZHOVOR NA PLOVÁRNĚ

Divadlo v jeho podání je založeno na hravé komunikaci mezi aktéry představení a publikem. "Nechci a nikdy jsem nechtěl, aby divadlo bylo divákem konzumováno, ale vždy jsem dbal o to, aby byl divák účasten," objasnil jednu ze svých hlavních zásad Vyskočil. "Nejvíc mě baví rozehrát absurdní, groteskní nebo komické situace a příběhy," dodal.

Pražský rodák vystudoval herectví a režii a následně i psychologii a pedagogiku. To už pracoval jako externí vychovatel v nápravných ústavech, k divadlu se dostal koncem 50. let minulého století. Spolu s Jiřím Suchým a dalšími byl jedním z hlavních protagonistů text-appealových večerů v Redutě, podílel se i na vzniku Divadla Na Zábradlí a později založil vlastní klub Nedivadlo, v němž hrál až deset rolí najednou.

Ivan Vyskočil a Leoš Suchařípa (v pozadí Přemysl Rut) v jednom z text-appealu v Činoherním klubu

V době normalizace upadl Vyskočil v nemilost, a tak spolu se svými divadelními partnery Evou Olmerovou, Pavlem Boškem, Leošem Suchařípou a dalšími kočoval po malých scénách po celé republice. Vedle toho vyučoval v lidové škole umění, u pedagogické činnosti zůstal i po pádu komunismu. Od roku 1992 vede Katedru autorské tvorby a pedagogiky na pražské DAMU, což je momentálně jeho prioritní činností.

Jeho hry nesledují pevnou linii, nemají dramatický text, ten se mění představení od představení – reaguje na diváky a improvizuje. Ve své tvorbě hodně využívá svých znalostí z psychologie. Za podstatnější, než jednotlivé artefakty své tvorby, měl vždy výzkum podstaty tvorby a jejích možností. A stejně tak i objevování, zda a jak lze tvorbě učit. Jednotlivé zapsané texty (ač odborníky ceněné) sám bere jako opuštěné umrtvené pozůstatky na cestě.

Reduta 1957 – 1958

Text-appeal v Redutě from dan smrz on Vimeo.

Text-appealy s Jiřím Suchým
Text-appealy v Redutě se provozovaly necelý rok (nejprve na podzim 1957 příležitostně, od ledna do června 1958 pravidelně a ohlášeně). Bývají označovány za počátek české divadelní alternativy, načaly hnutí divadel malých forem.
Přibližně do dubna 1958 byly večery na popud Vyskočila tematizované: 1. O lidském trablu čili Nálady blues, 2. O snech a bláznivinách, 3. Muž s pivem, 4. Přivezte je živé čili Lovy, 5. Ahoj, smutku!, v posledních dvou měsících, kdy se již dávaly čtyřikrát týdně, se od tohoto principu upustilo.

Divadlo Na zábradlí 1959 – 1962
Kdyby 1000 klarinetů (leporelo o 36 obrazech) s Jiřím Suchým (1958)
rozmn. Dilia, Praha 1959
sborník Začalo to Redutou, Orbis, Praha 1964
Faust, Markéta, služka a já (moralita o 12 obrazech) s Jiřím Suchým (1959)
rozmn. Dilia, Praha 1961, poslední (šestý) dotisk 1976
Trochu s Milošem Macourkem a Černým divadlem (1959)
Smutné vánoce s Pavlem Koptou a Milošem Macourkem (1960)
Autostop s Václavem Havlem (1961)
rozmn. Dilia, Praha 1961
sborník Humorem i satirou, Orbis, Praha 1963
sborník Začalo to Redutou, Orbis, Praha 1964 (úryvek)
Přednáška o motomorfóze, různé varianty: Divadlo 6/1961, sborník Hovory s veverkou (Československý spisovatel, Praha 1963), antologie Z dílny malých scén (Mladá fronta, Praha 1989) a nahrána též na Gramodesce Divadla malých forem (Státní hudební nakladatelství, Gramofonový klub, Praha 1965).

Blba hra 2005 from dan smrz on Vimeo.

Nedivadlo 1964 – 1990
Poslední den (1964)
Repertoár malé scény 10/1964,
Divadlo 3/1964 (Neposkvrněnost Jakuba Voreina, jiná varianta)
Blbá hra aneb Křtiny v Hbřbvích (1964)
rozmn. Dilia, Praha 1969
Svět a divadlo 7-2/1992 (jiná varianta)
Meziřeči (1966)
Divadlo 8/1966
Malé hry, Mladá fronta, Praha 1967
Nehraje se (1970)
Od r. 1970 střídavé vyprávění příběhů Ivana Vyskočila a Pavla Boška s klavírní interpunkcí Míši Poláka, 1975-1990 název pro setkání s poezií Emanuela Frynty. Spoluúčinkovaly postupně Vlasta Špicnerová, Markéta Vyskočilová a Barbora Hocková, hudbu improvizovali Ilja Hurník, Michael Kocáb, Přemysl Rut, Jiří Stivín, Martin Zbrožek a Zdeněk Zdeněk.
Kurs, Rekurs kursu, Na staré motivy, Evokace I. – V.
Názvy jednotlivých stadií postupně vznikajícího cyklu, jehož dodatečně zaznamenaný a zkrácený text Proč Karolína volala dru Baxovi? je otištěn v Nedivadle Ivana Vyskočila, Český spisovatel, Praha 1996.
Služební cesta (1980)
Pokus o „otevřenou dramatickou hru“ na základě 6. kapitoly Erotikhonu Pavla Boška Zpráva ze služební cesty. Spoluúčinkovaly Vlasta Špicnerová a Pavel Bošek, po jehož smrti (17. listopadu 1980) už představení nebylo obnoveno.

Haprdáns v Brně 29.1. 1988 from dan smrz on Vimeo.
HAPRDÁNS neboli HAmlet PRinc DÁNSký ve zkratce (zkrátka méně známá verze známého, kdy tragický hrdina přijde zkátka – seminární cvičení se hrou pana Viliama Shakespeara) (1980)
S autorem postupně hráli Vlasta Špicnerová, Leoš Suchařípa, Markéta Vyskočilová a Barbora Hocková.
rozmn. Dilia, Praha 1981
Z dílny malých scén, Mladá fronta, Praha 1989.
Záznam ČST, 1988, r. Jiří Věrčák, vydáno jako příloha Reflexu 26/2008

Cesta do Úbic from dan smrz on Vimeo.
Cesta do Úbic (1985)
Jevištní varianta Vyskočilovy rozhlasové hry z roku 1965. Spoluúčinkovala Barbora Hocková.
Divadlo 4/1698 (rozhl. hra)
rozmn. Dilia, Praha 1990
TV inscenace 1991 v režii Jiřího Věrčáka
Malý Alenáš (značně dětinské hraní, představování a vymýšlení pro ty, kdo si ještě hrát, předtavovat a vymýšlet dovedou anebo se tomu chtějí učit) (1976)
Postupně spoluúčinkovaly Vlasta Špicnerová, Markéta Vyskočilová a Barbora Hocková.
Onkel Zbyndas Winterrock (1987)
Představení na základě Vyskočilovy stejnojmenné povídky z knihy Ivan Vyskočil a jiné povídky (Mladá fronta, Praha 1971). Spoluúčinkovaly Barbora Hocková a Otakar Roubínek.

---

1. Pedagogická činnost

externí pedagog psychologie, psychohygieny a pedagogiky – první, zakládající pedagog těchto disciplín – na DAMU, FAMU i HAMU (1957 – 1959), učitel a vedoucí literárně dramatického oboru na LŠU pro pracující, dříve Lidové konzervatoři, nyní Konzervatoři Jaroslava Ježka (1972 – 1990), pedagog DAMU od r. 1990.

Kuchyň Ivana Vyskočila from dan smrz on Vimeo.

2. Umělecké činnosti

a) Dramatická, jevištní činnost

• „Text-appeal“ (autor názvu a typu), spoluzakladatel s Jiřím Suchým, Reduta, 1957 – 1958.

• Divadlo Na zábradlí, spoluzakladatel, autor, herec, principál, 1958 – 1962.

• Nedivadlo, zakladatel, autor, herec, principál, 1964 – 1990, Reduta (do r. 1972) a dále různá místa v Praze a ČSSR.

• Kuchyň, 1980 – 1990, Malostranská beseda, s Přemyslem Rutem, dále Vojtěchem Havlem, Martinem Smolkou a dalšími.

b) Rozhlas

• Hry: Návštěva čili návštěva, Příhoda, Cesta do Úbic aj. (a různě v zahraničí).

• Volné autorské pořady, kupř. Gramotingltangl, střídavě s Jiřím Suchým, Jen tak, spolu s Emanuelem Fryntou, 1964 – 1970. Od r. 1993 Kulatý stolek spolu s E. Krumbachovou, J. Justem, J. Klusákem, M. Lázňovským, P. Rutem.

c) Film a televize

Příležitostné hraní (hercování), kupř. O slavnosti a hostech, Prodavač humoru aj.

d) Literární činnost

Texty povídkové časopisecky a ve sbornících, rovněž v zahraničí. Samostatné knižní publikace – Vždyť přece létat je snadné, Kosti, Malé hry, Malý Alenáš, NedivadloIvana Vyskočila atd., některé rovněž v zahraničí.

Odborné texty: Výuka herectví jako psychoterapeutická možnost (in: Skupinová psychoterapie psychotiků a osob s těžším somatickým postižením, E. Syřišťová a kol. 1984 a 1989), Činnost hodnotitelů dramatického uměleckého projevu z některých hledisek psychologie (in: Umělecký přednes, 1981) atd.

e) Paradivadelní aktivity

(divadlo a herectví a hra ve výchově a psychoterapii, soci a psychodrama apod.), spolupráce se Z. Taxem, H. Širokým, F. Knoblochem, E. Syřišťovou atd., 1948 – 1990.

Nyní: Od r. 1990 téměř výhradně práce na DAMU

a) Studium, výzkum a rozvoj zejména dialogického jednání, nepředmětného herectví, autorského herectví, autorského čtení, autorských prezentací. (Viz také konference a sborníky příspěvků – Dialogické jednání jako otevřená otázka (1997), Psychosomatický základ veřejného vystupování (1999), Hic sunt leones (o autorském herectví) (2003).

b) Ředitel Ústavu pro výzkum a studium autorského herectví při Katedře autorské tvorby a pedagogiky, kterou založil (1992) a do června 2003 vedl.

c) Kritické reflexe dosavadní (staré) koncepce a struktury DAMU a AMU. Většinou nepublikované texty (dopisy, články, poznámky).

Ladislav Smoček

2011-04-13T00:14:00.000-07:00

ROZHOVOR NA PLOVÁRNĚ

Datum narození: 24.08. 1932

Ladislav Smoček, dramatik a divadelní režisér, je autorem groteskních divadelních her s prvky absurdity. Narodil se v Praze jako syn důstojníka Čs. armády. Po maturitě na gymnáziu v Plzni vystudoval v Praze divadelní režii na DAMU.

Po absolutoriu DAMU byl Ladislav Smoček nejprve režisérem Městského divadla v Benešově, Divadla J. Fučíka v Brně a od roku 1960 divadla Laterna magika. Odtud přešel do Státního divadelního studia Praha a v jeho rámci založili s J. Vostrým divadlo Činoherní klub. V následujících desetiletích se podílel na umělecké koncepci tohoto divadla, je jeho kmenovým režisérem a napsal pro něj převážnou část svých her.

Ladislav Smoček pohostinsky pracoval i na jiných scénách a to domácích i zahraničních. Často hostuje v zahraničí - režíroval řadu inscenací ve Skandinávii, Itálii, Španělsku, ale i ve Spojených státech nebo na Filipínách. Ladislav Smoček je vedle Václava Havla a Pavla Kohouta nejuváděnější český dramatik ve světě v uplynulém půlstoletí.

První profesionální režií Ladislava Smočka byla hra bratří Čapků Ze života hmyzu. Ladislav Smoček je i autorem próz, patřil k okruhu prozaiků, vydávajících své práce v Sešitech.

Ladislav Smoček se stal laureátem Ceny Karla Čapka za rok 2007. Tuto cenu od roku 1994 uděluje České centrum Mezinárodního PEN klubu a dosavadními nositeli jsou například Günter Grass, Arnošt Lustig nebo Ludvík Vaculík. Porota ocenila celoživotní dílo Ladislava Smočka, jehož divadelní hry jsou známy nejen v českých zemích, ale i v zahraničí.

Dílo Ladislava Smočka:

Ladislav Smoček ve svých hrách projevuje pozoruhodnou schopnost scénického projevu. Ten bychom mohli interpretovat zruba ve třech rovinách:

- grotesknost děje, absurdita, různé gagy, crazy a vtip, situační pointa

- hlubší významová vrstva se jeví jako filozofická.

- třetí popírá možnost filozofické interpretace, uměle vytvořeného konceptu

V tomto smyslu představuje Smoček svébytné navázání na dávné tradice určité polohy jevištní tvorby.

Ta postupuje od karnevalové kultury přes divadlo masek, středověké scénické travestie a commedii delĺ arte až k absurdnímu divadlu.

Jako dramatik se Smoček představil až v druhé polovině 60. let skupinou divadelních her a jednoaktovek, které uvedl ve vlastní režii v Činoherním klubu:

Piknik - 1965, divadelní hra, která otevírala Činoherní klub

Bludiště - 1966

Milovníci opery - 1969, nikdy nerealizovaná televizní hra

Kosmické jaro - 1970, hra inspirovaná stejnojmenným Kupkovým obrazem

V dalších hrách se autor přikláněl spíše k typologii grotesky a absurdního dramatu.

Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho - 1966, divácky úspěšné i v televizní inscenaci, hrála se ve třinácti zemích na různých kontinentech

Smyčka - v zahraničí 1974, v Čechách 1991 - jednoaktovka psaná pro jednoho herce

Bitva na kopci - původně rozhlasová hra, kterou Smoček upravil pro divadlo

Z novější tvorby:

Činohry a záznamy - 2002, souborný svazek

Nejlepší den - 1995, scénická montáž, vytvořená u příležitosti 50. výročí osvobození Plzně americkou armádou

Růžový aeroplán - 1997

Jednou k ránu - 2000

Deskový statek - 2003, inscenace

Jak se bavil pan Sloane - 2003

Smočkův přínos novému pojetí divadla malých forem je zcela zásadní, srovnatelný s prvními hrami Václava Havla nebo s tvorbou Ivana Vyskočila.

Čaj u pana senátora, Stavovské divadlo

Jan Antonín Pitínský

2011-04-12T15:30:00.000-07:00

ROZHOVOR NA PLOVÁRNĚ

JAN ANTONÍN PITÍNSKÝ

vlastním jménem Zdeněk Petrželka (* 30. října 1955 Zlín) je český básník, spisovatel, dramatik a divadelní režisér. Žije v Brně, Luhačovicích, Zlíně a Praze. Za svoji práci již několikrát oceněn Cenou Alfréda Radoka, v říjnu 2007 též cenou Ministerstva kultury České republiky. Ve svých divadelních režiích původní autorův text sám literárně dotváří a upravuje.

Po absolvování gymnázia a střední knihovnické školy vystřídal několik zaměstnání. Byl spoluzakladatelem brněnského souboru Nepojízdná housenka (1979) a Ochotnického kroužku (1985), kde na sebe upozornil režií Kafkovy Ameriky (dramatizoval spolu s P. Osolsobě) a svých her Ananas (1987) a Matka (1988), pod názvem Minimální okolí mrazícího boxu inscenoval poezii J. Dynky. V roce 1991 byl spolutvůrcem Kabinetu múz, ve kterém režíroval několik inscenací (Tutugari, Sňatek, Blázen jsem ve své vsi, Máj, Silná v zoologii). Se studenty JAMU připravil Touhu stát se indiánem (1991). V roce 1992 Kabinet múz opustil, žije ve svobodném povolání a hostuje jako režisér v divadlech po celé republice. Připomeňme alespoň některé jeho režie: v brněnském Mahenově divadle nastudoval Město plné prachu (1991) a Rosmersholm (2003), v pražském Divadle Na zábradlí to byly mimo jiné Táňa, Táňa, Ritter – Dene – Voss, Divadelník, v Městském divadle ve Zlíně Osm a půl (a půl), Její pastorkyňa, Proces, Dialogy Karmelitek, Smrt Hippodamie, v HaDivadle v Brně Jób a Král Oidipús, v pražském Dejvickém divadle režíroval Sestru Úzkost a Spřízněné volbou, v Divadle v Dlouhé Kouzelný vrch, v plzeňském Divadle J. K. Tyla operu Dido a Aeneas, ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti Gazdinu robu a Bratry Karamazovy, v Divadle Husa na provázku Evangelium svatého Lukáše atd.

Jeho režijní práce byla mnohokrát oceněna prestižními cenami – čtyřikrát Cenou A. Radoka, dvakrát Cenou Nadace ČLF, na Slovensku obdržel cenu DOSKY, jeho inscenace zvítězily několikrát v anketě Divadelních novin, v roce 2007 obdržel Cenu MK ČR za přínos v oblasti divadla.

Dále je autorem her Deska (s M. Černouškem), Park, Buldočina a Pokojíček. Napsal knihy Praha – intimní deník hrdiny, „román“ Wolker a Bezruč, a básnickou sbírku Lulku tatíčkovi. S činohrou Národního divadla spolupracuje od roku 1998, kdy zde nastudoval Durychovo Bloudění, režíroval inscenace: Maryša bratří Mrštíků, Vančurova Markéta Lazarová, Šrámkovy Zvony, dramatizace Němcové Babičky, Stroupežnického Naši furianti, a Zeyerův Radúz a Mahulena (poslední dva tituly jsou dosud na repertoáru). V ND režíroval i dvě opery (Tristan und Isolde, Dalibor)

ND: Konec masopustu, Historický monolog, Radúz a Mahulena, Naši furianti.

Husa na provázku: Hordubal

Philip Glass

2011-04-12T14:46:00.000-07:00

Philip Glass (* 31. ledna 1937) je americký hudební skladatel. Spolu se Stevem Reichem, Terrym Rileyem, Johnem Adamsem a Michaelem Nymanem patří k nejznámějším současným minimalistickým skladatelům. On sám ovšem dává před výrazem minimalismus přednost termínu hudba s repetitivními strukturami.

Je posledním z „klasických“ představitelů americké minimalistické školy. Od sedmdesátých let ve svých skladbách používá prvky jako ostinátní opakování současně znějících motivů odlišných délek, vytvářející polyrytmickou strukturu nebo aditivní princip – postupné prodlužování nebo zkracování frází, měnící rytmický a melodický obsah.

Ke skladbám z raného období patří Music in Fifths, Music in Similar Motion, Music With Changing Parts, Music In Twelve Parts, Northstar, opera Einstein na pláži (spolupráce s Wilsonem) atd. Jeho pozdější tvorba zahrnuje hudbu komorní, orchestrální, vokální, operní, scénickou i filmovou.

Robert Wilson

2011-04-12T14:15:00.000-07:00

Wilson is an American avant-garde stage director and playwright who has been called "[America]'s — or even the world's — foremost vanguard 'theater artist'". Over the course of his wide-ranging career, he has also worked as a choreographer, performer, painter, sculptor, video artist, and sound and lighting designer. He is best known for his collaborations with Philip Glass on Einstein on the Beach, and with numerous other artists, including Heiner Müller, William S. Burroughs, Allen Ginsberg, Lou Reed, Tom Waits, and David Byrne.

Americký režisér a výtvarník se narodil v roce 1941 v městě Waco v Texasu. Po studiích na University of Texas odjel v roce 1963 do New Yorku na brooklynský Pratt Institute. V roce 1968 založil experimentální divadelní společnost Byrd Hoffman School of Byrds, se kterou vytvořil své první významější práce. První z nich byl v roce 1969 The King of Spain a The Life and Times of Sigmund Freud. Později, již jako uznávaný vůdce tehdy vzkvétající manhattanské umělecké scény, zaměřil svoji pozornost na operu a spolu s Philipem Glassem vytvořil operu Einstein on the Beach (1976). Následně začala jeho spolupráce s řadou významných divadel a festivalů. Patří mezi ně Festival d'Automne v Paříži, Der Berliner Ensemble, Schaubühne v Berlíně, Thalia Theater v Hamburku, Salzburger Festspiele, Brooklyn Academy of Music's Next Wave Festival. V Schaubühne vytvořil inscenace Death Destruction & Detroit (1979) a Death Destruction & Detroit II (1987) a v Thalii uvedl zlomová hudební díla The Black Rider (1991) a Alice (1992). Inscenoval Parsifala v Hamburku, Houstonu a Los Angeles, Kouzelnou flétnu, Madam Butterfly a Lohengrina v Metropolitní opeře v New Yorku. Na Lincoln Center Festival uvedl v roce 2005 projekt založený na indonéské epické básni pod názvem I La Galigo. Wilson znovu uvádí své slavné inscenace, mezi které patří The Black Rider v Londýně, San Francisku, Sydney, Los Angeles; The Temptation of St. Anthony v New Yorku a Barceloně; Erwartung v Berlíně; Madam Butterfly ve Velkém divadle v Moskvě a Wagnerův Der Ring des Nibelungen v Le Châtelet v Paříži. V pražském Národním divadle uvedl s velkým ohlasem inscenaci Janáčkovy opery Osud (2002).

Robert Wilson je také uznávaným výtvarníkem. Vystavoval v prestižních galeriích Evropy, Ameriky a Japonska mezi které patří např. Centre Georges Pompidou Paris, Boston Museum of Fine Arts, Stedelijk Museum Amsterdam, London's Clink Street Vaults, Guggenheim Museum New York a Bilbao a Seattle Art Museum.

Káťa Kabanová (Leoš Janáček) - premiéra 26. 6. 2010

V Janáčkově operní tvorbě se až na výjimky střídají se zvláštní pravidelností díla odlehčená, takřka revuální s díly syrově dramatickými a tragickými. Káťa Kabanová, komponovaná podle dramatu A. N. Ostrovského Bouře a uvedená poprvé v Brně roku 1921, patří k oné druhé skupině. Tematickým zaměřením souvisí velice těsně s Její pastorkyňou: citová svoboda a nekonformnost lidského jednání je dušena vnějším řádem, který chrání pouze toho, kdo jej bezezbytku respektuje. Na rozdíl od Jenůfy je však Káťa vystavena především ničivému souboji mezi touhou a ohledy rozumu uvnitř jí samotné. Je tak patrně největší a nejobsažnější janáčkovskou ženskou dramatickou postavou. Káťa Kabanová je v Národním divadle nově uváděna po osmnácti letech a režie inscenace se ujal světoznámý mág jeviště s nezaměnitelným divadelním rukopisem, americký režisér Robert Wilson, který zde již v roce 2002 nastudoval Janáčkovu operu Osud. Janáčkova strhující hudba zní v Národním divadle poprvé v interpretaci nového šéfdirigenta Tomáše Netopila.

Účinkuje orchestr a sbor Národního divadla.

Scéna a režie: Robert Wilson.

Savjol Prokofjevič Dikoj: Luděk Vele

Boris Grigorjevič: Aleš Briscein / Tomáš Juhás

Marfa Ignatěvna Kabanová: Eva Urbanová / Yvona Škvárová

Tichon Ivanyč Kabanov: Valentin Prolat

Katěrina /Káťa/: Christina Vasileva / Maria Kobielska

Věc Makropulos (K. Čapek), premiéra 18. 11. 2010

Inscenace Čapkovy komedie je prvořadou událostí současného divadelního života v naší zemi a současně vlastně výjimečnou událostí v dějinách Národního divadla. Skutečná hvězda světového divadla, Robert Wilson, vytvořil jedinečné představení české klasické hry, fantaskní a filosofující komedie Karla Čapka Věc Makropulos. Je asi nejznámějším světovým divadelním tvůrcem, který kdy zpracoval činoherní text českého autora a současně i režíroval v českém divadle. Záhadná femme fatale Emilia Marty převrací naruby život každého, s nímž se setká. Čapkova fantastická komedie se záhadnou, až detektivní zápletkou přináší pohled do světa operních div, do světa zdegenerované šlechty i maloměšťáků. Tajemství dlouhověkosti bude navždy pohřbeno. V hlavní roli se představí Soňa Červená.

Inscenace je opatřena anglickými titulky.

„Inscenace Čapkovy hry Věc Makropulos v aranžmá režiséra Roberta Wilsona bude jistě patřit k vrcholům sezony. Zároveň ale rozdělí divadelní diváky do dvou skupin. Ti, kteří si přijdou vychutnat Wilsonovo kouzlení se světly a scénou, dokonalou práci s hudbou, vysoce stylizované herectví, zkrátka dokonalou show, si přijdou na své. Milovníci Karla Čapka a jeho her ale budou zklamáni, a dost možná i rozhořčeni. Z Čapkova textu režisér totiž vybral pouze dějovou osnovu, vše ostatní je osekáno do komiksové zkratkovitosti. Utopický příběh se tak stává spíše záminkou k rafinované partituře pohybů, světel a zvuků. Wilson s rozletem velkého architekta scény nabízí jakýsi rej příšer či panoptikum pohyblivých figurín,“ píše v recenzi pro pořad Mozaika na Stanici Vltava recenzetka Jana Soprová.

Režie a scéna: R. Wilson. Hudba: Aleš Březina.

Emilia Marty: Soňa Červená

Jaroslav Prus: Miroslav Donutil

Janek: Filip Rajmont

Albert Gregor: Jan Bidlas

Hauk-Šendorf: Milan Stehlík

Advokát dr. Kolenatý: Václav Postránecký

Solicitátor Vítek: Petr Pelzer

Kristina: Pavla Beretová

Muž s hůlkou: Vladimír Javorský

Muzikanti: Vladimír Strnad / Martin Sedlák / Tomáš Koubek

ČETBA

2011-04-11T23:53:00.000-07:00

Literatura k přijímacím zkouškám DV FF UK:

Základní literatura z dějin divadla:Bernard, J. (Kopecký, J.): Co je divadlo? Praha: SPN, 1983.

Brockett, O.G.: Dějiny divadla. Praha: Nakladatelství LN. 1999.

Císař, J. Přehled dějin českého divadla I. a II. Praha: AMU, 2004 a 2006.

Texty k přijímacím zkouškám:

Aristoteles: Poetika. (různá vydání)

Brecht, B.: Malé organon pro divadlo. In: Myšlenky. Praha: Československý spisovatel, 1958. s. 87- 121.

Craig, E.G. Herec a nadloutka. In: O divadelním umění. Praha: Divadelní ústav, 2006. s. 48 - 68.

Diderot, D.: Herecký paradox. Olomouc: Votobia, 1997.

Grossman, J. O výkladu jednoho textu. In: Analýzy. Praha: Československý spisovatel, 1991. s. 389- 401.

Hořínek, Z. Tragédie a komedie. In: Kniha o komedii. Praha: Scéna, 1992. s. 9 - 11.

Hořínek, Zdeněk. Drama, divadlo, divák. Brno: JAMU, 2008.

Pavis, Patrice. Divadelní slovník. Praha: Divadelní ústav, 2003.

Pavlovský, Petr et al. Základní pojmy divadla. Praha: Libri, 2004.

Stehlíková, Eva. Antické divadlo. Praha: Karolinum, 2005.

Dějiny českého divadla I. Praha: Academia, 1968

Braun, Kazimierz. Druhá divadelní reforma? Brno: JAMU, 1993 Hyvnar, Jan. Francouzská divadelní reforma. Praha: Pražská scéna, 1996. Dějiny českého divadla II-IV. Praha: Academia, 1969, 1977, 1983. Just, Vladimír et al. Česká divadelní kultura 1945 – 1989 v datech a souvislostech I: Divadlo v totalitním systému. Praha: Divadelní ústav, 1995.
Světová literatura (Kapitoly z dějin světového divadla) Sofokles: Král Oidipús Euripides: Medeia Aristofanes: Ptáci Plautus: Pseudolus Adam de la Halle: Hra v loubí Nicolo Macchiavelli: Mandragora Lope de Vega: Zalamejský rychtář William Shakespeare: Hamlet William Shakespeare: Večer tříkrálový William Shakespeare: Bouře Pierre Corneille: Cid Jean Racine: Faidra Jean Baptiste Molière: Zdravý nemocný Jean Baptiste Molière: Tartuffe Carlo Goldoni: Náměstíčko Johann Nepomuk Nestroy: Lumpacivagabundus J. W. Goethe: Faust (1. díl) Fridrich Schiller: Loupežníci Heinrich Kleist: Katynka z Heilbronnu N. V. Gogol: Hráči A. N. Ostrovskij: Bouře Henrik Ibsen: Divoká kachna A. P. Čechov: Racek Bertolt Brecht: Kavkazský křídový kruh Federico Garcia Lorca: Krvavá svatba Friedrich Dürrenmatt: Návštěva staré dámy Eugene O'Neill: Smutek sluší Elektře Eugène Ionesco: Židle Samuel Beckett: Konec hry Roland Schimmelpfennig: Arabská noc České drama (Kapitoly z dějin českého divadla) Mastičkář J. A. Komenský: Diogenes Kynik znovu naživu V. K. Klicpera: Veselohra na mostě V. K. Klicpera: Hadrián z Římsů J. K. Tyl: Cesta do Ameriky J. K. Tyl: Fidlovačka Ladislav Stroupežnický: Naši furianti Alois a Vilém Mrštíkové: Maryša Gabriela Preisová: Její pastorkyňa Jaroslav Vrchlický: Smrt Hippodamie Karel Sabina: Prodaná nevěsta Julius Zeyer: Radúz a Mahulena Jaroslav Kvapil: Princezna Pampeliška bratři Čapkové: Lásky hra osudná Karel Čapek: Matka František Langer: Periferie Jan Werich, Jiří Voskovec: Balada z hadrů Vítězslav Nezval: Manon Lescaut Pavel Kohout: August, august, august František Hrubín: Srpnová neděle Milan Uhde: Balada pro banditu Milan Kundera: Jakub a jeho pán Josef Topol: Kočka na kolejích Josef Topol: Konec masopustu Ladislav Smoček: Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho Václav Havel: Zahradní slavnost Václav Havel: Pokoušení Daniela Fischerová: Hodina mezi psem a vlkem J. A. Pitínský: MatkaArnošt Goldflam: SmlouvaDAMUa) Shakespeare: Sen noci svatojánské b) Moliere: Misantrop c) Henrik Ibsen: Divoká kachna d) Turgeněv: Měsíc na vsi e) Havel: Odcházení Přijímací zkoušky na katedru teorie a kritiky DAMU Seznam doporučené dramatické literatury: Světová dramatika: Sofokles Oidipus vladař William Shakespeare Hamlet, Richard III., Bouře Pierre Corneille Cid Carlo Gozzi Turandot Pierre.-A de Beaumarchais Figarova svatba Victor Hugo Hernani Friedrich Schiller Úklady a láska Georg Büchner Vojcek Nikolaj Vasiljevič Gogol Ženitba August Strindberg Slečna Julie Maurice Maeterlinck Modrý pták Alfred Jarry Král Ubu Anton Pavlovič Čechov Strýček Váňa, Višňový sad Bertolt Brecht Žebrácká opera Federico García-Lorca Dům Bernardy Albové Friedrich Dürrenmatt Návštěva staré dámy Jean-Paul Sartre S vyloučením veřejnosti Harold Pinter Narozeniny Samuel Beckett Čekání na Godota Arthur Miller Smrt obchodního cestujícího Česká dramatika: Václav Kliment Klicpera Veselohra na mostě Josef Kajetán Tyl Strakonický dudák Ladislav Stroupežnický Naši furianti +Alois a Vilém Mrštíkové Maryša Alois Jirásek Lucerna Jaroslav Vrchlický Noc na Karlštejně Karel Čapek R.U.R. Vítězslav Nezval Manon Lescaut Josef Topol Konec masopust Arnošt Goldflam Biletářka (plus tituly uvedené k zadání domácí práce)

Divadlo Na zábradlí

2011-04-11T14:16:00.000-07:00

Anenské nám. 5, Praha 1

http://www.nazabradli.cz

Divadlo Na zábradlí vzniklo v roce 1958. Jeho zakladatelé – Helena Philippová, Ivan Vyskočil, Jiří Suchý, Vladimír Vodička – dali svému profesionálnímu divadlu název podle uličky vedoucí z Anenského náměstí na nábřeží. Jako první představení uvedli 9. prosince divadelní leporelo plné písniček Kdyby tisíc klarinetů. 3. března 1959 se k činohernímu souboru divadla připojil Ladislav Fialka se svou pantomimickou skupinouaby tak vrátil slávu opomíjenému divadelnímu žánru. Činohra a pantomima vedle sebe existovaly až do roku 1991, kdy Ladislav Fialka zemřel.

Na počátku šedesátých let – s příchodem režiséra Jana Grossmana, scénografa Libora Fáry a kulisáka, později dramaturga a dramatikaVáclava Havla – začalo Divadlo Na zábradlí rozvíjet českou podobu absurdního divadla. (V. Havel: Zahradní slavnost, Vyrozumění; A. Jarry: Král Ubu; F. Kafka: Proces). Divadlu se dostalo značného uznání doma i v zahraničí, přesto v roce 1968 museli J. Grossman a V. Havel z divadla odejít. V sedmdesátých a osmdesátých letech se Divadlo Na zábradlí stalo útočištěm některých filmových režisérů české nové vlny šedesátých let, kterým byla normalizačními praktikami znemožněna filmová práce. Byl to především Evald Schorm, který od roku 1976 vytvořil v Divadle Na zábradlí řadu vynikajících až kultovních inscenací (W. Shakespeare: Hamlet, Macbeth; F. M. Dostojevskij: Bratři Karamazovi; C. Confortés: Maraton).

V roce 1989 se do divadla vrátil Jan Grossman jako režisér a pozdější ředitel, po jeho smrti v roce 1993 bylo jmenováno nové vedení – ředitelka Doubravka Svobodová a umělecký šéf Petr Lébl, jeden z nejtalentovanějších režisérů svébytné imaginace, který provokoval svými interpretačními objevy (J. Genet: Služky; L. Stroupežnický: Naši naši furianti, N. V. Gogol: Revizor, A. P. Čechov: Racek, Ivanov,Strýček Váňa). Po jeho tragické smrti v roce 1999 pokračovalo v hledačské, netradiční linii podoby současného Divadla Na zábradlí umělecké vedení ve složení dramatik a režisér J. A. Pitínský (T. Bernhard: Ritter, Dene, Voss a ; F. Schiller: Úklady a láska, D. Harrower: Nože ve slepicích), herec a režisér Jiří Ornest (J. Bowlesová: V Altánu; D. Laneová: Happy End) a dramaturgyně Ivana Slámová.

V roce 2003 vystřídalo tento „triumvirát“ umělecké vedení Ivana Slámová a dramatik a režisér Jiří Pokorný (J.-C. Carriere: Terasa; G. Tabori: Balada o vídeňském řízku; G. Preissová: Gazdina roba), které se pokoušelo texty klasické dramatické literatury prokládat českými i světovými premiérami současných dramatických autorů evropské, angloamerické i české provenience. V letech 2005-2007 iniciovali a se statečnou podporou celého divadla realizovali náročný a ojedinělý divadelní projekt Československé jaro, jehož úkolem bylo uvádět ve světových premiérách původní hry českých současných autorů. Po odchodu J. Pokorného z Divadla Na zábradlí ustanovila jeho ředitelka jako svůj poradní orgán uměleckou radu ve složení Igor Chmela, Juraj Nvota, Jiří Ornest a Ivana Slámová.

Poslechněte si pětidílnou sérii Českého rozhlasu o DNz

Historie Divadla Na zábradlí ve vzpomínkách pamětníků. Pořad připravila Renata Venclová.

Zábradlí má 50 - díl I. - na začátky Divadla Na zábradlí vzpomíná herec, autor a pedagog Ivan Vyskočil

Zábradlí má 50 - rozhovor s herečkou Marií Málkovou

Zábradlí má 50 - díl II. - hovoří herečka Marie Málková a dramaturg Miloslav Klíma

Zábradlí má 50 - hovoří herec Oldřich Vlach

Zábradlí má 50 - hovoří režisér Juraj Nvota

Zábradlí má 50 - díl III. - éra Evalda Schorma

Zábradlí má 50 - díl IV. - režisér Petr Lébl, hovoří Ivan Vyskočil, Radka Denemarková a Doubravka Svobodová

Zábradlí má 50 - díl V. - hovoří Marie Reslová, Ivana Slámová a Jiří Pokorný

Platonov je darebák!

Divadlo na Vinohradech

2011-04-11T10:21:00.000-07:00

DNV, Náměstí Míru 7, Praha 2

http://www.dnv-praha.cz/

O potřebě druhé české činoherní scény se mluvilo a psalo ještě dříve, než se začalo hrát v budově Národního divadla. V roce 1892 schválilo vinohradské městské zastupitelstvo návrh, aby vinohradská obec zažádala o koncesi na zřízení stálého českého divadla. V srpnu 1902 byla zveřejněna vyhláška soutěže na projekt divadla "pro architekty slovanských národností", z dvanácti došlých návrhů získal první cenu návrh architekta Aloise Čenského. Základní kámen byl položen na svátek sv. Václava roku 1905 a celá stavba trvala pouze dva roky. Od jara 1907 vinohradská kulturní veřejnost doslova žila ruchem kolem dokončovaného divadla. Místní deníky zřizovaly dokonce zvláštní rubriky, v nichž podrobně informovaly o stavu dokončovacích prací, růstu uměleckého souboru a vůbec o všem, co s novým divadlem souviselo.

Městské divadlo na Královských Vinohradech bylo slavnostně otevřeno 24. listopadu 1907 premiérou hry Jaroslava Vrchlického Godiva. V čele nového uměleckého ústavu stanul novinář a dramatik František Adolf Šubert. Jeho umělecké působení bylo velmi úspěšné, ale brzy ho ukončily rozpory se správním výborem divadla. Na ředitelské místo nastoupil spisovatel a divadelník Václav Štech, za jehož vedení začal vykonávat funkci lektora a tajemníka K.H. Hilar. Dr. Hilar byl v roce 1913 jmenován dramaturgem a o rok později šéfem činohry. Svým divadelním názorem, celkovým pojetím divadla i podobou inscenací, které režíroval, se zařadil k nejvýznamnějším osobnostem Městského divadla na Královských Vinohradech za celou dobu jeho existence. Podobně významnou roli sehrál i další vynikající umělec - novinář, dramatik a básník Jaroslav Kvapil, který se stal šéfem činohry po odchodu K.H. Hilara do Národního divadla. Kvapil uvedl za šest let svého režisérského působení v Městském divadle na Král. Vinohradech jedenáct inscenací W. Shakespeara, dbal také o současné autory a pro Městské divadlo získal dramatiky Františka Langera a Fráňu Šrámka. Za Kvapilovy éry pracoval v divadle krátce jako dramaturg a režisér Karel Čapek.

Od roku 1907 existovaly v Městském divadle na Královských Vinohradech současně dva soubory - činoherní soubor a soubor opery a operety. V roce 1919 zpěvohra z divadla odešla a Městské divadlo se stalo pouze divadlem činoherním, jakým původně mělo být.

Městské divadlo mělo vždy výborné herce a herečky, k významným hereckým osobnostem tohoto období patřili například Václav Vydra, Jaroslav Vojta, Bedřich Karen, Roman Tuma, Anna Iblová a další.

Poprask na laguně (C. Goldoni), rež. Ladislav Smoček

Po sloučení Královských Vinohrad s Prahou dne 5. února 1922 převzal divadelní budovu jménem hlavního města Prahy primátor Karel Baxa. Vinohradské divadlo se stalo městským divadlem pražským.

Po odchodu Jaroslava Kvapila byl na konci roku 1928 šéfrežisérem jmenován novinář, kritik a režisér Jan Bor. Funkci uměleckého šéfa vykonával v letech 1930 - 1936. Z Borovy umělecké éry je třeba připomenout zejména významné inscenace dramat F.M. Dostojevského, v nichž herecky vynikli Zdeněk Štěpánek, František Smolík, František Kreuzmann, Jiří Plachý, Míla Pačová, Olga Scheinplfugová a další. K výrazným osobnostem tohoto období patřili také dramaturgové dr. František Langer a dr. Frank Tetauer.

V letech 1935 - 1940 zastával místo ředitele Městského divadla na Královských Vinohradech dr. Bedřich Jahn, po jeho nuceném odchodu převzal funkci ředitele dr. Vladimír Říha. Pod jeho vedením hrálo divadlo až do 30. září 1941, kdy bylo úředně uzavřeno. Zákaz trval do konce ledna 1943. Budovu, která byla až do té doby velmi pečlivě udržovaná, si přivlastnili němečtí filmaři a jejich působení znamenalo bezohledné ničení vnitřních prostor.

S Městským divadlem byly za války spojeny i dvě osobní tragédie - v souvislosti s ilegální činností byla popravena šatnářka Marie Spilková a v Mauthausenu zahynula herečka Anna Letenská.

V březnu 1944 musela vinohradská činohra přesídlit do divadla Varieté v Karlíně, kde zahájila svou činnost pod vnuceným názvem Divadlo Josefa Kajetána Tyla. Díky vedení uměleckého šéfa Františka Götze se však scéna rychle sžila s nevhodným prostředím a hrála při vyprodaném hledišti až do uzavření všech divadel v srpnu 1944.

Ihned po skončení války, v květnu 1945, se Městské divadlo na Královských Vinohradech vrátilo do své budovy. Mnoho ochotných rukou pomohlo s odstraňováním škod, a tak bylo možno v červnu opět zahájit pravidelnou činnost. V srpnu 1945 převzalo Městské divadlo do své správy město Praha. Uměleckého vedení se ujal režisér Jiří Frejka (do roku 1950).

V roce 1950 bylo divadlo přiděleno československé armádě a na základě rozkazu ministra obrany se stalo Divadlem československé armády. Smyslem a cílem DČA měla být výchova národa, zejména mladé generace, k idejím socialismu. Umělecký šéf Aleš Podhorský byl po jediné sezoně kvůli neshodám s vojenským vedením z funkce odvolán. Na jeho místo nastoupil režisér Jan Škoda.

Od prvního července 1960 se stal provozovatelem Divadla československé armády Národní výbor hlavního města Prahy, název Divadlo československé armády zůstal jako čestný. V letech 1960-65 byl ředitelem vinohradské scény dramaturg a režisér Luboš Pistorius. V těchto pěti sezonách uvedlo divadlo čtrnáct původních her českých autorů (I. Klíma, L. Aškenázy, P. Kohout, M. Stehlík, J. Dietl, J. Šotola). Po Pistoriově rezignaci na funkci ředitele stanul v čele divadla dr. František Pavlíček, kterému se podařilo vymanit vinohradskou scénu ze sféry ministerstva národní obrany a přejmenovat ji na Divadlo na Vinohradech.

František Pavlíček posílil soubor o řadu nových tváří, jež se díky repertoáru (vytvářenému spolu s dramaturgyní Helenou Šimáčkovou) a hereckým příležitostem staly dalšími oporami tradičně kvalitního hereckého souboru.

V době normalizace vykonávali funkci ředitele Divadla na Vinohradech Zdeněk Míka (1970-1988) a František Laurin (1988-1990). Přestože repertoár byl v mnohém poplatný době, podařilo se (zejména díky režisérům J. Dudkovi, J. Dalíkovi, F. Štěpánkovi, S. Remundovi, V. Hudečkovi, J. Strejčkovi, J. Novákovi) udržet kvalitu hereckého souboru a inscenací na úrovni, na jakou byli diváci u vinohradské scény vždy zvyklí. Konec 80. let byl ve znamení uvolňování společenské atmosféry a otevíral nové možnosti i pro DnV, kdy tu především J. Dudek a Jan Kačer (za dramaturgické a autorské spolupráce Jana Vedrala a Romana Císaře) vytvořili několik pozoruhodných inscenací do té doby nepovolovaných autorů (Topol, Ajtmatov, Bulgakov), původních her a dramatizací (Den delší než století, Krysař, Urmefisto, Hlasy ptáků, Mistr a Markétka).

30. května 1990 se ve veřejném konkurzu stala ředitelkou Divadla na Vinohradech herečka Jiřina Jirásková, která vedla divadlo do 30. 6. 2000. V současné době je ředitelem DnV Jindřich Gregorini a uměleckým šéfem Martin Stropnický.

Soubor: Jiřina Jirásková, Veronika Žilková, Dagmar Veškrnová-Havlová, Václav Vydra, Simona Postlerová, Hana Macuichová, Viktor Preiss, Jaroslav Satoranský, Jan Šťastný, Petr Kostka, Daniela Kolářová, Zlata Adamovská...

Zkouška orchestru

István Örkény

2011-04-11T09:04:00.000-07:00

István Örkény (5. dubna 1912, Budapešť, Maďarsko – 24. června 1979, tamtéž) byl maďarský dramatik a prozaik. Jeho hry se vyznačují satirickým pohledem na společenské problémy a groteskním ztvárněním jednotlivých příběhů.

Narodil se v rodině lékárníka a po ukončení školy začal studovat na vysoké škole chemii. Poté mění své rozhodnutí a věnuje se farmacii, kterou ukončuje v roce 1934 a vydává se na cesty po západní Evropě. Vrací se domů a dokončuje i studia chemie. Jeho první kniha krátkých příběhů (Tanec oceánu) vyšla v roce 1941. V roce 1942 je poslán na východní frontu, coby žid v pomocné pracovní jednotce, je zajat a odveden do lágru nedaleko Moskvy, kde napsal mimo jiné i hru Voroněž. V roce 1946 se vrací konečně domů, do Budapešti. Po revoluci v roce 1956 nesmí až do roku 1960 publikovat. Velmi populárním se stal, mimo jiné, díky svým krátkým povídkám groteskně-absurdní povahy, které vyšly v několika menších svazcích, například Minutové povídky (Egyperces novellák). V roce 2004 po něm bylo pojmenováno jedno z divadel v Budapešti (bývalé Malé Madáchovo divadlo, maďarsky: Kiss Madách Színház).

Kočičí hra – tragikomedie, hra o dvou stárnoucích sestrách, jedna z nich je pořádkumilovná a druhá má neuspořádaný život, ale přesto je to ona, kdo má nakonec více sil k boji za plnohodnotný život. 'Orkény tuto hru napsal nejprve jako filmovou anekdotu, až později ji zdramatizoval pro divadlo. Byla přeložena do velmi mnoha jazyků a je často hrána v různých evropských i amerických divadlech.

Rodina Tóthů – drama

Třináctý zpěv – výbor povídek

Kočičí hra

2011-04-11T08:48:00.000-07:00

Autor: István Örkény.

Režie: Gábor Szébely.

Příběh dvou sester, jejichž život dělí železná opona, rezonoval s pocity diváků svou pravdivostí. V interpretaci Dany Medřické se navíc postava Erži Orbánové stala symbolem nezdolného optimismu navzdory bídě života. Nejen tato inscenace, ale i herecké výkony Dany Medřické a Vlasty Fabiánové se už za jejich života staly legendami. Dále hrají Soběslav Sejk, Luba Skořepová, Marie Glázrová, Vlasta Matulová, Naděžda Gajerová, Miroslav Doležal a Eduard Pavlíček.

Na počátku byla zvláštní náhoda. István Örkény a filmový režisér Károly Makk společně navštívili maďarskou malířku, u které pobývala její sestra. Během návštěvy jim obě starší dámy předvedly, jak se baví napodobováním kočičího mňoukání. Károly Makka i Istvána Örkényho jejich kratochvíle nadchla a inspirovala. Režisér naléhal a spisovatel psal. Vznikla filmová povídka. Podle ní napsal režisér filmový scénář ale k realizaci nedošlo.

Materiál byl však nepochybně dobrý a István Örkény ho přepsal do literární podoby. Román Kočičí hra byl několikrát vydán s velkým ohlasem u čtenářů.

Na popud divadelního režiséra Gábora Székelyho se autor pustil do jeho dramatizace. V roce 1969 měla Kočičí hra světovou premiéru v Szolnoku a o tři měsíce později v Budapešti, na druhé nejvýznamnější maďarské scéně (po Národním divadle), v Divadle komedie (Vígszínház, zkráceně Víg).

Filmové podoby, která byla původním záměrem, se Kočičí hra dočkala až pět let po divadelní premiéře a jedenáct let po vzniku románu. Film natočil režisér Károly Makk, který dal podnět k jeho zrodu.

Evropský věhlas Kočičí hry charakterizuje anekdota, vyprávěná počátkem 70. let v maďarských kuloárech: „Na čem ted' pracuje mistr Örkény? – Překládá Kočičí hru zpátky do maďarštiny.“

Česká premiéra Kočičí hry se konala v roce 1972 v Divadle bratří Mrštíků v Brně. O rok později ji uvedla činohra Státního divadla v Ostravě. V roce 1974 u nás hru nastudoval tvůrce její první maďarské inscenace, režisér Gábor Székely, v Tylově divadle v Praze. Jeho Kočičí hra s Danou Medřickou jako Erži a Vlastou Fabiánovou v roli Gizely se stala nejúspěšnější inscenací v dosavadních dějinách Národního divadla. Dosáhla neuvěřitelného počtu 403 repríz.

V posledních letech se Kočičí hra objevila hned na několika českých scénách.

Po krátkém období odklonu od dramatiky „socialistického původu“ (který pohříchu postihl i takové autory, jako Gogol nebo Čechov, kteří se ale opravdu „nenamočili“) se na jeviště vracejí ta díla, která mají silnější dech než ideje přechodné dějinné etapy. Navíc zatímco snahy o objevnou dramaturgii jdou někdy bohužel ruku v ruce s rezignací na herecké divadlo, Kočičí hra je výsostnou nabídkou nádherných dramatických rolí.

Kočičí hra – tragikomedie, jak ji označil autor, a nikoli groteska, jak byla někdy mylně interpretována – je na současném repertoáru poctou hereckému umění a poctou autorovi, který hluboce rozuměl lidem a odmítal všechny podoby teroru, bez ohledu na jeho barvu.

Z programu ke hře

„Všichni po sobě něco chceme. Jen po starých lidech už nechce nikdo nic. Když však staří lidé po sobě něco chtějí, smějeme se jim.“

Román Kočičí hra se skládá z fragmentů objektivního vyprávění, z dopisů a z telefonátů. Byl mnohokrát zdramatizován, na českých jevištích se nejvíce proslavil s Danou Medřickou v titulní roli.
Vedoucím motivem, který se prolíná celým dílem, je stará fotografie. Pochází zřejmě z léta 1918 nebo 1919. Jsou na ní zachycena Szkallova děvčata, která běží k Tisze, tváře mají mlhavě rozmazané.
Hlavními hrdinkami jsou tyto dvě sestry – Erszi a Giza. Šedesátnice Erszi Orbánová žije už téměř dvacet let sama v jednom budapešťském činžáku. Je to rázná a prostá žena, která si nenechá nic líbit. Často se hádá, ponejvíce u mlékařky nebo řezníka. Oduševnělá Giza je jejím pravým opakem. Léčí se v německém Garmisch-Partenkirchenu v sanatoriu u svého syna, je těžce nemocná.
Erszi se pravidelně setkává s Viktorem Molnárem – Csermlényim, slavným operním pěvcem ve výslužbě, který se stal její celoživotní láskou a osudovým mužem. Ve svých dopisech sestře se Erszi staví, jako by Viktora nenáviděla. Předvádí jej jen jako poživačného hrubého penzistu, který již dávno sešel ze své bývalé slávy. Chodí k ní každý čtvrtek na večeři. Erzsi se na to vždy velice pečlivě připravuje, nakupuje spoustu jídla, vyvařuje mu. Pomocnicí jí je její sousedka, se kterou žije v rozděleném bytě – Myška. Vlastním jménem se jmenuje Sárika Mihályová, Erzsi jí zachránila život poté, co ji v noci muž zbil a vyhodil na ulici. Je to jemná, hodná a naivní šička klobouků. Hrají spolu svou „kočičí hru“. „Před spaním se Erzsika ptává: „Nepláčeš, Myško?“ A já místo odpovědi jenom zamňoukám, protože dovedu dokonale napodobovat asistentovic kočku.“
Dopisy i vzájemné telefonáty sester jsou velice dlouhé (účty platí Gizin bohatý syn Misi). Není divu, jsou jediným poutem, které mezi oběma zůstalo, Erzsi totiž odjezd za hranice naprosto odmítá. Svěřuje se sestře i se svou novou přítelkyní, ze které je vskutku nadšená. Je to stárnoucí krasavice Paula, elegantní žena uhlazeného chování. Velice Erzsi ovlivní – díky ní na sebe začne víc dbát, nechá si nabarvit šedivé vlasy, trošku se zbavuje hrubého chování a elegantněji se obléká. Erszi konečně nachází někoho, kdo má zájem o její problémy a poslouchá její vyprávění. Narozdíl od Pauly totiž nemá Erzsiina vlastní dcera pro matku mnoho pochopení, neustále pracuje, věnuje se studiu jazyků. Přesto k nim každý víkend chodí Erzsi na oběd a přetrpí vzájemný nezájem.
Erszi vypráví Paule i o svém ctiteli. Líčí ho jako naprosto nemožného nevychovance, který má velké břicho, rozedmu plic… Miluje ovšem vážnou hudbu, svým nadšením strhne i Paulu a vydávají se na koncert i s Viktorem. Vztah mezi Erszi a Viktorem je opravdu zvláštní – když se jí dvoří, vypráví mu jen o skvělé Paule. Právě ona bezelstné Erszice Viktora přebere. Erszi se zhroutí celý svět. Ve svých dopisech Gize přiznává, jak to doopravdy s Viktorem bylo. Seznámili se už na škole – ona kdysi studovala zpěv, on končil techniku. Rodiče ale chtěli, aby si vzala svého budoucího manžela, Bélu.
Gize přicházející dopisy od Myšky i od Ersziiny dcery – s Erszi se něco děje. Je apatická, nehašteří se s nikým. Erszika sama napsala Gize nádherný oduševnělý dopis plný citu, ve kterém popisuje své tragikomické akce, kterých se dopouštěla jen proto, aby snad získala Viktora zpátky. Marně ho znovu zve na večeře, teď už chodí k Paule, dokonce prosí Gizu, zda by její syn nemohl zajistit Viktorovi turné po Německu. Uvědomuje si, jak šílená byla její láska, když si jí zapírala i sama sobě. Podniká cokoliv, jen aby se s ním ještě setkala, ačkoliv se jí Viktor vyhýbá. Podniká dalekou cestu pěšky na jeho koncert, který se nakonec pro nezájem vůbec nekoná, otékají jí nohy… Na oné fotografii neběží podle jejího názoru naproti tatínkovi, jak tvrdí Giza, ale Viktorovi. Ví to jistě – ten večer se mu oddala. Krásný dopis ale Erszi roztrhá a posílá nakonec sestře jiný, pro ni naprosto typický, ve kterém zanadává celému světu a popře jakoukoliv lásku k Viktorovi.
Erszi je zoufalá, dozví se, že se Viktor a Paula budou brát, prohrála tím svůj „kočičí boj o život“, rozhodne se spáchat sebevraždu. Znovu se nechá přebarvit na šedo a vydá se do lékárny pro prášky na spaní. Nechtějí jí je dát bez receptu, proto jde za dcerou a zetěm, lékařem. Dcera si jí opět nevšímá, hádají se, uráží jí, dokonce se jí vysmívá pro její naivní lásku – „Všechny podváděl. Všem lhal. Kdekdo to ví, jenom vy to nechcete vzít na vědomí.“. Erszi se musí za zetěm vydat přímo do nemocnice. Právě on je jediný, kdo má o Erszi starost – vyptává se starostlivě, dává jí nějaké prášky. Mezitím přichází dceři odpověď od Gizy – ta se v ní sklání před velikostí své sestry, nemá právo ji nijak ovlivňovat, vždy Ersziku obdivovala pro její schopnost žít život naplno a nejen zpola, nikdy se nebála riskovat a narozdíl od Gizy si nevybírala pohodlnější cesty. Je to paradoxní, neboť právě v tuto chvíli Erszi polyká tubu léků. Zapije prášky, ulehá…nic. Vyřizuje telefonáty, vynadá sousedce, nic. Až konečně usíná. Vidí krásný pohřeb – je to ale jen sen, prášky naštěstí zabraly jen tak, že se vydatně prospala. Vzbudí ji až zvuk zvonku – do rodné vlasti se po 16 letech vrací Gizela a stává se tak pro Erszi oporou. Erszi má konečně znovu pro koho žít.
Hlavní hrdinka, Erszi Orbánová, prožívá svůj život naplno, nechce si v tom nechat nikým a ničím zabránit. Svou obrovskou lásku k Viktorovi si nejprve nepřizná, naoko jej odmítá, teprve v okamžiku, kdy ji ztrácí chápe její velikost. Dílo lze chápat i jako politický manifest, ukazující konkrétní politickou a sociální situaci v Maďarsku padesátých až sedmdesátých let.

---

Představení jsem viděla v TV (záznam z Tylova divadla v Praze z roku 1982).

Sesterská dvojice si je naprosto protikladná, elegantní, bohatá, uhlazená Gizela (Gíza) v černých drahých šatech, ustrašená, nedává své city najevo, bojí se o svou sestru, nemocná, bydlí v zahraničí u svého syna, je stále sama, vzpomíná na minulost... vs Erszi (Erži) - žena z lidu v chudých šedivých šatech, pracující, vitální, co na srdci, to na jazyku, nebrání se hádkám, spíše je i vyvolává, přesto je také sama a nemá nikoho jiného než Myšku, se kterou si občas zamňouká (ustrašená, pohublá, nervózní, bojácná) a Viktora - namyšleného, stárnoucího umělce, který se k ní chodí akorát najíst. Když potká blonďatou stárnoucí Pavlu, její život se zcela obrátí. I když ji sestra varuje, Erži na to nedá a má Pavlu za vzor - koupí si nové šaty, začne o sebe dbát... Jakým zklamáním pak je zjištění, že její milovaná Pavla má vztah s Viktorem, kterého Erži stále miluje...

Na scéně bylo zobrazeno, jak každá sestra bydlí někde jinde, každá byla na druhé straně pódia a buď si telefonovaly (i bez sluchátka), dopisovaly si (i bez psaní). Dialogy aniž se na sebe koukaly, hádky, brek i lítost. Erži byla v chudě vypadajícím prostředí, Gíza seděla na vozíčku v luxusu. Dále scéna restaurace Flóry, kam chodila Pavla s Erži a jídelna Erži dcery - překladatelky (věčně pracující, unavená) a jejího manžela (noviny a neposlouchá).

Hra mě bavila, ale zážitek je ovlivněný TV, měla jsem tendenci hru několikrát zastavit a dělat něco jiného. Velmi konverzační, monology, dialogy, skvělá Medřická (ale někdy se mi zdálo, že trochu přehrávala), důstojná Fabiánová. Líbí se mi naprostá rozdílnost sester, které i přes to spolu mají velmi silné pouto, jsou na sebe vázané a potřebují se. Na konci hry zjistí, že mohou žít pro sebe a ne pro nikoho jiného.

Platonov je darebák!

2011-04-08T10:42:00.000-07:00

Čechov

Divadlo Na Zábradlí, 8. 4. 2011

Hordubal

2011-04-07T10:43:00.000-07:00

Karel Čapek

režie: Pitínský

Archa, 7. 4. 2011

Petrolejové lampy

2011-03-31T10:41:00.000-07:00

Jihočeské divadlo, ČB, 31. 3. 2011

Books of Rory Gilmore

2011-03-16T10:12:00.000-07:00

1. A Separate Peace by John Knowles

2. Atonement: A Novel by Ian McEwan

3. A Mencken Chrestomathy by H.L. Mencken

4. An American Tragedy by Theodore Dreiser

5. A Heartbreaking Work of Staggering Genius by Dave Eggers

6. A Passage to India by E.M. Forster

7. Anne Frank: The Diary of a Young Girl by Anne Frank

8. A Tree Grows in Brooklyn by Betty Smith

9. Anna Karenina by Leo Tolstoy

10. A Room of One’s Own by Virginia Woolf

11. Autobiography of a Face by Lucy Grealy

12. A Quiet Storm by Rachel Howzell Hall

13. A Month of Sundays by Julie Mars

14. A Confederacy of Dunces by John Kennedy Toole

15. Beowulf: A New Verse Translation by Seamus Heaney

16. Beloved by Toni Morrison

17. Brave New World by Aldous Huxley

18. Brick Lane by Monica Ali

19. Bee Season by Myla Goldberg

20. Bel Canto by Ann Patchett

21. Balzac and the little Chinese seamstress by Dai Sijie

22. Cousin Bette by Honore De Balzac

23. Crime and Punishment by Fyodor Dostoevsky

24. Catch-22 by Joseph Heller

25. Complete Tales & Poems by Edgar Allan Poe

26. Collected Stories of Eudora Welty by Eudora Welty

27. David Copperfield by Charles Dickens

28. Demons by Fyodor Dostoevsky

29. Dead Souls by Nikolai Gogol

30. Daisy Miller by Henry James

31. Dr. Jekyll and Mr. Hyde by Robert Louis Stevenson

32. Death of a Salesman by Arthur Miller

33. Eleanor Roosevelt by Blanche Wiesen Cook

34. Emma by Jane Austen

35. Ethan Frome by Edith Wharton

36. Ella Minnow Pea by Mark Dunn

37. Extravagance by Gary Krist

38. Empire Falls by Richard Russo

39. Fahrenheit 451 by Ray Bradbury

40. Flowers for Algernon by Daniel Keyes

41. Franny and Zooey by J.D. Salinger

42. Frankenstein by Mary Shelley

43. Fat Land: How Americans Became the Fattest people in the World by Greg Critser

44. Galapagos by Kurt Vonnegut

45. Howl by Allen Ginsberg

46. Hamlet by William Shakespeare

47. Heart of Darkness by Joseph Conrad

48. How the Light gets In by M.J. Hyland

49. How to Breathe Underwater by Julie Orringer

50. Holidays on Ice by Davis Sedaris

51. Inherit the Wind by Jerome Lawrence and Robert E. Lee

52. Jane Eyre by Charlotte Bronte

53. Just a Couple of Days by Tony Vigorito

54. Little Women by Louisa May Alcott

55. Little Dorrit by Charles Dickens

56. Life of Pi by Yann Martel

57. Lord of the Flies by William Golding

58. Letters to a Young Poet by Rainer Maria Rilke

59. Leaves of Grass by Walt Whitman

60. Living History by Hillary Rodham Clinton

61. Monsieur Proust by Celeste Albaret

62. Memoirs of a Dutiful Daughter by Simone de Beauvoir

63. Moby Dick by Herman Melville

64. Madame Bovary by Gustave Flaubert

65. My Lai 4: A Report on the Massacre and Its Aftermath by Seymour M. Hersh

66. Mrs. Dalloway by Virginia Woolf

67. Middlesex by Jeffrey Eugenides

68. My Life in Orange by Tim Guest

69. My Sister’s Keeper by Jodi Picoult

70. Me Talk Pretty One Day by David Sedaris

71. New Poems of Emily Dickinson by Emily Dickinson

72. Novels 1930-1942: Dance Night/Come Back to Sorento, Turn, Magic Wheel/Angels on Toast/a Time to be Born by Dawn Powell

73. Night by Elie Wiesel

74. Nervous System by Jan Lars Jensen

75. Oliver Twist by Charles Dickens

76.On the Road by Jack Kerouac

77. One Flew Over the Cuckoo’s nest by Ken Kesey

78. Out of Africa by Isak Dinesen

79. Othello by William Shakespeare

80. Of Mice and Men by John Steinbeck

81. Oryx and Crake by Margaret Atwood

82. Oracle Night by Paul Auster

83. Old School by Tobias Wolff

84. Pushkin: A Biography by T.J. Binyon

85. Please Kill Me: Uncensored Oral History of Punk by Legs McNeil and Gillian McCain

86. Pygmalion by George Bernard Shaw

87. Property by Valerie Martin

88. Quattrocento by James McKean

89. Rosemary’s Baby by Ira Levin

90. Romeo and Juliet by William Shakespeare

91. Rescuing Patty Hearst by Virginia Holman

92. Reading Lolita in Tehran: A Memoir in Books by Azar Nafisi

93. Sense and Sensibility by Jane Austen

94. Song of the Simple Truth: The Complete Poems of Julia De Burgos by Julia De Burgos

95. Swimming with Giants: My Encounters With Whales, Dolphins, and Seals by Anne Collet

96. Savage Beauty: the Life of Edna St. Vincent Millay by Nancy Milford

97. Speak, Memory by Vladimir Nabokov

98. Sanctuary by William Faulkner

99. Snows of Kilimanjaro by Hemmingway

100.Siddhartha by Hermann Hesse

101. Selected Letters of Dawn Powell 1913-1965 by Dawn Powell

102. Swann’s Way by Marcel Proust

103. Sybil by Flora Schreiber

104. Slaughterhouse Five by Kurt Vonnegut

105. Sacred Time by Ursula Hegi

106. Seabiscuit: An American Legend by Laura Hillenbrand

107. Songbook by Nick Hornby

108. Small Island by Andrea Levy

109. The Handmaiden’s Tale by Margaret Atwood

110. The Scarecrow of Oz by L. Frank Baum

111. The Second Sex by Simone De Beauvoir

112. The Master and Margarita by Mikhail Bulgakov

113. The Awakening by Kate Chopin

114. The Manticore by Robertson Davies

115. Tale of Two Cities by Charles Dickens

116. The Year of Magical Thinking by Joan Didion

117. The Metamorphosis by Franz Kafka

118.The Story of My Life by Helen Keller

119. To Kill a Mockingbird by Harper Lee

120. The Holy Barbarians by Lawrence Lipton

121. The Naked and The Dead by Norman Mailer

122. The Razor’s Edge by W. Somerset Maugham

123. The Group by Mary McCarthy

124. The Portable Nietzsche by Nietzsche

125. The Portable Dorothy Parker by Dorothy Parker

126. The Unabridged Journals of Sylvia Plath by Sylvia Plath

127. The Count of Monte Cristo by Alexandre Dumas

128. The Name of the Rose by Umberto Eco

129. The Sound and The Fury by William Faulkner

130. Time and Again by Jack Finney

131. Tender is the Night by F. Scott Fritzgerald

132. The Little Locksmith by Katherine Butler Hathaway

133. The Scarlet Letter by Nathaniel Hawthorne

134. The Sun Also Rises by Ernest Hemmingway

135. The Hunchback of Notre Dame by Victor Hugo

136. The Lottery: And Other Stories by Shirley Jackson

137. The Jungle by Upton Sinclair

138. The Adventures of Huckelberry Finn by Mark Twain

139. The Art of War by Sun Tzu

140. The Last Empire Essays 1992-2000 by Gore Vidal

141. The Picture of Dorian Gray by Oscar Wilde

142. The Code of the Woosters by P.G. Wodehouse

143. The Electric Kool-Aid Acid Test by Tom Wolfe

144. The Lion, The Witch and the Wardrobe by C.S. Lewis

145. The Catcher in the Rye by J.D. Salinger

146. The Great Gatsby by F. Scott Fitzgerald

147. The Bell Jar by Sylvia Plath

148. The Fountainhead by Ayn Rand

149. The Five People You Meet in Heaven by Mitch Albom

150. The Kitchen Boy by Robert Alexander

151. The Meaning of Consuelo by Judith Ortiz Cofer

152. The Amazing Adventures of Kavalier and Clay by Michael Chabon

153. The Red Tent by Anita Diamant

154. The Bielski Brothers by Peter Duff

155. The Curious Incident of the Dog in the Night-Time by Mark Haddon

156. The Kite Runner by Khaled Hosseini

157. The Polysyllabic Spree by Nick Hornby

158. The Secret Life of Bees by Sue Monk Kidd

159. The Namesake by Jhumpa Lahiri

160. The Devil in the White City by Erik Larson

161. The Song of Names by Norman Lebrecht

162. The Fortress of Solitude by Jonathan Lethem

163. The Time Travaler’s Wife by Audrey Niffenegger

164. Truth & Beauty by Ann Patchett

165. The God of Small Things by Arundhati Roy

166.The True and Outstanding Adventures of the Hunt Sisters by Elisabeth Robinson

167. The Lovely Bones by Alice Sebold

168. The Opposite of Fate by Amy Tan

169. The Song Reader by Lisa Tucker

170. The Shadow of the Wind by Carlos Ruiz Zafon

171. The Nanny Diaries by Emma McLaughlin and Nicola Kraus

172. Uncle Tom’s Cabin by Harriet Beecher

173. Unless by Carol Shields

174. Vanity Fair by William Makepeace Thackeray

175. Who’s Afraid of Virginia Woolf by Edward Albee

176. War and Peace by Leo Tolstoy

177. Wicked: The Life and Times of the Wicked Witch of the West by Gregory Maguire

178. When The Emperor Was Divine by Julie Otsuka

179. 1984 by George Orwell

ČETBA

2011-03-09T00:33:00.001-08:00

KÁNON LITERATURY ke státní maturitní zkoušce 2011 – Lenka Veverková

I. Světová a česká literatura do konce 18. století min. 3

Sofokles

Oidipus

Moliére

Lakomec

Moliére

Tartuffe

Shakespeare

Romeo a Julie

Shakespeare

Hamlet

II. Světová poezie a próza 19. století min. 2

Dickens

Nadějné vyhlídky

Zola

Zabiják

III. Česká poezie a próza 19. století min. 2 (1 básnické)

Erben

Kytice

Šlejhar

Kuře melancholik

IV. Světová a česká dramatická tvorba 19.-20.století min.2

Stroupežnický

Naši furianti

Čapek

Bílá nemoc

Čapek

RUR

Čechov

Višňový sad

Gogol

Revizor

Havel

Zahradní slavnost

Ibsen

Nora

Ionesco

Plešatá zpěvačka

Beckett

Čekání na Godota

Mrštíkové

Maryša

Voskovec a Werich

Osel a stín

Zeyer

Radúz a Mahulena

V. Světová a česká poezie 20. – 21. století min. 2

Hrabě

Blues pro bláznivou holku

Wolker

Těžká hodina

VI. Světová próza 20. – 21.století min. 3

Mechanický pomeranč

Steinbeck

O myších a lidech

Kesey

Vyhoďme ho z kola ven

Kafka

Proměna

VII. Česká próza 20. – 21. století min. 4

Čapek

Povětroň , Hordubal

Fuks

Spalovač mrtvol

Lustig

Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou

Dyk

Krysař

Tři sestry

2011-03-03T10:40:00.000-08:00

DISK, 3. 3. 2011

Mistr a žák

2011-02-13T09:59:00.000-08:00

Skutr

Bazilika, 13. 2. 2011

Blb

2011-02-09T09:43:00.000-08:00

Malé divadlo, Jihočeské divadlo, 9. 2. 2011

Peer Gynt

2011-02-04T10:45:00.000-08:00

DISK, Praha: 4. 2. 2011

Henrik Ibsen: Peer Gynt

katedra činoherního divadla

"Věčně padat a nikde pevná země!"

Drama velkého útěku a věčného hledání. Příběh Peera Gynta, (ne)obyčejného kluka, který se chce stát králem, létá na sobu nad horskými hřbety, navštíví troly (nebo oni navštíví jeho?) a vydá se za moře - a ještě dál...

Dramatickou báseň o věčném útěku a hledání sebe sama napsal norský dramatik v roce 1867. Původně knižní drama, které bylo téměř neodmyslitelně spojeno s hudbou, již pro jeho první uvedení zkomponoval Edvard Grieg, se proslavilo po celém světě a dnes je jednou z nejhranějších divadelních her vůbec... Velký

příběh Peera Gynta, obyčejně neobyčejného kluka, který se chce stát králem, který se toulá krajem, létá na sobu nad horskými hřbety, navštíví troly v jejich podzemním království (nebo oni navštíví jeho) a vydá se za moře - a ještě dál, je výzvou v mnoha ohledech.

Režijní řešení Adama Ruta se snaží reagovat na bohatou inscenační tradici a podat ucelenou výpověď, kterou lze vzhledem k obsazení označit za generační. Jeho Peer Gynt se soustřeďuje především na Ibsenův text a jeho hudebně-pohybové rozehrávání. Tato koncepce klade vysoké nároky na představitele všech rolí, a to jak po stránce technické, tak především herecké.

Byla jsem nadšená. Ladné pohyby,

osoby a obsazení:

Peer Gynt
Jan Hušek
Solvejg
Markéta Frösslová
Åse
Ivana Krmíčková
Pasažér – Knoflíkář
Adam Kraus
Dědek z Dovre / Mladík / Dítě / Von Eberkopf / Begriffenfeld
Petr Borovec
Ingrid / Dívka / Salašnice / Trol
Klára Krejsová
Zeleně oděná / Dívka / Salašnice
Adéla Petřeková
Anitra / Dívka / Salašnice / Trol / Kari
Michala Ďurišová

Neúplný sen

2011-01-23T09:41:00.000-08:00

Studio Damúza

Bazilika, ČB

23. 1. 2011

Graffiti

2011-01-15T09:42:00.000-08:00

Nová scéna, ND, Praha

15. 1. 2011

Kdo je tady ředitel?

2011-01-05T09:41:00.000-08:00

Jihočeské divadlo, 5. 1. 2011

Edith a Marlene

2010-12-29T10:39:00.000-08:00

Pod Palmovkou. 29. 12. 2010

Růžový panter

2010-12-18T09:39:00.000-08:00

Divadlo DNO

Solnice, 18. 12. 2010

Přelet nad kukaččím hnízdem

2010-12-10T09:40:00.000-08:00

Divadlo pod Palmovkou

10. 12. 2010

Komunismus

2010-10-26T09:47:00.000-07:00

Jihočeské divadlo, 26. 10. 2010

Zkouška orchestru

2010-09-27T09:44:00.000-07:00

Divadlo na Vinohradech, 27. 9. 2010

autor: Federico Fellini

režie: Martin Stropnický

Zkoušku orchestru natočil slavný italský režisér Federico Fellini v roce 1978. "Dokud to neuslyším na vlastní uši, nemohu uvěřit, že tak neharmonické společenství lidí, kovu a dřeva splyne v jednu jedinou melodii. Harmonie vzniklá z chaosu a disonance mě odjakživa fascinovala ..."řekl na adresu svého filmu.

Zkouška jednoho orchestru v prostoru bývalé kaple je jakousi fiktivní televizní reportáží, která postupně skrze vzpouru hudebníků proti příliš autoritativnímu dirigentovi vygraduje do filosofické úvahy o povaze lidského společenství a smyslu umění jako takového. Fellini v duchu své "nadreálné" poetiky zpodobuje nejen demoralizovanou skupinu hudebníků, kteří i přes zdůrazňovanou lásku ke svým nástrojům zůstávají rutinními hráči a které vzájemná rivalita a nenávist k dirigentovi dovede až k anarchii, ale zkoumá i hranice osobní svobody, demokracie a diktatury, ohrožení hudby a kultury vůbec i naši elementární schopnost se navzájem poslouchat a domluvit se.

Do divadelní podoby adaptoval snímek Martin Stropnický, umělecký šéf souboru. V inscenaci se představí téměř celý herecký ansámbl divadla.

divadelní adaptace / Martin Stropnický
Režie / Martin Stropnický
Dramaturgie / Martin Velíšek
Scéna / Martin Chocholoušek
Kostýmy / Lucie Loosová
Hudba / Petr Malásek
Odborný poradce / Mario Klemens
Pohybová spolupráce / Irina Andreeva

Kustod / Jaroslav Kepka / Ilja Racek
1.housle / Otakar Brousek
2. housle / Ladislav Frej
Senior / Oldřich Vlach
Houslistka / Zlata Adamovská
Klavíristka / Simona Postlerová
Flétnistka / Jana Malá / Lucie Štěpánková
Violoncellista / Petr Kostka
Trumpetista / Svatopluk Skopal
Klarinetista / Jiří Čapka
Hornista / Martin Davídek
Tubista / Miroslav Babuský j.h. / Michal Kern j.h.
Hobojista / Daniel Bambas
Pozounista / Martin Zahálka
Kontrabas / Jaroslav Satoranský
1. bicí / Pavel Batěk
2. bicí / Michal Novotný
Harfenistka / Jiřina Jirásková / Lucie Polišenská
Dirigent / Viktor Preiss
Šéf / Jiří Plachý
Odbor / Pavel Rímský
Moderátorka / Veronika Žilková

Rozhovor Martina Velíška (dramaturga inscenace Zkouška orchestru) s Martinem Stropnickým (režisérem inscenace a autorem úpravy)

Vzpomeneš si na svoje první setkání s Felliniho filmem?

Asi to byl Amarcord. Normalizační režim měl pro Itálii slabost. Tedy spíš pro její komunistickou stranu. Ta byla, vedle té francouzské, nejsilnější v Západní Evropě. Pamatuješ si na Fond solidarity? Dávali jsme jako školáci povinně pětikorunu. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že jsme tak pomáhali financovat italským komunistům sny o beztřídní společnosti. I když v praxi se to spíš projevilo tím, že jejich předseda měl obleky z nejlepších anglických látek. No a vedlejší produkt této „družby" spočíval v tom, že byly u nás sem tam k vidění kvalitní italské filmy. Amarcord byl pro mě zjevením. Určitě bych ho zařadil do první desítky nejlepších filmů světové kinematografie.

Po hradecké inscenaci Silnice (adaptace T. Boučková) je to tvoje druhá inscenace podle Felliniho filmu. Proč?

Ta práce v Hradci byla moc fajn. A pak: jsem možná sobec, ale vždycky se snažím inscenovat takovou hru, která by mě jako diváka bavila. Pak je jistá šance, že zaujme i publikum. A já dělám divadlo pro publikum. Felliniho svět mi učaroval a tak jsem hledal mezi jeho filmy takový, který by měl téma rezonující s naší současností a jenž by se dal přenést na jeviště. Zkouška orchestru takovou předlohou je. Divadelní podoba je inscenačně nesmírně náročná, ale za pokus to stojí.

Tentokrát jsi i autorem adaptace. Co na ní pro tebe bylo nejtěžší?

Všechno. Namátkou: bylo třeba posoudit, jestli je téma pro dnešního diváka silné. Zdali a do jaké míry ho posunout z Itálie konce sedmdesátých let blíž našim pocitům i reáliím teď a tady. Jak zkombinovat dialogy obsažené v titulcích s originálem a do jaké míry se nechat inspirovat k dopisování. Nakonec jsem původní text znovu přeložil a řadu dialogů přepsal i připsal. Ve scénáři je zhruba padesát procent textu, který ve filmu nenajdete. No a nakonec taková drobnost: jak se vypořádat ve velkém prostoru Divadla na Vinohradech s tím, že film je založen na téměř dokumentárním snímání výrazných typů v převažujících detailních záběrech. Nebo jak vyřešit okolnost, že dirigent stojí k publiku zády. Přičti k tomu rébus jak zvládnout téměř třicítku vinohradských herců, které obsadíš do malých rolí a máš o zábavu postaráno.

Co je pro Tebe v dané fázi zkoušení (cca v polovině zkoušek) nejtěžší?

Patrně nejtěžší je přesvědčit a dovést herce k poznání, že druhý plán může být na jevišti výsostným a strhujícím protagonistou. Jde o dílo týmu, kdy jeden je zcela závislý na druhém a přesná souhra je základním požadavkem. A pak ještě spousta dalších věcí. Třeba to, že dobré nápady je často nutné zahodit. Použít lze jen ty nejlepší.

A z čeho máš největší radost ...

Když si herci hrají. Nebo když se mohou potrhat smíchy nad tragickou pasáží svého kolegy. V takové chvíli mám dojem, že jsme se trefili.

(z rozhovoru pro program inscenace)

---

První polovina představení byla čirá komedie, ukázání různých, velmi rozličných charakterů - staří, mladí, aktivní, líní - jedinou jejich společnou vlastností je to, že se nemůžou shodnout. Každý chce mít pravdu, chce, aby to bylo po něm. Chce vyniknout, chce být nejlepší, individuálnost, namyšlenost, neschopnost přijmout jiný názor... Repliky se střídají, dialogy v rychlém sletu, narážky, humor... Fanda fotbalu, neustálý přitakávač, namyšlené první housle, žárlící druhé housle, opilectví, ženskost...

Druhá polovina se zahalila do temnějšího hávu, na všechny padla těžká atmosféra, pocity nesmíření, neustálých sporů, které už přerůstají v anarchii, dirigenta nikdo nerespektuje, neb ho není zapotřebí, věčně optimistická a veselá, sluníčková moderátorka televizního záznamu Žilková (skvěle otravná). Konec je velkolepý, tragický a zároveň poučný.

Finis Terrae

2010-09-18T09:45:00.000-07:00

Divadlo Contionuo

Vodňany, 18. 9. 2010

Mobil

2010-09-16T09:54:00.000-07:00

Jihočeské divadlo, 16. 9. 2009

Jizvy v kameni

2010-08-14T09:46:00.000-07:00

Divadlo Continuo

Malovice, 14. 8. 2010

V úterý bude válka

2010-06-28T22:27:00.000-07:00

kyselý sliny

Tak dobře. Okno zůstane otevřený

uslyšíš včas

houkání vlaku.

A všechno je jako vždycky. Bude podzim

přiletěj vrány bude poledne

a celý den je před námi. Je úterý

mám chřipku a neberu telefony.

vedle v bytě se smějou přes zeď. Tohle je můj stín

a tohle je ten tvůj.

(...)

miluju tě k zbláznění

2010-06-28T14:56:00.000-07:00

bestseler

To je teda fakt blbý

že máš tzv. depresi

napiš o tom do Mladýho světa

báseň, ty krávo

"Zvláštní stav například je

když zoufalství přestane být

věcí názoru a stane se daností

setrvávající v hybnosti

a bytující zde"

slyšel jsem včera filozofa

na tajné přednášce

kam jsem omylem šel

poněkud připařen

takže naštěstí

víc si už nepamatuju

pak jsem jel v stínový tramvaji

k utajenému článku undergroundu

který mi dal x samizdatů

v legrační tašce s Pifíkem...

(....)

rozruch v andénách

2010-06-28T14:44:00.000-07:00

Skleněné dveře v předsíni hluše zaskřípou a schovanci ztuhnou očekáváním. Následkem čehož závěsy lehce zašustí a truhla zapraská. Masivní skříň se zato nepohne o nic víc než jakýkoli pařez. Hovoříme samozřejmě o pařezech, jež lidská předvídavost kázala odvézt z Jižní Ameriky, kde se pařezy běžně pohybují díky rozličným otřesům, které někteří vědci nazývají seizmické, neboť je zaznamenávají na seizmografech. Stručně řečeno, skříň se nepohnula ani o píď.

Zuzle otevře dveře a uvede Neznámou.Neznámá se jmenuje Amélie Černokoresnká. Její otec se oproti tomu jmenuje Páter Černokorenský, což ji umožňuje vtipně odpovídat na otázku: "jak se jmenuje váš otec, slečno Černokorenská?" "Páter Hadá mor."

a tazatel uapdá do vytržení nad trefnou duchaplností mladé dámy.

válka s mloky

2010-05-26T01:36:00.000-07:00

Válka s mloky je z hlediska tématu relativně klasickou antiutopií, obávající se odlidštění společnosti. V textu je značné množství narážek na německý nacismus, s nímž Čapek hluboce nesouhlasil (např. „Zejména v Německu byla veškerá vivisekce (mloků) přísně zapovězena, ovšem jen židovským badatelům.“), celé dílo je také možno vykládat jako alegorii na rozpínavost Třetí říše (teze o lebensraumu). V souvislosti s dnešním stavem Evropy a masovou imigrací je dílo dnes chápáno i jako varování před těmi, kteří jsou nejprve využíváni jako levná pracovní síla, pak jsou bráni jako partneři k dialogu a jsou jim činěny různé ústupky, až se nakonec díky svému počtu stanou vládnoucí většinou.
Kapitán Van Toch objeví na ostrově Tana Masa v Tichém oceánu podivné, inteligentní, v moři žijící tvory, podobné mlokům. Zahájí s nimi výměnný obchod: kapitán Vantoch dodá mlokům nože na obranu proti žralokům, kteří mločí populaci decimují, a mloci na oplátku budou nosit kapitánu Vantochovi perly. Seznámí s tímto projektem svého přítele z dětství, továrníka G. H. Bondyho, který začne mlokům dodávat i jiné potřeby. Kapitán Vantoch mezitím vysazuje mloky i na jiných ostrovech Tichého oceánu. Po smrti kapitána Vantocha se začne s mloky obchodovat jako s levnou pracovní silou, jsou také podrobeni vědeckému průzkumu, z něhož vyjde najevo, že se jedná o druh Andrias scheuzeri, miocénního ještěra, u kterého se předpokládalo vyhynutí. Mloci se ale přemnoží, vzbouří, začnou vyhrožovat lidem válkou, jestli jim nedovolí zbourat břehy pevnin, aby mohli rozšířit svůj podmořský svět. Mloci bourají pevniny, vzhledem k potřebě vzniku mělčin. Ze začátku je dáno, že mloci nemohou žít ve sladké vodě. Beznadějnost situace je zdůrazněna na konci knihy, kdy se ve Vltavě objeví černá hlava s opačnými víčky.
Čapkův fejetonní román s utopickým námětem "Válka s mloky" se odehrává na nekonkrétním místě a zobrazuje svět před 2. světovou válkou. Skládá se ze tří knih. Kniha první s názvem "Andrias Scheuchzeri" popisuje počátek všeho dění a charakterizuje mloky. Kniha druhá pojmenovaná "Po stupních civilizace" obsahuje soubor novinových výstřižků pana Povondry (vrátný v Bondyho podniku). A konečně kniha třetí: "Válka s mloky" líčí samotné vyvrcholení děje, konflikty a onu válku s mloky.
Kniha první - Andrias ScheuchzeriKapitán J. van Toch (syn krupaře z Jevíčka) objevil na jednom tichomořském ostrůvku Tana Mosa zvláštní druh mloků, kteří byli velmi učenliví, ale oškliví (mořský čert). Kapitán s nimi obchodoval - vyměňoval nože za perly. Při dovolené v Jevíčku se díky novinářům (Golombek, Valenta) dověděl o G.H.Bondym ("kapitán" našeho průmyslu). Vrátný Povondra ho nejprve nechtěl pustit, ale nakonec ho ohlásil, dostal od Bondyho loď, se kterou mohl mloky přepravovat na jiná pobřeží bohatá na perly. V jedné laguně potkalo pár lidí ještěry, vyfotili je a jednoho zajali. V novinách se o nich začalo psát a začali i odborné studie. Vědci tvrdili, že je to druh mloka. Každý jim ale říkal jinak. Jeden se dostal do anglického ZOO, kde se stal velkou atrakcí. Uměl totiž mluvit, číst, ale říká jen to, co slyší bez myšlenkových pochodů. Lidé mu dávali mnoho sladkostí, a tak zemřel na žaludeční a střevní katar. Van Toch také zemře. Hodnota
perel je už malá, mloci jsou přemnožení, jsou jich miliony, a tak G.H.Bondy založil Pacifickou exportní společnost, kde pracovali mloci.
Kniha druhá - Po stupních civilizacePan Povondra sbíral vše o mlocích, články, výstřižky z novin a díky šéfovi i výstřižky ze syndikátu, a to ve všech možných jazycích. Mloci nyní mají vlastní školy, budují hráze a města pod vodou, protože mohou žít jen v mořské vodě, umí několik jazyků a rozšířen je i obchod se všemi kategoriemi mloků. Mloci si osvojují zjednodušenou lidskou civilizaci a sami začínají fungovat také jako kolektiv. Lidstvo jim ochotně dodává vše, co potřebují (potraviny, ocel, třaskaviny) a mloci si postupně vytvořili na dně moře vše, co měli lidé. Pan Povondra byl po 20 let pyšný, že pustil van Tocha ke svému pánovi, protože průmyslová výroba ohromně vzrostla, ale jak zaslechl, že mloci začínají napadat vesnice, znásilňovat dívky, a že díky nim možná vypukne válka, začal toho litovat.
Kniha třetí - Válka s mlokyMloci se začínají množit. Poprvé zasáhli na Kokosových ostrovech, kde zabili krom jednoho celou pirátskou posádku. V Normandii zase zabíjeli lidi a psi, kteří střežili jablka a vejce. Mloci měli obrovskou moc, měli i zbraně a granáty. Způsobili i zemětřesení v Luisianě či Číně. A to vše proto, že lidé potřebují k životu pevninu, naopak přemnožení mloci zase mořské mělčiny. Brzy na to zachytili radioamatéři výzvy Chiefa Salamandra (narážka na Hitlera), který se omlouvá za oběti na životech. Prý potřebují místo, kde mohou žít. Je svolána konference ve Vaduzu v Alpách. Ani ta však nedokáže lidstvo sjednotit ke společné akci. Dojde k válce. Po dvanácti letech boje padla pětina území všech pevnin. Pan Povondra dokonce vidí první mloky i ve Vltavě, z čehož se rozstoná. Do hlubin moře mloci nakladou miny a odpálí je. Další část pevniny je potopena. Mloci se časem rozdělí na dvě skupiny. Jedni působí z Tichého oceánu, druzí z oceánu Atlantického. Vypukne mezi nimi válka o to, kdo je skutečný mlok. Do moře se však dostane žaberní mor a všichni mloci zemřou. Zbylí lidé se mohou
vrátit z hor
na břehy.
"A potom?"-- "Dál už to nevím."

hordubal čapek

2010-05-26T01:26:00.000-07:00

VRSTVA JAZYKOVÁ:
výrazová forma: próza; vyprávěcí způsoby: střídání er-formy a ich-formy; druhy řeči: dialogy a vnitřní monology; formy řeči: přímá řeč a hojně užívaná smíšená řeč a nevlastní přímá řeč
výběr slov: spisovná čeština; zastaralé výrazy (gazdovat, baran, vědérce, správčík, žandár); anglické výrazy (waiter, factory, employment); anglismy: majner (od miner = horník), advans (od advance = předem), džob (od job = zaměstnání); latinské výrazy (circa, neto, corpus delicti); slovenské výrazy (počuj, gombík)
metafory: naplivat na cizotu; huba mu zdřevění; obloha je jakási zaprášená; Jen mne nesežer těma očima; špinavý případ
personifikace: koně počínají tančit; Dobrý večer
, gazdo, z chléva se táhlým bzučením ozývá kravička; taková tma, co dýchá
dysfemismy: To tak, ještě to usne a svalí se to na mne; ...stírá si špinavou prackou zvlhlé čelo.; ...hladí mokrého Čuvaje, který mu smrdí po boku.
hyperbola: až by ztratila dech; je zlostí celý žlutý; ...ani za sto párů volů, prý.
básnické přívlastky: mrzký den; ...ptá se Hafie stříbrně.; bezdeché ticho
citoslovce (objevovaly se ve velkém množství): ach, haha, bim bam, ahah!
přirovnání: vyhřátá jako chlebová pec; jako z rosolu; "Člověče," divil se Biegl, "vy toho víte jako stará dáma."
zdrobněliny: zvonky telátek, dušinko, mravenečku, chlapeček
staženiny: Chtěl by se's jí zeptat?; Viděla's je...
lidové moudrosti: Když nepuknou ledy, sejdou pomalu.; To máte prašť jako uhoď.
apostrofy: Všivý kraj prý, tak co sem čerte lezeš?; Hej, hospodo!; A co mrazíš, ty jeden? (Hordubal oslovoval Měsíc); Tak je to, lidi, a neříkejte, že je tu všecko v pořádku.
používání malých písmen po "?" nebo "!": ...bývaly to dřív koně ve dvoře! ale teď traktor!; Juraj přitlouká, což, zeptá se? nezeptá, jen upřeně hledí.
nadávky: darmojede, somáre, blbče
VRSTVA TEMATICKÁ:
Námětem příběhu je hřích a nezvratnost osudu. Ať se Hordubal snažil tahat za jakékoli nitky, nebylo mu to nic platné.Motivem jsou lidské pocity, vnímání, láska a zrada.
HLAVNÍ POSTAVY:
Juraj Hordubal: "...člověk prostinký, dobrák, snad poněkud mdlého rozumu," jak Hordubala popsal sám Čapek. Hordubal je pobožný, trochu naivní optimista, který upřímně věří v dobro. Záleží mu však na řečech, které o něm vedou lidé a podle toho taky mnohdy jedná. Ale zůstává, že je to veskrze hodný člověk, který miluje svou ženu a dítě, snaží se ubránit negativnímu myšlení, je pracovitý, poctivý horal a má smysl pro humor.Štěpán Manya: Je pouhým čeledínem na Hordubalově statku a chce to změnit, za každou cenu. A na cestě za svým cílem se neštítí ani těch nejhorších činů. Je zlomyslný, rád se vytahuje, dokáže úporně lhát, nemá ohledy ani vychování. Je vzpurný, prostomyslný a má rád rovinu.Polana Hordubalová: Jurajova manželka. Lidé ji popisují jako ošklivou, vychrtlou ženštinu, která se nestydí za své hříchy. Hordubal v ní vždy viděl usměvavou a krásnou, věrnou ženu. Ve skutečnosti je ale pouze zmatená ze svých vlastních pocitů a činů...miluje Manyu, ale ne zcela zapomíná na dřívější náklonnost k Hordubalovi. Je však zlá na svou dceru.
VEDLEJŠÍ POSTAVY:
Míša: pastýř, k němuž se Hordubal chodí vypovídat ze svých starostíHafie: Hordubalova dcerkaGelnaj a Biegl: vesničtí komisaři, kteří vyšetřují spáchanou vraždu
DĚJ:
Hordubal ve vlaku při cestě domů vypráví o svém pobytu v Americe, kde právě strávil osm let prací v uhelných dolech. Jako horník si vydělával pěkné peníze, které poctivě posílal domů své rodině. Jako dárek potom vezl ještě navíc 700 dolarů.Když se ale šťasten vrátí do svého domu, zjistí, že se vše od základů změnilo...nejen že statek dobře prosperoval díky jeho penězům a chovu koní, ale zároveň ho jeho žena přivítala se zachmuřenou tváří a malá dcerka před ním utekla. Navíc se po dvoře pohyboval podivný, mladý čeledín Štěpán.Hordubal si myslel, že to jejich reakce souvisí s náhlým návratem a rozhodl se čekat, než si na něj všichni zvyknou. Ale nikdo si na něj nezvykl. Dcerka před ním dál vystrašeně utíkala ke Štěpánovi a Hordubal se v hospodě dozvěděl, že Polana se svým čeledínem už roky smilní. Nechtěl tomu však věřit.Hordubal cítil napětí, a proto raději spal ve stáji, než v domě, chodil na dlouhé výpravy po horách a lesích v okolí a snažil se zahnat pochybnosti o milované ženě. Podnikl několik pokusů jak nadobro vyhodit Štěpána z práce nebo ho zasnoubit se svou jedenáctiletou dcerou, ale nebylo to nic platné...jeho problémy to nevyřešilo.Až po jedné ostré hádce se mu konečně podařilo Manyu vystrnadit, ale brzy sám přišel na to, že Polana se sním tajně schází. Vypravil se v dešti za svým přítelem Míšou, ale po cestě ho skolila horečka a jen tak tak se dobelhal domů, kde se o něj Polana snažila postarat.Den ode dne Hordubal chřadl a desátého dne ho našli v loži mrtvého, avšak ne vlivem nemoci, ale zavražděného. Dlouho pak policisté Biegl a Gelnaj pátrali po jeho vrahovi, až se dobrali k vypočítavému Manyovi, který Hordubaje probodl košíkovou jehlicí a ukradl mu oněch 700 dolarů. Spolu s Manyou putovala do vězení i těhotná Polana, která se na mordu podílela a svého činu nelitovala.Hordubalovo srdce bylo při soudní pitvě naloženo do sklenice a zasláno odbornému znalci, který měl posoudit, jestli otvor v něm skutečně pochází od košíkové jehlice. Jenže pak se kdesi ztratilo a nikdy nebylo s Hordubalem pohřbeno.
VRSTVA KOMPOZIČNÍ:
Dílo má chronologickou kompozici. Odehrává se v Podkarpatské Rusi, převážně v malé vesnici Krivé.Děj je členěn na tři knihy (v jednom svazku, celkem o 196 stranách). První kniha pojednává o Hordubalově návratu, druhá o vyšetřování jeho vraždy a třetí o soudním procesu a usvědčení Hordubalových vrahů.
JAZYK:
Dílo je velmi rozmanité na jazyk. Objevují se zde cizí slova (Can't write, hallo, employment, job, sir, ...), je použita nářečí a hovorová řeč (tetka, nežďuchej ji, pahýl), taky je často využito řečnických otázek, citoslovcí (ahah!, O-o-o, Bože!) a hlavně Hordubalových úvah. Dochází ke střídání ich- a er-formy.
Kniha je rozdělena do tří částí (knih), přičemž v každé části je užit jiný typ řeči nebo jejich kombinace.1. kniha (cesta
Hordubala z Ameriky) - cizí slova a fráze + hovorová řeč + nářečí2. kniha (děj ve vesnici a doma) - nářečí + hovorová řeč3. kniha (vyšetřování smrti a soud) - především spisovná čeština (u soudu, vyšetřovatelé a jiní vzdělaní lidé), minimálně je pak použita hovorová řeč.

2010-05-21T01:35:00.000-07:00

nejvíc toužím po našem bytě, po volném pohybu a konečně i po pomoci v práci, tedy po škole!
Bep nám nabídla ovoce. Stojí ovšem celé jmění. Hrozny 5 guldenů za kilo, angrešt 1,40 guldenu, jedna broskev 50 centů, kilo melounu 1,50 guldenu. A přitom jsou každý den obrovské titulky v novinách: "Předražování je lichva!"

Půl desáté: Rychle si obléknout koupací plášť. Mýdlo v jedné ruce, nočník, vlásenky, kalhotky, natáčky a vatu v druhé spěchám z koupelny, většinou ještě povolána zpět kvůli vlasům, které jsou zdobně, ale pro dalšího myjícího nikoli příjemně vlní v umyvadle.

Čapek: hordubal

2010-05-21T01:20:00.000-07:00

A teď neví juraj hordubal, co by řekl: tolik začátků si vymyslil, co to, že se sem žádný nehodí? Nezakryje dlaněmi oči Polaně, nezaťuká v noci na okno, nevrátí se se zvoněním stád a se slovy požehnání; ale ježatý sem vráží a neumytý, nu, jaký div, že se ženská poleká? I hlas by ze mne vyšel divný a seškrcený - poraď, Hospodine, co se dá říci takovému světu nepodobným hlasem.

Polana ustupuje ze zápraží, až příliš daleko ustupuje, ach, polano, já bych proklouzl i tak; a říká hlasem, který skoro není hlas a skoro není její: "Pojď dál, já - zavolám Hafii." Ano, Hafii, ale dřív bych chtěl tobě položit ruce na ramena a říci, nu, Polano, nerad bych tě polekal; sláva Bohu, že už jsme doma.

Chodívala tvá matka do stáje, když tam byl Štěpán? Áno, každou noc. Vidělas je někdy spolu? Viděla. Strýček Štěpán ji jednou objímal a svalil ji do slámy. A co gazda, co tatko, býval někdy s mamkou? Ne, tatko ne, jenom strýček Štěpán.

Čapek: Válka s mloky

2010-05-21T00:54:00.000-07:00

Avšak vraťme se k citované tržní zprávě s její obchodní hantýrkou, L e a d i n g, to jsou prostě zvlášť vybraní, inteligentní, zparvidla tříletí Mloci, pečlivě vycvičení k tomu, aby byli dozorci a vedoucími v pracovních kolonách Mloků. prodávají se po jednom bez ohledu na tělesnou váhu; cení se jenom jejich inteligence. Singaporští Leading, mluvíví dobrou angličtinou, se považují za prvotřídní a nejspolehlivější; porůznu se nabízejí také jiné známky vedoucích Mloků, jako tak zvaní capitanos, Inženýři, Malaian Chiefs, Foremanders a jiní, ale Leading jsou hodnoceni nejvýš. Dnes se ejich cena pohybuje kolem šedesáti dolarů za kus.

--, po Labi! To by mohli leda do Podmokel, ale dál už ne. tam jsou, holenku, samé skály. Já tam byl. Kdepak, sem se Mloci nedostanou, my to máme dobré. A Švýcar je na tom taky dobře. To je báječná výhoda, že my nemáme žádné mořské břehy, víš? Kdo má dnes mořské břehy je chudák."
.... (ještě ta samá stránka..):
Otec Povondra pohoršeně zafkal. "Prosímtě
Z Vltavy právě před Národním divadlem koukala z vody veliká, černá hlava a postupovala pomalu proti proudu. "Je to sumec?" opakoval Povondra junior. Starý pán upustil prut. "Tohle?" vyrazil ze sebe, ukazuje třesoucím prstem. "Tohle?" Černá hlava zmizela pod vodou. "To nebyl sumec, Frantíku," povídal starý pán jakýmsi nesvým hlasem. "půjdeme domů. To je konec." "Jaký konec?" "Mlok. Tak už jsou i tady. Půjdeme domů" oapkoval skládaje nejistýma rukama svůj rybářský prut. "To je teda konec."

Anne Franková: Deník

2010-05-20T14:48:00.000-07:00

Milá Kitty,

ach, zas mám na seznamu hříchů připsáno něco strašného. Včera večer jsem ležela v posteli a čekala, až se otec přijde se mnou pomodlit a pak mi dá dobrou noc, ale v tom vešla do pokoje matka, posadila se ke mně na postel a velice mírně řekla: "Anne, tatínek ještě nejde, nepomodlíme se spolu?"

"Ne, mamčo," odpověděla jsem.

Matka vstala, zůstala stát vedle postele, a pak šla pomalu ke dveřím. Najednou se otočila a řekla se strhanou tváří: "Nechci se na tebe zlobit. Láska se nedá vynutit." Když vycházela ze dveří, stékalo jí po tváři několik slz.

Zůstala jsme tiše ležet a hned jsem si uvědomila, jak je to ode mě sprosté, že jsem ji od sebe tak krutě odehnala. Ale věděla jsem, že jsem nic jiného odpovědět nemohla.

---

Milá Kitty,

slunce svítí, nebe je tmavomodré, fouká úžasný vítr a já tolik toužím, toužím po všem... Po povídání, po svobodě, po přátelství, po samotě. Tolik toužím... se vyplakat. Mám pocit, jako bych se měla rozskočit, a vím, že s pláčem by mi bylo líp. Ale nejde to. Jsem neklidná, běhám z jednoho pokoje do druhého, dýchám skulinou zavřeného okna, cítím, jak mi tluče srdce, jako by říkalo: "Vyplň konečně moji touhu."

Souborné dílo W. Shakespeara ve 120 minutách

2010-04-29T09:49:00.000-07:00

Divadlo v Dlouhé

Bazilika, ČB, 29. 4. 2010

Krysař

2010-04-12T00:43:00.000-07:00

Milovala také krysaře.

Milovala také dlouhého Kristiána? Snad ho milovala včera. Snad ho bude milovati zítra. Ale nyní ho nebylo v této síni. Ani v jejím srdci ho nebylo.

Nikdo nedovedl tak milovat jako Agnes a nikdo nedovedl tak zapomínati. Po noci lásky probouzela se ráno s dětskýma a nevinnýma očima. A kdyby se kdo ptal, řekla by mu přesvědčivě a prostě, nesklopivši svých jasných a průhledných očí: „Nebylo to nic.“

Té chvíle však se Agnes bála. A té chvíle Agnes milovala. Její bázeň byla její rozkoší.

....

„Jdi, krysaři. Jdi kamkoli. Zapomeň. Já (a zde její hlas zněl zcela tiše a měkce, jako doznívající hudba), já, krysaři, nemohu!“

„Neodejdu,“ zahučel krysař. „Je zbytečno odcházet, chceme-li se vrátit.“ „Nevrátíš se, krysaři.“

....

A píšťala krysařova, když promluvila o bílých šatečkách družičky, úsměvu, dítěti, čistotě prvého snu, když promluvila o tolikerém hříchu a tolikeré zradě, o tolikeré neřesti a tolikerém kalu, o tolikeré bídě a tolikeré únavě, rozjásala se opět. A mezi pestrým zástupem lidí z Hameln, sledujícím krysaře, radostně nějak to zašumělo. Nebylo nikoho, kdo by neporozuměl. Ano, jde se v zemi sedmihradskou. Ano, země sedmihradská čeká. Ano, je možno jinak žíti. A všichni, muži, ženy, děti, opouštěli blátivý život Hameln v touze, kterou napovídala krysařova píšťala. Matky tiskly nemluvňata prudčeji na svá prsa: bude to jiný život, krásnější život! A starci, téměř nad hrobem stojící, zrychlili krok: je ještě nutno urvati několik dní, několik hodin, několik vteřin krásnějšího života!

celá kniha

Jedná se o novelu inspirovanou německou pověstí ze třináctého století. Toto vrcholné Dykovo dílo s romantickými prvky je částečně také jistou filozofickou úvahou o lásce, pomstě a nenávisti.

DĚJ:

Do města Hammeln, které je sužováno krysami, přichází mladý krysař beze jména s tajemnou píšťalou a za sto rýnských slíbí město krys zbavit. Zoufalí radní souhlasí.
První noc se krysař také seznámí s Ágnes, dívkou, která ho uhrane natolik, že poprvé v životě v něm zahoří skutečná láska. Ágnes ale krysaře varuje, že má milence, ale krysařovi to nevadí.
Krysař zbaví město krys pomocí tichounké hry na svou magickou píšťalu, kdy vláká krysy do propasti na hoře Koppel. Radní se ale vzpírají vyplatit odměnu, protože nyní, když je bezprostřední nebezpečí zažehnáno, se jim suma zdá přemrštěná. Zhrzený krysař s hlavou bolavou láskou je pokoušen ďáblem, kterému ale přes všechno jeho naléhání nakonec odolá. Zároveň ale zjistí, že se Ágnes spustila se svým milencem a že s ním čeká dítě. Zklamaný krysař ji opouští, v nitru duše je ale schopen a připraven odpustit jí, protože láska, kterou k ní cítí, je nesmírně silná a mocná. Nicméně nešťastná Ágnes spáchá sebevraždu skokem do rozvodněné řeky. Její matka se kvůli smrti své dcery pomate na rozumu a zlomený krysař se rozhodne skoncovat se svým životem stejně jako s životy všech ostatních obyvatel Hammeln, protože je znechucený poměry, které mezi lidmi panují. Mocně zaduje na svou píšťalu a omámený dav ho následuje k hoře Koppel a do propasti. Zachrání se jen rybář Jörgen, který chápe věci s jednodenním zpožděním, a nemluvně, symbol nového života a čistoty.

Hlavním motivem novely je ztráta iluzí a smyslu života. Dokud krysař miloval a byl milován, tak stále nacházel naději a sílu pokračovat v boji s hloupými lidmi, hamižností a ostatními neduhy lidské společnosti. Jakmile se láska ztratila, nebylo už proč žít a pro co trpět, krysař nedokázal déle omlouvat a přehlížet bezohledné chování lidí. Právě proto se jako jediní lidé zachránili Jörgen a nemluvně, protože oni dva ještě stále díky ryzí lásce v jejich srdcích věděli, co to jsou sny a touhy. Zbytek obyvatel Hammeln už zapomněl, a právě proto se vydal slepě za krysařem, protože melodie jeho píšťaly vyvolávala příjemné vzpomínky, staré sny a lákala vidinou lepšího života. Přesto přese všechno nemůžeme přesně říct, co to vlastně znělo krysařovou píšťalou, protože každý z nás má jiné sny a touží po něčem jiném.

Velmi pěkná, poutavá a k zamyšlení nutící kniha.

Krysař (Rozbor díla)
Jazykový plán

Útvary jazyka: Ve vyprávění i v dialozích použitá jen spisovná čeština. Nespisovné formy jazyka se v díle nevyskytují. Nejsou zde použitá ani slova z cizích jazyků (výjimkou jsou pouze německá jména, neboť se příběh odehrává v hanzovním městě).

Stylové rozvrstvení slovní zásoby, pojmenování: Slova jak stylově neutrální, tak stylově zabarvená. Využití nepřímých pojmenování – personifikace („A vody míjejí a míjejí a šeptají důvěrná konejšivá slova bolesti truchlící tam na břehu.“) – a řečnických figur (řečnické otázky).

Textové prostředky: Styl vyprávěcí střídá styl popisný, charakterizační i úvahový (prostřednictvím hlavní postavy, krysaře). Dialogy, monology. Řeč postav je přímá.
Tematický plán

Námět: Z minulosti, příběh se odehrává v době hanzovních měst (v blíže neurčené), ve městě Hameln, do kterého přichází krysař, hlavní hrdina, o kterém prakticky nic nevíme.

(Jedná se o novelu inspirovanou německou pověstí ze třináctého století.)

Téma: Hlavním tématem je pobyt krysaře v Hamelnu, hanzovním městě, kde má za 100 rýnských zlatých vyhnat krysy z města. Ti nakonec skončí v „ráji“, zemi sedmihradské (o které se ve městě povídají pohádky, imaginární), po tom, co následují krysařovu píšťalu a spadnou do propasti na hoře Koppel. Vedlejším tématem je jeho láska k Agnes (díky které chce ušetřit město od zkázy po tom, co nedostal od městských radních zaplaceno za svůj splněný úkol) a s tím spojený vstah k dlouhému Kristiánovi (jeho sok, milenec Agnes). Dalším vedlejším tématem je osud rybáře Jörgena, který nemůže žít spořádaný život v Hamelnu (obyvatelé se mu smějí). Zde, na konci celého příběhu, se objevuje motiv poutníka, nikoli však za chimérou, nýbrž za zcela konkrétním cílem (pro svou prostoduchost odolává krysařově píšťale, je totiž příliš zakotven ve své realitě a díky tomu se snaží najít kojící ženu pro nemluvě, které zbylo spolu s ním jako jediné z celého města).

Epizody: Nevyskytují se.

Děj: Realizuje se v událostech.

Postavy: Charakteristika postav přímo (konstatováním) i nepřímo (samotným jednáním).
Krysař je ústřední postavou, příchází do Hamelnu jako do kteréhokoliv jiného města, které již stačil navštívit. Láska k Agnes ho však ve městě drží a nakonec přivede k propasti na hoře Koppel, kde Agnes spáchala sebevraždu. Ztrácí píšťalu – symbol života, ztrácí možnost zpívat, ztrácí sám sebe – a následován celým městem končí v propasti. (V osudu krysaře zobrazuje Viktor Dyk svůj osud básníka.)
Agnes – dívka, která již má za milence Kristiána, avšak zamiluje se do krysaře (i on do ní). V momentě, kdy zjistí, že s kristiánem čeká dítě, si uvědomí, jak moc miluje krysaře. Problém řeší sebevraždou.
Kristián je milencem Agnes a domnívá se, že ji získá i díky dědictví, které má brzo získat. Kristián nemá tušení, co se mezi krysařem a Agnes odehrává.
Sepp Jörgen – urostlý mladý muž, kdyby nebyl ve městě posměchem (nepochopen obyvateli města stejně jako krysař, na rozdíl od krysaře, který nechce, nemůže žít spořádaným životem), byly by se o něj místní dívky jistě zajímaly. Jednoduchý, vše si uvědomuje o den později (jeho jednoduchost a smysl pro realitu ho ale nakonec zachránili od zkázi).

Prostředí: Skutečné, místně určité a je zachyceno spíše stručně. Autor je vypravěčem (psáno er formou).
Kompoziční plán

Jedná se o novelu.

Kompoziční postupy: Chronologický postup v celém vyprávění. Gradace zřetelná jen ke konci příběhu.

Vstah dějových linií: Řetězový, návaznost událostí, spjaty s ústředním příběhem.

Vnitřní výstavba děje:
Expozice – Krysařův příchod do hanzovního města, Hamelnu, jeho seznámení s městem a dívkou Agnes.
Kolize – Vyhnání krys, nezaplacení krysaři, chce si s městem vyrovnat účty, ale rozhodl se jej ušetřit kvůli lásce k Agnes.
Krize – Agnes řeší své problémy (vstahy ke svým milencům) sebevraždou.
Závěr – Krysař se rozhodne Agnes následovat, při tom hraje na svou píšťalu a strhává tak do svého průvodu všechny obyvatele města (kromě Jörgena a jednoho nemluvněte). Krysař a jeho následovatelé končí v propasti. Po této události nachází Jörgen jedno opuštěné dítě a začíná mu hledat matku, která by mu mohla dát napít.

Odcházení

2010-04-06T09:56:00.000-07:00

Václav Havel

Jihočeské divadlo 6. 4. 2009

Vajgl

2010-04-01T09:49:00.000-07:00

Jihočeské divadlo, 1.4. 2010

2010-03-31T07:23:00.000-07:00

Technická na začátek: Kvalita fotografií je tak příšerná nejenom z důvodu tmy, ale především z toho, že já - blbec blbej - jsem si zapomněla zvýšit ISO. Respektive mě ani nenapadlo s ním nějak pohnout.. No, to už se mi dlouho nestalo, to jsem se zas předvedla... Příště si dám pozor...

5 seconds to Leave jsem viděla už po třetí, vždycky to na mě fungovalo víc než teď, ale i přesto to bylo úžasný... Když si odmyslíme vleklý technický potíže, který v půlce zaskočily jak diváky, tak samotný 5 seconds (nešlo spustit video), tak jako vždy - ocitnutí se v jinym světě

Z fotek toho moc neuvíte - zapínat blesk jsem si ani nedovolila, neboť bych narušila atmosféru, kterou si všichni kolem mě tak užívali... Každopádně - ještě jeden malej dodatek: 5 seconds měli super obal CD, lituju teď, že jsem si ho nekoupila.. fakt super.

Talbot

Boris Vian - Červená tráva

2010-03-17T10:44:00.000-07:00

Život byl prázdný a ani ne smutný, příslibný. Totiž pro Wolfa. Pro Safíra byl překvapující a nekvalifikovatelný. Pro Lil okoličnatý. Folavril nepřemýšlela. Prostě jen žila a byla milá pro ty své protažené koutky očí laně-tygřice.

...

Večeře se nijak citelně netáhla, jako většina každodenně opakovaných pohybů. Konala se, toť vše. V hezkém pokoji z lakovaného dřeva, s velkými dveřmi z namodralého skla a se stropem pruhovaným rovnými tmavými rámy....

"Podejmi chleba," pravil Wolf. Safír sedící proti němu natáhl pravou ruku, uchopil košíček a podal mu jej levičkou - proč ne. "Nemám nůž," řekla Folavril. "Napoj mně, má milá, mého koníčka," odvětila Folavril. "Kde jsou koule?" otázal se Safír. "M?ám svíčku, která ne a ne chytnout," poznamenal Wolf. "Kdo vyhrál u Waterloo?" štěkl bez ohlášení senátor Dupont, čímž skočil Lil do řeči.

= neporozumění, absurdní drama Ionesco, nemají si co říct

...

wolf utíká do vzpomínek, které ovlivňují jeho současný život (= stroj času ve Čtverci)

"A dělalo vám to dobře, že?" pravila Heloisia. "Nebylo by bývalo jedodušší, kdybyste to té, která se vám líbila, řekl rovnou?" "tady se dostáváme k třetímu motivu či zámince pro mou zdrženlivost," pravil Wolf. "Narazím-li na ženu, která mě uvádí v pokušení, můj první reflex mě opravdu nutí k tomu, abych jí to řekl bez okolků. Představte si však, že bych jí řekl: "račte se se mnou vyspat." Kolikrát vám odpoví stejně otevřeně? Ať už by odpověděla "Ráda" nebo "Ani nápad" - jak by to bylo jednoduché! - ony však odpovídají vytáčkou... nějakou nejapností... nebo si hrají na cudné... nebo se vám vysmějí." "Když o totéž požádá žena muže," protestovala Aglaé, "je muž poctivější?" "Muž bere pokaždé," pravil Wolf.

= neporozumění mezi muži a ženami

not from book, just from blog

2010-03-04T13:10:00.001-08:00

feeling comfortable with yourself is all about being whole.
you need to be able to be ecstactically happy all by yourself.

it is an enchanting thing to have love for someone and missing comes naturally.
but it should never lead to losing yourself or not being able to enjoy spending time alone.

there are colours in life that you need to experience on your own to show them to others.
or to keep them and make them your own.
or, to use wonderful kate nash´s words:

I can be alone
yeah, I can watch a sunset on my own.

Očištění

2010-02-26T09:57:00.000-08:00

Jihočeské divadlo, 26. 2. 2010

Natasha -- Dušemrdi

2010-01-26T11:20:00.000-08:00

autentický příběh sedmnáctileté narkomanky...

Přesně před rokem sem napsala dopis na rozloučenou. Snažila jsme se ho napsat krasopisně, protože máma moje písmo normálně nepřečte. Dopis jsem položila v kuchyni na stůl, kde ho taky pak našla, jenom si ale myslela, že mi ho dala kámoška. Nebylo to moje písmo. Tak hezký písmo bych přece neuměla. Přitom sem to ten den brala skoro vážně. Teď beru věci vážně častějc. Co je to za blbý slvoo ?

Chtěla sem umřít.

Umřu rychlejc než vy všichni.

Moje máma si takovejch věcí prostě nevšímá. Vlastně si nikdy ničeho nevšimne. Až na jednu výjimku: Když zas docházej prachy, vrazí mi jednu a řve na mě. Říká, že sem tlustej hnusnej, drahej a nechtěnej ***, kterej ji vysává a vypudil manžela. Stává se to třeba u večeře, nebo když se pokoušim nebejt sjetá.

Ale myslim, že se tak moc neplete. Co vlastně sem? Tlustá, hnusná, nechtěná kunda. Ví to, je přece moje máma.

.........

Intenzivní, otevřené a šokující. svět mezi dětskou prostitutucí a drogami

fuks - spalovač mrtvol

2010-01-10T23:48:00.000-08:00

"Něžná," řekl pan Karel Koprfkingl své krásné černovlasé ženě na prahu pavolónu dravců a lehký předjarní větřík mu provál vlasy, "tak jsme zase zde. Zde na tom drahém požehnaném místě, kde jsme se před sedmnácti lety seznámili. Jestlipak si, Lakmé, vůbec ještě vzpomínáš, před kým to bylo?" A když Lakmé kývla, usmál se něžně do hlubin pavilónu a řekl: "Ano, před támhletím leopardem. půjdem se tam podívat."

"Lakmé," řekl Willi a napil se, "tvá černovlasá Lakmé, na které to každý pozná, říkala jednou, že se u vás mluví jen česky, když jsem jí připomenul tvou německou krev. Tvá černovlasá Lakmé byla vždycky na velkých rozpacích a nesvá, když jsem byl u vás a připomenul ti tvé němectví. Tvá Lakmé vždycky tvrdila, že n a j m é n e c h n e z á l e ž í... ovšem, když se za svobodna jmenovala S t e r n o v á. Tvá Lakmé ti chtěla zamlčet můj lístek s pozváním na box, měla ho zastrčenž v k r e d e n c i u t a l í ř k ů, ovšem, chtěla překazit, abyste viděli s Milim Vůdcův sport. Nebyla nadšena tvým vstupem do SdP letos v únoru a to byl nejvyšší čas, v březnu přišel Vůdce. To, že se u vás mluvilo vždy česky, jsi nezavinil ty, ale ona, protože je Židovka. To, že jsi v sobě necítil německou krev, také není tvá vina, ale její, tlumila ji v tobě, protože je Židovka.

"Je tu horko," řekl pan Koprfkingl v koupelně a postavil židli pod venilátor, "asi jsem to přehnal s topením. Otevři ten ventilátor, drahá."
Když Lakmé vylezla na židli, pan kopfringl ji pohladil lýtko, hodil jí smyčku na krk a s něžným úsměvem řekl: " Co abych tě, drahá, oběsil?"
Usmála se na něho dolů, snad mu dobře nerozumněla, on se usmál též, kopl do židle a bylo to.

DOSLOV

sugestivní vyprávění, různé slovné obraty a přívlastky nebo motivy opakující se jako refrén, věty mají neobvyklou stavbu, slova jsou "vybraná" a jaksi exaltovaná, řekněme přeslazená, spojení myšlenek a představ je někdy překvapující, osobní jména jsou neběžná a matoucí, všude se rozlévá mimořádná vlídnost, jež jakoby předznamenávala všechno ostatní, co mělo teprve následovat.

příběh má svého vypravěče, ale ten vystupuje zdrženlivě a popisované scény předvádí pouze v náznacích, leta 38 a 39

spalovač mrtvol - jemný, útlocitný, starostlivý, pečlivý, abstinent, nekuřák, myslí na své blízké a něžně je oslovuje, tiché samomluvy a a repliky, vlídný, hovoří "s úsměvem", spokojený, vyrovnaný, posedlost - uvažuje o životě a smrti, fascinován smrtí a procesem spalování, kniha o Tibetu

manželka Lekmé - marie

pan Koprfkingl - Roman

ironie, sarkasmus, černý humor, absurdní momenty, grotesknost, bizarnost, vyvolává smích i mrazivou úzkost

zdá se, že všude vládne pohoda, mír a spokojenost

LS CHRISTENSEN - Beatles

2010-01-07T00:46:00.001-08:00

Ola byl v extázi. Ringo je nejlepší zpěvák na světě. Ringo je jediný. Skoro vlezl Gunnarovi do gramofonu a zátylek se mu leskl potem. "Až půjdu na vojnu, dám se k mariňákům," povykoval.

Nasadili jsme desku znovu. Yellow Submarine jsme hráli na plné pecky, otevřeli okno a celé město se proměnilo ve žlutou ponorku. nebe tvořilo hladinu a my posádku.

"Musíme pohnout, nebo přijdeme pozdě," otravoval Gunnar. Pořád ještě měl na čele dvě jizvičky po štípancích. Než jsme vyběhli ven, stihli jsme přehrát i druhou stranu. A nálada na ní byla jiná. Ulice se změnila v hřbitov, slunce se na chvíli schovalo za mrak a vkrádal se k nám podzim. Eleanor Rigby. Tiše jsme seděli a poslouchali, říkali jsme si, jak je to divné, že se všechno v nás tak rychle může změnit, stejně rychle, jako jsme obrátili desku, a my se rozdělili ve dví: přední strana a zadní strana, radost a smutek.

A pak jsme klusali do školy. byl první den školy po prázdninách. První den ve druhém ročníku reálky.

....

"Jaké je to cítit se jako dospělý?" usmál se táta.

Vyskočil jsem, doběhl do koupelny, zamkl za sebou a vyzvracel se do mísy. Máma s tátou utíkali za mnou. teklo to ze mě a celé tělo mě svědilo. Všechen hnus, který se ve mně nashromáždil během toho odporného podzimu 66. Teď se to valilo ven. Zůstal jsem klečet, znavený jako smrtka s kosou, ale z nějakého důvodu jsem měl skoro radost. Bylo mi veselo, ulevilo se mi, byl jsem prázdný, zatímco naši bušili na dveře a volali na mě.

kelman - holky

2010-01-05T14:54:00.000-08:00

Po celém světě vídáme mrtvoly. Kamkoli jedeme, navštěvujeme hroby a hřbitovy a města mrtvých, jezdíme na exkurze do hrobek a pyramid a pohřebišť a stup, než odjedeme, musíme prostě vidět alespoň jeden památník, kenotaf, cromlech, bitevní pole. Dokonce ani na dovolené nejen že nedokážeme uniknout smrti, naopak ji vyhledáváme. Dokonce i na dovolené jsou epitafy všude, kam se podíváme.

Neboť i když se často rozhodneme nejít s ostatními, řekneme: Ne, chlapi, jen jděte, já si trochu oddáchnu v chajdě, rozhodneme se dělat raději něco méně náročného, i když často jen stěží hledáme energii dělat jiné věci, vždycky máme dost energie, abychom je opíchali. Kdykoli máme příležit je opíchat, ta energie si nás najde.

Hrubý zisk ze světového obchodu se ženami je každoročně vyšší než zisk z obchodu s drogami.

A uprostřed večeře, kdy odnesli ústřice, když řekla: "Jo, dáme si ještě jednu," a když ti Jennifer nebo Sandy nebo Catherine nebo jak se jmenuje začne vyprávět o svém profesorovi, jak ho má ráda, jak se o ni zajímá, když začne takhle povídat, všimneš si, že servírka zrovna přinesla tomu páru vedle vás účet.

A i když ta holka se ta holka po něm ani nenatáhne, kluk po něm chnapne. "Kolik to je?" zeptá se ona a natáhne ruku, aby z podlahy zvedla kabelku.

"O to se nestarej," řekne on. "Já to vezmu."

A ona se zeptá: "Určitě?" Pořád se sklání na stranu.

A ona odpoví: "No jasně."

A ona na to: "No tak jóóó... jestli to neva..." a konečně se narovná.

A on se na ni usměje a pyšně zaplatí jakousi zanedbatelnou sumu, míň, než vás stála láhev vína, kterou s dcerou popíjíte. Víš, že z místa, kde sedí, nemohl nikdy vidět to, co jsi viděl ty, prototže sedíš vedle nich. Víš, že nemohl vidět, že když se sehnula pro kabelku, ani na chvilinku ve skutečnosti nesahala tak daleko, aby se jí dotkla.

...

Co se stane později? Co se stane, když tenhle vztah bude chvíli fungovat, dost dlouho na to, aby se z nich stali manželé, aby měli děti, co se stane později, až ona bude příliš stará nebo nemocná nebo obojí, než aby mu dala to, za co celá ta léta platil? Co se stane pak? Cožpak si neuvědomuje, že jeho starost o peníze, o břemeno jejich vztahu, o to, že má být ochráncem a živitelem, že má přikrýt louži na cestě svým kabátem, že má udělat "co se sluší a patří", pokud ona otěhotní, že jí bude přidržovat dveře, stojí za mnohem víc než její polovinu všech jídel, co spolu kdy snědli? Cožpak si neuvědomuje, že později své kavalírství vykoupí tím, že bude mít pocit, že si zaslouží právo být jí čas od času nevěrný?

Odysseus byl hrdina pro Řeky, ale zločinec pro Trójany. A kdy tomu tak není?

Ale nakonec to všechno skončilo kvůli psovi. vypráví ti, jak si nedívno koupili psa, před dvěma měsíci, jak se tiše navzájem dohodli, že tohle bude poslední pokus celý vztah zachránit, že takhle budou mít cosi společného. Neřekneš mu, že i ty víš, že to je špatný nápad, nezeptáš se ho, proč si to nerozmyslel, co si sakra myslel, že tím získají společného, kromě povinností, po níž ani jeden z nich nijak zvlášť netoužil, což bys mu řekl, kdyby se tě zeptal. Místo toho tě napadne: Aspoň že to enbylo dítě. Napadne tě to, protože už jsi slyšel i o takových případech.

vliv peněz na vztah, boháči, pro které peníze nic neznamenají, záliba v mladých holkách, sex, obvinění ze šovinismu, dobyvatelský pud...

vliv: Nabokov Lolita, Apollinair Pásmo, Ellis americké psycho.. citace v textu Homér Ílias a Odyssea (převádění událostí a životů hrdinů do mýtické roviny, komentují je)

rjú murakami - čáry

2010-01-05T14:21:00.000-08:00

20 příběhů z japonského prostředí + vysvětlivky japonských termínů (hl. jídel, nábytku, událostí)

témata: sexualita, drogy, peníze, násilí, neohleduplnost, nedostatek komunikace, negativní věci, sado-maso, stísněnost, beznaděj, podivné věci - schopnost vidět signály přenášené po kabelech...

Čiharu neuvažovala o tom, že by speed přestala brát. Bez drogy pro ni život neměl cenu. Obvykle brala speed tři dny v kuse, pak na čtyři dny vysadila. Takový režim jí umožňoval nezvyšovat dávky. Droga jí přinášela radost a naplnění. Pochopila to, hned jak si ji vzala poprvé. Mnoha lidem speed nevyhovuje, ale Čiharu měla pocit, že jejímu orgaismu svědčí. Když účinek téhle drogy vyprchá, hodně lidí se cítí dost zle. Většinou propadají depresím, melancholii, v horším případě mívají halucinace. Čiharu byla přesvědčená, že důležitá je připravenost na takovou změnu. Nepovažovala speed za všemohoucího Boha, ale za lék. V zásadě za stejný lék jako alinamin, lulu nebo aspirin. Když jsou očekávání přehnaná, pád vyprchání účinku je o to silnější.

Fumi nevěděla, kdy to vlastně začalo, ale od jisté doby nevnímala chuť. Matně si vzpomínala, že jako dítě někdy pila slazené mléko, ale ani jeho chuť si dnes nedokázala jasně vybavit. V dětství jí připadalo normální, že všechno jídlo chutná stejně.

jana šrámková - hruškadóttir

2010-01-05T14:09:00.000-08:00

"Amazonka," zkonstatovala jsem s pohledem upřeným na Madlu. Zatvářila se překvapeně (jako by snad někoho mohlo napadnout cokoli jiného). "Hana Karadžičová," představila mě a pokynula rukou publiku. Třída se zasmála, učitelka nás pochválila a tím to pro ostatní skončilo. My dvě jsme ale na sebe už zírat nepřestaly. Smály jsme se jakoby nic, ale vzájemně jsme se zvolením postav vlastně hrozně naštvaly. Tak moc, že se něco stalo. Nešlo už dál dělat, že se neznáme a nepatříme k sobě.

Často jsme se pak k tomu okamžiku vracely. Madla ho ráda vyprávěla coby etiologii mé přezdívky Hanele. Označovala ho jako "ten den, kdy jsme se do sebe zamilovaly". Byla všechno, co já ne. Všechno, co mi nešlo a scházelo. Byla amazonka. Ještě větší šok, že já byla to, co nešlo a scházelo jí. Geniální předpoklad pro vyváženost vzájemného obdivu a nemilosrdného dobírání.

Madla milovala knihy půjčené z knihovny přávě proto, že v nich bylo možné objevovat rozmanité stopy dřívějších čtenářů. Bádala v nich a vytvářela co nejpodrobnější portréty a profily pachatelů. Jaké štěstí, když byla kniha hodně potrhaná, pokud možno s různými signalizačními systémy, nemluvě o požehnání poznámek na okrajích stránek. Podle tloušťky a hloubky linek, typu tužky, podle pečlivosti, s jakou někdo dokonale rovně podtrhl slovo nebo naopak rázně škrtl přes spodní okraj písmen, vyvozovala Madla jak různá autorství a prameny těchto trofejí, tak i emocionální rozpoložení a postoj písaře k čtenému textu. A co teprve když v knihách zůstaly záložky, papírky od bonbonů, novinové články, pohlednice. Mezi nejoblíbenější artefakty patřily vlakové a autobusové jízdenky.

3 části 21 kapitol, citace z bible a z dalších knih (Petiška, Chodasevič, T. S. Eliot)

skoro žádné uvozovky, spíš jen monolog

mami, mám tě ráda - w. saroyan

2009-11-14T14:08:00.000-08:00

"Zavolej tátovi a řekni mu, ať za námi oba přijedou."

"Sem?"

"Ano, sem. Do tohohle pokoje. Číslo 2109 v hotelu Pierre. A budeme tu bydlet, dokud nezemřeme."

"My čtyři v tomhle pokoji - to budeme mrtví ani ne za hodinu. Když jsi byla malá, žili jsme všichni čtyři šest měsíců v jednom domě v Zátoce ústřic. Měl dvacet jedna pokojů, a přesto nás to málem zabilo."

"Co nás málem zabilo?"

"To, že jsme všichni žili v jednom domě a zkoušeli být jedna rodina."

"Proč? Je těžké být jedna rodina?"

"Pro mě a pro tvého tátu ano. Myslím, že je to těžké pro každého, ale můžu se samozřejmě mýlit. Vezmi si například moji nejlepší kamarádku, Kláru Coolbawovou. Žije se svým manželem a třemi dětmi v jednom domě už dvacet let, a podívej se na ně."

"Co je s nimi?"

"Jsou mrtví, to je s nimi. Sice se každé ráno vzbudí, najedí se a někam odejdou, ale ve skutečnosti jsou mrtví. To s lidmi dělá manželství."

Kašpárek v rohlíku

2009-11-06T09:51:00.000-08:00

Budějovický manifest, Malé Divadlo: 6. 11. 2009

Špim a špim a něco syšim.

Obuju si baškůky a du ke dvežim.

Otevžu dvéže (VRZ),

jdu po kobéže (JAU),

a tam stojí kášný, čevený kašpáek!

A povídá: DI PYŠ TY HNUŠNÁ ŠOŇO!¨

Pinocchio

2009-11-06T03:20:00.000-08:00

Divadlo JÁ TO JSEM: Pinocchio

Dramaticko-dobrodružný příběh o tom, kterak starý řezbář Geppetto vyrobil ze zvláštního kusu lipového dřeva malého panáčka jehož jméno říkat netřeba. Panáček co chodit už umí, z domu hned uteče, mysle, že všemu hned rozumí.

Loutkovo-hraná pohádka s ne tak překvapivým, ale zato krásným koncem v podání Vítězslava Marčíka ml. a spol.

S elegancí ježka

2009-11-05T09:15:00.000-08:00

Paní Michelová... jak to říct.. Je z ní cítit inteligence. A přitom se snaží... teda je jasně vidět, že dělá všechno možné, aby hrála domovncii a aby vypadala hloupá. Ale já jsem ji sledovala, když mluvila s Jeanem Arthensem, když za Dianinými zády mluvila s Neptunem, když pozorovala ženské od nás z domu, které kolem ní procházejí a ani nepozdraví. Paní Michelová se pohybuje s elegancí ježka: zvenku je obrněná ostny jako pořádná pevnost, ale mám pocit, že uvnitř je stejně ušlechtilá jako ježci. To jsou totiž neprávem opomíjená zvířátka. Plaší samotáři, a přitom strašně elegantní.

_______-

Hluboká myšlenka č. 9

Když znepřátelené ženě nabídneš

Mandlové pusinky od Laduréeho

Nemysli si

Že uvidíš

Něco víc

Moje hluboká myšlenka na dnešní den zní: poprvé jsem potkala někoho, kdo se zajímá olidi a kdo vidí dovnitř. Může to vypadat banálně, ale já si myslím, že tomá hloubku. Nikdy nevidíme dál než za svoje jistoty a ještě horší je, že už se je ani nesnažíme poznávat. Jenom se potkáváme,aniž bychom se poznávali v trvalých zrcadlech jistot. Kdybychom si to uvědomili, kdybychom si byli vědomi faktu, že v druhých nikdy nevidíme nikoho jiného než sebe sama a že jsme sami jako pouště, museli bychom se zbláznit. Když mamka nabízela paní de Brogliové pusinky od laduréeho, vyprávěla sama sobě příběhy ze svého života a nechávala ochutnat zase jenom svou chuť.

________

Hluboká myšlenka č. 3

Silní

Mezi lidmi

Nekonají

Pouze hovoří

Stále hovoří

_________

Protože Umění je život. Ale v jiném rytmu.

...

- Přišel jsem vás pozvat k sobě zítra na večeři, povídá. Měli bychom alespoň příležitost pohovořit si o našich společných zájmech.

- Ehm, vyjádřím se poměrně stručně.

- Večeře v sousedském kruhu, zcela neformální, upřesní.

- V sousedském kruhu? Ale já jsem domovnice, snažím se argumentovat, ačkoli mám v hlavě zmatek.

- Je možné mít několik rolí zároveň, odpoví.

- Děkuji, ale už mám něco domluveného, by byla procedura vřele doporučená.

Existuje ještě několik slušnách variant.

- To je velice milé, ale mám jednání na ministerstvu (málo uvěřitelné).

- To je ale škoda, zítra odjíždím do Megeve (fantaskní).

- Lituji, ale mám nějaké rodinné povinnosti (arci lživé).

- Můj kocour je nemocný, nemohu ho nechat samotného (sentimentální).

- Jsem nemocná, raději bych zůstala doma (nestydaté).

Připravila jsem se in fine, že řeknu: Děkuji, ale mám tento týden hosty, když tu najednou průzračná laskavost, s níž přede mnou pan Ozu stojí, rozevře oslepující průrvu v čase

.... Vánoce a všechny ty koledy a nákupy okolo člověka unavují... kdo si chce dát jeden oříšek tomu se musí prostřít celý ubrus... z nosu mu teče nudle no teda... už ej docela teplo a to ještě není ani deset... nakrájím úplně najemno čerstvé žampiony a společně si dáme žampionovou polívku... nechává válet svoje špinavé kalhotky pod postelí... ten koberec budeme muset vyčistit...

A pak - letní déšť...

...

Některé deště se v nás usadí jako druhé srdce, jež bije unisono s naším vlastním.

Hluboká myšlenka č. 15

Chceš-li se uzdravit

Uzdrav

Ostatní

A směj se či plač

Nad šťastnými veletoči osudu

Poprvé v životě jsem pochopila, co znamená nikdy. No, je to hrozné. Člověk to slovo použije stokrát za den, ale přitom vlastně ani nevíme, co říkáme, dokud se nesetkáme se skutečným "už nikdy". A navíc vždycky trpíme iluzí, že to, co přijde, je v naší moci. Nic nám nepřipadá definitivní. Sice jsem si v minulých týdnech říkala, že se už brzo zabiju, ale copak jsme tomu opravdu věřila? Pomohlo mi toto rozhodnutí pochopit, co to znamená "nikdy"? Naprosto ne. Myslela jsem si, že můžu o životě rozhodovat. A mám pocit, že to, že se zabiju a že už "nikdy nic nebude", byla jenom prázdná slova. Ale když umře někdo, koho máme rádi... můžu vám říct, jaké to je, a už vím, že to hodně hodně hodně moc bolí. Je to jako ohňostroj, který náhle skončí a na všechno padne tma. Cíétím se sama a nemocná. Bolí mě srdce a každý pohyb mě stojí gigantické úsilí.

....

Nebojte se, Renée, nezabiju se a nic nepodpálím.

A ode dneška pro vás budu hledat vždy v nikdy.

Krásu na světě.

Osiřelý západ

2009-10-31T09:53:00.000-07:00

Malé divadlo, Jihočeské divadlo, 31. 10. 2009

Krátká spojení

2009-10-31T09:52:00.000-07:00

Jihočeské divadlo, 31. 10. 2009

Saturnin

2009-10-23T09:48:00.000-07:00

Jihočeské divadlo, 20. 3. 2010

Žebrácká opera

2009-09-24T09:51:00.000-07:00

Švandovo divadlo

Jihočeské divadlo, 24. 9. 2009

O B Schlinkovi

2009-08-01T06:43:00.001-07:00

Důležité věty jsou napsány krátce, stručně bez jakýkoli vysvětlivek, obvykle na začátku kapitoly...

př.: Potom jsem ji začal zrazovat., Následující den byla pryč., Přelíčení nemohlo pro Hannu probíhat hůř., Příštího rána hanna zemřela.

Předčítač - bernard Schlink

2009-08-01T05:50:00.000-07:00

Když přišla z kuchyně, vzhlédl jsem, až teprve když stála před vanou. V rozpřažených rukou držela velký ručník. "Pojď!" Obrátil jsem se k ní zády, když jsem vylézal z vody a napřimoval se. Zahalila mě zezadu do ručníku, od hlavy až k patě, a třela mě do sucha. Potom nechala ručník padnout na podlahu. Neodvážil jsem se ani pohnout. Přistoupila ke mně tak blízko, že jsem na zádech cítil její ňadra a na zadnici její břicho. I ona byla nahá. Ovinula kolem mě své paže, jednu ruku položila na mou hruď a druhou na mé ztopořené pohlaví. "Proto jsi přece přišel!" "Já..." Nevěděl jsem, co mám říct. Ani ano, ale také ani ne...

Milovali jsme se jinak. Na počátku jsem se zcela oddával jejímu vedení, její moci. Pak jsem se anučil se jí zmocňovat. Během naší cesty a po ní jsme se už jenom jeden druhého nezmocňovali. A ještě mám báseň, kterou jsem tehdy napsal. Jako báseň velkou hodnotu nemá. Zbožňoval jsem tehdy Rilka a Benna a vidím, že jsem se snažil napodobit oba najednou. Zároveň však vidím, jak blízcí jsme si tehdy byli. Zde je báseň:

Když se otevřeme

ty mě a já tobě

když se ponoříme

ty do mě a já do tebe

a když zahyneme

ty ve mě a já v tobě.

Pak

já jsem já

a ty jsi ty.

Čtvrtý rok našeho verbálního, avšak na slovo skoupého vztahu přišel pozdrav. "Chlapečku, poslední příběh byl obzvláště hezký. Děkuji. Hanna. Papír byl linkovaný. vytržená a na okraji zastřižená stránka ze školního sešitu. Pozdrav stál úplně nahoře a zabíral tři řádky. Byl napsán modrým kuličkovým perem, které se rozmazává...

Americké psycho

2009-06-08T09:52:00.000-07:00

Jdu do ložnice. Christie leží na letišti, přivázaná k nohám postele, ovázaná. lanem, ruce natažené nad hlavou, ústa zacpaná stránkami vytrhanými z posledního Vanity Fair. Kabely od elektrické dobíječky jsou svorkami připevněné k jejím prsům, barví je do hnědá. Házel jsem jí na břicho hořící zápalky z Le Relais a Elizabeth, smyslů zbavená po předávkování Extází, mi pomáhala, dokud jsem se neobrátil k ní a nezačal jsem jí žvýkat jednu z bradavek, což mě vzrušilo natolik, že jsem se už nemohl kontrolovat, ukousl jsem ji, a spolkl. Teprve ted si všímám, jak drobná a jemně stavěná Christie je, vlastně byla. Začnu jí kleštěmi drtit prsa, pak je koušu, vše se zrychluje, vydávám hvízdavé zvuky, plivu na stránku z časopisu, kousnu se do ruky, směju se, když umírá. Před smrtí chvilku pláče, pak zvrátí oči v jakémsi hrůzném, snu podobném stavu.

Americké psycho

2009-06-08T09:21:00.000-07:00

Abych ji chytil, kupuju extra velkou past na myši v železářství na Amsterodamské. Rovněž se rozhodnu, že strávím noc v rodinném apartmá v hotelu Carlyle. Jediný druh sýra, který doma mám, je zbytek Brie v chladničce. Před odchodem ho nastražím do natažené pasti celý plátek -je to skutečně velká krysa - spolu se sušeným rajčetem a špetkou kopru. Když se však ráno vrátím, zjistím, že krysa je příliš velká na to, aby Ji past zabila. Zvíře je v ní pouze chycené, strnule sebou háže, piští a mlátí ocasem, který je hnusný, mastný, průsvitně růžový, dlouhý jako tužka, ale asi dvakrát tlustší, vydávající mlaskavý zvuk pokaždé, když udeří do dubové podlahy. Pomocí lopatky - kterou jsem nemohl najít celou hodinu - zaženu zraněnou krysu do kouta právě ve chvíli, když se z pasti sama osvobodila. Pak ji zvednu za ocas, krysa zpanikaří, vřeští ještě hlasitěji, syčí na mě, ukazuje ostré, žluté řezáky. Hodim ji do krabice od klobouků od Bergdorfa Goodmana, ale ten tvor se vyhryže ven a já ho musím hodit do výlevky plné nepoužívaných kuchařských knih. Přikrývám výlevku pekáčem, ale i odtud se kryse málem podaří uprchnout, mezitím, co sedím v kuchyni a přemýšlím, jak s pomoci toho zvířete mučit holky. Není divu, že mám spoustu nápadů. Píšu si seznam, v němž se objeví zcela bez souvislosti s krysou, věd jako uřezat holce obě prsa a nechat je splasknout nebo pevněji ovázal hlavu ostnatým drátem.

Pan Kaplan má stále třídu rád

2009-06-08T09:07:00.000-07:00

9. desátý.

TĚBUCH MAX ! ! !

Musím ti napísnout jak pokrokávám. V škole mi de fajn. Dělám kapku chip, to je jásny. Taky dělám nejteši ůkoly, ůblně samý, jak špicový žáci. Někerý žáci sou Blum, Moskowitz, Mitnick — ale neni přípustná s Mitnick ve Waršawe.

Max! Ty musíš naplout beton do N. Yorka a tady páčit na mou školu!

Na tomto místě, při pomyšlení, že by měl do začátečnické třídy patřit další pan Kaplan, se oči pana profesora mrákotne zastřely.)

Daříš se fajn? Ja myslím že jo. Je Šecko kou kej? Koukej začít učit říkat kou kej. V Americe musíš na šecko říkat kou kej. Po Časy je kou kej, fláda je kou kej, pejsbol kou kej, ztrávování kou kej.
(Obličej pana profesora tonul v hluboké konsternaci.)
Jaxemá tvůj darlink Anča? Buch ji pochovej.
Tak naschle!
S pesmesnym náčenim

Tvůj vitál. prátr
H*Y*M*I*E

...
„Max je muj nejmilejší prátr!"
„I kdyby to byl váš nejmilejší fátr!" rozlítil se pan Bloom.
„Muj fátr už nešije, a dyby šil, tak neumí číst dopis v cizím že-cu."
„Kaplan, vy nevykroucejte!" zahřměl pan Blattberg. „Držte svýho bratra a —"
„Pro nejmilejší prátra vy chcete napsat jeden maličkej vyčičník?" opáčil pan Kaplan. „Pcha! Ten já píšu cicincům!"
Pan Blattberg zaskučel, slečna Mitnicková zasténala, o pana Blooma se pokoušela mrtvice a Rochelle Goldbergová shltla dva nugáty.
„Třído —"
„Kaplan má možná pravdu," mínil Sam Pinsky. „Bratr zaslouží víc vykřičníků než cizá osoba."
„Já souhlasím," řekla slečna Gidwitzová.
„Třído -"
„A co náčenimT nedala se slečna Mitnicková. „Správně se píše nadšeními A od kdy se na konec dopisu dává S bezmezným nadšeními"
„Můše bejt, že neni spráfně napsaný," připustil pan Kaplan. „Ale je spráfně ušitý. Poněvač já píšu mýmu prátru s jaksepací náčenim!"
Podtext byl jednoznačný: Róza Mitnicková patří k nevděčníkům, kteří zkaženi newyorským blahobytem, nechávají své bratry za mořem hladovět.
„Pane Kaplane," nemohl to už vydržet profesor Parkhill,
„Já míluju moje prátr víc než vy!" zaútočil Gus Matsukas.
„Tak mu písněte s čárkou," pokrčil rameny pan Kaplan.
„Kaplan, ustupte o píďu!" kvílela Bessie Shímmelfarbová. ,,O jednu píďu!"
Ale vytrvalec se jen ohnal po jakémsi neviditelném komárovi.
„Pane Kaplane —" pokusila se slečna Mitnicková naposled apelovat na jeho rozum, „— a co slovo vitál. To má být Tvůj vitální bratr Hymie? To je snad správně?"
„Není," řekl profesor ParkhiU bez obalu. „Slovo vttalníse do takové věty vůbec nehodí."
Pan Kaplan úžasem zašilhal. „Já sem to slofo našel ve slomiku. Snamená "plný šifota". A to sem já, dyž píšu mýmu prátru."

Václav Jamek... Nabokov Lolita

2009-06-03T08:12:00.000-07:00

Humbert skutečně cítí k Lolitě hlubokou něhu a lásku, a jistě by byl nejšťastnější, kdyby láska byla sdílena. Jenže tomu tak není, a Humbert zavírá oči před tím, že to cynické a kruté mládě, do jehož nelítostných rukou svěřil svůj život, je ve skutečnosti bezradný, zneužitý tvoreček, který po nocích pláče a ve dne bojuje o přežití. Z Humbertovy lásky, která nedokázala rozevřít dlaně a děvče propustit, jak měla, se stává zoufalý a podlý zápas o rozkoš, který vyvolává v Lolitě tak hluboý pocit bezmoci, že není schopna ani nenávisti: Humbert se jí jeví jen jako nepochopitelné, oplzlé, dosti obtížné, ale koneckonců domácí zvíře. Stejně, i když shovívavěji a vyrovnaněji, pohlíží na Humberta i později, když se poprvé od Lolitina útěku znovu setkají; a Humbert si uvědomuje, že v ní cosi nenapravitelně zničil: ubil v ní její svobodu, její krásnou hrdost, zlomil její vůli stát se oním zářivým tvorem, kterého v ní zahlédl kdysi na tenisovém kurtu.

norské dřevo

2009-06-03T07:26:00.000-07:00

Ke konci podzimu začal po městě foukat studený vítr a Naoko se do mě občas při chůzi zavěsila. Přes tlustou látku jejího kabátu z velbloudí srsti jsem skoro znatelně cítil její dech. Chytla se mé paže a strčila mi ruku do kapsy, a když byla opravdu zima, pevně se ke mně přitiskla a celá se třásla. Ale to bylo všechno. Její chování nic neznamenalo. Prostě jsme jen šli dál a dál jako vždycky, ona s rukama v kapsách mého kabátu. Měli jsme oba gumové podrážky, naše kroky nebylo skoro vůbec slyšet. Ken když na cestě leželo suché spadané platanové listí, zašustilo to. Při těch zvucích mi naráz začalo být kvůli Naoko smutno. Ona se nepotřebovala opírat o mě, ale prostě jen o někoho. Nepotřebovala, abych ji hřál já, stačil by jí kdokoli jiný. Skoro mě začalo mrzet, že to vyšlo zrovna na mne.

A teď ke tvým problémům

Za prvé: Myslím, že by sis to všechno neměl tolik dramatizovat. Někoho milovat je přece báječná věc, a jestli je ta láska aspoň trochu upřímná, najde si cestu z každého bludiště. Věř si víc.

Moje rada je úplně jednoduchá. jestli Tě ta Midori tolik přitahuje, je normální, že ses do ní zamiloval. Možná Vám to vyjde, možná ne. Ale taková už je láska a té by ses teď měl svěřit. Aspoň myslím. I to je přece výraz čestnosti.

Za druhé: Jestli bys s Midori měl nebo neměl spát, to je jen a pouze Tvoje věc, já se k tomu nemůžu vyjadřövat. promluvte si o tom s Midori, určitě něco vymyslíte.

Za třetí: Před Naoko o tom, prosím, ani slovo. Kdyby se stalo, a už bys jí to říct prostě musel, poraď se nejdřív se mnou a něco vymyslíme. Ale teď o tom ani slovo. Slib mi to, prosím.

Dál bych Ti ještě chtěla říct, žes byl doposud Naoko velkou oporou, a i když už pro Tebe neznamená to co dřív, ještě toho pro ni můžeš hodně udělat. Takže si z ničeho nedělej těžkou hlavu. My všichni, zdraví i nemocní, jsme jen nedokonalé liské bytosti žijící v nedokonalém světě. V životě nemůžeš všechno přeměřovat podle pravítka a úhloměru ani čekat, že bude jasný jako bankovní účet.

osobně mi připadá, že je ta Midori báječná holka. Z Tvých dopisů je mi jasné, že tě přitahuje. chápu taky, že máě zároveň rád Naoko. Na tom není vůbec nic špatného. To se na našem velikánském světě často stává. Jako by sis vyjel za nádherného dne na vyjížďku po krásném jezeře. najednou nevíš, jestli je krásnější jezero, po kterém pluješ, nebo obloha nad tebou. Tak už se tím netrap. Dej věcem volnost a ony si samy najdou cestu. Kdyby ses třeba rozkrájel, nezabráníš tomu, aby lidé kolem tebe trpěli, když přijde jejich čas. Takový je život.

Nadějné vyhlídky

2009-06-03T07:25:00.001-07:00

Poněvadž otcovo rodové jméno znělo Pirrip a moje křestní Filip, nedovedl můj dětský jazyk z obou jmen vytvořit nic delšího ani určitějšího než Pip. Říkal jsem si tedy Pip a jméno Pip už mi napotom zůstalo. Údaj, že otec se jmenoval příjmením Pirrip, zakládám na svědectví jeho náhrobku a své sestry – paní Gargeryové, která se vdala za našeho kováře Joa Gargeryho. Protože jsem otce ani matku jaktěživ nespatřil a nikdy ani neviděl žádnou jejich podobiznu (neboť jejich čas se naplnil dávno před časem fotografie), první své představy o tom, jak vypadali, jsem si pošetile odvodil z jejich náhrobků. Tvar písmen na otcově náhrobním kameni mi vnukl podivnou domněnku, že otec byl hranatý, statný a snědý muž s kudrnatými černými vlasy. Z celkového vzhledu a rázu nápisu Rovněž Georgiana, manželka výše uvedeného jsem došel k dětinskému závěru, že matka byla pihovatá a neduživá.

„Paní kovářka tě byla hledat venku už tucetkrát, Pipe. A teď je znova venku, potřinácté, aby jí to vyšlo do pekařského tuctu.“ „Jistě?“ „Je, Pipe,“ přisvědčil Joe. „A co horšího, má s sebou vochli.“ Po té kormutlivé zvěsti jsem si začal kroutit do kolečka jediný knoflík na kazajce a náramně sklíčeně jsem se díval do ohně. Vochle byla lískovka s rukojetí opletenou dratví, do hladka ošoupaná dotykem s mým vochlovaným hřbetem.“Sedla si ti,“ vyprávěl Joe, „a potom zas vstala a chňapla po vochli a vylítla ja-ko ra-pl. Právě tak a nejinak,“ dotvrdil Joe, zatímco mezi dolními mřížkami zvolna prošťourával pohrabáčem oheň a díval se do něho, „vylítla ven jako rapl, Pipe.“

Podle mé zkušenosti nemůže být konvenční představa o zamilovaných pokaždé pravdivá. Holá pravda je, že jsem Estellu miloval láskou muže, miloval jsem ji prostě proto, že jsem ji shledával neodolatelnou. Jednou provždy: často a často, ne-li vždycky, jsem k svému žalu shledával, že ji miluji proti všemu rozumu, klidu a štěstí, přes všechnu bezvýhlednost, beznadějnost i obtíže, jaké dovedou člověka zrážet a mohou se vůbec vyskytnout. Jednou provždy: nemiloval jsem ji o nic méně proto, že jsem to věděl, a nemělo to o nic větší vliv na tlumení mé lásky, než kdybych býval zbožně věřil, že je ztělesněná dokonalost.

Konec světa & Hard-boiled Wonderland

2009-06-03T07:24:00.001-07:00

Postavím sklenku na pult a chvilku ji jen tiše pozoruji, aniž bych se jí dotkl. Whisky si totiž nejdřív ze všeho musíte vychutnat především pohledem. A až když se nabažíte pohledu, můžete se napít. Stejný princip jako s hezkými dívkami.

„To je Bob Dylan, že?“ „Je,“ přikývl jsem. Bob Dylan právě zpíval Positively 4th Street. Dobré písničky zůstanou dobré i po dvaceti letech. „Boba Dylana poznám hned, jakmile ho zaslechnu,“ řekla spokojeně. „Hraje na harmoniku mnohem líp než Stevie Wonder, co?“ Zasmála se znovu. Bylo moc hezké, že to udělala. Vida, ještě pořád zvládám rozesmávat dívky. „To ne, ale má takový typický hlas,“ pokračovala. „Jako kdyby stálo malé dítě u okna a pořád se jen dívalo, jak venku prší.“

Otevřel jsem oči, tiše ji přitíhl k sobě a položil ruce na záda, abych mohl rozepnout háčky podprsenky. Žádné ta ale nebyly. „Vpředu,“ usmála se. Něco na světě se přece jenom vyvíjí a mění.

Stepfordské paničky

2009-06-03T07:22:00.001-07:00

"Stepforské paničky neznají nic než práci. Jak roboti dřou celý život, nemyslí na legraci."

V uličce samoobsluhy v centru potkala Mary Ann Stavrosovou. "Ne, nemám na něco takového opravdu kdy. V domácnosti je pořád tolik co dělat. Však to znáte." "Někdy snad přece jen chodíte ven, ne?" zeptala se Joanna. "Samozřejmě," přisvědčila Mary Ann. "Copak teď nejsem venku?" "Ale já myslím opravdu ven. Jen tak pro zábavu." Mary Ann se usmála a pohodila hlavou až se jí rozhoupaly rovné plavé vlasy. "Ani moc často ne," řekla. "Nijak zvlášť po tom netoužím. Na shledanou." Sebrala se a šla dál, a jak před sebou tlačila vozík s nákupem, co chvíli se zastvaila, vyndala z police konzervu, pohlédla na ni, uložila ji na vozík a pokračovala v cestě. Joanna se za ní dívala a pak pohlédla do vozíku jiné ženy, která právě procházela kolem. Prokristpána, pomyslela si, vždyť ony si rovnají i nákup na vozíkách!

Bobbie jim uvařila horkou čokoládu a Joanna se chopila podnosu a nesla jej do obývacího pokoje. "Pozor, ať neuklouzneš!" varovala ji Bobbie. "Navoskovala jsem ráno podlahu." "Však jsem si všimla," řekla Joanna. Seděla v kuchyni a prohlížela si Bobbie - krásnou, ladnou Bobbie, jak vymývá papírovými ubrousky a sprayem jakého si čistícího prostředku troubu. "Cos to se sebou proboha udělala?" zeptala se jí. "Prostě už tolik nejím," odpověděla jí Bobbie. "A mám víc pohybu." "Vždyť si zhubla přinejmenším pět kilo!" "Sotva tak o dvě. A nosím pas." "Bobbie, prosím tě, řekni mi, co se vlastně stalo minulou sobotu." "Nic se nestalo. Byli jsme doma." "A nekouřila jsi něco nebo nesnědla? Myslím nějaké prášky." "Ne. Nebuď bláhová." "Bobbie, vždyť to vůbec nejsi ty! Copak to nechápeš? Změnila ses jako ostatní!" "Na mou věru Joanno, to je ale nesmysl," řekla Bobbie. "Ovšem že jsem to já. Prostě jsem si uvědomila, jak jsem byla strašně nepořádná a nedbalá, a teď dělám svou práci stejně svědomitě jako David."

Rosemary má děťátko

2009-06-03T07:21:00.001-07:00

"Dopoledne tu byla paní Castevetová," vykládala Rosemary. "Přišla mi poděkovat, že jsem jim řekla, jak jim Terry byla vděčná. Ale myslím, že byla hlavně zvědavá na byt. V životě jsem neviděla tak ukecanou ženskou. Představ si, že se vyptávala, kolik jsme za to dali!" Nepovídej," řekl Guy. "Ale ona taky hned bez mučení přizná, že do všeho strká nos, tak je to nakonec spíš legrační, a člověk se na ni nemůže zlobit. Vlezla mi dokonce i do lékárničky." "Jen tak? Zničehonic?" "Zničehonic. A představ si, co měla na sobě." "Pytel od mouky." "Ne. Tříčtvrteční přiléhavé kalhoty." "Tříčtvrteční kalhoty?" "Trávově zelené." "No těbůh."

Ohlédla se po nic. Pozorovali ji. Potom s nožem v ruce zakřičela: "Co jste mu to provedli s očima?" Začali se očívat a podívali se na Romana. "Má oči po Otci," řekl. POhlédla na něho, pohlédla na Guye, který si oči zakrýval rukou, a znovu na Romana. "Co to žvaníte?" řekla. "Guy má oči hnědé, normální! Co jste mu to provedli, vy šílenci?" POhnula se od kolébky a chtěla se na ně vrhnout. "Jeho Otcem je Satan, ne Guy," pravil Roman. "Jeho otcem je Satan, který vstoupil z pekel a počal Syna ze smrtelné ženy! Aby pomstil bezpráví, které na Jeho neochvějné následovníky páchají vyznavači Boha!" "Sláva Satanovi," řekl pan Wees. "Jeho Otcem je Satan a on se jmenuje Adrian!" křičel Roman a hlas mu zněl stále mocněji a hrději, celý jeho zjev působil stále autoritativněji a sugestivněji.

Lolita - Nabokov

2009-06-03T07:12:00.000-07:00

Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. El-o-el-í-té-á: špička jazyka se vydává na třístupňovou procházku patrem a na "-tři" ťuká o zuby. Lo. Li. Ta. Byla Lo, prostě Lo, každé ráno, kdy ve stoje a v jedné punčošce měřila metr pětapadesát. Lolou byla v kalhotách. Dolly jí říkali ve škole. Jako Dolores se podepisovala. V mém objetí byla však vždycky Lolitou.

"Tady Leslie, Leslie Tomson," ohlásil se Leslie Tomson, ten milovník jitřních koupelí. "Pane Humbert, přijďte sem rychle, vaši paní přejelo auto." Odpověděl jsem, možná trochu nedůtklivě, že moje žena je živá a zdravá, se sluchátkem v ruce jsem vrazil do dveří a řekl: "Volá nějaký chlap a říká, že tě zabili, Charlotto." jenomže v obýváku žádná Charlotta nebyla.

Frigidní ctihodné porotkyně! Myslel jsem si, že bude trvat měsíc, možná léta, než se odvážím Dolores Hazeové přiznat; ale do šesti nula nula byla vzhůru a do čtvrt na sedm jsme byli, technicky vzato, milenci. Řeknu vám něco velice podivného: to ona svedla mě.

V rozpustilém městečku Lepingville jsem jí koupil čtyři knihy komiksů, krabici bonbónů, krabici vložek, dvě lahve coly, manikúru, cestovní budík s fosforovým číselníkem, prsten s pravým topasem, tenisovou raketu, kolečkové brusle s vysokými bílými botami, triedr, tranzistorák, žvýkačku, průsvitnou pláštěnku, brýle proti slunci, ještě nějaké šaty - plavky, šortky, všechno možné oblečení na léto. V hotelu jsme spali každý ve svém pokoji, avšak uprostřed noci přišla vzlykajíc do mého a s velkou něhou jsme všechno urovnali. Pochopte, neměla absolutně kam jít.

Dolores, dušinko! Není ti devět, ale skoro třináct, a neradil bych ti, abys v sobě viděla moji pašovanou otrokyni, a taky mě mrzí, že se Mannův zákon propůjčil tak hnusnému vtipu (Mann je muž?), pomstě, kterou bohové sémantiky chovají proti pevně zazipovaným šosákům. Jsem tvůj otec a mluvím anglicky a mám tě rád.

Ahoj tati. Jak se máš? Já jsem vdaná. Čekám malý. Asi to bude cvalda. Asi přijde akorát na vánoce. Tenhle dopis se mi píše těžko. Už ze všeho cvokatím, protože nemáme dost peněz, abysme zaplatili dluhy a vypadli odtaď. Dickovi slíbili výbornej flek na Aljašce v jeho úzký specializaci v oboru mechaniky, to je všechno, co o tom vím, ale je to opravdu fantastická příležitost.

Americké psycho

2009-06-01T07:30:00.000-07:00

V jednom rohu pokoje stojí křeslo z kůže krémové barvy, dfeva a oceli, navržená Erikem Marcuiem, v druhém rohu je židle z tvarovaného dřeva. Béžový, černě skvrnitý koberec od Maud Sienny pokrývá větší část podlahy. Jednu ze zdí lemují čtverý dveře obrovských skříní z mořeného mahagonu. Spávám v hedvábném pyžamu uci Ralpha Laurena, když vstanu, vklouznu do kašmírového županu barveného tradičním způsobem mořením a jdu do koupelny. Při močeni se snažím zjistit stupeň opuchlosti svého obličeje, který pozoruju jako odraz ve skle, pod nímž je upevněn baseballový plakát visící nad záchodovou mísou. Převléknu se do boxerských šortek od Ralpha Laurena s originálním monogramem a do mikiny Fair Isle, vklouznu do ledvábných puntíkovaných trepek od Enrica Hidolina, uvážu si kolem tváře plastikový sáček sledem a provádím strečinkové cviky. Pak stojím před pochromovaným akrylovým umývadlem Washmobile. Spolu s ním jsem v Hastings Tile koupil i mýdlenku, stojan na kelímek a konstrukci, která slouží jako věšák na ručníky. Mramorové umývadlo, objednané u jedné finské firmy, ještě nedodali. Pozoruju svůj obraz v zrcadle, balíčky s ledem stále na tváři. Ústní vodu Plax se speciálním účinkem proti zubnímu povlaku naleju do kelímku z nerez oceli a pak si jí třicet sekund proplachuju ústní dutinu. Na kartáček z želvoviny vymáčknu zubní pastu Rembrandt a začnu si čistit zuby (mám moc velkou kocovinu na to, abych si je umyl pořádně - doufám jen, že jsem je nezanedbal včera večer). Pak si propláchnu pusu ústní vodou Listene. Kontroluju si ruce a použij u kartáček na nehty. Sundám si z tváře ledovou masku a použiju pleťovou vodu, jež čistí i hluboké póry, po ní nanáším pleťovou masku z léčivých bylin, obsahující mátu. Nechánu ji na tváři deset minut, během nichž provádím inspekci nehtů na rukou. Pak použiju leštič zubů Probright a elektrický leštící kartáček Interplak (prodává se spolu s obyčejným zubním kartáčkem), který dosahuje rychlosti 4200 otáček za minutu a šestačtyřicetkrát za sekundu mění směr otáčení; delší vlákna odstraňují nečistoty v mezerách mezi zuby a masírují dásně, zatímco kratší vlákna leští povrch zubů...

I. Světová a česká literatura do konce 18. století min. 3
	Sofokles	Oidipus
	Moliére	Lakomec
	Moliére	Tartuffe
	Shakespeare	Romeo a Julie
	Shakespeare	Hamlet
II. Světová poezie a próza 19. století min. 2
	Dickens	Nadějné vyhlídky
	Zola	Zabiják
III. Česká poezie a próza 19. století min. 2 (1 básnické)
	Erben	Kytice
	Šlejhar	Kuře melancholik
IV. Světová a česká dramatická tvorba 19.-20.století min.2
	Stroupežnický	Naši furianti
	Čapek	Bílá nemoc
	Čapek	RUR
	Čechov	Višňový sad
	Gogol	Revizor
	Havel	Zahradní slavnost
	Ibsen	Nora
	Ionesco	Plešatá zpěvačka
	Beckett	Čekání na Godota
	Mrštíkové	Maryša
	Voskovec a Werich	Osel a stín
	Zeyer	Radúz a Mahulena
V. Světová a česká poezie 20. – 21. století min. 2
	Hrabě	Blues pro bláznivou holku
	Wolker	Těžká hodina
VI. Světová próza 20. – 21.století min. 3			Mechanický pomeranč
	Steinbeck	O myších a lidech
	Kesey	Vyhoďme ho z kola ven
	Kafka	Proměna
VII. Česká próza 20. – 21. století min. 4
	Čapek	Povětroň , Hordubal
	Fuks	Spalovač mrtvol
	Lustig	Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou
	Dyk	Krysař